Nevěra na dobu určitou

Mobil je dobrá věc, ale někdy se může obrátit proti nám a nadělat pěknou paseku v partnerských vztazích. Příběh, který se stal paní Vladaně, budiž typickou ukázkou, jak se díky jednomu telefonátu můžeme ocitnout v infarktové situaci.

Můj manžel si ustlal na nepohodlném rozkládacím křesle v obývacím pokoji. Spí jak neviňátko. Pravidelně oddychuje, občas lehce zachrápe. Já se rozvaluju na pohodlné, širokánské manželské posteli v ložnici a nemůžu zamhouřit oko, ačkoliv ručičky budíku do tmy svítí už půl třetí… Co bude s námi dál? ptám se sama sebe a v hlavě se mi promítá včerejší den jako režijně mizerný film.

Včera mi zazvonil mobil – neznámé číslo, právě když jsem vycházela v nákupního centra, a mířila na stanici autobusu. Trochu ukňouraný skoro ještě dívčí hlas mi sdělil, že miluje mého muže už několik měsíců, ale teď už mi to musí konečně říct, protože situace je vážná: „S vaším manželem čekám dítě. Prosím vás, nebraňte mu v odchodu od vás…“ Zůstala jsem stát jak Lotova žena, neschopná slova jsem rychle zmáčkla červené sluchátko. Nic víc nechci slyšet! Je zvláštní, jak člověk reaguje ve stresu, jak mu mozek záhadně pracuje. Pamatuju si, jak mě hned pak ze všeho nejdřív napadlo: A bude to holčička? Anebo se Tomáš konečně dočká kluka, jak si vždycky přál a se mnou má „jen“ holky.

Přijela jsem domů, uvařila si kafe, co by snad i koně porazilo, svalila se do křesla a začala přemýšlet. Co mám udělat? Teď, potom, ještě potom? Měla jsme v kebuli prázdno. Jak mi něco takového mohl Tomáš udělat? Proč? Vždyť se přece máme rádi! Kdy? Vždyť jsme přece skoro pořád spolu! Kdyby mi chtěl zahnout, proč by rovnou slečnu přivedl do jiného stavu? Přece si umí dávat pozor! Strašně mě z toho rozbolela hlava. Vzala jsem si první dva prášky proti bolesti. Seděla jsem jak zmrazená dál. Prášky nezabíraly, ale myšlenky těkaly čím dál víc. Nebyla jsem schopná se jakkoliv soustředit. Vzala jsem si další dvě pilulky. Po pár minutách bolest začala ustupovat, zároveň přicházela neodolatelná chuť spát. Došourala jsem se s vypětím všech sil do ložnice, natáhla jak široká tak dlouhá přes celou manželskou postel a snad v tu ránu usnula. V posledním vteřině bdělostmi mi došlo, že jsem to s množstvím prášků na bolest asi přehnala…

Probudila jsem se těsně před půlnocí. Hlava mě zase bolela. Hned první okamžik jsem si vzpomněla na telefonát ukňourané slečny. Tomáš… Kde vlastně je? Ve mně neležel. Vstala jsem, šla se do kuchyně napít a při té příležitosti jsem svého muže objevila. Ohleduplně, aby mě nevzbudil, si ustal v obýváku!

Vracím se zpět do ložnice, ale na rozdíl od svého muže spánkem spravedlivých už dál nespím…

Náplast se nemá strhávat pomalu, pak to jen a jen déle bolí. Náplast se musí strhnout rychle! Ráno počkám, až odejdou děvčata do školy, pak hned manžela přikovám do křesla a uhodím na něj:

„Nechceš mi náhodou něco říct?“

Vykulí na mě oči, polkne nasucho a opatrně se zeptá: „Jako co?“

Ha, nevěrník se zřejmě chystá řídit radou doktora Plzáka „Zatloukat, zatloukat, a když to praskne, zase zatloukat“! Na to ti já, chlapečku, nenaletím! „Tak ty čekáš miminko…“ snažím se říct hodně tvrdě a absolutně chladně, aby čubrněl, jak silnou osobnost má před sebou. Ale už u poslední slabiky se mi láme hlas a do očí se mi derou slzy. Jen stihnu dopovědět „Jak jsi mi to mohl udělat?“ a rozbrečím se na plné pecky. Přes závoj slz jen vidím jeho zcela nechápavý pohled. On snad o tom neví… stihnu si pomyslet a pak - omdlím.

Proberu se v okamžiku, kdy se nade mnou sklání muž v bílém plášti se stetoskopem kolem krku, a když právě říká: „Nebojte se, už přichází k sobě. Bude v naprostém pořádku. Zdá se, že utrpěla šok. Nestalo se jí něco?“ ptá se mého muže stojícího hned vedle něj.

„Byla celá nějaká dezorientovaná a tak jaksi mimo realitu,“ odpovídá lékaři na to Tomáš.

No tohle! On čeká dítě s jinou a ze mě bude dělat blázna! Všechno se ve mně vzbouří a začnu na něj křičet jak smyslu zbavená. Melu páté přes deváté: nevěra, podvod, lež, dítě, ta druhá, bůhvíkolik druhých…

Lékař se dívá střídavě na mě, střídavě na Toma. Když konečně zmlknu, prohlásí: „Paní vám přišla na bokovku, tady už pro mě práce není,“ a chystá se odejít.

„Počkejte, pane doktore,“ volá Tomáš, „Vždyť já žádnou bokovku nemám, nikdy jsem neměl, žena se opravdu zbláznila!“

V takové chvíli má doktor strach odejít. Bez vyzvání si sedne, podívá se na mě a vyzve mě: „Tak co víte a jak jste na to přišla?“

Nemám sílu se mu dívat do očí, jako bych se styděla, že jsem si neuměla manžela udržet. Hledím upřeně na vzorek na ložním prádle a rychle ze sebe vysypu tu ponižující historku s telefonátem.

„Blbost,“ řekne můj muž hned, jak dopovím. „Žádnou ženskou nemám, s žádnou dítě nečekám. To sis vymyslela!“

„Jen klid,“ řekne mu lékař a zamyslí se. Pak se obrátí na mě: „Zavolejte, prosím, té slečně. Její číslo máte jistě stále mezi přijatými hovory v mobilu.“

„Pane doktore, moc vás prosím, můžete místo mne…“ doslova škemrám a raději si odcházím do koupelny opláchnout obličej, abych ten telefonát neslyšela. Vracím se po dlouhé chvíli.

Tomáš září blahem, doktor se směje. „Všechno se vyřešilo, mladá paní. Slečna sice těhotná je, ale s jiným. Jeho manželka se to zřejmě chudák dozví za chvíli. Jen co si slečna v mobilu opraví telefonní číslo. Ta podvedená paní má téměř stejné číslo jako vy. Právě v tom „téměř stejné“ je háček. Stačilo poslední trojčíslo vyťuknout zmatečně…“

 Vladana Stará

Foto: SXChu