Rovnoprávnost lásce chybí

Myslela jsem, že mně se nikdy něco tak banálního nestane. Ale stalo se. Láska na pracovišti. S následky, které jsem však nečekala…

Když jsem po čtyřleté mateřské dovolené zvažovala, zda se vrátit do původního zaměstnání, všichni mi to rozmlouvali. Prý: máš to z domova daleko, jezdit přes celé město, ráno sice začínáš později, ale o to déle večer končíš, kdo ti bude vyzvedávat děti ze školky… Desítka argumentů proti, jen jediné pro – věděla bych, do čeho se vracím, nic nového by mě nikdo nemusel učit. Dnes vím, že jsem se tam vrátit měla! Jenže – po bitvě je každý generál…

Poslechla jsem veškeré racionální argumenty všech svých příbuzných a našla si místo blízko našeho bydliště a s relativně volnou pracovní dobou. Jenže jsem potřebovala zaučit.

„Vedu vám představit vašeho školitele Petra Bíma,“ řekla moje nadřízená a rukou ukázala směrem k dotyčnému mladému muži. Vysoký, štíhlý, v obličeji takový nijaký. Ale když se usmál, roztála jsem. Opravdový sympaťák!

Petr měl se mnou svatou trpělivost. Myslela jsem, že za pouhé čtyři roky, co jsem se točila jen kolem dětí, sporáku a zahrádky, se toho moc z profesních znalostí a dovedností zapomenout nedá, ale brzy jsem poznala, jak těžce jsem se mýlila. Najednou jsem měla pocit, že neumím nic. Petr mi všechno taktně připomínal, zároveň vysvětloval, jaký postup práce se volí právě v téhle laboratoři. Jenže jeho „svatá trpělivost“ brzy přinesla své ovoce. Jednoduše jsem se do něj zabouchla jako nějaká šestnáctka!

Nikdy jsem si nemyslela, že se mně něco takového může stát. Svého muže Jiřího jsem měla moc ráda, je báječný táta našich dětí, prostě úžasný chlap. Ale cosi mu chybí. Přesně to, co mi dával kolega Petr – můj muž neumí říct, že mi to dnes sluší, že to, co jsem řekla, je vtipné a milé, že mám krásné čokoládové oči, jemné ruce, že je mu báječně, když ho jimi pohladím. Můj muž je spíše racionální typ, kterému něžnůstky nesedí, prostě je neumí.

Ačkoliv jsem se snažila bránit se citům opravdu hodně, byla jsem brzy do Petra zaláskovaná fakt děsně. Nevěděla jsem si se situací rady. Kudy jsem chodila, tudy jsem brečela. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Odejít od manžela a jít s dvěma dětmi k novému muži? Přijaly by ho? A přijal by on je? A co chudák můj muž, který si něco takového nezasloužil! Situace vyvrcholila momentem, kdy láska mezi mnou a Petrem už nebyla jen platonická. Došlo na sex a na „lámání chleba“.

„Martino, co se to s tebou děje?“ zeptal se mě jednou manžel a já v té chvíli pochopila, že je zle. Něco tuší, možná dokonce už něco ví. „Jsi jakoby duchem mimo. Všichni si toho už všimli včetně dětí. Včera večer, když jsem je ukládal ke spaní, se mě Anička ptala, jestli není maminka nemocná, jestli neumře, když skoro nemluví a pořád pláče,“ pokračoval dál Jiří.

Ve vteřině jsem se rozhodla. Jistě za to mohla slova o naší starší dceři. Najednou mi došlo, jak strašně bych ublížila našim dětem, jak bych jim zkomplikovala jejich život, udělala jim v hlavičkách zmatek, který by je mohl poznamenat na celý život. Zůstanu s Jiřím a svou lásku k Petrovi v sobě nějak potlačím. Jenže plány jsou jenom plány…

Kdykoliv jsem Petra v práci viděla, znovu a znovu jsem po něm zatoužila. Byla jsem z něj „hotová“, ať bylo mé předsevzetí s ním skončit sebepevnější. Naši lásku už nešlo u nás v laboratoři ututlat. Viděl by ji i slepý. Všichni se na nás začali dívat s jakýmsi despektem. No jistě – vdaná ženská s malými děcky si začne v práci se svobodným, navíc mladším mužem. Znervózněli jsme oba z toho, což se odrazilo na naší práci. Udělali jsme dvakrát krátce po sobě dost velkou chybu. Neměla sice žádné fatální následky, ale byla nepříjemná. Při třetí chybě, i když při ní šlo skutečně jen o maličkost, si nás oba zavolala do své kanceláře vedoucí pracovnice.

„Samozřejmě že vím, o co jde,“ začala pěkně narovinu. „Vaše city a jistě i to další, co mezi vámi je, se odrazilo na výsledcích vaší práce. Děláte chyby, protože myslíte na něco jiného. To prostě nepřichází při práci v laboratoři v úvahu. Není jiné řešení, než že jeden z vás odejde. Odejde Alena, Petr zůstane,“ pokračovala vedoucí pracovnice. „Uděláme to na dohodu, do zápočtového listu se nic nedostane, můžete být bez obav,“ mluvila už na jen na mě.

V té chvíli se cosi ve mně vzbouřilo a zeptala jsem se: „A proč odcházím já a nikoliv pan Bím?“

„To je snadné. Protože jste žena. Kdybyste s románkem na pracovišti nesouhlasila, nikdy by se nekonal. A do budoucna – třeba půjdete ještě na třetí mateřskou, až si budete chtít doma u manžela „vyžehlit“ malér s nevěrou tím, že mu dáte další děcko. Prostě jdete vy a konec diskuse,“ uzavřela celé jednání nekompromisně vedoucí. Nejhorší na tom ovšem bylo, že za celou dobu Petr ani nepípl. Stál tam, jako by se ho snad nic z toho ani netýkalo! Když jsme vyšli ven, řekl jen: „Sejdeme se ještě dneska navečer u mě doma, abychom se „rozloučili“, jo?“

Jestliže se mi do tohoto dne nedařilo se odmilovat, nyní, během pouhých pár minut, to přišlo jako blesk z nebe. Najednou se mi v hlavě rozjasnilo a pocítila jsme obrovskou vlnu štěstí, že jsem nic doma svému muži neřekla, žádný odchod od něj nechystala. Neumí sice šeptat sladká slovíčka, ale je to charakter! Zbývalo ještě vymyslet, co řeknu doma, proč jsem bez práce…

Od té doby uběhl rok a já se chystám na třetí porod. Paní vedoucí měla zřejmě jasnovidné schopnosti. I když ne docela – těhotenstvím si nic doma nežehlím. Jiří se naštěstí nikdy o mně a Petrovi nedozvěděl. A pan Petr Bím? A kdo to jako je?

Svůj příběh nám poslala Vladana Stará

Foto: SXC.hu