Prostor ticha

V motolské nemocnici naleznete hned za vstupní halou místo, kam můžete vstoupit, abyste na chvíli ponechali ruch a shon za dveřmi a dopřáli si klidu pro zamyšlení. V Prostoru ticha můžete setrvat sami, můžete ale také využít služeb poskytovatelů spirituální péče. Promluví s vámi a pomohou vám hledat vnitřní rovnováhu. Jedním z duchovních je Mgr. Ing. Josef Bartošek, s nímž jsme sem zašli popovídat o péči o lidskou duši.

„Byl bych rád, kdyby hned na úvod padlo, že když se řekne duchovní, člověku se hned vybaví farář a že duchovní služba má něco společného s církví. Pokud bych to já měl nějak formulovat, troufl bych si slovo duchovní dát do protikladu ke slovu konzumní. Konzumní společnost nám nabízí pseudoobraz světa - všichni jsme mladí, krásní, úspěšní, pořád jsme happy a přiblble se smějeme. Duchovní cesta upozorňuje, že tak to není – většinu života člověk není mladý, sem tam je nemocný, jednou zestárne a nakonec umře – a v životě by se měl mít o co opřít. Rozhodně se mu oporou nestane, že si chroupne tyčinku z reklamy. Naštěstí na to lidé přicházejí, začíná nám být jasné, že tím, že jsme se vymkli z pozice zvířete, uvědomujeme si svou omezenost na tomto světě a hledáme jiné hodnoty, než je spotřeba.“

Tak tedy vnímáte roli duchovního v nemocnici?

Ano, duchovní, nebo chcete-li kaplan, by měl pacienta provázet po těchto duchovních cestách. Pacient ji totiž hledá, protože se zde často ocitá v existenciální tísni, způsobené nemocí. My jsme zde proto, aby na hledání onoho duchovního smyslu života nebyl sám, aby mohl svěřit své starosti, promluvit si o nich. Lidé se mnohdy ocitají v tíživých situacích, cítí se osamělí, trápí je finanční situace, v níž se ocitli, vztahy s příbuznými a samozřejmě zdravotní stav. Já nejvíc pracuji v Léčebně dlouhodobě nemocných, kde jsou tyto situace časté a přibývá k nim i vědomí, že cesta zpět do normálního života se pomalu uzavírá. Pacient potřebuje s někým promluvit, svěřit se, najít pár odpovědí a především se vnitřně se situací vyrovnat. Slovo v rozhovoru s vnímavým člověkem se zde stává velmi účinnou pomocí.

Kontrast konzumu a duchovního života mě vede k otázce, jaký je váš pohled na dnešní mladé lidi?

Každá generace je jiná a každá dospělá generace si myslí, že mladí jsou horší. To si o nás mysleli naši rodiče, a když jsem to říkal babičce, tak se smála a říkala: ´Mám ti vyprávět, co dělal tvůj táta?´ Dnešní mladí lidé nejsou ani horší, ani lepší, než jsme byli mi. Jsou prostě jiní, protože figurují v jiných kulisách. Můj osobní názor je, že jsou na tom hůř, než jsme byli my. Náš svět byl jaksi přehlednější, dneska neplatí černobílé oni – my, svět je velice pestrý a nesmírně rychle se vyvíjí. Když si uvědomím, že babička, která můj život hodně ovlivnila, prožila polovinu svého života před vznikem rozhlasu, zatímco já žiju v době, kdy bez počítače bych vám neposlal ani fotografii a jsem díky němu napojený na celý svět, je to neskutečná rychlost. Nemůžeme na mladé lidi nadávat, že se v tomto světě nedokážou okamžitě zorientovat. Já bych se je spíše snažil povzbudit tam, kde jsou schopní něco dělat a nějak se angažovat. A blahosklonně bych přešel to, jak se mladými lety protloukají.

Přece jen mi tane na mysli slovo vzdělání. Ještě naše generace měla jakousi přirozenou touhu poznávat, učit se, hledat odpovědi. Vzdělání pro nás byla cesta k otevření dveří do širšího světa. Na dnešní mladé se ovšem informace přímo valí…

Sám mám děti a navíc učím na vysoké škole, takže vnímám, že dnes existuje dost ostrá hranice mezi těmi, kdo skutečně studují, touží po vzdělání a těmi, kdo na všechno tak trochu kašlou. Teprve když jsou nuceni dělat zkoušky na školu, zjišťují, že strašně zaostávají za těmi nejlepšími. Do té doby totiž díky záplavě informací žijí v pocitu, že nic není problém, že všechno přichází samo. Takže paradoxně u nás při celé té záplavě informací vzniká velký rozdíl mezi lidmi vzdělanými nevzdělanými. Tak to ale funguje u nás a nejspíš všude v Evropě, jiné to je ale v dynamicky nastupujících ekonomikách. Byl jsem v Indii a vzpomínám, jaký důraz sami mladí lidé kladli na nutnost vzdělávat se, protože jedině to je pro ně cesta k dosažení dobré životní úrovně. Naši středoškoláci si takové nasměrování prostě neumí představit, mnoho věcí je pro ně samozřejmých.

Souvisí tedy vzdělání s duchovnem?

Samozřejmě, člověk by se díky vzdělání měl umět přesněji orientovat v dnešním světě. Vezměte si třeba jen lidi, kteří si nesmyslně berou půjčky. Nebo se lacinou argumentací nechají přesvědčit od všelijakých radikálních skupin. Duchovno je ale hlavně o přirozené vnímavosti a životní moudrosti. Když jsem za bolševiků pracoval v kravíně, požádali mě spolupracovníci, jestli bych pro ně nepřipravil kázání, když každou neděli kážu. Tak jsem kázal v kravíně a oni byli vnímaví k mému slovu.

Důležité je tedy pro vás slovo, nikoli rituál?

Náboženský rituál – ať už křesťanský nebo jiný – je vždy jen jednou z cest. V dnešním multikulturním světě není možno stavět na jediném náboženském pohledu. Pokud to někdo dělá, je to špatná interpretace.

Multikulturalismus je slovo, kterému není snadné porozumět, mnoho lidí k tomu ani nemá ochotu. Můžete poskytnout svou interpretaci?

Jediné, co nás do tohoto světa legitimuje jako lidi, je to, že jsme lidé. Označení člověk je náš jediný společný občanský průkaz, naše identifikační karta na tomto světě. Ve všem ostatním se můžeme lišit, tím je svět krásný a zajímavý. Bohužel my Češi jsme hodně xenofobní. Uvědomuji si to vždycky, když se vracím z ciziny. Není jiná možnost, než o těchto věcech mluvit a objasňovat je. Nejlepší jsou příklady ze života. Jednou jsem vzal svého kamaráda, který byl hodně zamřený proti Romům, do cikánské hospody v Náchodě. Povídalo se a on tam jednomu Romovi říkal: ´Já jezdím občas do Mostu a když bych měl jít přes Chánov, tak bych se bál.´ A ten Rom mu řekl: ´No, to já bych se bál taky.´ To je typický příklad toho, jak u nás fungují škatulky, jak se vytvářejí klišé, která se velice obtížně boří. Stejné je to s pohledem na terorismus. Terorista je vrah, ať je to muslim nebo radikální irský protestant, tedy křesťan. Bohužel i ve školách mladí lidé dostávají mnohdy desintepretující pohled na svět. Proto si vážím například Člověka v tísni, který nejen pomáhá, ale také šíří příběhy bezpráví.

Vraťme se ale ještě k vaší práci v motolské nemocnici…

Myslím, že to je činnost, která má pro pacienty velký význam. Nejen pro ty, kteří za námi mohou přijít, ale především pro ty, kteří o nás ani nevědí nebo sem prostě dojít nemohou. Tady hraje velkou roli spolupráce s lékaři, sestrami, kteří nasměrují pacienta nebo jeho příbuzné. Některé složité případy se tak daří řešit i díky mediační roli, kterou mohu mezi doktory, rodinou a pacientem sehrát já, to jsou pak nejlepší důkazy smyslu naší práce. Rád bych ubezpečil některé materialisticky orientované lékaře, že duchovní zde nehraje žádnou náboženskou roli. Duchovní vyplňuje prostor, na který nemá čas ani lékař, ani sestry. Zejména ve chvíli, kdy pacienta nikdo nenavštěvuje, jsme jeho jediným kontaktem se světem, o kterém si přeje mluvit. Zajímavé je, že se často setkávám s tím, že pacienti chválí zřízence, kteří v rámci péče mají chvilku prohodit pár slov, pak jsou tu samozřejmě dobrovolníci, kteří plní velmi významnou funkci. Často se například na LDN při společném zpívání já dostávám k pacientům, kteří by o mě nevěděli, pokud by takové akce nebyly. Při zpívání vyplyne hovor mnohem přirozeněji, než kdybych stál nad pacientovým lůžkem a snažil se mu něco vysvětlovat. Jak vidíte, je mnoho cest, kterými se snažíme pacientům prospět.

Motol in

Foto:  archiv Josefa Bartoška, Jaromír Morávek