Život plný písní o lásce a dívčích snech

Nikdy by mě nenapadlo, že se setkám s dámou, jejíž hlas jsem jako dítě slýchávala z lehoučce praskajících šelakových desek gramofonu. A přece se to stalo a já se sešla s paní Věrou Kočvarovou, zakládající zpěvačkou tria sester Allanových. Z tria bylo později kvarteto a za dobu svého působení v letech 1940 – 49 nahrály dámy více než 100 populárních skladeb.

Ačkoliv bych podle Gutha –Jarkovského neměla, přece jenom musím na začátku prozradit, že paní Věra se narodila v roce 1915 (mj. stejně jako Edith Piaf). Vůbec se mi tomu nechtělo věřit, když jsem ji uviděla ve dveřích jejího bytu. Malá, upravená dáma s připravenou kávou a zákuskem. Počáteční výčitky mě hned opustily, protože paní Věra vůbec nebyla unavená stará paní, ale ochotná a vtipná dáma. Uprostřed hromady fotografií jsme probraly, hudbu, módu a zážitky z doby její největší slávy.

Určitě se vás každý ptá, jak vzniklo vokální trio a ještě k tomu v době války?

Ptali se na to skoro všichni, to máte pravdu. Odpověď je velice jednoduchá. S Jiřinou Salačovou a její přítelkyní Radkou Hlavsovou jsme se znaly od dětství, milovaly vážnou hudbu, chodily do dětského sboru a zpívaly oratoria. Jiřina byla praktické děvče a usoudila, že musíme začít s jinou hudbou, takovou, která nás bude živit. A tou byla populární hudba a jazz. Dostaly jsme se do kabaretu Červená sedma, několik skladeb jsme nazpívaly Karlu Hašlerovi a ten nám dal jméno Pražská děvčátka. Později se k nám přidala Máša Horová a Božena Portová vystřídala Radku.

To je právě to, na co jsem se vás chtěla zeptat. Kde se vzaly Sestry Allanovy?

V kabaretu Červená sedma nás slyšel Karel Vlach, který už tehdy působil se svým tanečním orchestrem a potřeboval nahrát na desku skladbu s Arnoštem Kavkou, ale chyběla mu dívčí vokální skupina. Skladbu jsme spolu nahráli, byla úspěšná a Arnošt vymyslel naše definitivní jméno podle jejího autora Allana, což byl pseudonym Alfonse Langra. Tou osudovou skladbou byla píseň „Koncert nemluvňat“.

A co další skladby?

Těch bylo víc než sto, které jsme natočily většinou s orchestry K. Vlacha nebo R. A. Dvorského a jeho Melody Boys. Patřily mezi ně: Tiše padá sníh, Neodcházej, Dárek na památku, Byla jedna holčička, Klobouk ve křoví, Kulhavá kobyla, Modrý pavilon, La Paloma, O Španělsku si zpívám, Růžová krinolína, atd. Také jsme pár skladeb natočily u firmy Esta nebo Telefunken. Orchestr R. A. Dvorského byl známý i ve světě. Zpívaly jsme s ním v Polsku, Maďarsku, Bulharsku a jiných zemích. Jen angažmá v Berlíně jsme odmítly. Raději jsme se drkotaly po válečných silnicích a ve vlacích v Čechách a na Moravě. Ale úspěch vystoupení byl pro nás vždy dalším hnacím motorem.

Proč si myslíte, že byly vaše písničky tak populární. Nebylo to třeba válečnou dobou?

Ta k tomu asi také přispěla, ale určitě to bylo hlavně tím, že písničky byly plné lásky a dívčích snů, kvalita písní, sladěnost našich hlasů a v neposlední řadě i doprovázející orchestry plné skvělých muzikantů. Nesmím zapomenout na vynikající zpěváky např. Arnošta Kavku či Rudolfa Cortéze. Pikantní je, že s námi v Lucerně zpíval i Karel Vlach nebo naše hlasy můžete slyšet ještě i v písni Waldemara Matušky “ Buď při mně, lásko sladká“.

Nesmím se zapomenout zeptat na módu. Měly jste vždy pěkné stejné šaty. V jakém salonu jste je dávaly šít?

Ale kdepak salon! Šaty nám šila sestra našeho pianisty, za vystoupení byly stovkové odměny a na nic nebylo. Trochu „šminek“, žádný dekolt a přece to fungovalo. Inu mládí!

Jaký byl pozdější osud Sester Allanových?

Zpívaly jsme 8 let v divadle v Karlíně, 3 roky v Osvobozeném divadle a jako Allanovy sestry jsme se potom včlenily do Pánkova sboru. Božena zůstala v Karlíně, Máša šla zpět do kanceláře, Jiřina se věnovala sólovému zpěvu velice dlouho, já do roku 1972. Byla to úžasné doba, na kterou se nezapomíná.

Já vám za její připomenutí moc děkuji, milá paní Kočvarová, přeji ještě dlouho pevné zdraví a lásku vašich bližních!

Vlaďka Dobiášová

Foto: archiv paní Věry Kočvarové