Stárnout se dá s elegancí

Jak úspěšně (ne)stárnout je titul velmi inspirativní knihy Olgy Struskové o zajímavých ženách, které umí jít proti proudu času. Jako ukázku jsme vybrali autorčin rozhovor s Blankou Adensamovou, sklářskou výtvarnicí, která se věnuje tvorbě tavených skleněných plastik a interiérových skleněných doplňků.

Pocházíte z Turnova, tedy z kraje šperkařů, jak to, že jste se rozhodla věnovat sklu, a ne tvorbě šperků?

Šperk mě nelákal, zato sklo mělo pro mne v sobě cosi magického. Třeba jen taková jasnovidecká koule, co ta v sobě skrývá magie a kouzel! Jednou, ještě jako dívka v pubertě, jsem se dostala do jakési sklárny, kde jsem viděla, jak sklo vzniká, a úplně mě to podmanilo.

Jak se udržujete v kondici, která je jistě pro tak náročnou práci, jako je tvorba skleněných plastik, nezbytná?

Měla jsem to štěstí, že jsem byla vychovávaná jak k umění, tak ke sportu. Moje maminka měla obrovský pěvecký talent, a proto chtěla, aby ze mě byla zpěvačka. Jenže já jsem po ní talent nezdědila, takže když jsem neuspěla na hudební škole, dala mě na balet, na divadlo a podobné záležitosti. Tatínek, veliký sportovec, měl jako koníček kreslení, a tak mě učil kreslit a zároveň mě vedl ke sportu. Dělala jsem gymnastiku, krasobruslení, lyžování, skoky do vody, plavání, sportovala jsem celý svůj život. Dodnes vášnivě ráda lyžuji, dřív jsem se víc věnovala sjezdu, ale teď mám mnohem raději běžky. Miluji dlouhé trasy, když jsem na horách, uběhnu denně dvacet až třicet kilometrů a přitom si vychutnávám pohled na krajinu. Myslím si, že sport je obrovská fyzická pomoc. V sedmdesátých letech jsem často pobývala v Americe, kde nastala móda joggingu. Velice mě nadchl, a tak jsem v New Yorku a také v Kalifornii začala běhat společně s Američany. V té době nebyl u nás jogging ještě zdaleka známý, ale tam už to bylo plné elánu a svobody, což mi připadalo úžasné. V joggingu jsem pokračovala i po návratu do Čech, i když tady na mne lidé koukali jako na blázna (smích). Běhala jsem všude, ať jsem jela, kam jsem jela, doma i v cizině, celkem deset let. S pravidelným běháním jsem přestala až v těhotenství, a pak už jsem se k joggingu nevrátila. Těch deset let určitě přispělo k mé dobré fyzické kondici. Teď k ní přispívá jóga, které se věnuji již devět let.

Řekla bych, že s běháním v přírodě souvisí asi také hledáni inspirace pro vaši tvorbu…

Na přírodu jsem velmi napojená a hodně z ní čerpám. Hlavně mi však dává životní sílu. Mám v jižních Čechách chalupu s ateliérem a obrovskou zahradou, ve které ráda relaxuji. Cítím se v ní naprosto šťastná a svobodná. Nejraději po ní chodím ráno, bosá, v noční košili,  a poslouchám ticho. Napadá mne tam mnoho myšlenek a beru z ní spoustu inspirace. Hodně mých skleněných soch je inspirováno přírodou, třeba listy na stromech, jejich chvěním a vlněním ve větru či jiným přirozeným pohybem. Nevycházím z přírody jako realista, ale napadají mě v ní myšlenkové procesy pro další ztvárnění života.

Říká se „oko – do duše okno“, ale vy raději ztvárňujete rty, zejména ty ženské. Proč si myslíte, že jsou tak důležité?

Rty jsou symbolem polibku a polibek je nekrásnější symbol lásky. Zároveň je to velmi významný akcent lidské tváře. Myslím si, že symbolizují i to, jaký má člověk charakter, je-li smyslný, vášnivý, racionální, skoupý, úzkoprsý… Rozhodně rty o člověku hodně řeknou. A láska je podle mne v životě to nejdůležitější.

Žijete teď láskou?

Přiznávám, že mírně zamilovaná jsem neustále. Láska však může mít různé podoby. U mě je na prvním místě příroda, potom moje dcera, a co se týče mužů, tak s těmi to mám trošku problematické, protože já jsem velký idealista (smích)…

Jak vychováváte svou dceru, je po vás, zdědila váš talent?

Dcera se mi narodila před 23 lety, shodou okolností v Kalifornii. Je úžasná, zdědila můj talent, avšak já jsem jí celý život rozmlouvala, aby se vydala v mých stopách, až se mi to podařilo. Jsem skutečně ráda, protože moje profese je hrozná řehole, a navíc dnešní výtvarný svět je hodně krutý a zlý, proto bych jí ho nepřála. Já sama jsem možná až naivní, ale taková prostě jsem. V mládí jsem si představovala, jak zasvětím život umění, a pak že budu mít velikánskou rodinu a stůl plný dětí. Chtěla jsem mít aspoň čtyři, ale dnes jsem i za jednu dceru vděčná. Žijeme spolu a máme krásný vzájemný vztah. Proto mi asi dala nakonec za pravdu, všechno pečlivě zvážila a pak se rozhodla pro fakultu mezinárodních vztahů, obor právo a podnikání. Pohybuje se v úplně jiném světě než já a já jsem za to hrozně ráda. V září loňského roku ukončila bakaláře a teď pokračuje úspěšně dále. Ona je moje velké štěstí.

Sen o velké rodině jste si splnila částečně prostřednictvím adopce na dálku. Co vás k ní přimělo?

Asi ten můj idealismus a pak obdiv k Matce Tereze a jí podobným lidem, které tíží bída dnešního světa. Cítila jsem, že adopcí na dálku mohu nějakému dítěti usnadnit život, a tak jsem se jednoho dne octla v pražské Arcidiecézní charitě. Podle fotografie a zaslaných informací jsem se rozhodla pro adopci tehdy dvanáctiletého indického chlapce jménem Ragavendra. Líbila se mi jeho přiložená charakteristika, v níž se psalo, že je to milý a společenský chlapec, který rád hraje divadlo, pomáhá doma mamince s domácími pracemi, zejména s nošením vody, že má moc rád všechny členy své rodiny a také že má kočku, kterou často nosívá na rameni a rád si s ní hraje. Účastní se prý všech školních aktivit, a díky své dobré povaze je oblíbený u učitelů. Dále jsem se z dokumentace dozvěděla, že oba jeho rodiče jsou negramotní, matka roluje tabák, otec žádnou stálou práci nemá, a tak musí rodina čelit mnohým problémům. Kvůli nedostatku peněz přestali posílat do školy Ragavendrova bratra i sestru, a proto by si přáli vzdělání alespoň pro Ragavendru, ale potřebují k tomu podporu. A to byl důvod, proč jsem se přibližně před pěti lety rozhodla přispívat na chlapcovu školní docházku. Dostávám od něj dvakrát do roka dopis, v němž mi pokaždé děkuje za to, že může studovat, kreslí mi obrázky a také mi posílá kopie svých vysvědčení. Dělá mi radost. Kdybych měla mnohem víc prostředků a jednodušší život, klidně bych dětí, jako je on, adoptovala třeba deset…

Co ještě vám v životě dělá radost?

Tak třeba náš pejsek, potom ta zahrada, jak už jsem se zmínila, a umění. Když si ho dělám sama pro sebe, tak mi taky dělá radost, ale ztrpčují mi ho okolnosti, které nás obklopují. Myslím si, že v dnešním světě je umění mírně pohřbíváno, dokonce někdy mám pocit, že spěje až k zániku, stává se virtuálním… Kýče vládnou světu čím dál víc. Mám obavu, že lidé nejsou k umění dostatečně kultivovaní, že je k němu nic nevede a že ani nepociťují jeho potřebu, až na výjimky, jako ve všem…

Žijete tady, žila jste nějaký čas v Německu, pobývala jste v Americe, v Japonsku, můžete tedy srovnávat. Kde byste žila nejraději?

Asi vás zklamu, protože by to nebyla ani jedna ze zemí, které jste jmenovala. Kdybych mohla, vybrala bych si Itálii. Líbí se mi na ní prvé řadě architektura, umění, krajina, móda, auta, veškerý design. Líbí se mi také temperament Italů, jejich bezprostřednost a celkový styl života. I to, že na sebe občas zakřičí, aspoň si řeknou všechno do očí a nepomlouvají se za zády a předejdou tak infarktům. A také nesmím zapomenout na vynikající kuchyni! Já prostě říkám, že pánbůh políbil Apeninský poloostrov.

Redakčně krácená ukázka z knihy Jak úspěšně (ne)stárnout z nakladatelství XYZ, která nabízí rozhovory například s Táňou Fischerovou, Květou Fialovou, Marií Retkovou, Vladimírou Dvořákovou, Helenou Illnerovou, Magdalenou Dietlovou a s mnohými dalšími ženami, které dokazují, že věk nehraje žádnou roli a stárnout se dá s elegancí