Tak trochu delikátní návrat do života

Že se v životě může stát cokoliv, my nezoufalky už víme. Ale příhoda paní Moniky je opravdu z těch extrémně výjimečných, a protože jde o choulostivou záležitost, váhali jsme s jejím zveřejněním. Ale nakonec zvítězilo přesvědčení, že nezoufalky nejsou přehnané citlivky, a ve jménu prevence následující řádky unesou.

Přestože se život se mnou příliš nemazlí, tak jsem mu vděčná za to, že mám jednadvacet let po boku milujícího manžela a dvě děti, které nám dělají radost. Žili jsme v paneláku, ale přesto jsme oba měli touhu po domečku. Městského hluku jsme si oba užili do sytosti, proto nás čím dál tím víc pronásledovala touha po klidném vesnickém životě. Dva roky po narození dcery se nám to podařilo a přesídlili jsme na venkov. Brzy jsem tam sehnala práci, Verunka nastoupila do školky, poznala jsem nové přátele, bylo to období plné pohody a štěstí. I proto jsem se rozhodla, že své narozeniny těsně před Vánocemi poprvé v životě neoslavím jen v rodinném kruhu, ale i s přáteli v místní hospůdce.

Zastávka na cestě domů

Objednala jsem chlebíčky, zajistila salónek, byly to příjemné starosti. Oslava byla plná zábavy. Čas neúprosně běžel a už jsme se chystali k návratu domů. Byla zima, mrzlo. Společně s několika kamarády jsme se s manželem odebírali k domovu, když tu nám bylo nabídnuto, abychom si šli prohlédnout klubovnu, kterou si místní mládež udělala z místní kapličky, která je kousek od hostince. Šla jsem s kamarády sama, protože manžel šel odnést domů foťák s tím, že se pak vrátí. Klubovna byla útulná, bylo tam příjemně. Po chvilce jsem si potřebovala odskočit. Kousek od kapličky jsem si vybrala místečko, které jsem si oťapala, abych se přesvědčila, zda je vše v pořádku a před usednutím na bobek jsem udělala ještě asi dva kroky dozadu. Byl mráz, a tak jsem se snažila potřebu vykonat rychle. Nejadnou jsem si všimla, že tekutina, kterou vylučuji, mi barvou připomíná krev. Po chvilce jsem vstala, oblékla se a víc nevím… probrala jsem se, až v klubovně, do které mě přinesl jeden z kamarádů, který si šel po chvilce také odskočit.

Ví někdo, co se stalo?

Po chvíli jsem zdálky slyšela volat své jméno. Když jsem otevřela oči, spatřila jsem manžela sedícího na bobku, jak mi drží ruku. Seděla jsem na polštářovém gauči v předklonu, nohy jsem měla celé červené a po černých lodičkách mi stékala krev. Byla mi zima, která se střídala s bolestí celého těla a únavou. Kolem kapličky bylo rušno, někteří lidé přišli ze zvědavosti, někteří okamžitě vzali mobilní telefon a snažili se přivolat sanitku, kamarádi rychle utíkali zpátky do hospody a žádali hostinskou o půjčení klasického telefonu, že se stalo něco vážného a že z mobilu se stále dovolávají do Ústí, kde řekli, že sanitku nepošlou, protože patříme pod Teplice. Ale paní hostinská je odbyla, že jsou opilí… Pak se přeci jen někomu podařilo zavolat sanitku z Teplic. Mezitím jsem chvílemi byla v bezvědomí. V sanitce do mě naprali nějaké injekcí a pak mě odvezli do nemocnice. Jelikož do té doby nikdo netušil, co se mi vlastně stalo, tak jsem skončila na gynekologii, aby vyloučili znásilnění.

Práce anděla strážného

Probrala jsem se na ARU, kde jsem strávila jeden den, druhý den mě převezli na JIP, kam za mnou přišel pan primář a zeptal se mě, jestli vím, co se mi stalo. Řekla jsem mu, že jsem si šla nutně odskočit, ale víc nevím. Teprve od něj jsem se dozvěděla, že jsem si sedla na přimrzlou lahev od šampusu, která měla uražené hrdlo. Střep jsem si vrazila těsně vedle konečníku pět centimetrů do hloubky a deset centimetrů do šířky. Od úplného vykrvácení mi zbývalo necelých deset minut. Nezemřela jsem na místě jen díky tomu, že jsem kolem sebe měla přátele, kteří se mi snažili rychle pomoci a hlavně díky tomu, že řez skončil dva milimetry od všech důležitých kanálků. Věřím tomu, že při mně stál můj anděl strážný, kterému moc záleželo na tom, abych i nadále zůstala mezi lidmi, kteří mě mají rádi. V nemocnici jsem nezůstala dlouho, po pár dnech mě pustili domů, a já s rodinou oslavila příchod nového roku. Od té doby jsem víc než opatrná a doporučuji to všem, kdo jste si mou příhodu dočetli až na konec.

Text i foto: Monika Dvořáková