Za své verše vděčím lidové písni

Jelikož se blíží celostátní festival Den poezie, představujeme vám ženu, jejíž život protkává nejen básnická tvorba, ale i pohádky, divadlo a loutky. Jarmila Hannah Čermáková mívá na veřejných čteních svých knih kolem sebe vždycky plno nadšených dětských i dospělých posluchačů.

Vystudovala jste slavnou „hollarku“ a pak obor loutkářství na DAMU. Kudy vedla vaše cesta od výtvarničiny a divadla k poezii?

V životě i v umění souvisí všechno se vším. Podobně tomu bude i ve vědě, na tu však buňky nemám. Tož- nakreslíte-li postavičku, proč ji neoživit, neanimovat? Vytvoříte- li sošku, proč ji nerozhýbat po způsobu loutek? A konečně, proč jim nevymyslet příběh? A pokud pohádkový, pro děti- proč ne veršem? Takto logicky se sepjalo mé výtvarné vzdělání s loutkářskou katedrou DAMU a poté se čtyřnásobnou zkušeností mateřskou - i s poezií. Jak děti odrůstaly svým střevíčkům, tak i mé básně zvolna dorůstají k dospělosti.

 Jaké místo má poezie ve vašem životě a co vám dává?

Poezii máme na světě od pánaboha. Podobně jako hudbu, tanec, malbu - kulturu vůbec. Poezie je mi od dětství útočištěm. Přes vlastní dospívání uprostřed totality, občas nám do života zasáhl verš. Na dětské kluziště nám ze školního rozhlasu zazníval třeba Erben, Seifert, nebo Sládek... Následoval vzácný okamžik vytržení, kdy si i malé dítě uvědomí vyšší principy žití. Jiskra probuzené fantazie ozáří příští třetí oko, to prozřetelné. Dobrá rada zní:  Boží oko hledej uprostřed vlastního čela! Nyní mě provází poezií i Holan, Orten, Palivec, ze světa např. Cvetajevová, Corso, Jeffers, Lorca a další a nesčetní!

Od čtení a recitace poezie není daleko k prvním vlastním krůčkům. Mnohé z nás to pak po dvaceti letech věku přejde, mně to zůstalo. V současných svých sbírkách tiše skrývám i verše ze čtrnácti let věku - ono se to nepozná. To by mi zajisté potvrdili i kolegové-básníci, včetně nedávno zesnulé Vladimíry Čerepkové, která mi byla blízká. Za vlastní inspiraci vděčím krom pánaboha možná genům, výchově, především však lidové písni. Ta poezie v nich je úžasná a nejen na domovské půdě. Je jasné, že jí vděčím i za rytmus a zvukomalbu: Košilička bílá, neválená, že je moje milá pohaněná! Kdyby ji hanili všichni lidi, já ji nepohaním, mně se líbí! Této písni vděčím za své umělecké jméno - ostatně jsem i křtěná: Jarmila Hana.

 Píšete stále knihy pro děti?

Ano, stále píši pro děti. Jedno z nich ve mně stále trvá, další se rodí v řádce mých vnoučat. Z pohádek a příběhů vznikly nejen divadelní inscenace, ale i pořady pro Český rozhlas. Mé pohádky vyrůstají z české, tedy slovanské tradice, která je líbezná a vůči životu vstřícná. To se dnes nenosí. Dětem se předkládá zapeklitá, složitá a krutá poetika bájí a pověstí anglosaských. Bohužel zdaleka neobsahující pravdivé, jasné a srozumitelné klíče k dobrému žití. Móda je tvrdý komerční diktát. Bez ohledu na následky v dětské psychice. Přičemž Křemílek, Amálka nebo Krteček jsou tak nesmírně humánní, geniálně lidští, od nás až po Japonsko, že bychom měli být hrdí. To neumíme. Takže vlastní české pohádky - s čestnou výjimkou slavného Krtka - nikdo moc netiskne. Mé rozhlasové pohádky tkví v šuplíku, dosud nevydány - jen důvody se od doby totáče mírně liší. Tehdy byl teror duchovní, dnes komerční.

 Na čem právě pracujete?

Právě připravuji k vydání sbírku DLAŇ PRO MARINU CVET. Tato ruská básnířka měla svobodnou a velkou duši. Její cit pro melodiku cikánskou mě oslovil natolik, že bych jí ráda -smím-li být tak smělá- vzdala hold právě v současné době. Poválečný vývoj národa Romů začíná připomínat smutnou genocidu: násilím usazený kmen kočovných a řemeslnických rodů, částečně vybitý fašisty, nyní beze smyslu života uzavřený v ghetech... Mám mezi Romy řadu přátel a dlužím jim vděčnost i za své španělsko/cikánské  sbírky: POUŤ za ČERNOU LUNOU, apod. A konečně, Marina Cvetajevová ve své poezii oslavila i hlubinu ženského nitra a duše jako nikdo jiný, žádná jiná. S úctou a ostychem hledám její stopy...

 Co považujete za svůj největší životní úspěch?

Největším úspěchem mého života jsou mé děti. Vážím si, že na mou práci slyší a vážím si práce, kterou už společnosti odvádějí. Pokud jde o můj osobní úspěch, je to patrně spolupráce s operou Národního divadla z doby tzv. Bušení do železné opony. V roce 2006 zde pod taktovkou Jiřího Petrdlíka zaznělo mé libreto opery BENG!, zhudebněné skladatelem Jiřím Doubkem. Pokud jde o echo ze světa, dík nakl. Dar ibn Rushd jsou mé knížky uloženy v Národní knihovně v Tunisu.

Považujete se za nezoufalku, která umí řešit životní pády a prohry s nadhledem?

Ano, nezoufám. Dokud je nám zachována alespoň svoboda slova. A když nám pánbůh zdraví dá. Pokud by opět nastala nesvoboda slova a myšlení, varuji a volám spolu s Karlem Krylem na lidi: PAMATUJ! Kdo nepamatuje, netuší, co je zoufalství.

 Jak se letos zapojíte do Dne poezie?

Díky dramaturgii Festu DEN POEZIE mohu doufat v setkání s dětskými posluchači na Hvězdárně pražského Petřína. Zde bych nabídla autorské čtení svých veršů z knížky TY a JÁ = KAMARÁDI. Jde o sbírku, která počítá s dětskými čtenáři různých národností. Pro dospělé pak se rýsuje příležitost k setkání nad poezií v Juditině věži Karlova mostu, kde mě kromě vítaných posluchačů očekávají i milí přátelé z řad básníků. 

Jarmila Hannah Čermáková  je autorka řady knih a div. her pro děti. Nositelka ceny F. Langrra, J. Seiferta, ceny Cesta 2000 Obce spisovatelů / PEN klubu. 

Básnické sbírky: Pouť za černou lunou (2000), Něžné žně (2005), Skazočky (2009), Rosa na ostří (2012).

Ptala se Eva Houserová

Foto: Saša Kirilov a archiv  J.H.Čermákové