Žena v Prostoru ticha

Slovo je silný nástroj vzájemné lidské pomoci. Mezi těmi, kdo se v rámci duchovní péče starají o nemocné i jejich blízké v obtížných životních situacích a vnímavým rozmlouváním jim poskytují útěchu i naději, je i Mgr. Magdalena Solárová, Ph.D. Je pro ženu těžší nebo snazší navázat kontakt s takovým pacientem?

Magdaléna Solárová je původní profesí zdravotní sestra, této práci se věnovala řadu let a poté se rozhodla pro studium teologie. V současné době poskytuje pacientům naší nemocnice spirituální péči. Na tomto poli jako žena již není bílou vránou. Ženská empatie může pro některé pacienty znamenat neméně tolik, jako mužský přemýšlivý princip.

Co vás přivedlo k duchovní službě v nemocnici? Pracujete i nadále jako zdravotní sestra, nebo se věnujete jen spirituální péči?

Pro tuto práci jsem se rozhodla na základě zkušeností ze zdravotnických zařízení, kde jsem pracovala na pozici sestry, a na základě mého teologického vzdělání získaného později. Kombinace zdravotnického a teologického vzdělání mě přivedla nejprve k myšlence a následně i k rozhodnutí plnit poslání spirituální péče v nemocnici, a u toho jsem zůstala.

Jak jste se dostala ke studiu na katolické teologické fakultě - u ženy je to poněkud neobvyklé, zdálo by se, že studium je určené výhradně mužům, co tam tedy žena může studovat?

Rozhodla jsem se z vlastního zájmu prohloubit si poznání v této oblasti. Cesta k takovému vzdělání byla prakticky možná až po roce 1990, kdy bylo opětovně otevřeno studium teologie v Praze na Katolické teologické fakultě UK. Je pravda, že v minulosti mezi studenty teologie převažovali muži (budoucí kněží), ale v důsledku otevření se tohoto studia veřejnosti a na základě většího počtu studijních programů mají teologické fakulty pro ženy dveře otevřené. Ostatně, teologie dlouhodobě reflektuje řadu lidských činností, proto dnes existuje celá škála studijních programů na katolických teologických fakultách v Praze, Českých Budějovicích nebo v Olomouci, které nabízejí programy sociálně, humanisticky či pedagogicky zaměřené a to jak formou denního, tak i dálkového studia. Teologie tedy jako vzdělávací obor určený pro budoucí kněze už dávno není jediným studijním programem. Dnes více než v minulosti je možné si zvolit obor jenž může zaujmout i ženu. Navíc je možno studium doplnit i v zahraničí. Měla jsem to štěstí, že jsem postgraduál mohla absolvovat v Římě, na fakultách, kde studují tisíce studentů a studentek z celého světa.  

Máte zkušenosti jako zdravotní sestra - jak vám to pomáhá při spirituální péči o pacienty?

Mám za to, že zdravotnické vzdělání i zkušenosti mně velice napomáhají. Lépe vnímám komplexnost péče o nemocné, nemocniční prostředí mi není cizí a mohu se v něm pohybovat s větší jistotou. Také mohu občas zareagovat na nějaký příznak nemoci pacienta jako zdravotník, a to mi usnadňuje lépe vstoupit do duchovního rozhovoru a doprovázení. I když si během své práce uvědomuji důležitost a nezbytnost dalšího vzdělávání a zkušeností,  současně prožívám jak je důležitá laskavost a projev vlídné dobroty.        

Jakým způsobem vedete rozhovory s klienty - myslíte, že je nějaký rozdíl, když s nimi rozmlouvá žena nebo muž?

Způsob přístupu a pomoci je opravdu individuální, převážně závisí na okolnostech, specifických potřebách a stavu dotyčného. Snažím se dávat zejména prostor klientovi, tzn. naslouchání a empatie je pro nemocného klíčovým postojem, jenž mu mohu nabídnout.  Rozdílnost působení nemocničního duchovního jako muže či ženy? Mám za to, že většina lidí takový rozdíl pociťuje. Alespoň na počátku to tak vnímám, ale zpravidla ustupuje, jestliže se mi podaří navázat dobrý vzájemný kontakt, podpořený určitou mírou důvěry a profesního přístupu. Je výhodou, že v našem týmu pracují ženy i muži, takže se můžeme vzájemně doplňovat dle aktuálních přání jednotlivých pacientů, u kterých se jejich požadavky na osobu provázejícího mohou v průběhu nemoci měnit. V pracovním týmu  rovněž tomu napomáhá, že ve vzájemném vztahu chováme k sobě respekt a uznáváme své přednosti. 

Co nejvíce pomáhá lidem, kteří se na vás obracejí?

Jsem přesvědčena, že duchovní potřeby má každý člověk, ale stává se, že si je neuvědomuje pod vlivem různých aktivit, zájmů či způsobu života. Vyvstanou mnohdy v době vážné nemoci. Skutečnost, že je tady někdo, kdo má na nemocného čas, bývá ohromnou úlevou. Nemoc není jen otázkou nemocné (či nefunkční) části organizmu, tkáně či orgánu, ale zasahuje lidskou osobu v její celistvosti. Lidem pomáhá zejména nabídnutý čas, naslouchání, empatie, trpělivost a soucit s s jakým péči vykonáváme ve prospěch celé řady našich pacientů, které nemoc často vytěsňuje na okraj společnosti nebo dokonce na konec lidského života. A proto takto duchovně povzbuzený a ukotvený pacient má větší šanci čelit své nemoci i těžkostem z ní plynoucích. Bohužel, setkáváme se často někdy i s tím, že někteří klienti mají nejasný obraz o spirituální péči, neboť ji spojují pouze s představou o posledních věcech člověka (Memento mori!) a náboženskými praktikami a rituály. Domnívám se, že v těchto případech by pomohla náležitá interpretace významu personálem nabízené spirituální péče.

Máte zkušenosti ze zahraničí, můžete porovnat duchovní péči jinde a u nás - a konkrétně ve FN Motol?

Přímou zkušenost nemám, jen zprostředkovanou na základě zkušeností mých kolegů, z nichž většina absolvovala zahraniční pobyty spojené s duchovní nemocniční službou. V zahraničí jsem jen několik let studovala, s vědomím, že duchovní služba v tamních nemocnicích je rozšířená a je samozřejmostí, stejně jako je tomu i na našem pracovišti.

převzato z časopisu Motol in