Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis

Václav Havel byl legendou už za svého života. Všichni jsme v jeho době žili, a přesto jsme o něm mnohé nevěděli. Roušku, která nám zakrývala oči, poodhrnul už před deseti lety spisovatel a historik Jan Bauer, který napsal o Havlovi životopisnou knihu. Máte jedinečnou šanci si ji teď s odstupem času právě na našem webu přečíst. Každý týden zveřejníme jednu kapitolu, která vám připomene život a dobu Václava Havla. Bez růžových brýlí.

1. kapitola

                         

Prezidentem na Hradčanech

 Pražský hrad má v sobě zvláštní atmosféru, která jej povyšuje nad jiná historická panovnická sídla. Už jen svou polohou vysoko nad městem vzbuzuje zdání jakési  nadpozemskosti či nadřazenosti běhu všednodenních  záležitostí. Děkan svatovítské kapituly Kosmas nazývá ve své kronice protáhlý hřbet, na němž vladařský hrad stojí, Svinským vrchem. To prý pro podobnost s tvarem delfína, ve středověku nazývaného také mořskou sviní. Ze severní strany rámuje hřbet hluboké údolí potoku  Brusnice, později podle zde chované zvěře nazývané  Jelení příkop, z jižní pak příkře sestupující svahy do  malostranských palácových zahrad otevřených do vltavské  kotliny. Ocas delfína, zvaný Opyš, směřuje na Klárov,  kde před pradávnými lety býval brod přes řeku.

 Vrch míval od pradávna takřka magickou přitažlivost. Zdá se, jakoby po způsobu hory Sinaj nebo snad dokonce  Olympu skrýval nějaké vpravdě božské tajemství. Zde, na  posvátném pahorku Žiži zapalovali obřadníci starých  Slovanů oheň, který pak slavnostně v pochodních  roznášeli po celém středu České kotliny, tady se  scházeli stařešinové a válečníci na sněmovním poli, aby  si svobodně volili svého vojvodu, který se ujímal vlády  usednutím na kamenný stolec. Až jeden z nich, Bořivoj,  muž ve službách křesťanského krále Velké Moravy  Svatopluka, nechal na sněmovním poli zbudovat kostelík  Panny Marie jako důkaz vítězství nové víry. Prahu, jak  byl nový hrad nazván, v následných letech obohatil  Bořivojův syn Vratislav bazilikou svatého Jiří,  drakobijce, a vnuk, později svatořečený Václav rotundou  svatého Víta.

 Od těch dob se stalo zprvu knížecí a po té královské  sídlo přirozeným centrem moci, symbolem vlády v Čechách  a leckdy, například za posledních Přemyslovců či za  císaře a krále Karla IV., symbolem panování v celé  střední Evropě. Třebaže po bitvě na Bílé hoře  a následném útěku "zimního" krále Fridricha Falckého  Pražský hrad osiřel, zůstal alespoň jedním z rodinných  zámků habsburských císařů a místem jejich dočasného  pobytu v době korunovací. Poslední panovník, který zde  trvale bydlel, byl epilepsií stižený Ferdinand I.  Dobrotivý, jenž se sem uchýlil po své dobrovolné  abdikaci v roce 1848.

 Snad právě oslnivá legenda jedenáctisetletého  nepřetržitého panovnického sídla, s níž se nemůže  pochlubit snad žádný královský hrad, zámek či palác  v jiné evropské metropoli, dává Pražskému hradu jakési  zvláštní posvěcení, které pak přecházelo i na ty, kteří  zde bývali „doma“ v republikánských dobách. Zatímco však  knížata a králové získávali svou moc z „milosti boží“  a „propůjčením“ koruny zemského patrona svatého Václava,  prezidenti byli voleni hlasováním zástupců lidu. Nadosobní dynastickou tradici nahradila demokratická  pravidla. Leč prostředí Hradu jakoby dodávalo  i prezidentskému úřadu zvláštní posvěcení a lesk, jeho  nositelé bývali často vnímání jako pokračovatelé těch ať  zaslouženě či nezaslouženě slavných českých panovníků.  Příznačně to vyjádřil básník Otokar Březina, když  - podle záznamu Karla Čapka - prohlásil o prvním  československém prezidentovi: „Masaryk je kníže, rozené  kníže. Je to aristokrat myslí i tělem.“

 Tato slova přitom vyšla v Lidových novinách v době,  která šlechtictví rozhodně nebyla nakloněna a kdy se  z Lobkowiczů, Schwarzenbergů. Kinských, Czerninů  a příslušníků jiných starobylých českých rodin stávali  normální občané bez jakýchkoliv titulů. A hle, profesor  Masaryk, syn slovenského kočího a moravsko-německé  služky, je označován za knížete!

 Přitom česká respektive česko-slovenská cesta  k republikánské formě státu nebyla zdaleka jednoduchá.  Pražský hrad snad přímo vybízel, aby v něm bydlel zase  jen monarcha, byť zcela v duchu britského  parlamentarismu jako symbolický představitel Českého  království. Jeden ze tří hlavních vůdců našeho  zahraničního odboje v době 1. světové války, slovenský  astronom a francouzský generál Milan Rastislav Štefánik  snil o takové monarchii a tvrdíval, že „den korunovace  českého krále bude krásným dnem“. Předák mladočeské  strany a patrně nejpopulárnější český politik té doby  Karel Kramář se, podobně jako poslanec říšské rady za  agrárníky, mlynář a autor zábavných kupletů Josef  Dürich, opájel představou obnovení samostatného Českého  království s některým z velkoknížat ruské dynastie  Romanovců na trůně. V československém prohlášení  nezávislosti, které podepsali 14. října 1918 jako vůdci  zahraničního odboje Masaryk, Beneš a Štefánik, se však  už výslovně pravilo: „Československý stát bude  republikou.“

 O hlavě státu - prezidentovi - bylo pak rozhodnuto o sedmnáct dní později v Ženevě na schůzce představitelů  domácího a zahraničního odboje. Československo mělo do  té chvíle vlastně dva ministerské předsedy - v exilu  Masaryka a doma Kramáře, shodou okolností kdysi přátele  ze skupiny realistů a později politické soupeře. Bylo  celkem logické, že v čele nového státu stane buď  respektovaná hlava politického exilu profesor Masaryk,  tvůrce prohlášení nezávislosti a osobní přítel  amerického prezidenta Wilsona, nebo nejpopulárnější  český politik té doby, původně odsouzený rakouskou  válečnou justicí k smrti za vlastizradu, doktor Kramář.  Nakonec se na ženevské schůzce 31. října 1918 všichni  jednohlasně shodli, že prvním prezidentem bude Tomáš G.  Masaryk. Ctižádostivého Kramáře, který si v roce 1915  vybudoval honosnou vilu na Mariánské baště naproti  Pražskému hradu, odkud ho pak odvedla rakouská policie  do vězení, netušil, že to pro něj bylo osudové  hlasování. V prvních československých volbách utrpěla  jeho národně demokratická strana porážku, přišel tak  o premiérský post a už nikdy se nevrátil na politické  výsluní.

 Masaryk nebyl před 1. světovou válku příliš známou osobností. Rozhodně neusiloval o rozbití  Rakousko-Uherska, spíše si svou pověst budoval na  aférách, v nichž obrazně řečeno kladl prsty do  otevřených ran, než aby získával lacinou popularitu  vlasteneckým řečněním. Ferdinand Peroutka o něm ve své  knize Budování státu napsal „... Z dob předválečných  byl znám zejména jako teoretik, analytik a buřič pro  pravdu a právo. Racionalista, který neuznával nic, co  nemůže před rozumem obstát. Patrně právě pro tuto  převahu rozumu nevyrostla jeho realistická strana ve  velké hnutí, neboť dav nastavuje svým vůdcům spíše srdce  než hlavu. Jak se osvědčí tento vůdce malé strany jako  vůdce státu? Sám říkal, že býval anarchistou. Býval také fanaticky neústupný a z oficiálních politiků málokoho  těšil. Z morálky dělával velkou potřebu, že se tomu  všichni praktikové divili. Když se stal profesorem na  pražské univerzitě, vyvolal tam rozruch, spory,  nepřátelství. Rieger si stěžoval staročeským slovosledem, že „počínání Masarykovo neblaze působilo na  svornost v univerzitě naší“. Mladočech Kaizl se o něm  vyjadřoval, že je "povážlivý rváč". Tehdy vždy působil  zejména jako kvas, hledal problémy, ale úlohou hlavy  státu není rozmnožovat počet problémů, nýbrž některé  řešit. Jeho individualismu vyhovovalo spíše vedení malé  sekty. Na konci roku 1914 odešel do exilu celkem jako  outsider české politiky. Skuteční vůdcové byli jiní. V rakouském parlamentě Masaryk byl vždy náčelníkem jen sebe samého a nanejvýše ještě jednoho poslance.“

 Nesmírně činorodý a politickou kulturou Spojených států  ovlivněný Masaryk si zpočátku představoval výkon svého  prezidentství v americkém stylu. Tedy že prezident má  mnoho pravomocí, bezprostředně řídí vládu a je vlastně  jejím premiérem. Ústava Československé republiky však  spíše kopírovala francouzskou ústavu, pro níž byl  prezident především jakousi ozdobou celého politického  systému, symbolickou hlavou státu, člověkem, jehož  portrét zdobí úřední místnosti, školní učebny a poštovní  známky a který v jisté pamětihodné dny klade věnce ke  pamětihodným pomníkům. Skutečné prezidentské pravomoci jsou pak velmi okleštěny a svázány s dalšími instituty  demokratického státu.

 Tento zdánlivý rozpor mezi Masarykovým přáním a skutečnými možnostmi však dokázala překlenout jeho mimořádná osobnost. Ve svých osmašedesáti letech, v nichž se ujímal své funkce, byl navenek zcela bezkonkurenční mravní autoritou s obrovskou prestiží  nejen doma, ale také ve světě. Masarykovo mimořádné postavení na politické scéně nového státu posilovaly vztahy s jemu zcela oddaným ministrem zahraničí Edvardem  Benešem a také předákem agrárníků a nejschopnějším  premiérem první republiky Antonínem Švehlou.

 Jenže Pražský hrad a jeho obyvatelé nevzbuzovali jen  respekt a úctu. Bohužel, jak už to zřejmě mají plebejské duše Čechů a Moravanů v povaze, vyvolávali podrážděnost,  kritiku a odpor. Ani moudrý a velebný kmet „tatíček“ Masaryk, prezident - osvoboditel, nebyl ušetřen ať už  přímých a nepřímých útoků z podhradí. V této souvislosti  nelze nepřipomenout onen pamětihodný květnový den roku  1618, kdy po rokování v malostranském paláci Smiřických  vyrazili rozčilení protestantští čeští páni vedeni  Jindřichem Matyášem Thurnem na Pražský hrad vyházet  z jeho oken místodržící Slavatu a Martinice! Jakou roli tu asi sehrála ať už skutečná či domnělá pýcha Hradu?

 V první republice se velmi záhy zformoval jakýsi mediální obraz „Hradu“ a „podhradí“, respektive  politické skupiny kolem Masaryka a Beneše, označované  jako „Hrad“ jejich odpůrci. Ty představovali zejména  už zmíněný Karel Kramář, jeden z mužů 28. října Jiří  Stříbrný, generál legií Radola Gajda, básníci Josef  Svatopluk Machar a Viktor Dyk, historik Josef Pekař  a další. Důvody protihradní či protimasarykovské orientace zmiňovaných osobností byly různé. Například  Machar, původně Masarykův blízký přítel, zjevně neunesl,  že byl zbaven funkce generálního inspektora čs. branné  moci. Dyk dokonce neváhal napsat brožuru osobně Masaryka napadající nazvanou Ad usum pana presidenta republiky.  Jak si přitom nevzpomenout na jiné brožury, které máme jistě v živé paměti, týkající se jiného prezidenta,  respektive jeho manželství?! Ano, mám na mysli knížky Sedm týdnů, které otřásly Hradem a Zpověď tajemníka.  Samozřejmě nechci a ani nemohu srovnávat velkého básníka  Dyka s novinářem Přemyslem Svorou či lékařem  a homeopatem Milošem Rýcem, ale podobnost je tu  v leckterých ohledech zjevná.

 Je ostatně zvláštní, že napětí mezi „Hradem“  a „podhradím“, často přerůstající v otevřený střet, se  v jiné podobě projevilo po více než osmdesáti letech,  kdy na Hradčanech sídlil jiný prezident, muž, podobně  jako Masaryk, rovněž považovaný za mimořádnou mravní  autoritu, Václav Havel. Důvody bývají vykládány různě.  Pominu-li bulvární témata dvou zmíněných brožur, vadila některým českým politikům Havlova snaha výrazněji  zasahovat do politického dění, údajně přerůstající jeho  ústavou dané kompetence. Téměř to vypadá, jakoby se snad dějiny opakovaly. Jakoby ani ne tak osobnost prezidenta,  ale spíše jeho přítomnost na Hradčanech vyvolávala  jistou podrážděnost a averzi. Vždyť podobně jako v dobách Masarykových i v časech Havlových bývaly v médiích přetřásány různě formulované a zdůvodňované  kritiky „Hradu“, skrytě útočící na osobnost, která zde  sídlí a její bezprostřední okolí a příznivce. A podobně  jako v Masarykovi je i Havlovi vytýkáno, že svévolně  překračuje meze parlamentarismu a osobuje se práva  samozvaného monarchy.

 Bývalý osobní tajemník prezidenta T. G. Masaryka Antonín  Schenk si ve svých pamětech s odstupem let povzdechl:  „Otázka zní, co se v tom případě vlastně za pověstným  pojmem „Hrad“ skrývalo? Nebylo to jen záměrně  vykonstruované ostouzení? Často jsem o tom přemýšlel, když už hrubost „protihradních“ útoků přesahovala únosnou  míru... Dnes už málokdo pochopí, jak se slušného člověka  dotkly insinuace v listě národnědemokratické  inteligence, které v polovině dvacátých let Masaryka  - stále ještě plného síly a aktivity - odkazovaly do  starého železa a nepřímo vybízely k rezignaci. A co si  mohl soudný čtenář myslet o nesmyslných pomluvách,  vytrubovaných ve Večerníku Jiřího Stříbrného palcovými  titulky, že ministr Beneš má na zahradě své vily  cestičky vysypané zlatým pískem?“

 V tomto ohledu byli prezidenti lidově demokratického, respektive socialistického Československa ve výhodě.  S výjimkou generála Ludvíka Svobody se vesměs jednalo i o nejvyšší předáky Komunistické strany Československa, a proto jejich postavení v politické hierarchii nebylo nijak formální. Klement Gottwald, Antonín Zápotocký,  Antonín Novotný a Gustáv Husák představovali nejen  symbolické hlavy státu, ale i nejdůležitější  a nejvlivnější politické funkcionáře v zemi.

 Magie Pražského hradu, tohoto takřka nadpozemského sídla  se siluetou věží svatovítské katedrály a svatojiřské  baziliky zvedající se z šedé masy budov na Svinském  vrchu, řečeno ve stylu kronikáře Kosmy, nepochybně  přispívala ke zbožnění prezidentů. Už jsme tu citovali slova Otokara Březiny, který viděl v Masarykovi knížete,  ale můžeme posloužit i obdobným vyznáním člověka jinak  velmi střízlivého, který si zakládal na svém pragmatismu  - spisovatele Karla Čapka. Tváří v tvář „tatíčkovi“ však  jakoby ztrácel smysl pro uměřenost a zcela podléhal  kouzlu (či spíše kultu?) jeho osobnosti : „Tomáš Masaryk  není jen osoba, byť obdařená zvláštním požehnáním ducha  i osudu. Masaryk je princip. Masaryk je po nás i pro  celý vzdělaný svět ztělesněním určitých mravních  a politických ideálů, kterým se říká demokracie.“

 Na rozdíl od Čapka se však onen připomínaný „celý vzdělaný svět“ nevyjadřoval o Masarykovi až takto  nekriticky nadšeně. Známý německý spisovatel a historik Golo Mann, syn Thomase Manna, například tvrdil, že  „v Československu nevládli vojáci jako v Polsku, ale  filosofičtí krasořečníci“. Upřímně řečeno, Čapkovo plamenné vyznání se až překvapivě příliš neliší od frází  propagandisty Štefana Raise, který v listopadu 1948  napsal o jiném muži na Hradčanech: „...V osobě Klementa  Gottwalda vstoupil na Hrad, na to symbolické místo vlády  a moci v naší zemi, sám lid a v jeho prvních šicích naše  dělnická třída, vedená v těžkých zkouškách, v boji za  svobodu lidu a národa osvědčenou komunistickou  stranou... Klement Gottwald a strana, v jejímž čele stojí bezmála dvacet let, nikdy národu nic  nepředstírali, národ a lid nikdy nezklamali.  Listujeme-li v knihách obsahujících stovky článků  a projevů soudruha Gottwalda, jež napsal a proslovil za  více než čtvrtstoletí práce a bojů v zájmu pospolitého  lidu, přímo nás udiví a naplní hlubokou úctou  a respektem vůči Gottwaldově osobě skutečnost, že celá  jeho politická dráha tvoří jednu jedinou souvislou,  důslednou a vzestupnou linii, naplněnou hlubokou  zásadovostí.“

 Jakkoliv Pražský hrad měl svůj podíl na zbožštění svých nejdůležitějších obyvatel, jeho prostředí naopak u nich  jako domácích pánů vyvolávalo většinou pocity spíše  nepříjemné. S výjimkou ohromujícího výhledu z oken na Prahu, jenž si v březnu 1939 neopomněl vychutnat i Adolf  Hitler, nenabízelo nic zvlášť záviděníhodného. Nemám teď  na mysli onu pověstnou noc s poltergeistem, hřmotným  duchem, kterou podle vlastního doznání prožil  v purkrabském domě Karel IV. s Buškem z Velhartic. Jak dobře víme z císařova vlastního životopisu, vyplašila je  uprostřed noci samovolně létající číše a hlasité kroky  kohosi neviditelného. Ve 20. století tu spíše sehrávaly svou roli důvody mnohem hmatatelnější a takříkajíc racionálnější než nějaký paranormální jev.

 Už za prvního prezidenta se ukázalo, že hradní tzv.  tereziánské křídlo není příliš vhodné k trvalému  obývání. Dlouhé chodby se v zimě špatně vytápěly a problémy způsobovalo i zřizování sociálních zařízení,  které by nenarušilo památkový charakter objektu. Zkrátka  a dobře Pražský hrad trpěl a trpí tím, čím trpí většina  podobných historických objektů. Byl totiž určen k obývání  v jiné době a odpovídal odlišným požadavkům. Sám Masaryk  raději než na Hradě bydlel v Lánech, zámku, který  československý stát koupil v roce 1921 od rodiny  Fürstenbergů. Do Prahy zajížděl podle svědectví svého osobního tajemníka doktora Schenka nanejvýš na dva dny  uprostřed týdne, aby zde vyřídil nejnutnější pracovní  povinnosti. Dokonce i přijetí zahraničních návštěv u prezidenta se odbývalo v Lánech.

 Edvard Beneš, který si patrně více než jeho předchůdce potrpěl na reprezentaci, sice umístil svou pracovnu do Zrcadlového sálu Pražského hradu, nicméně ani on se zde  necítil právě nejlépe. Raději odtud prchal do své vily v Sezimově Ústí u Tábora. Vymlouval se přitom, že  chci být blízko míst úzce spjatých s husitskou tradicí.  Sám se však, bohužel, jako hejtman Žižka nikdy nezachoval. Protože mu nevyhovoval dosavadní  prezidentský byt na Hradě, rozhodl o přebudování  rokokového domku či spíše altánu v Královské zahradě na  obytnou vilu. Už si ji však nestačil užít, jako první prezident se do ní nastěhoval až Klement Gottwald, jehož  zřetelné stopy nese tento objekt dodnes.

 Kdo měl to štěstí a mohl zavítat do budovy pražského velvyslanectví Slovenské republiky v ulici Pod Hradbami,  tzv. Čepičkovy vily, a zároveň si prohlédnout zevnitř  i prezidentskou vilu v Královské zahradě, byl jistě  překvapen podobností jejich interiéru. Rozhodně není  náhodná. Dříve než v ulici Pod Hradbami bydlel ministr  národní obrany Alexej Čepička, sloužila jeho tchánovi,  Klementu Gottwaldovi, který zde pobýval ještě jako  předseda vlády. Jeho vkus a zároveň také odborná znalost kvalitního truhlářského řemesla se zde projevily  vrchovatou měrou. Gottwald rozhodně nezapřel svou původní  profesi truhláře. Sám si potrpěl na v té době módní světlý nábytek jednoduchých linií a s ním ladící obklady  ze světlého dřeva. Jde přitom vesměs o bytelné stoly, židle a skříně, žádná dřevotříska či podobný náhradní  materiál.

 Dodatečně byl pak na Gottwaldovo přání v jednopatrové prezidentské vile zřízen výtah. Podle jiné verze se  o tuto vymoženost postaral až třetí dělnický prezident  Antonín Novotný. Vybavení a zařízení kuchyně si zase  vzala na starost Gottwaldova manželka Marta. Zjevně proto, že sama kdysi pracovala jako číšnice. Ještě za Václava Havla zde velká část talířů a příborů pocházela  právě z nákupů Marty Gottwaldové.

 Skutečnost, že první muž státu bydlí ve vile v Královské  zahradě musela však zůstat pro veřejnost utajena.  S nástupem Gottwalda byla zahrada pro návštěvníky Hradu uzavřena, s výjimkou malé části obklopující známý  renesanční Královský letohrádek, a velmi přísně  střežena. Naštěstí neprošel čísi nejapný návrh, aby byl uzavřen celý areál Pražského hradu podobně jako  moskevský Kreml. Gottwaldovi zřejmě přece jen záleželo na pověsti dělnického prezidenta, který má blízko k obyčejným lidem. Alespoň v jednom ohledu nám Sovětský  svaz vzorem nebyl.

 Je zajímavé, že ani ta nejpřísnější ostraha vojáky Hradní stráže a civilními agenty Státní bezpečnosti  (StB) někdy nestačila. V dobách, kdy v prezidentské vile bydlel Gustáv Husák, se před ní jednou brzy po ránu objevil jakýsi opilec. Ochranka byla samozřejmě vyděšena a velice se zajímala, kde je to „hluché“ místo, kudy  pronikl dovnitř. Nešťastník však při výslechu při  nejlepší vůli nedokázal vysvětlit, jak se tam vlastně  ocitl. Díky alkoholu měl dokonalý výpadek paměti.

 Podobně jako bylo prostředí Hradu nepříjemné Masarykovi a Benešovi, příliš si na něj nepotrpěl ani Antonín  Novotný. Zdržoval se tu jen v takříkajíc úřední dny, tedy v pondělí, středu a pátek dopoledne. Jinak vysedával v pracovně prvního tajemníka ústředního výboru KSČ ve stranickém sídle na bývalém Nábřeží Kyjevské brigády, kde je dnes, stejně jako před rokem 1948  ministerstvo dopravy. Cítil se zde mnohem lépe a byl mezi svými.

 Charakteristická je v této souvislosti jedna příhoda, která se téměř podobá anekdotě. Novotný si zásadně  potrpěl na oslovení „soudruhu“ a pozdrav „čest práci“.  To dobře věděli i uklízečky v budově ústředního výboru strany. Novotného zdravili „čest práci“, ostatní  aparátníky „dobrý den“. Vzhledem k tomu, že prezident  a první tajemník míval vždycky rázný a energický krok, často se při umývání chodeb ani nemuseli otáčet . Když  za sebou uslyšely pádné kroky, vysekly „čest práci“  a nikdy se nespletly. Jednou však pozdě odpoledne  dlouhým schůzováním zcela unavený Novotný šel po chodbě  a tentokrát nohy sotva vláčel za sebou. Uklízečka, která myla podlahu, se ani neotočila a jen řekla „dobrý den“.  Chuděru ani nenapadlo, že by mohlo jít o Novotného. Ten se po vyslechnutí tohoto pozdravu doslova rozzuřil a pronesl památná slova: „Soudružko, dokud tady budu já, tak tady žádný dobrý den nebude!“

 Jakkoliv se Antonín Novotný na Hradě příliš nezdržoval, postaral se tu o vybudování malého kinosálu, kde si ve  společnosti své manželky Boženy, tajemníka ÚV KSČ Jiřího  Hendrycha a tehdejšího ředitele Československého  státního filmu Aloise Poledňáka nechával promítat nové  české filmy a často se prý rozzuřil nad díly Kadára  a Klose, Jasného, Kachyni, Formana, Němce, Schorma,  Chytilové, Menzela a dalších představitelů nové filmové  vlny šedesátých let. Dalším Novotného zásahem přišla  o své mužství bronzová plastika mladého hocha od  akademického sochaře Miloše Zeta postavená před tehdy  otevřeným Domem čs. dětí v bývalé budově purkrabství.  Nahý chlapec bez pohlavního údu sice vyvolával pobavené úsměvy, ale puritánský prezident nemohl připustit, aby  nevinnost pionýrů, přicházejících se sem bavit, byla  jakkoliv ohrožena.

 Novotný byl především člověkem stranického aparátu a i jako prezident se cítil více doma v „baráku“, jak se v žargonu říkávalo sídlu ústředního výboru KSČ, než na Hradě. Podobně dával stranickému prostředí přednost Husák. Vedoucí úlohu komunistické strany přitom pojal  tak dokonale, že vyžadoval její uplatňování i při svém  titulování. Proto byl zásadně při uvádění jeho funkcí na  prvním místě generální tajemník ÚV KSČ a teprve pak  prezident ČSSR. Je zajímavé, že Gustáv Husák, který se do vysoké politiky vrátil právě v době tzv. pražského  jara 1968, figuroval tehdy po abdikaci Novotného vedle  Josefa Smrkovského a Čestmíra Císaře mezi navrhovanými  kandidáty na úřad prezidenta. Vzhledem k tomu, že první  stranickou funkci právě vykonával Slovák Alexander  Dubček, dostal po konzultacích se sovětskými  představiteli přednost Čech - armádní generál Ludvík  Svoboda. Národnostní rovnováha musela být tehdy dodržena a toto pravidlo kupodivu znovu zafungovalo po listopadu 1989.

 Husák se však přece jen nakonec prezidentem stal, byť o sedm let později a za dosti zvláštních okolností.  Ještě 22. března 1973 byl Ludvík Svoboda podruhé zvolen  prezidentem, ale byla to v jeho podání role opravdu méně  než symbolická. Vždyť krátce předtím mu Husák zakázal vydat 2. díl jeho pamětí Cestami života. V květnu 1974  postihla Svobodu mozková mrtvice a jeho zdravotní stav  byl natolik vážný, že se už připravoval státní pohřeb  a sdělovací prostředky dostaly z ÚV KSČ příkaz připravit  nekrology a nechat si je předběžně schválit. Nechutné čekání na prezidentovu smrt se však vleklo. Svoboda zůstával v péči lékařů, ale neumíral. Proto na nátlak Husáka, který si chtěl k nejvyšší stranické funkci přibrat i nejvyšší státní funkci, přijalo 28. května  1975 Federální shromáždění zákon, podle něhož může  zvolit nového prezidenta, nemůže-li ten dosavadní ze  zdravotních důvodů vykonávat svůj úřad déle než jeden  rok. Den na to byl Gustáv Husák jednomyslně zvolen prezidentem. V té chvíli nemohl tušit, že 17. prosince  1988, sám už nepříliš zdravý, přijde o nejvyšší  stranický post a zůstane osamělou a od života odříznutou  postavou na Pražském hradě, která odtud odejde za  pohnutých okolností na konci prosince 1989.

 Navzdory všem těmto zvláštním peripetiím, které rozhodně nesvědčily ve prospěch prvních mužů země, je v nás  a v našem národě hluboko zakořeněná až přehnaná úcta  k úřadu hlavy státu, k prezidentské funkci. Přes všechny špatnosti, křivdy a nepravosti, které se v tomto srdci  Evropy odehrávaly, v nás zůstává pocit, že to všechno se  děje jaksi proti vůli toho tam nahoře, tam na Pražském  hradě, kde vlaje prezidentská standarta s poněkud  podezřelým heslem jednou připisovaným T. G. Masarykovi,  jindy králi Jiřímu z Poděbrad – „Pravda vítězí“. Není v tom nic jiného, než stará pohádka o dobrém panovníkovi  a jeho zlých rádcích. On je přece laskavý, moudrý a starostlivý a určitě neví, jaké se nám děje příkoří,  jak trpíme, protože ti, co ho obklopují, mu to neřeknou.  Tato legenda se o to víc ujímala, oč bylo v zemi hůře a prezident se příliš neobjevoval na veřejnosti.

 Nechci tady v této souvislosti připomínat tragickou postavu Emila Háchy, jenž vykonával svou funkci vlastně jen jako nastrčená loutka, jako sám oběť v čele obětovaného státu. Ostatně byl si toho jistě vědom, když  po svém zvolení prezidentem okleštěného Československa  děkoval Edvardu Benešovi do emigrace za jeho gratulaci  prorockými slovy: „Povinnosti mé nynější funkce doléhají  na mne velmi těžce, neboť jsem si vědom své  nedostatečnosti... Jsem si vědom, že budu přísně posuzován, ale současnost není snad nikdy schopna  spravedlivého soudu.“ Hácha byl prezidentem, respektive státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava ve  válečné době, a třebaže zpočátku skutečně moha lidem  pomohl, stal se zhruba od druhé poloviny roku 1943 jen  lidským stínem, zcela zlomeným a těžce nemocným  člověkem. Své osudové postavení sám vystihl ještě na  počátku Protektorátu touto příznačnou větou: „Jsme zavřeni beze zbraně společně s šílencem, který je plně vyzbrojen, a to musí určovat naše činy, abychom nerozvážlivostí nezničili národ.“

 V případě Háchy šlo o člověka vnitřně poctivého, který se dostal do zcela mezní situace. Ale měl bych tady vzpomenout Klementa Gottwalda, o němž byli Slánský, Clementis, Šling, Geminder, London a ostatní jeho bývalí  přátelé a spolubojovníci zpočátku přesvědčeni, že neví  o jejich zatčení, věznění a týrání komunistickou  policií. Přitom iluze tohoto druhu neměli zdaleka jen oni. Gottwalda v této souvislosti rozhodně neomlouvá, že  byl těžce nemocen včas nepodchycenou syfilidou a své  problémy řešil alkoholem. Alespoň za zmínku stojí rozporuplná osobnost druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého, jenž utkvěl v paměti veřejnosti  vnějškovou lidovostí prezidenta, který utíká vlastní  ochrance do hospody na partičku karet. A přesto i on, ačkoliv už byl Stalin po smrti a Berija odsouzen  a popraven, ještě podepisoval rozsudky smrti a neštítil  se demagogické lži v předvečer měnové reformy. V mnoha  ohledech velmi průměrnou a politováníhodnou postavou byl  Antonín Novotný, který dostal po Zápotockého smrti  přednost před předsedou vlády Slovákem Viliamem Širokým.  Veřejnost si ulevovala alespoň tím, že si představovala  místo tohoto obratného aparátníka na hradě českých králů  populárního herce Jana Wericha. V očích mnoha lidí byl tento moudrý komik jakýmsi nezvoleným opozičním prezidentem.

 Navzdory všem pochybnostem představoval prezident republiky jakousi poslední instanci, poslední možnost  odvolání a dovolání spravedlnosti. „Napíšu to prezidentské kanceláři!“ často se utěšovali lidé ve větší či menší míře postižení. Kancelář prezidenta  republiky, či přímo pan prezident, je měli zbavit  trápení, vyřešit jejich osobní spory, tu udělit milost,  jindy opatřit byt nebo drahý zahraniční lék. Ve  skutečnosti pracovala prezidentské kancelář jako  kterýkoliv jiný úřad. Buď záležitost postoupila jinému  úřadu, nebo ji založila takříkajíc ad acta. Jenže mezi lidmi se šířily zvěsti o těch případech, kdy prezident  a jeho kancelář pomohli a právě ty povzbuzovali další  žadatele, stěžovatele a zoufalce, aby na Hrad rovněž  adresovali své žádosti, stížnosti a prosby.

 Vypadá to tedy, že na každého nového obyvatele Pražského  hradu, každého nového domácího na Hradčanech, byly  alespoň zdánlivě kladeny nesmírné nároky a požadavky.  Vždyť měl být v očích "obyčejných" lidí málem polobohem,  posledním spravedlivým, tím nejmoudřejším  a nejlaskavějším. A navíc měl být i dostatečně  populární, aby se nezjevil v předvečer voleb jako nějaký  homo novus, tedy člověk zcela neznámý. Co na tom, že ve skutečnosti měli mnozí českoslovenští prezidenti k těmto  vlastnostem velmi daleko?! T. G. Masaryk nasadil pomyslnou laťku úrovně a s ním pak bývali všichni jeho  následovníci více či méně poměřováni. Nic na tom nezměnila skutečnost, že po jistou dobu se o Masarykovi  nesmělo mluvit nahlas, natož o něm kladně psát či  dokonce vydávat jeho knihy.

 Přitom leckdy nezáleželo ani tak na tom, aby šlo o osobnost natolik výraznou a politicky zasloužilou,  jakou byl právě Masaryk, ale pouze o podobnost třeba  tím, že by se rovněž jednalo o univerzitního profesora.  Když agrárníci nechtěli po Masarykově abdikaci za  prezidenta Beneše, původně proti němu postavili takřka  apolitického vědce, známého botanika profesora Bohumila  Němce. Podobně v roce 1944 vydíral Gottwald Beneše  pohrůžkou, že místo něho budou komunisté v obnoveném  Československu protěžovat jako prezidenta historika  profesora Zdeňka Nejedlého. Vždyť byl přece původně  Masarykovým žákem, tak co? Že představa jakéhosi nadstranického profesora na Pražském hradě má tuhý  kořínek, svědčí skutečnost, že i v roce 2002 se  v návrzích na prezidentské kandidáty objevila například  jména lékaře a předsedy Ligy proti rakovině profesora  Zdeňka Dienstbiera a bývalého předsedy Akademie věd  fyzikálního chemika profesora Rudolfa Zahradníka. Ostatně i sám Václav Havel se před časem vyjádřil, že si  dokáže představit místo sebe nějakého nadstranického  univerzitního profesora s vysokým mravním kreditem.

 Ve skutečnosti nejde o nic víc než o iluzi. Četné  příklady z okolních zemí více či méně potvrzují, že je  nesmyslné vidět v prezidentovi poloboha a spojovat s ním  přehnané naděje. Stačí se podívat do Ruska, kde legendárního představitele demokratických reforem Jelcina  nahradil nepříliš známý bývalý důstojník KGB Putin, do  Polska, kde vůdce protikomunistického odboje a nositele  Nobelovy ceny míru Walesu vytlačil bývalý člen  komunistické strany Kwasniewski, či na Slovensko, kde  oba dosavadní prezidenti se dostali do funkcí spíše na  základě politického kompromisu než celonárodního  souhlasu.

 V České republice je tomu zatím stále jinak. Prezident je pro nás svého druhu modlou, od níž chceme málem nemožné. O čem to svědčí? Troufnu si napsat, že především o jakémsi pozůstatku monarchistického  smýšlení. Jakkoliv jsme přesvědčení demokraté a bytostní  plebejci, což se nás Čechů a Moravanů týká možná víc než  si uvědomujeme, klademe na postavu prezidenta přehnané  nároky. Je pro nás stále tak trochu panovníkem z boží  milosti, všemocným mocnářem, oním knížetem, jakého viděl  v Masarykovi básník Březina. Ve všech průzkumech veřejného mínění od roku 1990 byl vždy prezident  považován za podstatně populárnějšího a užitečnějšího  než vláda a samozřejmě i než obě komory parlamentu. A to bez ohledu na to, byl-li k tomu racionální důvod nebo  ne. Paradoxně to byl pak právě prezident, respektive muž v tomto úřadu Václav Havel, který se stával obětí znevažování a kritiky, když z pohledu většinové veřejnosti nesplňoval ony neúměrné nároky na něj  kladené.

 Václav Havel z Pražského hradu odchází. Je proto vhodný čas pokusit se zrekapitulovat jeho dvouleté působení  v roli posledního československého a desetileté jako  prvního českého prezidenta. Jaký byl, co se mu podařilo a co ne? Byl skutečně oním chrabrým chasníkem z pohádek, který zardousil hydru totalitního režimu a přinesl nám svobodu? Nebo byl spíše jen kolečkem v soustrojí  něčích zájmů? Dostál svým slovům vyřčeným z balkónu Melantrichu  přeplněnému a klíči cinkajícímu Václavskému náměstí? Byl  tím spravedlivým králem, panujícím k prospěchu  a rozkvětu země? Či jen nepříliš mocnou, ale o to  zarputilejší postavou zmítanou soukromými vášněmi  a usilovně prosazující čísi sobecké zájmy? Odpovědi na podobné otázky budou složité. Musíme s ní začít kdesi na  počátku života Václava Havla, vystopovat jeho rodinné  zázemí a počátky jeho uměleckých a také politických  zápasů. Přitom je nelze zcela vypreparovat ze složité  doby, v níž se odehrávaly.

 Po mém soudu nebylo náhodou, že právě Václav Havel, až do listopadu 1989 v širší veřejnosti nepříliš známý dramatik a disident, se stal prezidentem a vstoupil na Pražský hrad. Nepochybně už za života se stal legendou.  A být takovou legendou obnáší věci příjemné i méně příjemné. Osudy dosavadních prezidentů to dokazují. Cítil se Havel ke konci svého "prezidentování" také tak sám a všemi opuštěn jako Masaryk, Beneš, Gottwald nebo  Husák? Nepochybně i on, člověk povýtce společenský, musel přece zažít onu osamělost, kterou zřejmě zákonitě přináší postavení prvního muže země. Občas se jí  pokoušel vzepřít, často jí zjevně podléhal a sám se  ještě více izoloval. Proč? Měl jinou možnost? Co nám přinesla jeho epocha, epocha už zřejmě navždy spojená s jeho jménem? Pokusím se na to odpovědět, byť s vědomím nedostatečnosti a neúplnosti celého výkladu  a jisté subjektivnosti dané časovou blízkostí  popisovaných reálií.

 Životopisec či historik, který bude k tomuto tématu přistupovat za dvacet či třicet let, to bude mít v mnoha ohledech snazší. Leccos už totiž bude jasnější a odstup od tématu, podobně jako při malování krajiny, dovolí vidět Havlovu epochu z větší perspektivy. Na druhou stranu však někdy časový odstup s sebou nese riziko neznalosti konkrétních drobných dobových realií, z nichž se skládá mozaika celku. S vědomím zmíněných rizik vám chci vyprávět jeden z nejúžasnějších příběhů konce 20. a počátku 21. století. Nepředpokládám, že budete se vším souhlasit, že se zcela ztotožníte s mým líčením.U příběhů natolik aktuálních to totiž ani není dost dobře možné.

 

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků