V hospodě plné omladiny

Nedávno jsem se díky pracovní schůzce ocitla v restauračním zařízení, kde se v podvečer scházejí především mladí lidé, což se mi stalo výjimečně. O to zvědavěji jsem pozorovala ten ruch a šum a nostalgicky se mi vrátily vzpomínky na vlastní studentská léta, kdy pro nás nejrůznější „hospody“ bývaly druhým domovem.

Ano, dá se říct, že vinárna U Golema a  hospoda Na Paloučku – podle toho, zda se šlo na vínko nebo na pivko – byli takovými klubovnami naší studentské party. U Golema se víc diskutovalo (ale ne prosím pěkně o politice, ta nám byla ukradená), na Paloučku se zase víc halasilo - hrálo se na kytaru a zpívalo. A bývala sranda, tam i tam.

A  tak jsem na té schůzce pozorovala dnešní omladinu a  chtě nechtě srovnávala, taky šlo víceméně o studentskou komunitu. Ale místo vzrušených debat si mezi sebou pořád ukazovali něco na noťasech nebo na mobilech, usmívali se nad tím, kroutili hlavami, ale tak nějak potichu. A někteří – byť seděli mezi svými přáteli – si něco četli na displejích, nebo psali esemesky, a vůbec s ostatními u stolu nekomunikovali. Že by ti kluci a holky byli jiní, než jsme byli my? Ale kdepak, to jen ta elektronika všechno změnila, přemýšlela jsem o tom cestou domů. Ale zase ne nadarmo se traduje, že časy se mění a lidí s nimi, že. A pak mi hlavou prolétl citát Alberta Einsteina, který kdysi řekl: "Obávám se dne, kdy vývoj technologie předčí vzájemné lidské vztahy. To potom svět bude mít generaci idiotů!“ Ne, takhle ne, rychle jsem jeho slova zaplašila, protože věřím, že mladí jsou dnes naopak proti nám díky rychlému přístupu k informacím vzdělanější, mají větší přehled, umí víc jazyků, jsou zcestovalejší, zkušenější a svobodnější ve výběru svých životních cest. Ty neomezené možnosti jim vlastně závidím, respektive jim je ze srdce přeju. Vždyť právě tihle mladí jsou budoucností našeho národa, a kdo by si nepřál, aby to byli co nejschopnější lidé, že? A tím, že mají na rozdíl od nás dříve narozených „vše na dosah“, měli by být přímou úměrou kvalitnější než my… nebo se snad mýlím?

Zdena Rychlíková