Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis 12 kapitola

Pohádkový král

Nedlouho po svém znovuzvolení prezidentem České republiky prozradil jednašedesátiletý Václav Havel na tiskové konferenci, že chtějí mít se čtyřiačtyřicetiletou manželkou Dagmar dítě. Redakce médií na tuto infor­maci byla poněkud rozpačitá. Známý sexuolog a záro­veň poslanec za ODS MUDr. Jaroslav Zvěřina k tomu uštěpačně poznamenal: „Obecně nepovažuji rodičovství osob v pokročilém věku za příliš odpovědné. Kdyby by­li mými pacienty, snažil bych se jim to rozmluvit.“ Prezidentova choť však slova svého muže potvrdila. „Chceme je,“ odpověděla na zvědavou novinářskou otáz­ku, zda opravdu touží po dítěti. Ostatně sama Dagmar se vzhledem k narůstajícímu obvodu svého pasu stala objektem zájmu bulvárních médií, která se dohadovala, zda už náhodou není těhotná. „Podle tisku jsem v jiném stavu už asi dva roky, nebo jak dlouho. Pouze jsem tro­chu přibrala, protože se úplně změnil můj způsob živo­ta,“ uvedla paní Dagmar. O jejím údajném těhotenství spekulovalo už v listopadu 1996, tedy těsně před Hav­lovým onemocněním, rádio Vox. A v lednu 1997, tedy krátce po svatbě „prvního páru“ vypustila televize Nova do světa zprávu, že Dagmar Havlová-Veškrnová čeká dítě ze zkumavky. Novomanželé prý, jak tvrdil novinář Zdeněk Pokorný ve své knize Václav Havel a ženy, ab­solvovali doma i v zahraničí nejrůznější regenerační a omlazovací kůry. Cíl byl jediný - společné dítě. Jenže jejich snu se nakonec postavila do cesty nepřekonatel­ná překážka.

Už 12. února, pouhé dva dny po tiskové konferenci, na níž prozradil své a manželčino přání mít dítě, musel Václav Havel znovu ulehnout v Ústřední vojenské nemocnici s horečkami, zřejmě vyvolanými virózou.

Špatně se mu dýchalo a lékaři zjistili poruchu ventilace pravé části plicního laloku. Po léčbě antibiotiky se na­štěstí jeho stav znovu upravil, a tak se mohl o šest dní později podrobit menší plastické operaci, při níž mu chirurgové zacelili otvor v kůži na krku, který se vytvo­řil po tracheotomii po operaci plic v prosinci 1996.

Nový prezidentův osobní lékař a zároveň primář I. in­terní kliniky Ústřední vojenské nemocnice MUDr. Ilja Kotík novinářům vysvětlil, že lékaři při zákroku nalezli určité množství vzduchu v oblasti krku a také objevili několik nevstřebaných stehů ze starší operace, které odstranili. Po čtyřech dnech byl Václav Havel propuš­těn do domácího ošetřování. Nemohl přitom tušit, že brzy se znovu ocitne na hranicích života a smrti.

Měla to být krásná jarní dovolená v rakouských Alpách. Prezidentský pár přiletěl 9. dubna 1998 do Innsbrucku takřka anonymně. Odtud odcestoval do krásné horské přírody, do Haldensee. Václav Havel to tu znal. V roce 1994 ještě s první manželkou Olgou strávil Vánoce a Silvestra ve zdejším pětihvězdičkovém hotelu „...liebes Roth-Fluh“ a vesele popíjel jako v ča­sech svého mládí. Nyní tady hodlal pookřát a zesílit po náročné zimě, kdy ho prakticky stále trápila bronchitida. Z hotelu se otevíral pohled na zelenající se horské louky, nad nimiž se vypínaly dosud ještě zasněžené ští­ty oslnivě se třpytící v paprscích slunce.

V neděli 12. dubna však prezident odmítl následovat svou manželku na procházku a stěžoval si na bolesti v podbřišku. Večer už měl teplotu 39°C. Když potíže v pondělí ráno nepřestávaly, zatelefonovala Dagmar Havlová do Prahy MUDr. Iljovi Kotíkovi.

„Okamžitě vyjíždím,“ slíbil jí prezidentův osobní lé­kař. Z pondělka na úterý už Havel odmítal jíst a pít, je­ho žena mu dávala léky na snížení teploty a zábaly. V úterý ho v obavách, že jde o zánět slepého střeva, od­vezla do nejbližší nemocnice v městečku Reutt. Zdejší lé­kaři prezidenta pečlivě vyšetřili a rázem pochopili váž­nost situace. A Dagmar Havlová se se stejnou energií jako v listopadu 1996 pustila znovu do záchrany svého manžela.

Následující vzrušující události poněkud melodrama­ticky vylíčil spisovatel Pavel Kosatík ve své knize Devět žen z Hradu následovně: „Tentokrát se také podruhé bála, že jí umře před očima: když lékaři... zjistili z rent­genových snímků, že má v břiše vzduch, nařídili oka­mžitý převoz do innsbrucké nemocnice. Do malé heli­koptéry se tehdy nevešli ani členové ochranky, kromě pilota s prezidentem, jenž si stěžoval na stupňující se bolesti, letěli jenom rakouský lékař a manželka. Cesta nad hlubokými alpskými údolími s jejich vzdušnými ví­ry byla dramatická, malým strojem to v poryvech větru házelo. Když helikoptéra přistávala na střeše innsbruc­ké nemocnice, prezident už nevnímal okolí. Znovu byla jeho žena s ním, ale spíš vedle něj a bez něj, ztrácela ho - a v takových chvílích dovedla zburcovat své síly: v šo­ku se jí vybavila slovíčka pochycená v kurzu němčiny v pražském Goethe institutu, takže se hned domluvila s innsbruckými lékaři... Držela prezidenta za ruku, ještě když s ním na pojízdném stole uháněli na operační sál.“

Šéflékař chirurgického oddělení innsbrucké kliniky profesor Ernst Bodner označil Havlův stav před opera­cí za kritický. „Počítám s velmi komplikovaným zákro­kem,“ přiznal se sobě vlastní otevřeností. Odmítl přitom jednoznačně potvrdit původní verze, že by mohlo jít o perforaci střeva nebo žaludku. V Praze zatím náměs­tek ministra zdravotnictví a hlavní koordinátor lékař­ského konzilia MUDr. Miroslav Čerbák, který byl ve stálém spojení s Innsbruckem, nevyloučil, že by prezi­dentovy obtíže mohl vyvolat zhoubný nádor, tedy rako­vina.

Operace začala v 16.30, o tři hodiny později už byl MUDr. Čerbák klidnější. Ne, není to rakovina. Z ope­račního sálu innsbrucké kliniky mu to potvrdili. Chirurgický zákrok právě končil. Krátce po dvacáté ho­dině mohl profesor Bodner potěšit zoufalou Dagmar Havlovou: „Nebojte se, bude v pořádku.“ Poté zvědavým rakouským, ale už i českým novinářům oznámil, že „při operaci byla potvrzena perforace zánětlivě změněného tlustého střeva v jeho sestupné části. Tato část střeva byla vyříznuta v rozsahu asi 25 centimetrů a vytvořeno přechodné vyústění, které by mělo být uzavřeno do čtyř až šesti týdnů.“

Podle jednoho z chirurgů souvisel zmíněný nález se způsobem stravování Václava Havla, zejména s nedo­statkem vlákniny v jídle a častou zácpou. MUDr. Čerbák zase v Praze uvedl, že mluvil s prezidentem týden před dovolenou a cítil se dobře. „Je vyšetřován pravi­delně a dovolená nebyla důvodem, abychom všechno dělali znovu,“ vysvětloval na neodbytnou novinářskou otázku, zda lékařské konzilium něco nezanedbalo.

„Je to vlastně štěstí v neštěstí, že jsme se dostali do správných rukou,“ povzdechla si Dagmar Havlová na adresu innsbruckého šéfchirurga, který si ji svou otev­řeností, přívětivostí a klidem zjevně získal. V dalších dnech pak česká média spustila vodopád slov obdivu k rakouským lékařům a vyzvedávala jejich úroveň a vy­bavení innsbrucké kliniky v porovnání s našimi lékaři a našimi zdravotnickými zařízeními. Redaktor Týdne se dokonce zeptal MUDr. Ilji Kotíka, zda není trochu štěs­tí, že prezident onemocněl v Rakousku? „Všichni jsme byli rádi, že prezidenta postihla perforace střeva v blíz­kosti špičkové kliniky. Ale není pravda, že čeští lékaři by se o prezidenta nedokázali postarat tak jako rakou­ští. Co se týče spokojenosti prezidentovy manželky, ne­pamatuji si, že by si stěžovala na výkony, které jsme v pražské Ústřední vojenské nemocnici prováděli.“ MUDr. Ilja Kotík a anesteziolog MUDr. Bohumil Limberk se v Innsbrucku připojili k lékařům ošetřují­cím Václava Havla. Byť to zpočátku neměli snadné. „Přece jen jsme cítili poměrně velký odstup, který si od nás rakouští lékaři udržovali,“ přiznal MUDr. Kotík. „Je to dáno tím, že jsme pro ně stále postkomunistická ze­mě a také tím, že postavení vojenských lékařů je v Rakousku jiné než u nás. Pro rakouské lékaře je těž­ko pochopitelné, že i voják může naplno fungovat jako civilní lékař na klinice. Bylo vidět, že nám nedůvěřují a svou pozici jsme si museli tvrdě vydobýt. Tenkrát se za nás zásadně postavila Dagmar Havlová, která si přá­la, aby nás brali v úvahu a vše s námi konzultovali. Asi tak po týdnu se prolomily ledy a dnes se dá říci, že je

mezi námi přátelský vztah. O tom, že nám rakouští léka­ři začali důvěřovat, svědčí také skutečnost, že když profe­sor Bodner přijel na další operaci k nám, vzal si s sebou jen velmi úzký tým spolupracovníků. Už našim odborní­kům důvěřoval. A také naši práci i zařízení ocenil.“

Pojďme však zpátky do víru dramatických událostí v Innsbrucku v dubnu 1998. Operace byla sice úspěš­ná, ale stále ještě nebylo vyhráno. Už 16. dubna byly k dispozici výsledky histologického mikroskopického vy­šetření, které prokázalo, že Havlovo střevní onemocnění nijak nesouvisí s jeho zhoubným nádorem na plicích operovaným v prosinci 1996. To byla dobrá zpráva. Ta špatná přišla v noci ze 17. na 18. dubna. Přihlásily se prezidentovy nemocné průdušky. Náhle se mu těžce dý­chalo a dostal horečku. Na vině byla střední pravá prů­duška, která se uzavřela sekretem a lékaři mu ji pod narkózou museli bronchoskopií uvolnit. Václav Havel byl uveden do umělého spánku a dýchal pomocí pří­stroje.

O dva dny později podstoupil další chirurgický zá­krok. V jizvě po operaci se mu totiž vytvořil hnisavý zá­nět a vyvolal další stoupání teploty. Chirurgové proto museli tento absces otevřít. MUDr. Ilja Kotík označil Havlův stav za vážný, ale nikoliv kritický. Prezident se probral z umělého spánku 24. dubna a mohl začít dý­chat samostatně bez pomoci přístroje. A konečně 6. květ­na opustil innsbruckou nemocnici a vrátil se do Prahy, kde byl hospitalizován ve svém apartmá v Ústřední vo­jenské nemocnici. O pět dní později mu zde zacelili otvor po tracheotomii. Drobná operace trvala 45 minut. O dva dny později byl prezident převezen na zámek v Lánech.

Rekonvalescence Václava Havla proběhla právě včas, aby se mohl zapojit do politických jednání o sestavení nové vlády po předčasných parlamentních volbách. Po těsném vítězství sociální demokracie a Klausově ne­ochotě se dohodnout s odpadlíky z Unie svobody, dopo­ručil nakonec sám prezident, aby vůdce ČSSD Miloš Zeman sestavil jednobarevnou menšinovou vládu, kte­rou by Klausova ODS tolerovala a „odměnou“ by dostala pro svého šéfa křeslo předsedy Poslanecké sněmovny. Klaus se Zemanem si za cenu tzv. opoziční smlouvy vy­měnili místa.

Do povolebních jednání se však poněkud kuriózním způsobem zapletla i první dáma. Zřejmě právě ona vyvo­lala aféru s údajným pokusem o sesazení svého manžela z funkce prezidenta republiky. V patové situaci ještě před podpisem zmíněné opoziční smlouvy mezi ODS a sociální demokracií, umožňující sestavení menšinového kabinetu, nařkl Havel v České televizi ODS, že jej chtěla svrhnout. Místopředseda této strany Miroslav Macek v odvetu obvi­nil prezidenta ze stihomamu a pojmenoval ho „kulisákem Havlem“. Prezident ho na oplátku zase nazval „dentistou Mackem“, narážeje na jeho původní profesi zubního léka­ře. Zkrátka chovali se jako dva hádaví kluci.

Korunu celé aféře nasadil senátor za ODS Milan Kondr, když v senátních kuloárech cosi poznamenal o záměru své strany a sociálních demokratů obvinit Havla z vlastizrady a sesadit ho. Důvodem mělo být mi­mo jiné prezidentovo přílišné podléhání vlivu své choti. Místopředsedkyně ČSSD Petra Buzková sice v televizi Nova označila celou záležitost za nejapný žert, nikdo jí ale příliš nevěřil. Vyřčená slova nejdou vrátit zpět. Znalci hradního prostředí a političtí komentátoři však za ní vi­děli Havlovu ženu. Právě Dagmar Havlová měla inspiro­vat prezidenta k oné televizní poznámce a vyprovokovat reakci Miroslava Macka i „vtípek“ Milana Kondra. Jenže aféra ještě nedozněla a Václav Havel se znovu ocitl v Ústřední vojenské nemocnici, kde měl absolvovat druhou fázi operace tlustého střeva, tedy uzavření vý­vodu. Ještě předtím přiletěl do Prahy rakouský chirurg profesor Ernst Bodner s manželkou a na pozvání prezi­dentského páru pobývali na zámku v Lánech.

„Péče o pana prezidenta, obavy, když se mu nedaři­lo, a nesmírná radost, když se mu opět ulevilo, nás stmelily dohromady jako jednu rodinu,“ uvedl profesor Bodner, který se s Havlovými velmi sblížil.

Operace začala 26. července 1998 přesně v 10.00 a trvala zhruba tři hodiny. Rakouský chirurg při zákro­ku odebral asi 10 cm z horní části tlustého střeva, kde

byla ještě hustá skupina vchlípků, jež by mohly být zdrojem zánětu, a zacelil svému pacientovi vývod střev. Podle profesora Bodnera proběhla operace hladce a bez komplikací. Anesteziolog MUDr. Bohumil Limberk pro­zradil, že Václavu Havlovi byl zaveden katetr pro utlu­mení bolesti, takže nemusel dostávat látky tlumící dý­chání a odstraňující bolest. Po operaci byl napojen na přístroj umělého dýchání, dýchací trubici vedli lékaři do nosu, čímž chtěli předejít případné tracheostomii.

Nakonec se k ní však stejně museli uchýlit. V noci z 2. na 3. srpna došlo u Havla opět k poruše provzduš­nění v oblasti pravého a středního laloku plic. Teplota mu stoupla na 39°C. Lékaři proto z preventivních důvo­dů provedli tracheotomii, jíž se původně chtěli vyhnout. Navíc 4. srpna ráno postihla prezidenta porucha srdeč­ního rytmu a pacient se ocitl zhruba půl hodiny na po­mezí smrti. Jeho tepová frekvence dosahovala až 200 tepů za minutu, což vedlo ke snížení krevního tlaku. Lékaři se snažili upravit rytmus srdce elektrickým vý­bojem a po dvou hodinách se jim to skutečně podařilo. Všichni si s úlevou vydechli. Od dramatických hodin v Innsbrucku visel znovu život Václava Havla doslova na vlásku. Vyšetření na počítačovém tomografu rovněž potvrdilo počínající zánět plic. Teprve 18. srpna se mohl prezident přestěhovat z jednotky intenzivní péče na svůj nemocniční pokoj.

Tracheotomickou kanylu mu lékaři vyjmuli 26. srp­na a otvor po ní se prakticky spontánně uzavřel. Dva dny nato mohl Havel opustit nemocnici a odjet za do­provodu osobního lékaře a zdravotní sestry do zámku v Lánech. Konzilium dohodlo, že za ním bude dojíždět také rehabilitační pracovník.

Další velká zdravotní krize Havlova života byla, jak se zdálo, úspěšně zažehnána. Sotva doléčený český prezi­dent se však i s chotí okamžitě vydal na státní návště­vu USA, aby potěšil amerického prezidenta Billa Clintona právě až po uši namočeného do sexuální aféry s baculatou stážistkou Monikou Lewinskou. Pro pán­ské zálety měl Havel vždycky pochopení.

Lidé sledovali zprávy o zdravotním stavu prezidenta se značným znepokojením a ptali se, nač je státník, kte­rý většinu času tráví po nemocnicích nebo v zahraničí. V prosinci 1998 Institut pro výzkum veřejného mínění zjistil, že 55 % obyvatel České republiky je toho názoru, že Václav Havel by měl vážně uvažovat o odstoupení ze své funkce.

„Já vás ubezpečuji, že proti vůli našeho národa za­stávat svůj úřad rozhodně nebudu,“ odsekl na to prezi­dent uraženě, naložil paní Dagmar s jejími dvěma bo- xerkami do letadla a odletěli spolu slavit vánoční svátky a Silvestra na Kanárské ostrovy.

Předtím však ještě stačil natočit svůj novoroční pro­jev, který byl dalším útokem na Havlův věčný komplex - Václava Klause. „Podivné zdi se začínají od jisté doby vynořovat v politice: opět tu máme barikády, mobiliza­ce, semknuté šiky, disciplinovaná hnutí i jejich různé zrádce. A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství…

Klaus se proti tomu ohradil: „Na rozdíl od pana pre­zidenta nevidím v naší zemi zdi, barikády, stádnost a čecháčkovství“. Předsedkyně Senátu a místopředsed­kyně ODS Libuše Benešová k tomu dodala, že jí prezi­dentův novoroční projev připadal „chvílemi až nesrozu­mitelný“ a komunistický poslanec Vojtěch Filip zase poznamenal: „Havel kritizuje bariéry mezi lidmi a při­tom k jejich vzniku sám přispívá.“ Rýpnul si i někdejší prezidentův poradce, publicista s ostrým perem Jan Rejžek. Ve svém pravidelném sloupku v deníku Metro napsal: „V Havlově projevu bylo tolik úvah o zhrouce­ných a znovu vyrůstajících zdech proto, že si při jeho psaní dokolečka pouštěl desku The Wall (tj. Zeď) od Pink Floydů, kterou mu paní Dagmar nadělila k Váno­cům.“ A publicista a spisovatel Slavomír Ravik, škodo­libě připomněl, že Havlův oblíbený termín „čecháčkov­ství“ hojně používal i neblaze proslulý protektorátní ministr Emanuel Moravec.

Ale to jsme v čase přeskočili jeden mimořádný skan­dál. Měl podobu brožované knihy, která vyšla v říjnu 1998, jmenovala se Sedm týdnů, které otřásly Hradem a napsal ji obratný novinář Přemysl Svora. Lehce beletristickou formou se v ní vracel k zákulisí prezidento­vy vážné nemoci koncem roku 1996. Jeho tehdy ještě přítelkyni Dášu Veškrnovou v ní nikterak nešetřil. Kniha, jejíž vydání provázela velmi účinná reklama, ostatně Svora prý krátce působil i v hlavní kanceláři ODS jako koordinátor volební kampaně, manžele Havlovy mimořádně rozčílila. Stejně jako v případě bill­boardu Václavka a Dášenka podali na autora a nakla­datele, což byla v tomto případě jedna osoba, žalobu. Žádali v ní odstranění z jejich hlediska poškozujících pa­sáží z textu knihy a pět milionů korun odškodného, z to­ho tři pro Dagmar Havlovou. Ničím nemohli autorovi víc pomoci v propagaci jeho skandálního dílka. Kniha Sedm dnů, které otřásly Hradem se stala patrně největším po­listopadovým bestsellerem a jistě překonala i oblíbené Švandrlíkovy Černé barony a Škutinovo vzpomínání Tak už jsem tady s tím vápnem, pane Werich, vydané hned po převratu ve statisícových nákladech. Podnikavý Svora svůj bulvární spisek rychle pustil na knižní trh znovu v druhém vydání, přičemž novou obálku opatřil nápisem Cenzurováno a inkriminované pasáže textu začemil. Zároveň však jako přílohu knihy zveřejnil fotokopii žalo­by manželů Havlových, v níž bylo možné si začerněné části dohledat. A tak si senzacechtiví čtenáři mohli pře­číst například následující údajný výrok Dagmar Veškrnové o Havlovi a jeho první manželce: „...ty vlastně ani nevíš, jaký měl Vašek těžký život. To vězení, a ani ži­vot s Olgou neměl v poslední době snadný. Byla to alkoholička a vůbec se o něj nestarala... ty ani nevíš, ale já jsem kvůli Vaškovi potratila, tak ho mám ráda..“ Všechny pasáže se vesměs týkaly paní Dagmar a zřejmě právě ona si vynutila společné podání žaloby.

Bývalý vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, nob­lesní Ivan Medek, který si s první dámou rozhodně ne­padl do oka, později k celé kauze vzkázal Havlovi po vlnách Českého rozhlasu: „To se nemělo stát, to by žádný prezident na světě neudělal bez ohledu na to, že ta kní­ha je špatná a že uráží vás a vaši ženu. Vy byste neměl vstupovat do takového suterénu, kam by žádný slušný člověk nechtěl vstoupit.“

Paní Dáše však suterén zjevně nevadil. Ostatně sa­ma se v něm leckdy pohybovala jako ryba ve vodě. Dokonce i Havlovy jindy nakloněný americký list The Wall Street Journal uvedl, že „z Dagmar Havlové se stal chodící skandál“.

V závěru své knížky uvedl Přemysl Svora větu, týkají­cí se návštěvy prezidentského páru ve Spojených stá­tech v září 1998 a naznačující nebezpečí další aféry: „Manželka prezidenta Dagmar byla v době státní ná­vštěvy v USA viděna se svým osobním tajemníkem - propagátorem homeopatických léčebných metod - Milošem Rýcem v situaci, která vyvolává dojem, že jejich pracovní vztah se přeměnil ve vztah velmi přátelský.“

Mluvčí prezidenta tyto dohady okamžitě označil za lež. Ale sdělovací prostředky si všimly jedné věci: ačko­liv v pořadí už její šestý osobní tajemník Rýc doprovázel paní Dagmar jinak na všech zahraničních cestách, ten­tokrát - 18. října 1998 - s ní do Británie neodletěl. A hned se začalo spekulovat o mileneckém poměru pre­zidentovy pětačtyřicetileté manželky a šestatřicetiletého Rýče. Ten se zatím bránil: „Sdělovací prostředky si evi­dentně pletou profesionální pozornost a dvornost s mi­leneckými projevy.“ Jeho dosavadní zdrženlivost a spí­še tajnůstkářství však neměly mít dlouhé trvání...

Z oddanosti k Dagmar Havlové a úcty k jejímu muži, jak to sám označil, se MUDr. Miloš Rýc stal jejím ta­jemníkem za „zanedbatelný“ plat 12 000 korun měsíč­ně. „Pracoval jsem jako tajemník a služka,“ shrnul své působení na Hradě Rýc.

Polský bulvární list Super Express však jeho skuteč­nou činnost okomentoval větou: „Dokázal si velice zruč­ně omotat první dámu okolo prstu.“ A zároveň už v říj­nu 1998 předpověděl, že si po nešťastné narážce ve Svorově knížce bude muset osobní tajemník určitě pa­kovat kufry. Předpověď polských novin se naplnila v červenci následujícího roku, kdy MUDr. Rýc dostal výpověd. Zatímco se z Hradu šířily pověsti, že šikovný homeopat měl „vytunelovat“ Nadaci Vize 97, již paní Dagmar založila pro své charitativní aktivity, teď už bý­valý tajemník tvrdil, že za vším je Havlova žárlivost: „Myslím si, že si prezident myslí, že jsem něco měl s je­ho ženou.“

Můžeme jeho tvrzení věřit? Jak to bylo doopravdy? Miloš Rýc o tom podal svědectví ve své skandální kníž­ce Zpouěd tajemníka s podtitulem Ve službách Dagmar Havlové a Václava Havla. Zjevně chtěl po vzoru noviná­ře Svory vytěžit ze znalosti Hradu i vztahu první dámy a jejího manžela co nejvíc. Dokonce se ve svém spisku představil jako grafolog a rozebral osobnost paní Dagmar podle písma: „...je zřejmá vázanost na pudy a instinkty, přímo svědčí o zvýšené závislosti na pudo­vých hnutích, zejména pak o zvýšeném zájmu o sexua­litu a fantazie točící se okolo ní. Písmo též říká mnohé o převaze hmotných zájmů, silném vztahu k materiální oblasti, panovačnosti a celkové vitalitě vůbec.“

Tento rozbor pak Rýc potvrzuje i osobními zkuše­nostmi: „Samozřejmě že o vlastnostech, jako je pano­vačnost a touha po penězích, vím a musel bych být úpl­ný blb, abych nevěděl... Přesto se na ni nedokážu zlobit, jako jsem se neuměl zlobit na pacienty, kteří ve stavu psychického zhoršení provedli nějakou hloupost…“

Názor doktora Rýče je jistě do jist míry subjektivní, už vzhledem k jeho evidentní snaze vytěžit z celé aféry co nejvíc do vlastní kapsy. Jeho podivná postava je ale jen ukázkou toho, jakými lidmi se Dagmar Havlová v roli prezidentovy choti obklopovala. Je pouze součás­tí toho pokřiveného obrazu, který o sobě někdejší po­pulární herečka na Pražském hradě vytvořila. Série afér, soukromých vichřic, soudních sporů a tahanic, které je následovaly, ve svých důsledcích ubližovala osobnosti Václava Havla a přetvářela ho do jakési zvláštní postavy jako vystřižené z jeho vlastní absurdní komedie. Autor vstoupil do své nenapsané hry.

Ještě než se naplno rozhořel skandál s MUDr. Rý­čem, postaral se o další aféru sám prezident. Příčinou bylo tentokrát náhlé vypuštění bývalého vídeňského starosty Helmuta Zilka ze seznamu osob navržených na státní vyznamenání k 28. říjnu 1998, což zadělalo na mezinárodní trapas nevídaných rozměrů. Podle sená­tora Václava Bendy, bývalého ředitele Úřadu pro vyšetřování zločinů komunismu, byl totiž Zilk v 60. letech jako redaktor rakouské televize důvěrným spolupracov­níkem a poté dokonce agentem československé Státní bezpečnosti. Benda dále vypověděl, že Václav Havel o prověřování kandidátů na vyznamenání věděl, a také o tom spolu hovořili ve dvou soukromých rozhovorech. Prezident však rezolutně tyto rozhovory popřel a ozna­čil svého někdejšího přítele z časů Charty za lháře. „Pakliže Václav Benda říká, že jsem o tom věděl a vyvo­zuje z toho, že on něco o tom říkal, tak je to nesmysl. Já jsem ho potkal na schodech při oslavě narozenin svého bratra a on mi cosi zamručel do ucha, že mám mezi tě­mi vyznamenanými spoustu agentů. Já jsem řekl: Václave, nezlob se, já vyznamenané nelustruji.' To byl celý náš rozhovor. Pan Benda vědomě lže.“

Senátor Benda, který měl v té chvíli před sebou už jen kratičký úsek života, si v reakci na Havlův výrok po­vzdechl: „Mrzí mě to, na takové věci jsem zvyklý od pá­nů Grebeníčků a Grulichů (míněn tehdejší sociálně de­mokratický ministr vnitra Václav Grulich), ne od pana prezidenta, který mě zná třicet let.“

Černý Petr za aféru Zilk nakonec zůstal na Kanceláři prezidenta republiky a její vedoucí Ivan Medek odešel z Hradu. Zasvěcenci soudí, že se o to nejvíce přičinila Dagmar Havlová, která měla pocit, že ji někdejší chartista a poté redaktor Hlasu Ameriky příliš omezuje v rozletu. Medka ve funkci nahradil jeho zástupce a bý­valý ústřední ředitel České televize Ivo Mathé, s nímž se paní Dagmar znala z dřívějška a který měl pro ni a její požadavky, zdá se, větší pochopení.

V červnu 1999 se Václav Havel rozhodl výrazněji za­sáhnout do světové politiky a navštívit válkou zničené Kosovo. Prezidentovým rozhodnutím byl překvapen i je­ho přítel, bývalý ministr zahraničí a nyní zvláštní zmoc­něnec OSN pro bývalou Jugoslávii Jiří Dienstbier: „Když chce, pan prezident se samozřejmě může do Kosova podívat. Já si jen nedovedu představit, jak to bude technicky možné. Protože jestli hlava státu chce navštívit nějaký jiný stát - a svět stále říká, že Kosovo je součástí tohoto státu, tak jak se tam má dostat?

Předchozí kapitola

Zpět 0 příspěvků