Tak taková je pravá láska

Příběh z ordinace jednoho lékaře je natolik dojemný, že vám ho se svolením autora nabízíme k přečtení. Je v něm pravda, před kterou my nezoufalky smekáme...

Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší  pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno.

Viděl jsem, jak je nervózní a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něho sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl na jeho ránu podívat. 
 
Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem a  obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. 
 
Zatím co jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli  další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává. To mne  překvapilo a ptám se: “A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo  jste?“ Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: “Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona!“ 
 
Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít.

 Opravdová láska není tělesná ani romantická.

Skutečná láska spočívá v přijímání všeho, co je, bylo, bude a nebude. 
 
Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho, oni si udělají to nejlepší z toho, co mají.  

 V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti.  

 
Všichni stárneme; už zítra může dojít na vás. Užívejte si už nyní života naplno. Má omezenou dobu platnosti. 

Ilustrační foto: SXC.hu