Základy britské výchovy

Máma, táta a tři děti, z toho dva kluci a jedno děvče. Na první pohled andílci s velkýma očima, na druhý rošťáčci s výdrží keňských maratónských běžců. Moje anglická rodina nebyla z těch nejmíň náročných. Přesto si mě získali. Přirostli mi k srdci.

Když zavřu oči a snažím se vrátit v čase, abych se rozpomněla na své první dny v Anglii, vzpomínám si, že mě nejvíce udivoval zdejší přístup k dětem. Je jasné, že přístup k výchově se liší i napříč rodinami v jedné zemi, o to větší rozdíly jsem pociťovala až za Lamanchským průlivem.

Z porodnice rovnou do školky

Vezmu-li to ze široka, jako první si musíme uvědomit, že Anglie je kapitalistická mocnost. Asi si říkáte, proč do vyprávění o dětech míchám politiku, ale opravdu to s tím souvisí. Vezměme si třeba mateřskou dovolenou. V naší zemi se socialistickou tradicí je v podstatě samozřejmostí, že žena první dva nebo tři roky zůstává s dítětem doma a věnuje se jeho výchově. Věděli jste ale, že v České republice je možné pobírat mateřskou dovolenou nejdéle v celé Evropské unii (až 4 roky)? Na opačné straně tohoto žebříčku stojí právě Anglie (spolu s Kyprem), kde lze mít mateřskou dovolenou maximálně 13 týdnů. Není ovšem výjimkou, že některé ženy začínají opět pracovat už asi 6 týdnů po porodu, jak já s nadsázkou říkám „hned jak jsou schopné znovu chodit.“

Pokud se tedy žena nenechá živit od manžela a jde znovu pracovat, dává se malé miminko už v prvních měsících života do školky. Tohle je informace, kterou většina z nás Češek nese těžko přes srdce. Ani já jsem si na to zcela nezvykla, ale pro Angličany je to normální. Je pravda, že školky v Británii fungují úplně jinak než tady u nás (a také jsou mnohonásobně dražší než ty naše). Děti mají v rámci třídy malé skupinky po 2-3 dětech, ty má na starosti vždy jedna učitelka. Aktivity ve školce jsou také mnohem pestřejší, děti se tu učí poznávat svět doslova všemi smysly (sluchem, čichem, chutí), zpívají, tancují, poslouchají hudbu, poznávají přírodu, učí se tu mluvit i chodit na nočník. Nejmladší dvouletý chlapeček, o kterého jsem se starala, chodíval do školky v 7 hodin ráno a měl tam zaplacenou i snídani. Ve školce trávil někdy i 9 hodin denně. V Anglii se vlastně řídí heslem: „Musím vydělávat, abych měl dost peněz na zaplacení spousty lidí, kteří se budou starat o mé děti, aby ti měli dost peněz na zaplacení péče o své děti….“ Taková nekonečná smyčka.

Z nočníku do školy

Anglické děti se taky spoustu věcí učí tak nějak v jiném pořadí než my. Potkala jsem několik batolat, které ve třech letech ještě nosily plenu, zato uměly excelentně napočítat do dvaceti. Nevím, k čemu jim to přesně bylo, když ještě ani neuměly kontrolovat svoji vlastní potřebu. Možná mohly spočítat, kolik plenek jim chůva denně vymění.

Do školy se tu chodí také mnohem dřív. Do prvního ročníku nastupuje dítě v ten rok, ve kterém mu bude pět. První písmenka a číslice je učitelky ve školce učí už od tří. Nedá se ovšem říct, že by anglické děti proti těm českým, které začínají se školou až v šesti, nějak výjimečně excelovaly. Zdá se, že výuka na základní (primary) škole je mnohem hravější a pozvolnější. Když jsem se ptávala svých anglických dětí, co dělaly dnes ve škole, říkávaly například, že se četl úryvek z knihy a pak podle něj hráli maňáskové divadlo, učili se, jak se píše báseň nebo si třeba říkali, co všechno může člověk najít na pláži.

Kolik kroužků máš, tolikrát jsi dítětem

V pondělí dramaťák, v úterý skaut, ve středu balet, ve čtvrtek zpěv, v pátek kriket a v sobotu plavání a fotbal. Dlouhá odpoledne je potřeba patřičně využít a rozmanité aktivity jsou dobré, aby člověk zjistil, v čem vyniká. Musela jsem vodit svoje děti každý den v týdnu na nějaký kroužek. Jejich rodiče říkali, že chtějí, aby si jejich ratolesti vyzkoušely co nejvíc věcí a zjistily, co je baví. A tak jsme to zkoušeli: kytara, klavír, zahradničení, tenis, bojové umění Jiu Jitsu. Stěží to zvládám všechno jen vyjmenovat a v duchu děkuji mamince a tatínkovi, že když jsem byla malá, tak jsem toho tolik dělat nemusela. Ono je milé být někdy taky doma a jenom si hrát.

Sečteno a podtrženo, s dětmi se v některých ohledech v Anglii zachází jinak. Neříkám lépe nebo hůř. Je to prostě jiné a člověka to nutí přemýšlet, proč se to u nás dělá tak a jinde zase onak. Ptala jsem se sama sebe: „A jak jsme vlastně došli k tomu našemu způsobu? A proč je mi sympatičtější to, na co jsem zvyklá z domova?“ Když jsem odjížděla, vystřídala mě na postu au-pair německá dívka a ta se divila zase ještě úplně jiným věcem.