Operací můj život neskončil, jen se proměnil

Statečná žena s umělým vývodem střeva (stomií) dokazuje, že i s takovým handicapem se dá žít a svému okolí ještě rozdávat odvahu.

 „Stomici jsou lidé s dočasně nebo trvale vyvedeným střevem nebo močovodem. Jen v České republice nás je zhruba 10 tisíc,“ vysvětluje inženýrka Marie Ředinová (58). Předsedkyně republikového občanského sdružení stomiků ILCO dobře ví, o čem mluví. Jí samotné bylo 49 let, když se od lékařů dozvěděla, že trpí rakovinou tlustého střeva.

Léčitel se nemýlil

Tehdy žila paní Marie opravdu naplno, starala se o pětičlennou rodinu (nejmladší dceři bylo 13, prostřednímu Tomášovi 20 a nejstarší Janě 21 let), pracovala na úřadě a práce ji bavila. Dvakrát týdně chodila cvičit, navštěvovala divadla, výstavy. Starala se o nemocnou manželovu maminku. Pro velké bolesti zad ve 42 letech musela přestat s košíkovou. „Podle rentgenu jsem ale měla záda v pořádku, žádné prášky ani injekce výrazněji nezabíraly. Pomáhala jsem si cviky na páteř, občas navštěvovala rehabilitace nebo masáže, záda nepřetěžovala. Bylo mi 47, když mi jeden léčitel sdělil, že můj problém není páteř, ale tlusté střevo.“ Paní Marie mu tehdy příliš nevěřila. Dva roky nato se ukázalo, že měla. „Kdybych šla na preventivní vyšetření střev o dva roky dříve, možná by lékaři odstranili rostoucí polyp a vyhnula jsem se tak nepříjemné léčbě zhoubného nádoru,“ dodává s tím, že preventivní vyšetření na přítomnost krve ve stolici vůbec nebolí a ani kolonoskopie – vyšetření sondou do konečníku a tlustého střeva – se není třeba bát.

Milovat svůj život

Když Marie s velmi vážnou diagnózou tehdy přišla od lékařů domů, nebylo jí do smíchu, ale pak jí došlo, že nikdo není zvědavý na uplakanou maminku a rozhodla se, že takhle ne.  Následovala řada vyšetření, pak operace, ozařování a chemoterapie.  Marie se rozhodla, že se začne starat o svůj vnitřní klid a tělo zacílí na uzdravování. „Jen jsem nevěděla, kam si jít pro vnitřní sílu, nikoho s mojí diagnózou jsem neznala. Měla jsem naštěstí kamarádku, která měla už dvakrát rakovinu prsu a ta mě chápala. Už tím mi ohromně pomohla,“ zaloví ve vzpomínkách paní Marie a zavzpomíná také na knihu Miluj svůj život, která ji inspirovala k uzdravujícím větám před usnutím a pomohla udělat pořádek v hlavě.

Pomáhá druhým

Pro Marii bylo vysvobozením setkání s lidmi, kteří měli za sebou všechno co ona: nutnost naučit se žít s vývodem z tlustého střeva - stomií. „Nejdřív člověk musí přijmout léčbu, zbavit se obavy o život a naučit se radovat z dobrých věcí. Marie nezastírá, že je těžké vyrovnat se se změnou, kterou stomie představuje. „Když jsem si u zrcadla vyměňovala pomůcky a koukla se na své břicho, omdlévala jsem…Nejvíc mi pomohlo setkání s lidmi, kteří mají vývod pětadvacet, třicet let, byli skvělí,“ říká žena, která se vedle zaměstnání a péče o rodinu přirozeně včlenila také do práce ve sdružení stomiků ILCO, kterému dnes předsedá.

Cestuji a sportuji

„O všech věcech hovořím otevřeně, nic netajím. Ukazuji na sobě, že se stomií se dá kondičně sportovat nebo cestovat. Jen musíte být na všechno dobře připraveni, abyste byli schopni možné problémy řešit kdekoliv, nejen v pohodlí domova,“ tvrdí žena, která už před více než rokem převzala cenu s krásným názvem Křesadlo. Toto ocenění dostávají dobrovolníci - obyčejní lidé, kteří dělají neobyčejné věci.

Vladislava

Foto archiv M. Ředinové