Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis 11.kapitola

Václavka a Dášenka

Bývalá herečka Dagmar Havlová-Veškrnová pojala své nové postavení manželky prezidenta jako novou divadelní roli. A právě tímto přístupem, někdy až nadmíru horlivým, si vlastně zadělala na problémy, které se spíše stupňovaly. Nepochopila, že být manželkou prezidenta republiky je spíš osudem než povoláním. Bohužel.

Velmi trefně to po čase vystihl jeden její bývalý kolega z vinohradského divadla: „Když ještě hrála, měli jsme ji všichni rádi. Dnes je na Hradě - a ta hraná důstojnost jí nesedí. Všechno, co dělá, myslí asi v podstatě dobře, ale forma, kterou se prezentuje, není nejvhodnější. Je v tom pořád moc hereckého řemesla.“

Co víc: Dagmar, nyní Havlová, byla v nové roli, kterou si předsevzala hrát co nejlépe a nejdůstojněji, bez režiséra, bez vedení, ponechána sama sobě. A s přístupem sobě vlastním, jak to dělávala v divadle či při natáčení filmu nebo televizní estrády, se do ní pustila střemhlav, bez zábran a bez sebekritických korekcí.

„Chaos je její pán,“ opatrně si v této souvislosti povzdechl jistý pracovník Kanceláře prezidenta republiky. 1 to bylo ovšem příznačné. Většina z těch, kteří se k chování a jednání Dagmar Havlové vyjadřovali, si nepřála být jmenována. I když o to někdy sami přímo nepožádali, novinář už jaksi z opatrnosti jméno svého informátora vypustil. Ta žena byla náhle příliš vysoko a její muž, prezident, byl do ní přímo bezhlavě zamilován.

„Stále se vodí za ruce a on se na ni zbožně dívá jako na svatý obrázek,“ poznamenal další člověk z prezidentské kanceláře. Václav Havel tehdy v rozhovoru pro BBC přiznal svou závislost na ženách a vlastní submisivní (tedy podřízenou) roli ve vztahu k nim. Známý psychiatr a odborník na partnerské vztahy MUDr. Miroslav Plzák k tomu pro deník Blesk poznamenal: „Z hlediska politického je prezident hlavou státu, ale z hlediska manželského je silnější jeho žena. Ona ho může poškodit čímkoli, kdežto on ji tolik kompromitovat nemůže... Havel je do své manželky velice zamilován.“

První Havlova manželka Olga byla ženou zcela jiného typu než Dagmar. Prožila po jeho boku nej těžší období disentu, jeho žalářování a pronásledování. Postavení první dámy, prezidentovy choti, přijala poněkud s rozpaky, ne-li s nevolí. Rozhodně o něj ani nestála ani neusilovala. Chyběla jí ctižádost herečky Dagmar Veškrnové; i když obě pocházely z podobného prostředí - Olga z chudého dělnického Žižkova, Dagmar z brněnské dělnické čtvrti Židenice.

Olga zůstala na rozdíl od Havlovy druhé manželky stále tou docela obyčejnou ženou, stojící oběma nohama na zemi. Necítila potřebu se jakkoliv zviditelňovat. I charitativní činnost ve svém Výboru dobré vůle brala Olga v první řadě jako práci, která by měla pomoci, a ne zpo pularizovat ji samotnou. Nestála o pozornost médií ani o výhody spojené s novým postavením. Vzala roli první dámy pokorně jako osud. A ani neviděla, nebo možná vidět nechtěla, že se už v té době za jejími zády rozvíjel vztah Václava Havla a půvabné populární komičky.

Dagmar Veškrnová neměla snadnou úlohu, pokud chtěla Olgu opravdu důstojně nahradit. Ujala se jí způsobem, jakým zvládala všechny předcházející životní situace. V očích veřejnosti to však nebyl právě šťastný přístup. A proto došlo k tomu nečekanému propadu popularity. Známá herečka, která patřila mezi uctívané filmové a televizní hvězdy, se propadala do neoblíbenosti, stávala se vděčným terčem kritiky bulvárních médií. A co bylo horšího, strhávala s sebou také Václava Havla, muže-symbol, prezidenta nad rozhádánými politickými stranami.

První výtky si vysloužila už svou nečekanou a rychlou svatbou. Konzervativnější části veřejnosti vadilo, že se prezident oženil necelý rok po smrti své první ženy. Navíc byl v době druhé svatby teprve krátce v rekonvalescenci po těžké operaci plic. Později, na podzim roku 1998, pod dojmem knihy novináře Přemysla Svory Sedm týdnů, které otřásly Hradem, označil německý list Der Standard Dagmar Havlovou-Veškrnovou za „...fúrii, která znevažovala lékaře, vodila k lůžku nemocného zázračné léčitele a vynutila si urychlený sňatek“.

Sám Václav Havel to viděl jinak. Dáša byla pro něj strážným andělem, který jako jediný stál po jeho boku ve chvílích, kdy se ocitl na prahu smrti. Rychlou a nečekanou svatbou si tak vlastně oba splnili vlastní soukromé přání. Vždyť nemohli vědět, kolik času jim na společné štěstí zbývá!

Do nové role první dámy vstoupila Dagmar Havlová velmi vehementně. Měla-li ve svém postavení něčeho dosáhnout, věnovat se charitativním činnostem a ostatním úkolům, které se - ať už fakticky, či podle jejích představ - od prezidentovy choti žádaly, potřebovala k tomu úřad, instituci, nebo alespoň kancelář. S tímto požadavkem však v Kanceláři prezidenta republiky narazila na nepochopení. Prezidentův mluvčí Ladislav Špaček k tomu novinářům řekl: „...Pracovna na Hradě není nezbytnou podmínkou manželky prezidenta a ani to není zvykem.“

Prezidentská kancelář sloužila totiž ze zákona jen prezidentovi. Paní Olga po ní nic takového nežádala, předcházející komunistický prezident Gustáv Husák byl vdovec a manželky Ludvíka Svobody a Antonína Novotného se na veřejnosti objevovaly minimálně. Ne tak paní Dagmar, emancipovaná a ambiciózní, byť poněkud zmatkující dáma.

Se svými požadavky nakonec uspěla. Její manžel, samou láskou hluchý a slepý, ji zcela samozřejmě podpořil a už 14. ledna, tedy deset dní po svatbě, měla Dáša pro sebe na Hradě pracovnu. Ladislav Špaček k tomu řekl: „K dispozici je tam paní Havlové jeden člen Kanceláře prezidenta republiky, který jí bude pomáhat s agendou.“ Jenže, jak se posléze ukázalo, i to bylo energické exherečce brzy málo.

Zanedlouho po svatbě odcestovali novomanželé na rekondiční pobyt do proslulých belgických lázní Spa. Oba se odtud vrátili s těžkou chřipkou a sdělovací prostředky si pěkně zgustly právě na první dámě. Obvinily jí, že připustila, aby stále ještě vlastně nemocný prezident odcestoval do ciziny bez ošetřovatelky, a tak nepřímo ohrozila jeho život.

Přivdání se ctižádostivé a chtivé herečky do rodiny Havlových však vyvolalo i majetkové spory. Ještě v roce 1990 před přijetím restitučního zákona prohlašoval Václav Havel, že o někdejší rodinný majetek - palác Lucerna a barrandovské terasy - nemá zájem. „Co bych s tím dělal?“ ptal se sugestivně a později k tomu dodal, že by se celého zděděného majetku nejraději „nějak vtipně“ zbavil. Jeho bratr a vlastník druhé poloviny Lucerny a Barrandova Ivan Havel o něm už po jeho druhé svatbě v souvislosti s restitucemi řekl: „Můj bratr vůbec necítí potřebu si majetek zachovat, naopak. Jemu nejde o peníze, on je dává do nadací a podobných věcí. Ani by mu možná nevadila ta odpovědnost, sám někdy rád o něčem rozhoduje, ale spíš mu myslím vadil pocit, že patří do třídy podnikatelů nebo vlastníků. Moje žena je zase téměř opačný případ a myslím, že to do jisté míry platí i pro mou novou švagrovou.“

Ano, rozsáhlý majetek bratří Havlových zaujal především obě jejich manželky. V lecčem si jsou podobné. Obě jsou Dagmary, obě jsou druhými manželkami svých mužů, obě jsou hluboce věřící, nebo alespoň o víře rády hovoří, obě jsou velmi ambiciózní a obě mají rády majetek a peníze. Tady však veškerá podobnost končí. Ivanova manželka Dagmar Havlová-Ilkovičová vyrůstala jako dcera slovenského akademika a absolvovala kyjevskou polytechniku. Václavova chot Dagmar Havlová-Veškrnová pochází z rodiny soustružníka z brněnské Zbrojovky a svého otce vydávala za hudebního skladatele a učitele jazyků. Tuto lež opakovala tak vytrvale, že se dostala až do oficiálního nekrologu jejího otce, jemuž nechala vystrojit málem státní pohřeb.

Obě Dagmary se od počátku nesnášejí a vnesly rozkol i mezi bratry. Ivan Havel převedl svou polovinu paláce Lucerna na manželku. Že vztahy mezi prezidentem a jeho švagrovou byly poněkud napjaté, se sice vědělo, ale nezdálo se, že by toto napětí přerostlo meze jisté korektnosti. Ale ve chvíli, kdy se Václav oženil s bývalou herečkou, začaly se kolem chátrající Lucerny dít nevídané věci. Bývalý federální premiér Marián Čalfa zprostředkoval jako právník prodej prezidentovy poloviny Lucerny akciové společnosti Chemapol za 200 milionů korun. S tímto prodejem však zásadné nesouhlasila jeho švagrová Dagmar, poukázala na své předkupní právo. Podala v této souvislosti na prezidenta k soudu žalobu a katastr nemovitostí požádala, aby změnu vlastníka nezapisoval.

Václav Havel se ohradil, že důležitější je to, kdo je schopen Lucernu profesionálním způsobem spravovat, než to, kdo ji vlastní. Prodej svého podílu odůvodnil lim, že byly vyčerpány všechny prostředky rodinné netržní dohody, a nezbylo mu tedy, než se v zájmu věci zachovat tržně. S jeho chováním však nesouhlasil jeho bratr Ivan: „Jsem přesvědčen, že moje žena Dagmar, která je majitelkou poloviny pražského paláce Lucerna, by byla schopna zajistit obnovu celé Lucerny. Už před několika lety začala organizovat takové věci. Všechno je připraveno, rozmyšleno, věc by se mohla spustit, jakmile bude dohoda ohledně investic.“

Václav Havel zdůvodnil tehdy odprodej své části Lucerny následovně: „Mám hodně důvodů se domnívat, že Chemapol má prostředky na záchranu Lucerny, která je dnes téměř v havarijním stavu a vyžaduje rychlé investice v řádu několika stovek milionů, a že má v úmyslu s tímto pražským palácem naložit přesně tak, jak si myslím, že je správné, totiž udělat z něho opět jedno z nej důležitějších pražských společenských, kulturních a obchodních center.“

Zároveň Václav Havel popřel, že by opominul předkupní právo své švagrové: „Je lží, že jsem jí nechtěl svou polovinu prodat. Naopak: jednal jsem o tom s ní déle než dva roky. K ničemu to nevedlo, proto jsem nakonec musel využít tvrdého prostředku v podobě nabídky předkupního práva. Tuto nabídku odmítla, nebot mi napsala, že je ochotna mou polovinu Lucerny koupit pouze za poloviční cenu, než jakou mi nabízí zájemce zvenčí,“ uvedl Havel novinářům. „Když byly vyčerpány všechny možnosti jakési rodinné netržní dohody a cena předpokládané rekonstrukce jen dál a dál roste, nezbylo mi, než se zachovat v zájmu věci tržně.“

Společnost CHR, která byla subholdingem firmy Chemapol Group, požádala 17. února 1997 katastrální úřad o změnu vlastníků poloviny pražského paláce Lucerna. Společnost Chemapol Group zaplatila Václavu Havlovi za jeho podíl 200 milionů korun. Od státu, který měl předkupní právo, požadoval prezident za půlku Lucerny „pakatel“ - 250 milionů korun. „Nákupní cena není všechno,“ poznamenal tehdy na okraj uzavřeného obchodu generální ředitel Chemapolu Václav Junek. „Lucerna potřebuje především velké investice do rekonstrukce.“ Václav Havel zase prozradil, že hodlá část stržených peněz věnovat Nadaci Václava a Olgy Havlových. Jeho švagrová jako by tušila, že kupující brzy skončí krachem, prorocky poznamenala: „Nemyslím, že je na tom Chemapol tak dobře, aby si mohl stavět veřejné pomníky.“

A tehdejší ředitel Bezpečnostní a informační služby Stanislav Devátý upozornil svého přítele z disentu na údajnou estébáckou minulost generálního ředitele Junka a zeptal se ho, zda zpětně trochu nelituje, že prodal svou polovinu Lucerny právě Chemapolu, zda v této souvislosti nemá špatné svědomí. Václav Havel prý odpověděl, že takové svědomí je v případě nejlepšího životního obchodu nemístné!

Že by se celoživotní hlasatel morálky, údajně přesvědčený, že pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí, tak změnil? Že by mu přece jen nebyly peníze tak lhostejné, jak se vždycky vyjadřoval?

Možná není náhodou, že k Havlovu „životnímu obchodu“ došlo brzy po jeho svatbě s Dagmar Veškrnovou. Populární komička se nikdy netajila s tím, že má peníze tuze ráda. V osmdesátých letech minulého století patřila k nejzaměstnanějším českým herečkám, nepohrdla žádnou filmovou či televizní rolí. A k tomu ještě jezdila na besedy s diváky, a samozřejmě si za to nechávala dobře zaplatit. Jednou si upřímně postěžovala: „Vždycky jsem musela každou korunu obracet, nikdy jsem neměla mužského, který by mě živil. Nenávidím faleš, a když mě někdo ošidí, jdu po tom jako liška, jako štika po rybě po tom letím. Třeba když mi někdo napočítá přehnanou fakturu a je nepoctivý.“

Tentokrát takového mužského, který by ji živil, dostala a hodlala toho využít. Už v červenci 1997 na ni Václav Havel převedl svůj podíl na barrandovských terasách. Tehdy se znovu ozvala jeho švagrová a znovu argumentovala, že měla na prezidentův podíl na Barrandově předkupní právo. Jenže tentokrát byly její nároky právně pochybené. Václav Havel terasy neprodával, ale pouze převáděl - stejně jako jeho bratr Ivan předtím převáděl svůj díl Lucerny na svou ženu. V roce 2000 nakonec bývalá herečka odkoupila od prezidentovy švagrové zbývající část Barrandova. Na smutném osudu opuštěných a chátrajících teras, někdejší vyhlášené restaurace a Trilobit baru, které jsou dokonce památkově chráněné, se tím nic nezměnilo.

V září 2001 jejich majitelka prohlásila před novináři: „Úsilí o obnovu bude náročnější než si představovali památkáři i architekti i investoři... Není v silách jedné íyzické osoby, aby tento obrovský projekt měla sama na starosti. Proto jsem sestavila za tím účelem akciovou společnost. Nese název Barrandovské terasy a jsem předsedkyní představenstva.“ Od té doby je na Barrandově klid. Neúprosný zub času dál pokračuje ve svém hlodání a terasy se zvolna mění v odevšad viditelnou ruinu. Bývalá herečka není zrovna vzornou majitelkou nemovitostí. Někdejší majetek Havlů a chlouba Prahy postupně chátrá.

Zatímco se Dagmar Havlová-Veškrnová objevovala na obrazovce České televize ve své poslední seriálové roli hraběnky Esperkové v hojně sledovaném Životě na zámku, odvysílala 17. září 1997 televize Nova zprávu, že jako prezidentova choť požádala o služební vůz s řidičem pro svou dceru z prvního manželství s hercem Radvítem Novákem - Ninu. Televizní reportér dodal, že řidič v takových případech plní i roli osobního strážce. Zdá se, jakoby touto pozorností chtěla první dáma vynahradit své dceři někdejší zanedbávání, když šla z role do role, z natáčení do natáčení a o Ninu se zatím v Brně starali prarodiče.

Tehdejší tajemnice Dagmar Havlové Renata Elhenická informaci Novy popřela. Tón a rozhodnost hlasu vedoucího prezidentské kanceláře Ivana Medka však napověděly, že celá aféra měla zřejmě reálný základ. Redaktorovi deníku Blesk totiž kategoricky řekl, že „něco takového nepřipadá v úvahu“. A dodal, že na osobní ochranu mají nárok jen ústavní činitelé - a těmi ani Nina, a dokonce ani její matka nejsou.

O tři dny později, 20. září 1997, si Dagmar Havlová posteskla v rozhovoru pro deník Mladá fronta DNES: „Zákonnou pozici manželky prezidenta pokládám za zcela nevyhovující... zatím nejsou uzákoněna žádná práva manželky prezidenta, počítá se však s tím, že plní četné povinnosti.“ Zároveň si postěžovala, že jí kancelář prezidenta neposkytuje odpovídající služby. Sama v té chvíli asi ani netušila, jakou odpálila politickou bombu. Český parlament se ozval takřka jednohlasně. Reakce poslanců by se daly shrnout do jediné poplašné věty: „Paní Havlová chce opět zavést monarchii!“

Požadavek uzákonění postavení manželky prezidenta byl brzy mírně překroucen a na veřejnosti se objevily zprávy, že první dáma požaduje úpravu ústavy. Všem se v tu chvíli zdálo přímo šílené, že si někdo dovolí žádat zvláštní postavení pro osobu, která není nikým volena. Leda vlastním partnerem.

Německý týdeník Bunte se v této souvislosti Dagmar Havlové zeptal: „- Co říkáte výtkám na svou adresu?

-   Očekává se, že budu odpovídat na stovky dopisů, svého muže zastupuji při nejrůznějších akcích, jsem zaměstnána nejrůznějšími obecně prospěšnými úkoly, přitom nemám ani jednu sekretářku a sama všechno nezvládnu.

-    Musí to hned být Lex Dáša? (Tak novináři požadované uzákonění práv prezidentovy ženy nazvali.)

-    Jsem v postavení, kdy pomocnou sílu musím platit ze své kapsy. Ale zároveň nemyslím pouze na sebe, ale i na příští manželky prezidentů.“

Nebyla to právě šťastně volená slova. V situaci, kdy se citelně zhoršovala sociální situace mnoha občanů a v porovnání s průměrnými platy závratná výše prezidentových (stejně jako třeba premiérových) příjmů se často přetřásala v médiích, zazněl Dagmařin povzdech o placení z vlastní kapsy velice nedobře.

Ale ještě než propukla aféra s požadavkem uzákonění práv manželky prezidenta, s oním Lex Dáša, zažila Česká republika skandálek s nežádoucím vstupem prezidentského páru do reklamy. V srpnu 1997 se totiž na zdech v ulicích Prahy a kolem dálnic objevily billboardy výrobce obuvi Raveli se zelenou bustou Václava Havla, kterou očichává či olizuje foxteriér nápadně podobný Dášeňce z dětské knížky Karla Čapka. Návrh nesl zřetelný autorský rukopis uměleckého výstředníka Milana Knížáka, v šedesátých letech minulého století autora manifestů aktuálního umění, české odnože pop-artu, iniciátora prvních pražských happeningů, po listopadovém převratu pak rektora Akademie výtvarných umění a v současné době ředitele Národní galerie.

Dagmar Havlová se v první rozhořčené reakci obrátila na Radu pro reklamu a požadovala stažení tohoto billboardu z vývěsních ploch. Rada se vzhledem k dovoleným sešla až 18. srpna a přijala závěr, že dotyčný billboard, nazývaný Václavka a Dášenka, porušuje kodex reklamy, protože jde o „zneužití osob požívajících veřejné autority“. Nicméně na žádost o jeho stažení odpověděla, že vývěsní plochy byly stejně pronajaty jen na 14 dní, takže požadavek první dámy ztratil smysl.

Dagmar Havlová se však nevzdala. Dobře si uvědomovala, že nechá-li celý případ takříkajíc vyšumět do ztracena, nezůstane u jediného billboardu. Naopak, média a veřejnost to budou považovat za signál, že si mohou z prezidentského páru „střílet“, kdykoliv se jim zamane. A to rozhodně neodpovídalo představám paní Dagmar o vážnosti a důstojnosti role první dámy. Proto přesvědčila svého manžela, zřejmě zpočátku nepříliš ochotného, a příští měsíc se společně obrátili na soud. Požadovali pět milionů odškodného za billboard Václavka a Dášenka od obuvnické firmy Raveli a od výrobce reklamy agentury M. A. R. S. Prezidentský pár dodal, že takto získané peníze chce věnovat na pomoc obyvatelům Moravy postiženým v tom roce katastrofální povodní.

Ale ani tento jistě bohulibý dodatek nijak nezískal manželům Havlovým výraznější sympatie veřejnosti. Nehledě na to, že billboard Václavka a Dášenka leckde visel podstatně déle než zmíněných 14 dní, publikum se v názorech rozdělilo do dvou táborů. Konzervativnější část v podstatě souhlasila s požadavkem prezidentského páru a považovala Knížákův návrh za nevkusný. Početnější část, které paní Dagmar začínala v roli první dámy vadit, naopak v billboardu viděla vzpouru proti mocným a v následné soudní žalobě „útok na svobodu a demokracii“. Takhle vzletně se samozřejmě vyjadřoval jen profesor Knížák a zástupci postižené strany. Ti ostatní měli z celé záležitosti především škodolibé potěšení.

Soudní spor se - jak už to v devadesátých letech v Čechách a na Moravě bývalo a většinou dosud stále je pravidlem - neúnosně vlekl a znovu a znovu přitahoval pozornost médií. Stejně jako všechny předchozí Havlovy soudní pře - ať už šlo o konflikty s dávnými přáteli z časů disentu - Ivanem Magorem Jirousem a Petrem Cibulkou, nebo tahanice s vlastní švagrovou o palác Lucerna. Jedním z argumentů Dagmar Havlové před soudem bylo tvrzení, že nikdy v reklamě zásadně nevystupuje. Novináři ji však pohotově usvědčili ze lži. Vytáhli proti ní, že už v roce 1987 pózovala v reklamě na boty, později se objevila mezi květinami v kalendáři podniku Sempra Praha a v roce 1996 propagovala vozy Opel Corsa a Nissan. Co víc: Dagmar Havlová už jako manželka prezidenta ochotně dělala reklamu firmám, které podpořily její nadační aktivity. Například před Vánocemi roku 1998 v rozhovoru pro Týdeník Televize na otázku, jak bude s manželem trávit svátky, odpověděla: „Loni jsme na Kanárské ostrovy přivezli umělý stromek, dar společnosti Makro, který jsme si ozdobili vánočními svíčkami. Letos si stromek budeme moci přikrášlit nádhernými ručně vyráběnými ozdobami firmy Han...“

Když 3. července 1998 Krajský soud v Brně konečně vynesl rozsudek, podle něhož měly firma Raveli a agentura M. A. R. S. zaplatit manželům Havlovým jako odškodné za billboard Václavka a Dášenka 5 milionů korun, komentoval to majitel firmy Raveli Radomír Velikovský uštěpačně: „Jsem ze srdce rád, že jsem nebyl odsouzen k trestu smrti.“

Dal tak najevo, že žert na úkor prezidentského páru vyvolal zcela neadekvátní a agresivní reakci napadených. Přitom zřejmě ani ne tak Václava Havla, někdejšího autora absurdních her se smyslem pro žert a nadsázku, ale spíše Dagmar Havlové, dříve obdivované komičky. Pro ni bylo rozhodnutí soudu vítaným zadostiučiněním a vítězstvím v boji o prestiž. Položila si ale vůbec otázku, zda to všechno stálo za až tak velké propírání v tisku a na veřejnosti? Zda toto vítězství nebylo vlastně vítězstvím Pyrrhovým?

Zatímco se národ bavil na úkor Václavky a Dášenky, schylovalo se k vážné krizi v nejsilnější politické straně - ODS. Aféra s utajenými sponzory nabyla povážlivých rozměrů a někteří členové strany cítili potřebu se od celé záležitosti distancovat. Josef Zieleniec podal 23. října 1997 nečekaně demisi na funkce ministra zahraničních věcí a místopředsedy ODS. S odstupem času se dá říci, že za rozkolem uvnitř ODS stály nejen sponzorské problémy a potíže ekonomické transformace státu, ale i odpor prezidenta Havla vůči předsedovi vlády a šéfovi strany Václavu Klausovi. Senátor za ODS a někdejší Havlův přítel z Charty Václav Benda vyjádřil přesvědčení, že Zieleniecovo odstoupení bylo součástí scénáře připraveného Hradem, tedy skupinou lidí blízkých prezidentovi.

Už v květnu 1997 po vyhlášení vládního stabilizačního programu, tzv. balíčků úsporných opatření, prohlásil Havel: „Stabilizační program pojmenovává objektivně ekonomické problémy státu, ale nezmiňuje se ani slovem o tom, kdo je za ně odpovědný.“ To byl jasný útok na Klause, ale výpad daleko razantnější měl teprve přijít.

V pátek 28. listopadu 1997 referoval na pravidelné tiskové konferenci ODS Václav Klaus o výsledcích jednání stranického grémia z včerejšího dne: „Grémium vzalo na vědomí zjištěnou totožnost pravého dárce 7,5 milionu korun poskytnutých jako sponzorský dar ODS v roce 1995, tedy před dvěma roky. Považuje za chybu, že se tím samo včas nezabývalo, že celou tuto záležitost podcenilo a ... netrvalo na objasnění této záležitosti... Grémium cítí politickou zodpovědnost... Proto... nabídne nadcházejícímu kongresu ODS své funkce k dispozici...“

Bezprostředně po tiskové konferenci odletěl Klaus na pracovní návštěvu bosenského Sarajeva, kde se zúčastnil zasedání Středoevropské iniciativy. V Praze zatím ministr financí a místopředseda ODS Ivan Pilip a bývalý ministr vnitra Jan Ruml předali sdělovacím prostředkům prohlášení, v němž Klause vyzvali k rezignaci. O svém stanovisku telefonicky informovali premiéra do Sarajeva. S výzvou ke Klausovu odstoupení se ztotožnili i místopředseda ODS Jan Stráský a ministr vnitra Jindřich Vodička. Naopak místopředseda ODS Miroslav Macek ji označil za vnitrostranický puč. Těsně před půlnocí pak místopředseda vlády a předseda KDU-ČSL Josef Lux po mimořádném zasedání celostátního výboru své strany prohlásil, že lidovci opouštějí vládu a všichni čtyři jejich ministři - Lux, Výborný, Talíř a Kvapil podávají demisi. Důvodem byla podle Luxe neudržitelná situace a ztráta důvěry ve vládu.

O svém kroku se šéf lidovců údajně napřed poradil v Lánech s Václavem Havlem, který si v první polovině listopadu pobyl dva týdny tentokrát v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích se zánětem průdušek. Nicméně 18. listopadu už byl propuštěn do domácího ošetřování a cítil potřebu svým způsobem zasáhnout do událostí na domácí politické scéně.

V sobotu 29. listopadu prohlásil místopředseda Občanské demokratické aliance Michal Prokop, že politická rada této strany, dříve velmi blízké prezidentovi, doporučila svým ministrům demisi. Mezitím už přiletěl ze Sarajeva Václav Klaus a ještě na ruzyňském letišti novinářům řekl, že „země ani ODS nestojí a nepadá s jedním člověkem“. Ve stejnou dobu se Josef Lux znovu sešel v Lánech s Václavem Havlem. Na závěr jejich tentokrát nikoliv tajné schůzky prezident prohlásil: „Jediným smysluplným řešením je demise celé vlády včetně premiéra.“ V hlavní kanceláři ODS ve Sněmovní ulici v Praze 1 se sešla výkonná rada ODS. Její jednání se protáhlo až do půlnoci. Na Klause čekal na ulici trpělivý dav jeho příznivců a nadšeně tleskal jeho slovům: „Nic nekončí, jdeme dál!“

V neděli 30. listopadu oznámil mluvčí Ladislav Špaček, že „...pan prezident očekával rozhodnutí premiéra Václava Klause podat demisi vlády. Odpovídá to jeho sobotní výzvě a otevírá prostor pro další jednání o vládě nové.“

Téhož dne odpoledne skutečně premiér přijel do Lán a předal Havlovi demisi svého kabinétu. Současně se na Václavském náměstí sešla mánifestace svolaná pražským primátorem Janem Koukalem na Klausovu podporu. Havel na to zareagoval ve svých nedělních rozhlasových Hovorech v Lánech, v nichž uvedl, že je „zhnusen“ výzvou pražského primátora Koukala k této demonstraci. „Podle mého mínění pan primátor Koukal by měl odstoupit po tom, co udělal.“ Prezident rovněž uvedl: „Nikdo přece nebude věřit, že před týdnem či předevčírem se vedení strany dozvědělo, oč běží. Tady se evidentně lhalo. A politik lhát nemá, a je-li při lži přistižen, musí nést následky.“

Prezident Havel 4. prosince jednal v Lánech s předsedy menších koaličních stran KDU-ČSL a ODA Josefem Luxem a Jiřím Skalickým o řešení politické krize a sestavení nové vlády.

Václav Klaus se zatím dopisem obrátil na členy své strany: „Prosazuji odchod ODS do konstruktivní opozice, v níž bychom podpořili takovou vládu - bez přímé účasti ODS - která by byla zárukou další kontinuity našeho dosavadního vývoje a příliš se nevzdálila zásadám a politickému programu ODS.“ Neskrýval přitom rozladění nad tím, že nebyl prezidentem pozván na jednání do Lán. V této souvislosti ve sněmovně řekl: „Pokud jsem slyšel tiskovou konferenci, tak hlavní jméno, které se skloňovalo ve všech pádech, bylo Klaus, bez Klause, s Klausem, o Klausovi, pro Klause, proti Klausovi. Stále byla řeč o tom, co jsem řekl či neřekl, co jsem myslel, či nemyslel, a myslím, že nebyl žádný důvod, abych nebyl též v Lánech přítomen.“

Následující den, 5. prosince, předseda ČSSD Miloš Zeman prezidentu Havlovi sdělil, že sociální demokracie novou vládu podpoří jen za podmínky, že se budou už v červnu 1998 konat předčasné volby. Aby to bylo možné, požaduje přijetí ústavního zákona o zkrácení volebního období.

Několik dní na to, 9. prosince 1997 promluvil Václav Havel na společném zasedání Poslanecké sněmovny a Senátu v pražském Rudolfinu. Celé jeho vystoupení se neslo v duchu ostrého útoku na Václava Klause, třebaže ho ani jednou výslovně nejmenoval. Všichni poslanci a senátoři však pochopili, že prezident mluví právě o něm: Mnoho lidí je přesvědčeno,... že se v této

zemi vyplácí lhát a krást, že mnozí politici a státní úředníci jsou úplatní a že politické strany - ač všechny bez rozdílu krásně mluví o svých čestných úmyslech - jsou tajně manipulovány podezřelými finančními skupinami... Zdá se mi, že naší hlavní chybou byla pýcha... Chovali jsme se jako primusové, premianti či rozmazlení jedináčci, kteří mají právo se povyšovat nad jiné a všechny poučovat.. Proklamovaný ideál úspěchu a zisku byl zesměšněn, protože jsme dopustili, aby tu vznikl stav, v němž se nejúspěšnějšími stávají ti nejnemravnější a největší zisk mají nepotrestaní zloději... Opojeni svou mocí a svými úspěchy a staronově okouzleni tím, jak skvělým nástupištěm ke kariéře je politická strana, začali mnozí v prostředí tak lehkovážně beroucím zákon - mhouřit oči nad tím či oním, až se domhouřili ke skandálům problematizujícím náš největší důvod k pýše, totiž naši privatizaci...“

„Musím přiznat, že míra tohoto pranýřování od prezidentova prvního otevření úst, od jeho prvního pohledu do sálu a tónu hlasu byla tak evidentní, že hned v první vteřině byla překročena mez, za níž bych se tím musel trápit,“ vzpomínal později Václav Klaus na Havlův projev v Rudolfinu. Tehdy, 9. prosince 1997, bezprostředně po vyslechnutí prezidentova vystoupení řekl novinářům: „Byl-li jeho projev míněn skutečně vážně, pak si lze sotva představit, že prezident může někoho z bývalé vládní koalice pověřit sestavením nové vlády... Projev pana prezidenta přijímám jako výzvu. Celých osm let bylo soubojem dvou pojetí světa a dnešní projev to předvedl jasně. Ukázal vidění světa, které je diametrálně odlišné od pravicové politiky, ukázal, jak hluboké je nepochopení fungování tržního hospodářství a svobodné společnosti osm let po pádu komunismu... Bez ohledu na tento projev jsem rozhodnut pokračovat dál v hledání konstruktivního řešení naší současné situace.“

Z jiného úhlu pohledu pak odpověděl na prezidentův „rudolfínský“ projev předseda KSČM Miroslav Grebeníček: „Tvrdím..., že Česká republika si zasluhuje občanského prezidenta, který by nezpychl a nepovažoval sám sebe za vrchol tvorstva... Pod obecnými frázemi Václav Havel usiluje o jistý druh osobní moci, která nemá oporu v institutech parlamentní ani přímé demokracie. Heslo čistých rukou právě z úst dosavadního prezidenta nezní příliš věrohodně...“

V té době nadcházela „hvězdná hodina“ šéfa lidovců Josefa Luxe. Tento obratný politik se stal doslova pravou rukou prezidenta, který ho pověřil jednáním o sestavení nové přechodné vlády. Leč Havel 16. prosince překvapivě jmenoval premiérem dosavadního guvernéra České národní banky Josefa Tošovského. Důvodů, proč to byl právě on, by se našlo víc. Pro prezidenta bylo zřejmě důležité, že byl v mnoha směrech podobný jeho oblíbenci Mariánu Čalfovi. Také v jeho případě měl jistotu, že bude vládu řídit v duchu jeho pokynů. Mimořádně slušný, ochotný, nesmírně pracovitý a vzdělaný bankéř, vystupující vždy zcela apoliticky, měl přitom za sebou v některých ohledech problematickou minulost. V letech 1984 až 1985 a pak v roce 1989 působil v londýnské pobočce Živnostenské banky, a tam by samozřejmě nemohl za komunistického režimu pracovat bez příslušného prověření a možná i vedlejších úkolů. Havlovi to zřejmě nevadilo, hlavně že Tošovského prostřednictvím mohl ovlivňovat nový kabinet.

Přelom let 1997 a 1998 tedy byl v české politice mimořádně bouřlivý. Navíc končil pětiletý mandát prezidenta republiky a schylovalo se k nové volbě. Václav Havel chtěl znovu kandidovat, a aby zamezil vzmáhajícím se pověstem o přetrvávající vážné chorobě, předložil poslancům a senátorům důvěrnou zprávu lékařského konzilia o svém zdravotním stavu. Jejich indiskrecí se pak veřejnost dozvěděla, že pokud jde o vyoperovaný nádor, lékaři „vylučují metastázy, vylučují recidivu rakoviny“. Prezidentovi prý hrozí jen časté záněty průdušek, protože operovaný lalok plic je značně poškozen a nefunkční. V závěru lékařské konzilium prohlašuje, že „nevidí důvod, proč by Václav Havel neměl kandidovat na prezidenta republiky“.

Nakonec se Václav Havel znovu stal kandidátem jak stran bývalé koalice, tedy ODS, ODA a KDU-ČSL, tak sociálních demokratů. Komunisté navrhli astrofyzika Stanislava Fischera a republikáni svého předsedu Miroslava Sládka. Ale ještě než 20. ledna 1998 ve Španělském sále Pražského hradu došlo k volbě prezidenta, bylo zřejmé, že Havel projde jen velmi těsně. Především se očekával protiútok poslanců a senátorů za ODS, např. Ivan Langer se přiznal, že Havla v prvním kole nepodpoří, ale ve třetím kole by mohl kvůli politické stabilitě svůj názor změnit. Kritiku dosavadního prezidenta si neodpustili ani lidovečtí poslanci - Pavel Karas se zjevnou narážkou na prodej poloviny Lucerny problémovému Chemapolu v čele s Junkem s dávnými kontakty na StB dramaticky zvolal: „Pane prezidente, proč jste se obklopil lidmi nevalné pověsti s podezřelou minulostí?“

Volby se skutečně změnily v mimořádné drama. V prvním kole Havlovi v Poslanecké sněmovně do potřebných 101 hlasů deset chybělo a v Senátu mu scházely dva hlasy. Nakonec byl zvolen ve druhém kole o pouhý jeden hlas, když dostal ve sněmovně 99 hlasů od 197 přítomných poslanců a v Senátu 47 hlasů od 81 senátorů. Kuriózní bylo, že jedním hlasem mohl Havlovo vítězství zmařit republikánský kandidát a zároveň poslanec Sládek, který však v té době sledoval volby ze své cely v pankrácké vazební věznici. Vůz s urnou prý byl k cestě na Pankrác sice připraven, ale nakonec neodjel. Když byly zveřejněny výsledky druhého kola, vystoupil místopředseda republikánů Jan Vik a prohlásil, že jeho strana nepovažuje volbu za legitimní. „Pane Havle, stydte se!“ zvolal nakonec.

V té chvíli se přítomná prezidentova choť Dagmar Havlová neudržela a ze všech sil zahvízdala ve Španělském sále na dva prsty. Její reakce doslova šokovala přítomné poslance, senátory a novináře a prostřednictvím televizních kamer celou veřejnost.

Italská agentura ANSA celý případ popsala těmito slovy: „Herečka Dagmar Veškrnová - rok druhá Havlova manželka - reagovala na prohlášení Jana Vika silným pískotem se dvěma prsty v ústech jako opravdová fotbalová fanynka. To změnilo Španělský sál nádherného Pražského hradu ve skutečné ochozy fotbalového stadionu, ale naštěstí jen na pár okamžiků“.

Jako jeden z očitých svědků celé události na ni odmítavými slovy reagovala poslankyně za Unii svobody Anna Röschová: „Dagmar Havlová není dáma. Myslím, že by si měla něco přečíst o Charlottě Masarykové, Haně Benešové a Olze Havlové, protože ty by to určitě neudělaly.“ A poslanec za KSČM Miloslav Ransdorf si jen ironicky povzdechl: „Pokud vím, metresy francouzských králů měly na panovníky své země ještě větší vliv.“ A dokonce i politický poradce první dámy a někdejší poslanec Federálního shromáždění Jan Šolc přiznal, že to „prezidentova manželka svým pískáním příliš přepískla.“

Autorka mnoha knih o společenském chování Milena Majorová odpověděla na novinářskou otázku, jak posuzuje pískání paní Havlové ve Španělském sále, následovně: „Domnívám se, že Dagmar Havlová měla ve svém zralém věku emoce zvládnout i za cenu, že by se vztekala v soukromí. Strkat prsty do úst a hvízdat lze pouze v přírodě na psa. Dáma, natož první dáma republiky, by se měla chovat kultivovaně a skromně, tak jak se chovala paní Olga.“

Vida, znovu a znovu byla Dagmar porovnávána s předchozí Havlovou ženou. A nikdy z této konfrontace nevyšla příznivě. Že ji kvůli pískání po prezidentské volbě nešetřil ani Milan Knížák, je vzhledem ke skandálu s billboardem Václavka a Dášenka pochopitelné: „Když si prezidentova choť plete slavnostní schůzi parlamentu s hledištěm bulvárního divadla, je to nevkusné a nedůstojné.“ A tak jedním z mála, kdo se Havlové zastal, byl její vlastní manžel: „Dagmar trošičku zachránila čest těch, kteří mlčky naslouchali lžím a urážkám,“ prohlásil pyšně znovu zvolený prezident. „Reakce mé ženy byla veskrze neobvyklá, veskrze spontánní a veskrze temperamentní.“ Zkrátka a dobře, zamilovaný vidí všechno jinak.

 Předchozí kapitola

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků