Těší mě pomáhat dětem, které to potřebují

„Nikdy jsem nebyla rozmazlená princezna na hrášku,“ říká o sobě ředitelka nadace Truck HELP Tereza Vítová (34 let) , která vyrostla na koňském hřbetě, a přestože má koně stále v srdci, našlo se v něm místo i pro truckery. Respektive pro děti, jejichž otcové zahynuli za volantem kamionu.

Jak jste se dostala ke koním a jaká byla vaše kariéra v jejich sedle?

U koní jsem byla odmala, protože moje babička i strejda byli velmi úspěšní v drezuře. K té jsem tíhla i já. Babička Helena Benešová byla uznávanou trenérkou a několikanásobnou mistryní ČR, její syn a můj strejda Zdeněk Beneš vyhledávaným trenérem a asi dvacetinásobným mistrem republiky. Táta s mámou se spíše zaměřovali na parkur, ale táta toho po čase nechal a s mamkou mě pak aspoň podporovali na závodech. Díky babičce a strejdovi jsem se v šestnácti letech stala juniorskou drezurní mistryní ČR, v mistrovství Prahy jsem byla třetí a o rok později na mistrovství ČR jsem získala stříbrnou medaili.

Jak vaše závodní kariéra pokračovala?

Když „mého“ skvělého koně Varuse, který mi byl v dospívání zvířecím kamarádem, prodali do Slovinska, s novými a mladými koňmi jsem už na závodech tak úspěšná nebyla. Mého v uvozovkách mám na mysli proto, že dříve koně patřily jezdeckému klubu, u nás konkrétně JK Troja Praha, a my byli pouze členové, kteří měli možnost na nich jezdit, závodit a starat se o ně. A to šest dní v týdnu. Na mládí strávené u koní nikdy nezapomenu, náročné tréninky a každodenní práce u koní a péče o ně mi daly do života disciplínu, trpělivost, respekt a pokoru.

Jaký byl další mezník na vaší cestě životem?

Po maturitě na obchodní akademii jsem nastoupila, ač to pro mě bylo to poslední, co jsem chtěla v životě dělat, jako účetní do centrály hobby marketu.  Zůstala jsem tam přes dva roky, ale táhlo mě to někam „ven“. Byl rok 2000, nová éra, možnosti vycestovat kamkoliv. Na mém rozhodnutí odjet do Ameriky měl bezesporu vliv i fakt, že už nemám svého Varuse, který byl mým osudovým „přítelem“, a vzhledem k práci jsem se ke koním už dostávala stále méně. Na rok jsem se tedy stala aupair ve Státech. Ve dvaceti letech to pro mě byla největší životní zkušenost, musela jsem zvládnout „culture shock“, pochopit úplně jiné myšlení, zvyky a mezilidské vztahy. Žila jsem v několika státech a rodinách a na závěr roku sama procestovala celé USA. Spojené státy jsou pro nás nepochopitelné, ten obrovský životní prostor, možnosti. Co se týče přírody, najdete tam úplně všechno. Hory, lesy, údolí, pouště, bažiny, tropický ráj, velkoměsta i pustiny. Zvěř, kterou jsem viděla na rodinných pozemcích, nezahlédneme ani v našich lesích a loukách. Je to země neomezených možností, můžete žít v jakémkoliv světovém pásmu. USA mě fascinovaly, daly mi pro život hrozně moc a dodnes z této zkušenosti těžím.

A jak jste se od koní dostala ke kamionům?

Po návratu jsem hledala práci a můj nevlastní bratr mi nabídl, abych zkusila jít k rodinné firmě jeho bratrance. Ta se zabývala dopravou a založila v té době dva truckerské časopisy, jeden na inzerci ojetých vozů a druhý life-stylový magazín. Já jsem měla shánět reklamu. Auta obecně mě vždy bavila, nikdy jsem se nepovažovala za ženskou křehotinku. V branži se mi zalíbilo, protože kolem trucků se pohybují správní chlapi (a nemám na mysli jen řidiče, ale i prodejce, manažery a dopravce), kteří si na nic nehrají a nechovají se frajersky jako kluci od osobních aut. Skvělými akcemi byl Autotec a různé truck festy, scházejí se tam fajn lidi, a i když se neznají, truckeři se vždycky k sobě chovají jako staří známí a vzájemně si pomáhají. Doba se ale docela změnila, práci profesionálního řidiče už nedělá moc chlapů, kterým „koluje nafta v žilách“, jedná se kolikrát o mladíky a chlapy z vesnic, kteří nemají jinou možnost výdělku. A jejich práce je přitom velmi podceňovaná. Řidič kamionu musí být zodpovědný, pohotový, dobře vystupovat, musí se umět základně domluvit několika jazyky apod. Právě proto, že v době krize se řidiči hlavně propouštěli a jejich mzda šla rapidně dolů, to na silnicích vypadá, jak to vypadá.

Najdete si čas na koně i dnes?

Po koních se mi stále stýskalo, ale jak postupně skončily jezdecké kluby z dob totality, tak jsem se musela poohlédnout po vlastním koni. Pořídila jsem si tříletého neobsednutého koně Corteze, který byl od počátku hrozně hodný, a jsem pyšná na to, že jsem si ho dokázala  sama vytrénovat tak, že absolvujeme i drezurní závody. A vzhledem k mé nízké intenzitě ježdění velmi úspěšně. Dnes je mu 11 let, občas na něj posadím svou tříletou dceru, kterou to ke koním velmi táhne.  Denně se ale ke koníčkovi nedostanu, děti jsou přece jen přednější.

Vaše děti jsou ještě malé, přesto se dál věnujete práci. Jak to zvládáte, když vám k dcerce před rokem a půl přibyl syn?

Děti mi v životě doplnily to, co mi vždycky chybělo. Jsou radostí života. Trávím s nimi většinu času, i když trochu zpovzdálí. Pořídila jsem si nakonec k dětem aupairku, která mi pomůže i s domácností, případně i s koněm nebo administrativní prací. A po mých dávných negativních zkušenostech se k ní chovám lépe než rodiny v USA ke mně…

Jak a proč jste se stala ředitelkou Nadace Truck HELP, která už přes deset let podporuje děti pozůstalé po řidičích kamionů, kteří zemřeli při výkonu svého povolání?

Nadaci založil ve stejném roce, kdy jsem nastoupila, majitel firmy. Došlo totiž k úmrtí jednoho našeho řidiče, i když ne při výkonu povolání. Jeho žena se dvěma dětmi se ale najednou dostala do špatné finanční situace a kolegové jejího manžela se na ni složili poměrně vysokou částkou. Celý případ nás vedl k tomu, že tady vlastně taková pomoc chybí. Řidič kamionu vydělával i 30-50 tisíc korun, většinu mzdy měl ale vyplácenou v dietách. A tu stát pro výplatu vdovského a sirotčího důchodu nezohledňuje. Všechny rodiny, které máme v programu nadace, jsou na tom opravdu finančně špatně, třeba i po deseti letech od nehody. Já jsem dostala nadaci na starost někdy v roce 2005, protože jsem zároveň začala vést vydavatelství našich časopisů. Právě společnost 66 Media je patronem nadace, její zaměstnanci se o ni starají. Nadace Truck HELP nemá žádné provozní náklady a nezaměstnává žádné lidi. Po nástupu na mateřskou jsem si ponechala právě jen činnost pro nadaci.

Jakým způsobem děti podporujete?

Preferujeme finanční a psychickou podporu kontinuální, tedy od přijetí do programu nadace (i od batolete) do dospělosti, nejčastěji však až do ukončení středoškolských studií a maximálně do devatenácti let. Měsíčně dětem posíláme 1500 Kč, dárek k narozeninám i Vánocům. Každý rok zrealizujeme pro děti a jejich maminky nadační dovolenou, která jim velmi pomáhá v pochopení nové životní situace a smíření se s vlastním osudem.

Které případy z vaší nadační rodiny vám nejvíc přirostly k srdci?

Určitě se jedná o dva sirotky, kteří naší nadací prošli. Pavel Vobořil, který přišel v teenagerovském věku postupně o bratra, matku i otce… To je dodnes tragédie. Pavel zůstal u své polorodé sestry, která měla vlastní rodinu, a neměli peníze nazbyt. Abychom mu ulehčili život ve škole, kde se děti  chudým spolužákům straní, navíc se do nich strefují a šikanují je, nakupovali jsme Pavlovi navíc dvakrát ročně nové oblečení. Teď, když už nadaci odrostl a žije si vlastní život, jsme na něj neskutečně pyšní, jak vyrostl v samostatného a zodpovědného muže.

Druhým případem, který mě trápí na srdci nejvíc, je příběh desetiletého Honzíka Škobise. Tátu vůbec nepoznal, protože se narodil měsíc po jeho tragické smrti za volantem. Jeho máma mi přirostla k srdci, byla to skvělá žena, která bohužel před třemi lety zemřela na těžkou chorobu. Moc jsem si jí vážila, stejně jako jejích dvou dospělých dcer -  Honzíkových sester, které se o něj teď starají. Když Honzík osiřel, bylo mu pouhých sedm let…

Jste energická žena činu. Dovedete si představit, že byste jen tak seděla a nic nedělala?

Poslední rok nebo dva si moc energicky nepřipadám, jsem hodně unavená. Od doby, co se narodily děti, mám lehký spánek a nejsem schopna dohnat únavu. Pokud bych si ale měla představit, že sedím v koutku a jen tak přemýšlím, pak klidně ano, ale jen jako relax. Nedovedu si představit, že bych neměla práci. Nadace mi vyplňuje život. Snažím se zvládnout víc věcí najednou, samozřejmě to znamená, že všechno neudělám na sto procent, ale omezit se pouze na jeden „projekt“, to bych nechtěla. Jako Vodnář mám touhu stihnout v životě co nejvíc - a nejlépe změnit svět.

Zkusila jste si někdy řídit kamion?

Samozřejmě. Samotný tahač, sklápěčku i celou soupravu. Použila bych asi tento obrat: je to mazec. Ve zpětných zrcátkách máte pocit, že nedohlédnete ani na konec kamionu. Těsně pod vámi máte mrtvý úhel, v bocích taky. V Evropě se nejvíc jezdí v tahačích s krátkou zkosenou kabinou, to vám moc bezpečí nepřidá. Je pravda, že by truckeři měli od sebe udržovat rozestupy, ale kdyby to opravdu dělali, pak na pražské Jižní spojce vytvoří souvislý vlak. Je smutný fakt, že skoro všichni naši tátové z nadace zemřeli sešrotovaní v koloně.

Kamiony nás rozčilují na silnicích, bereme je jako nutné zlo.  Vy to asi vidíte jinak, že…

Kdybych byla jen řidičkou osobního auta, bez vazeb na truckerskou branži, pak bych se možná chovala podobně jako většina řidičů. Vidí v řidičích kamionů nepřátele, nechápou, proč tak dlouho předjíždějí jiný kamion a opravdu někdy velmi vážně riskují, když před kolosem o 40 tunách prudce zabrzdí. Napadlo vás někdy, jaká to musí být zodpovědnost řídit tak velkou a těžkou věc, denně strávit hodiny a hodiny za volantem, v tak vyhroceném provozu, který po Evropě poslední léta existuje? Jaké to musí být, když vám pod koly skončí cyklista, chodec, motorkář nebo osobák, který prostě udělal chybu? Někteří kluci se z toho šoku už nikdy nevzpamatují a od velkého volantu odejdou. 

Truckerství je životní styl. Jak byste ho popsala?

V dnešní době už je to dost náročný životní styl, spíše jen těžká práce. Jak se říká: řidič, ten tvrdý chleba má. To, co bývávalo, bylo dobrodružství při cestách na východ nebo až do Arábie, kam jeli řidiči pár týdnů. Piknikovali u kamionů, potkávali různé národnosti, vyměňovali si zážitky. Když se sejdou večer truckeři na parkovištích, sednou si do party, společně povečeří, popovídají jak staří známí a zase se přátelsky rozjedou po svých trasách. Jenže dnes už je to jenom hektický stres na cestě Evropou, dopravit z bodu A do bodu B zboží co nejrychleji. Smutné je, že tisíce kamionů tady „pendluje“ zbytečně, tam a zpět, jen proto, že zboží někde jinde zabalí levněji. Nejhorší je, že jde o potraviny, pak sice všechno dostáváme na stůl na pohled hezké (dobře obarvené), ale uvnitř shnilé.

Je podle vás naděje, že tento smutný trend někdy vezme zpátečku?

Jednadvacáté století mi připadá jen jako shon za výdělky na úkor lidí, přírody a zdraví. Pomalu, pomalinku ale lidé přicházejí na to, že to, co je nejlevnější, je zároveň opravdu nejhorší, kolikrát zdraví škodlivé. Pokud přestaneme chtít kvantitu, ale raději se omezíme v množství a vsadíme na kvalitu, pak se můžeme posunout dál. A možná pak ubude i kamionů na cestách a úmrtí na silnicích.

Jste akční žena, pořád v jednom kole. Jak by vypadal váš naprosto volný den, kdybyste se mohla věnovat jen sama sobě?

Krásná představa… úplně jen sama, bez manžela? Myslím, že bych nejradši zrelaxovala dobrým jídlem, pitím, saunou, masáží, bazénem a whirpoolkou. Ale určitě ne sama, radši se svojí láskou. Známe jeden takový hotýlek v Čechách, kde o vás výjimečně pečují. Že bych tam zavolala?

Eva Houserová

Foto: archiv T.Vítové