Neznámá skutečně přišla

Kdykoliv jsme si s kolegy udělali „kávovou“ čtvrthodinku a povídali si, kam by kdo z nás rád na dovolenou, Petr se vytasil vždycky s jediným – chce do Paříže! Vyřešit záhadu svého snu!

Kvůli naší šéfce, která byla vážně nesnesitelná, to u nás v práci vypadalo jako na orloji. Noví zaměstnanci přicházeli, jen našimi kancelářemi „prošli“, za pár týdnů se rychle sbalili a odešli. Vydržet delší dobu se podařilo jen Petrovi a mně. Jistě to bylo kvůli tomu, že jsme oba již oslavili padesátku a dobře jsme si uvědomovali, že v našem věku sehnat někde jinou práci by nebylo snadné.

Na našem pracovišti bylo odjakživa zvykem si po obědě uvařit kávu, vypít si ji společně v jedné z kanceláří a přitom si popovídat. Ten zvyk ochotně přebírali všichni noví zaměstnanci a dokonce ho i naše šéfka tolerovala. Oblíbeným tématem při tomhle kávovém posezení bylo, kam by kdo chtěl na dovolenou nebo aspoň na prodloužený víkend. Mladí kolegové snili o cestách do Indie nebo Mexika, my s Petrem jsme byli konzervativní. Já jsem uváděla destinace typu Vysoké Tatry anebo polská Mazurská jezera, Petr však vždy sveřepě trval na jednom jediném cíli: Paříž!

„Víte,“ vyprávěl vždy Petr novým kolegům, „mně se často o Paříži v noci zdá. Nikdy jsem tam nebyl, přitom je to tak živý sen. Vyjdu v něm ven z Louvru, konečně jsem na vlastní oči viděl Monu Lisu, svítí slunce tak, že úplně oslepuje. A já jdu pomalu zahradami Tuileries směrem k náměstí Svornosti. V těch zahradách je několik venkovních kavárniček. Já si jednu takovou obyčejnější vyberu, sednu si na dřevěnou židli, něco si u číšníka objednám k pití. Je mi fajn. Pokaždé se pak v tom snu otočím a vidím, jak přímo ke mně zdálky přichází nějaká osoba. Jenže já se nikdy už nedozvím, kdo to je, protože mi zásadně v téhle chvíli zavoní budík a já se probudím!“

Kolegové, kteří u nás v práci vydrželi o trošku déle, třeba dva, tři měsíce, tak vyslechli Petrovo vyprávění o jeho pařížském snu několikrát, já snad stokrát. Ale Petr měl při tom vyprávění vždycky tak blažený úsměv na tváři, že nikdo neměl sílu mu říct, ať už dá s tím Louvrem pokoj.

Když se blížily Petrovy pětapadesáté narozeniny, zavolala jsem jeho manželce Zuzaně, abych se s ní poradila, co Petrovi za náš kolektiv koupit. Nechtěli jsme vyhazovat peníze za nesmysly, chtěli jsme mu dát nějaký užitečný dárek. Při té příležitosti jsem se dozvěděla, co mu kupuje Zuzana: prodloužený víkend v Paříži pro ně dva! „Já už to jeho vyprávění, jak se mu zdá o Louvru a zahradách Tuileries nemůžu ani slyšet. Proboha ať už tam konečně jede! Pak snad bude mlít o něčem jiném…“

Jak to pak bylo s jejich cestou do Paříže, jsem se od Zuzany dozvěděla až po několika měsících. Dřív o tom nebyla schopna mluvit… „Vyšli jsme z Louvru, já byla ještě plná dojmu ze všech těch nádherných obrazů, Petr mě nasměroval do zahrad, prý jimi projdeme směrem na Champs-Elysées. V zahradách ze všech těch kavárniček, co tam jsou, Petr vybral takovou obyčejnou, že si dáme kafe a něco k pití. Říkala jsem mu, že si můžeme sednout do nějaké trošku lepší, že tak na tom snad špatně nejsme a vlastně tu slavíme jeho půlkulaté narozeniny. Ale Pavel trval na svém, že v tom jeho snu sedí právě na takové židli, jako mají tady.

Přišel číšník, objednali jsme si. Petr se spokojeně uculoval a povídá: tak a teď se já otočím a KONEČNĚ se dozvím, co je zač ta baba, co ke mně vždycky ve snu na tomhle místě přichází. Pak se otočil, chvíli zůstal jako zkamenělý… a skácel se na zem. Z kavárny hned volali záchranku, byli tam během chvíle, ale Petrovi už nebylo pomoci… Byl na místě mrtvý. Mrtvice v těžké formě.“

Bylo mi Zuzany strašně líto. Ovdověla poměrně mladá, smrt svého muže na vlastní oči viděla, ke všemu musela zajišťovat převoz jeho ostatků domů. Ještě jsem jí pak párkrát zavolala, ale nakonec se naše cesty rozešly. Logicky, vlastně jsme se pořádně neznaly. Na Petra však vzpomínám často. Napadá mě: Kdyby nebyl tak zvědavý, která že to k němu v zahradách Tuileries přichází, třeba by tu ještě byl…

Jasněna Vlková

Ilustrační foto: SXC.hu