Trampoty se špuntem

Stane se, a to se prostě stane, že občas není něco k nalezení. Ať hledáte, jak hledáte, výsledek je nulový. Já jsem takhle několikrát hledala špunt od dřezu. Obyčejný černý kulatý špunt na třicet centimetrů dlouhém řetízku. Ne snad, že by se mi schoval sám.

Velkou, řekla bych hlavní, roli tady hrál náš taťka. Když se to stalo poprvé, prostě jsem šla a položila otázku:

„Nevíte někdo náááhodou, kde by mohl být špunt?“ Zpravidla bývá tam, kde má být, čili u dřezu. Mamka na mě vrhla pohled plný údivu, proč se ptám na věc, která je nad slunce jasná.

„Kde by asi byl? U dřezu ne?“

„No tam právě není. Kdyby tam byl, nebudu obtěžovat tak hloupou otázkou.“ Mamka zvedla oči od manikúry a přimhouřila oči.

„Táto, nevíš, kde je špunt?“ Směřovala otázku tatínkovým směrem. Její hlas zněl rozmrzele.

„Vim,“ štěkl. „V šuplíku.“

„A proč?“ zeptala jsem se. Jistě k tomu měl důvod dát ho tam, kam nepatří.

„Protože mi překážel.“ Pokrčila jsem rameny a šla do šuplíku. Ta malá černá věc byla na světě a život šel dál. Pak jsem ho ještě párkrát hledala, ale šla jsem najisto rovnou do šuplíku. Jenže….

 Hra na schovávanou

Jednoho krásného letního dne nebyl ani tam! Bude jinde, napadlo mě samozřejmě. Nebyl. A nebyl ani na místech, kde bych ho hledala v první řadě, tedy kdekoli v kuchyni. Pak už jsem začala prohledávat nesmyslná místa., i ta, která byla úplně absurdní – například noční stolky, lednici, botník, byla jsem i v prádelně, v garáži i ve skleníku.

„To přece není možný,“ lkala jsem. „Kam ho jenom mohl dát?“ Taťka je u moře a já bez špuntu. I poslala jsem krátkou textovou zprávu k řeckému pobřeží.

„Ten spunt je nekde v hrnku nad drezem, hledej Smudlo…“ Smajlík. Naše skříňka nad dřezem je ale plná hrnků! Zapojila jsem do hry na schovávanou i tetu, která přijela na kafčo, a kamaráda, který o organizaci naší domácnosti neměl do té chvíle ani páru. Opakovaně jsem hledala důvod taťkova počínání. Proč? Proč schoval ten špunt? A proč zrovna do hrnku? Ale odpověď jsem nenašla. Ba dokonce jsme po dlouhém a usilovném hledání nenašli ani ten zatracenej kus umělý hmoty.

„Kašlu na to,“svěsila jsem ruce. „Vzdávám to.“ Ucpala jsem otvor ve dřezu houbou na nádobí a předsevzala si, jak hned zítra půjdu a koupím si svůj vlastní špunt a budu ho nosit u sebe a nikomu ho nepůjčím. Ale jak jsem druhý den zjistila, sehnat zrovna takový špunt, aby se hodil do našeho dřezu, není taková legrace. Zkrátka jsem ho nesehnala. Ještě že tam ta houba docela dobře drží. Nezbývá než doufat, že až se taťka vrátí, vzpomene si, kam ho dal. Je lepší se živit naději než se vztekat, že…

 Nezoufalka Qenda

Foto: redakce