To nedokážeš ani zhasnout?

Fyzický tyran vám dá pěstí, máte monokl, ale víte, na čem jste. Je to většinou člověk hrubšího zrna, takže to okolí mnohdy ani nepřekvapí. Ale tyran psychický je nesmírně zákeřný, prohnaný a úlisný. Zpočátku se projevuje plíživě a nenápadně, ale čím déle spolu jste, tím více přitvrzuje.

Mnohdy to začne třeba tím, že když ho požádáte o pomoc v domácnosti, s dětmi, s úklidem, dozvíte se, že on tady není na to, aby uklízel. (Už s ním máte nějaké zkušenosti, tak vám bleskne hlavou, na co tady tedy vlastně je, ale nezabýváte se tím, máte ho přece ráda). Přitom se dozvíte, že „on vodí syna do školky a nakupuje - a to je to, co každý vidí - a co děláš ty, co každý vidí?“  Stojíte s pusou otevřenou jako kapr, oči vytřeštěné a nechápete souvislosti - a když se zmůžete na to , abyste vydala zvuk, řeknete: „no já dělám přece všechno, aby domácnost fungovala, všechno kromě těch dvou věcí, které děláš ty“.

Pravidla se nedodržují

Pokračuje to dál: na něčem se domluvíte, a on udělá za vašimi zády pravý opak. Poté samozřejmě slíbí, že už nikdy…. vy uvěříte, samozřejmě zbytečně - scéna se stane trvalou součástí jeho repertoáru.  Dohodnete se na nějakých pravidlech soužití, která on soustavně porušuje a při poukázání na dohodu mávne rukou: „co je mně po nějakých dohodách?“ Takže máme nastolenu novou složku „domácí kultury“.

 Můžou za to kamarádi

Čas od času nepřijde na noc domů, nedá vám žádnou  zprávu - hledíte do stropu, nevíte, co si máte myslet. Přijde ráno a hloupě se usmívá. Prý se opil s kamarády a nedošel domů. Ale on přece za to nemůže, on chtěl jít domů, ale kamarádi řekli, že ještě nemá chodit a opili ho. A znovu - slib, že už nikdy….vy opět uvěříte, protože uvěřit chcete. A už máme doma další interesantní prvek.

Spolehlivé ojeté auto

Pak se dozvíte, že máte pochopit, že když má člověk každý den k obědu řízek, má také někdy chuť na obyčejné „vepřo-knedlo-zelo“ a že je tedy normální občas si odskočit na jednu noc za povětrnou ženštinou. Nechápete. Načež se dozvíte, že jste to spolehlivé ojeté auto, ke kterému se vždy vrátí, jen se čas od času projede v jiném.

A pak už to jde ráz na ráz. Už tady není láska, jenom zvyk. Díváte se na něho jako průzkumník na neznámý zajímavý objekt a zkoumáte ho. Jste ve společnosti a vidíte:

Když komunikuje se ženou:

Svůj vysoký hlas sníží do polohy teplého témbru, očima ženu hypnotizuje, aby jí dal najevo, jak hltá každé její slovo…tu opráší její šaty, tam jí sebere vlas z rukávu….

Když komunikuje s mužem:

Praští ho po rameni a řekne hlasem, který se snaží snížit do hlubokého basu (což mu nejde): Tak co, chlape?

Když přijde do větší společnosti:

Řekne cokoliv a sám se tomu upřímně zasměje. Nezapomíná na teatrální gesta. Je vám  za něj stydno.

KONEC MODELOVÉ SITUACE – NABÍZÍM  VLASTNÍ PŘÍBĚH

Také jsem se v této nezáviděníhodné situaci ocitla. Co jsem nakonec udělala? Místo rodinného života jsem se upnula na práci (děti musely jít trochu stranou, ale naštěstí už byly větší), studovala jsem knihy o osobním rozvoji, stoupala po kariérním řebříčku - manažerka, ředitelka…  A tím hůře se ke mně můj manžel choval. Jeho věty směřující ke mně začínaly úslovím „to nedokážeš ani“…….zavřít dveře, zhasnout světlo, vypnout televizi - prostě dosaďte si cokoliv, nemůžete se zmýlit. Prostě nedokážu nic….

Nikdo, kdo ho zná z okolí, by neuvěřil, v co se doma mění tento na oko uhlazený pán, který se snaží sám sebe prezentovat jako největšího dobráka pod sluncem, který by pro svoji rodinu vypustil duši.

Psychicky jsem se tím jeho věčným ponižováním a samozřejmě i pracovním vypětím zhroutila a manžel odešel k jiné ženě - spolehlivé auto už nesloužilo, tak co s ním. Jeho další žena je jednoduchá osoba bez jakéhokoliv vzdělání a on je „happy“ a „king“.

A já zase člověk, kterému se znovu zachtělo žít. Volná a svobodná si poletuju životem a dělám, co se mi líbí.

Proč jsem si to tak dlouho nechala líbit? Nevím. Kdybych se nezhroutila, a on neměl v záloze svoji současnou partnerku, přežívala bych možná dodnes, nenašla bych prostě odvahu náš vztah rozseknout. Všechno zlé má prostě smysl. Někdy musíme padnout až na dno, abychom se měli od čeho zase odrazit nahoru.

Nezoufalka Marie G.

Ilustrační foto: SXC.hu