Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis 10. kapitola-pokračování

Pokračování 10. kapitoly

Podle novinářky Lídy Rakušanové se všechno odehrálo následovně: „V listopadu 1996 považoval profesor Pafko snímky, které mu Dáša Veškrnová předložila, zprvu za výsledky vyšetření jejího otce a s účastí jí sdělil, že kdyby šlo o jeho vlastního tatínka, s operací by neváhal. Na snímcích byla vidět malá černá tečka, ale zkušený chirurg věděl, že takhle nevinně se obvykle maskují rychle bující zhoubné tumory. „Kdyby však šlo,“ zeptala se Dáša, „o prezidenta republiky?^“ Profesor Pafko se zarazil a pak dlouho váhal, když se ho zeptala, jestli by se operace ujal. Posléze svolil, ale řekl hned, že by před technicky lépe vybavenou Homolkou dal přednost svému pracovišti, kde má sehraný tým. Souhlas podmínil dohodou s prezidentovými lékaři: požádají-li ho, bude operovat. Prosila ho tedy, aby šel s ní, až začnou tu svou písničku o »prezidentské nemoci«. Jednoznačněji to tenkrát, alespoň má ten pocit, pan profesor neslíbil.“

Podle této verze událostí pak Dagmar Veškrnová odjela za Václavem Havlem, jemuž všechno vysvětlila, a on se k tomu „postavil jako chlap“. Tedy souhlasil s operací.

O schůzce v pracovně kancléře Ivana Medka, která se konala v neděli 24. listopadu, víme už z vypravování MUDr. Zdeny Lipárové. Podle ní sem právě ona přinesla „zpracovaný materiál o stavu pana prezidenta, včetně návrhu na operaci“. Ovšem podle Lídy Rakušanové to byla právě Dagmar Veškrnová, kdo přišel na Hrad s výsledky vyšetření z Homolky, a prý než se stačila naštvat kvůli uštěpačným poznámkám prezidentova lékaře Michala Šerfa ohledně účelu setkání, otevřely se dveře a vešel profesor Pafko. Vzal si slovo a fundovaně vysvětlil, oč jde. Ve vedlejší místnosti to pak svým kolegům dokázal na snímcích. Vrátili se zbledlí. A pak už se přešlo, pamatuje Dáša, konečně k věci.“

Kterým lékařským kolegům co profesor Pafko vysvětloval, není zřejmé. O účasti MUDr. Zdeny Lipárové zase nepadlo ani slovo. Samozřejmě ani o tom, že MUDr. Michal Šerf měl snímky prezidentových plic s oním „podezřelým flíčkem“ k dispozici už 18. listopadu. Pokud tedy mezi lékaři vznikl nějaký rozpor, pak jedině v otázce, zda operovat hned nebo vyčkat doléčení zánětu plic.

Patrně pod tlakem indiskrece TV Prima, která odhalila místo, kde byl Havel hospitalizován, byl už v úterý 26. listopadu jeho mluvčí Ladislav Špaček mírně sdílnější než v předchozích dnech: „Pan prezident podstou pí příští týden operaci, která má upřesnit diagnózu plicního onemocnění... Prezident je jinak v dobré psychické a fyzické kondici. Rentgenologický nález nelze specifikovat dříve, než bude proveden diagnostický operativní zákrok. Václav Havel se podrobuje různým vyšetřením v rámci příprav na plánovaný operační výkon. V nemocnici sleduje veškeré dění a je ve stálém kontaktu se svým úřadem.“

Přednosta III. chirurgické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice profesor Pavel Pafko ve vyjádření novinářům, kteří už okupovali chodby nemocnice v Londýnské ulici, označil chirurgický zákrok na plicích za středně závažnou operaci. Odmítl přitom sdělit cokoliv bližšího o Havlově zdravotním stavu. Podle něj je riziko operace stejné jako u každé jiné plicní operace. Naznačil, že tato operace může mít za cíl stanovit vůbec diagnózu onemocnění. „Je to standardní postup,“ dodal.

Téhož dne navštívili Václava Havla v nemocnici nejdříve premiér Václav Klaus, a poté ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec. Klaus po asi půlhodinovém pobytu v prezidentově nemocničním pokoji novinářům řekl, že je „ve velmi dobré náladě“. Dokumentoval to tím, že mu Havel ještě před schůzkou osobně uvařil kávu. Ministr Zieleniec, pozdější senátor, se u hlavy státu zdržel asi hodinu. „Mám pocit, že pan prezident má dobrou náladu a už se těší, až bude zase pracovat,“ řekl novinářům, když opouštěl nemocnici.

Celá Praha a brzy celá republika si už zatím šuškala, že Havel má na plicích nádor. Kdo ví, zda nejde o zhoubný nádor, zda nemá rakovinu? Nahlas to však nikdo nevyslovil, dokonce ani jinak všeteční a zvídavi novináři. V tu chvíli s prezidentem každý cítil. Pro všechny byl nešťastným a nemocným člověkem, který je zřejmě v ohrožení života.

V každém případě však vznikla ve veřejnosti představa, že právě nádor na plicích způsobil nynější zánět plic. S tím však ostře nesouhlasil bývalý Havlův lékař MUDr. Michal Šerf: „To je nesmysl. Plicní zánět nebyl vyvolán nádorovým onemocněním a není tam příčinná souvislost. Jsou to dvě paralelní věci.“

Budoucí vývoj událostí měl potvrdit jeho stanovisko, že s operací se mělo počkat až do doléčení zánětu plic. Ale sám MUDr. Šerf už byl v té chvíli zcela mimo hru. Hnacím motorem snahy o záchranu Václava Havla byla nepochybně jeho přítelkyně Dagmar Veškrnová spolu se svou tehdejší kamarádkou MUDr. Zdenou Lipárovou. Prezidentské kanceláři zbyla jen role trpného statisty a Ladislav Špaček se musel omezit na nic neříkající informace o zdravotním stavu hlavy státu.

Ve středu 27. listopadu se dal mluvčí slyšet, že „panu prezidentovi se daří relativně dobře - tak, jak asi odpovídá možnostem rekonvalescenta, který se postupně léčí ze zánětu plic“. Dodal k tomu, že Václav Havel je údajně v dobré pohodě, a pokud mu to prý dovolují nemocniční podmínky a harmonogram vyšetření, tráví čas v nemocnici více méně pracovně.

V pátek 29. listopadu upřesnil Martin Krafl z tiskového oddělení prezidentské kanceláře termín Havlovy operace. Sdělil, že by k ní mohlo dojít počátkem následujícího týdne. Vždy ještě lépe informovaní novináři si na nemocničních chodbách povídali, že to bude v pondělí. V pátek také navštívil Václava Havla tehdejší ministr zdravotnictví Jan Stráský a vykouřili spolu jednu cigaretu. Údajně poslední v Havlově životě. O této cigaretě média mlčela, ministr i lékaři a sestry nic neprozradili. Teprve až později řekl profesor Pafko novinářům, že prezident by měl přestat kouřit. Zároveň však dodal, že „nelze jednoznačně říci, že nádor byl způsoben kouřením“, a v této souvislosti zmínil následky těžkého zápalu plic ve vězení. Chirurg připustil, že Václav Havel už před operací kouření výrazně omezil a dodal s určitou ironií v hlase, že jednu z posledních cigaret vykouřil s ministrem zdravotnictví.

Otevřenou otázkou však je, zda v případě Havlova nádoru šlo opravdu o následky těžkého zápalu plic, kvůli němuž byl v roce 1983 předčasně propuštěn z vězení. Připomeňme si, že Václav i Ivan Havlovi trpěli od raného dětství na průdušky a celá rodina se v době protektorátu přestěhovala z Prahy na Havlov na Českomoravské vrchovině, aby oba synové mohli být na zdravém venkovském vzduchu. Připočteme-li ke zřejmě vrozeným dispozicím Havlovo dlouholeté silné kouření, máme možná spolehlivější odpověd na otázku o původu jeho onemocnění. Ovšem z propagandistického hlediska bylo jistě lepší dělat z Václava Havla oběť komunistického režimu, byť vězení Husákovy éry určitě nebyla žádným stalinským gulagem.

Vraťme se však do pátku 29. listopadu 1996. Ten den se totiž jindy tak opatrný a ostýchavý Ladislav Špaček poprvé, prý na základě četných dotazů, vyjádřil k takřka nepřetržité přítomnosti Dagmar Veškrnové v Havlově blízkosti. Se svým obvyklým taktem prozradil, že herečka „navštěvuje prezidenta v nemocnici velmi často a je mu v nemoci velkou oporou“. Skutečně tomu tak bylo, byť některé její jinak dobře míněné zásahy do péče o Václava Havla přiváděly lékaře v zoufalství.

V pondělí 2. prosince oznamovaly všechny deníky, že prezidenta čeká ten den ráno operace plic. Vesměs citovaly profesora Pafka, že „tým bude operovat pod určitým psychickým tlakem, o který se postaralo okolí, ale až otevřu hrudník, jistě se, jako kdokoli jiný, zbavím všech emocí, uvidím prostě plíce a bude jedno čí.“

Stejně tak všechny noviny citovaly prezidentova slova pronesená v nedělním rozhlasovém pořadu Hovory v Lánech, byť by byl v tom okamžiku pro ně vhodnější název Hovory v Londýnské: „...Operace by měla odstranit jakousi nedobrou tečku či puntík, který byl nalezen na mých plicích a o jehož povaze se zatím nic neví. Ale i kdyby to bylo něco zlého, tak je to tak malé a tak výhodně umístěné, že to vypadá, že žádné vážnější nebezpečí nehrozí.“

Novináři nemohli nepostřehnout, že před nemocnicí byl přistaven náhradní agregát, který by bylo možné v průběhu operace zapnout v případě výpadku proudu.

Profesor Pafko při této příležitosti poznamenal: „Žádáme o něj už hodně dlouho, protože jinak při výpadku proudu hrozí, že budeme muset dýchací přístroje pohánět ručně.“

V půl desáté ráno začala za mimořádných bezpečnostních opatření a při naprostém uzavření nemocnice tříapůlhodinová operace. Během ní lékaři III. chirurgické kliniky odstranili Václavu Havlovi z plic zhoubný nádor velký asi jeden a půl centimetru a zároveň mu odebrali polovinu pravé plíce. „Bylo to bez komplikací,“ uvedl po zákroku přednosta kliniky profesor Pavel Pafko. Byl zjevně unaven a cítil se trochu nesvůj před objektivy kamer a fotoaparátů.

Ještě než se prezident probral z narkózy, Ladislav Špaček oznámil, že podle lékařů byl plicní nádor zachycen v raném stadiu, chirurgicky úspěšně odstraněn a prognóza je příznivá. „Zda se nádor nebude dále šířit, nemohu stoprocentně říci, ale myslím si, že ne, a byl bych spokojen s tím, jak to je... Očekáváme, že pan prezident zůstane v nemocnici ještě zhruba týden a rekonvalescenci odhaduji na maximálně šest týdnů,“ dodal profesor Pafko.

Pooperační tisková konference se neobešla bez malého skandálu. Profesor Pafko totiž využil přítomnosti novinářů a vzal si na mušku problém financování zdravotnictví. Vyvolal tak nemalé pozdvižení: „Všeobecná zdravotní pojišťovna hodnotí výkon, který podstoupil například právě prezident Havel, 3549 body. Při současné hodnotě bodu 0,62 haléře tak tým lékařů a sester dostane za tříapůlhodinovou operaci 2200 korun včetně nákladů na režii. Přitom kupříkladu jedna hodina práce v servisu na automobilu prezidentské kanceláře stojí 1400 korun.“

Pro srovnání dodejme, že operace tlustého střeva, jíž se Václav Havel podrobil 14. dubna 1998 v rakouském Innsbrucku, stála tehdy zhruba 100 000 šilinků.

Slova profesora Pafka, citovaná všemi médii, vyvolala mimořádný rozruch. „Vnímám, že je to ostuda a věřím, že to tak vnímá i ministerstvo,“ prohlásil k tomu tehdejší náměstek ministra zdravotnictví MUDr. Miroslav Čerbák. Ale mluvčí Všeobecné zdravotní pojišťovny Adéla Zimová se proti kritickému srovnání profesora Pafka ohradila: „O tom, kolika body je ohodnocen konkrétní výkon, nerozhoduje pojišťovna, ale ministerstvo zdravotnictví, které vydává vyhlášku. Na omluvě profesora Pafka budeme trvat.“

Chirurg na to odpověděl, že se omlouvat nebude. „Je sice pravda, že vyhlášku vydává ministerstvo, ale je to pojišťovna, která stanoví hodnotu bodu, od níž se pak odvíjí výsledná cena. My lékaři to slyšíme dnes a denně. Pojišťovna se vymlouvá, že vyhlášku vydává ministerstvo, ministerstvo zase říká, že výsledek je věcí pojišťovny, která stanoví cenu bodu,“ prohlásil chirurg. Nad Havlovým nemocničním lůžkem se rozpoutala ostrá výměna názorů na aktuální problémy českého zdravotnictví.

Kuriózní na tom je, že prezident v době operace na klinice v Londýnské ulici ani nebyl pojištěn. Nechal se pak pojistit dodatečně až 17. prosince se zpětnou platností od 1. ledna 1996 u Všeobecné zdravotní pojišťovny.

V úterý 3. prosince 1996 referoval profesor Pavel Pafko, že prezident Havel se na jednotce intenzivní péče pomalu zotavuje z operace. „Prohlíží si se zájmem noviny a čte si o sobě,“ uvedl. Zároveň oznámil, že tepr ve koncem týdne budou známy detailní výsledky histologického rozboru nádoru odebraného z plic. „Osobně se domnívám, že další léčba například ozařováním už nebude nutná. Ale o tom rozhodne lékařské konzilium.“

O den později informoval Ladislav Špaček, že „prezident nemá zvýšenou teplotu a ani laboratorní vyšetření nenaznačuje žádné komplikace“. Profesor Pafko však přiznal, že Václavu Havlovi museli lékaři třikrát odsávat hlen z plic a má problémy s odkašláváním, „Není to sice zcela standardní, ale stává se to, a tudíž to není nic neobvyklého,“ okomentoval přednosta kliniky celou záležitost.

Ve čtvrtek 5. prosince ráno přiznal profesor Pafko, že se na levé, tedy neoperované straně plic objevil lehký zápal a pacient musí brát antibiotika. „Zápal plic po operaci není běžná komplikace, ale stává se. Nakolik je to komplikace závažná, záleží na tom, jak se zánět rozvíjí,“ prozradil novinářům.

Zároveň přišla i příznivá zpráva: Při rozboru odoperovaného vzorku plic už lékaři bezpečně vyloučili malobuněčný, tedy velmi agresivní a nebezpečný nádor, který by ani operativní zákrok nemusel zastavit. Podle profesora Pafka se nikde v plicích ani v uzlinách neobjevily žádné metastázy - dceřiná ložiska nádoru.

Večer toho dne se však prezidentovy potíže s dýcháním a odkašláváním zkomplikovaly natolik, že musel být napojen na dýchací přístroj a podstoupit další chirurgický zákrok. Lékaři mu zavedli krkem přímo do průdušnice trubičku napojenou na ventilátor, a tím mu usnadnili dýchání. Bezprostředně poté se pacientův stav opět zlepšil. Profesor Pafko připustil, že tyto komlikace nejsou zcela běžné a způsobilo je chronické přetížení průdušek vyvolané kouřením. Později dokonce přiznal, že se jednu chvíli o svého pacienta strachoval: „Zápal plic ovlivňoval i činnost srdce. Samozřejmě jsem se bál, co to může u šedesátiletého kuřáka způsobit. V takových chvílích se nedá vyloučit například infarkt myokardu.“

Václav Havel s trubičkou zavedenou do průdušnice nemohl mluvit a s okolím se dorozumíval pouze písemnými vzkazy. První, co roztřesenou rukou dokázal napsat, když se v pátek probral z narkózy, bylo: „Děkuji lékařům za dnešní péči.“

Čtvrtek večer byl skutečně zatěžkávací zkouškou. S odstupem času se zdá oprávněný názor MUDr. Michala Šerfa, že s operací se mělo počkat až do doléčení zánětu plic. Klinika v Londýské ulici nebyla pro takové případy vybavena. Plicní ventilátor sem museli přivézt z nemocnice Na Homolce a osobní pomocí přispěli také lékaři tamní jednotky intenzivní péče. Za touto iniciativou samozřejmě stála MUDr. Zdena Lipárová, která se obrátila na své kolegy. „Není na tom nic mimořádného, nemocnice si běžně pomáhají a konzultují případy,“ řekl k tomu primář anesteziologicko-resuscitační- ho oddělení nemocnice Na Homolce profesor MUDr. Milan Ročeň, lékař, který se v roce 1992 po tragické automobilové havárii pokoušel zachránit život Alexandru Dubčekovi.

V noci ze čtvrtka na pátek visel také Havlův život na vlásku. Jeho zcela zoufalá přítelkyně Dagmar Veškrnová tehdy přivedla do nemocnice v Londýnské ulici lé-čitelku.

„Jsem člověk, který když onemocní, nejde k léčiteli, ale k doktorce,“ řekla později Lídě Rakušanové. „Ale tonoucí se stébla chytá, a když je beznaděj totální a vidíš, že všechno selhává, obracíš se na kohokoliv, kdo může pomoci.“

Lída Rakušanová neuvádí, jak se s onou léčitelkou Dagmar Veškrnová seznámila. Je však pravděpodobné, že prostředníkem byla její starší sestra Eva, zanícená příznivkyně alternativních léčebných metod. Podle Rakušanové léčitelka, „když přišla do pokoje, posunula Václavovo lůžko a pak na něj vztáhla ruce. Nic víc. Václav se vůbec neprobral... Najednou ale... se začal smát. Ne usmívat, ale smát nahlas, jako by mu kdosi na prahu světa, kde se právě zdržoval, vyprávěl nějaký dobrý vtip. Křivky, psané na kontrolních obrazovkách jeho unaveným srdcem, se začaly zklidňovat, nabraly pravidelnější rytmus..

Profesor Pafko, který byl účinkování léčitelky přítomen, viděl celou záležitost poněkud jinak: „Byla tu... jedna paní, léčitelka, kterou přivedli lidé blízcí panu prezidentovi (takto decentně a zašifrovaně se vyjadřoval o Dagmar Veškrnové). Navrhovala posun postele a její otočení, ale nakonec k tomu nedošlo a podruhé sem už nepřišla. Rád bych dodal, že lékař nemůže bránit návštěvě pacienta. Jestli jezdí rukama nad jeho břichem, pokud mu nesahá na tělo a nemačká ho, ani proti tomu nemám právo zasahovat, zvlášť je-li to se souhlaseni pacienta. Jinak bych zasáhl. Mým úkolem je ale chránit pana prezidenta, aby jej nikdo nepoškodil.“

Později k návštěvě léčitelky u nemocného Havla profesor Pavel Pafko dodal: „Mnozí se nad tím tehdy pozastavovali, ale já musím říct, že mi to vůbec nevadilo. Já mám bránit pacienta, aby v nemocnici nepřišel k újmě. A jestli někdo nad nemocným krouží rukama nebo mu do postele dává nějaký kámen... tomu já přece nebudu bránit, nebo do toho nějak zasahovat. Když si pacient přeje, aby za ním takový člověk přišel a evidentně mu neubližuje, tak ať dělá, co dělá, to je soukromá věc toho léčitele a nemocného, jenž si jeho přítomnost přeje. I pan prezident je svobodný člověk. Když si přál léčitelku, nebyl důvod mu v tom bránit.“

Václav Havel neležel na jednotce intenzivní péče sám, ale se dvěma pacienty. Od sebe byli odděleni pouze plentami. I to vyvolalo údiv veřejnosti a kritické hlasy o nedůstojných a nedostatečných podmínkách hospitalizace prezidenta republiky.

Nakonec k tomuto tématu musel zaujmout stanovisko i tehdejší ministr zdravotnictví Jan Stráský: „Chtěl bych říci občanům - odborníci tomu rozumějí - že zařízení pro tuto výjimečnou intenzivní péči jsou většinou budována jako určité buňky pro několik lůžek pod jedním dozorem. Tak je tomu i v tomto případě. Jsem přesvědčen, že pan prezident měl a v současné době už má takové soukromí, jaké si vyžaduje nejen jako občan, ale jako hlava státu.“

V nedělních rozhlasových Hovorech v Lánech musel tentokrát Václava Havla zastoupit Ladislav Špaček, který referoval o jeho zdravotním stavu. Prozradil, že prezident stále trpí zánětem plic a mírně se mu zvýšila Leplota. Dále citoval z pozdravných dopisů, které Havlovi zaslali americký prezident Bill Clinton, ministryně zahraničí USA Madeleine Allbrightová a také český premiér Václav Klaus.

Ještě v neděli večer přijela na kliniku v Londýnské ulici Havlova přítelkyně Dagmar Veškmová spolu s jeho mladším bratrem Ivanem Havlem a kancléřem Ivanem Medkem. Požádali o rozhovor přednostu kliniky profesora Pavla Pafka a primářku MUDr. Jarmilu Drábkovou a chtěli, aby prezident byl okamžitě převezen do jiné, lépe vybavené nemocnice. „Vysvětlil jsem jim, že chápu jejich obavy,“ vzpomínal později profesor Pafko, „ale současný stav pana prezidenta považuji za stabilizovaný a převoz do jiné nemocnice, který podle mého názoru není nutný, by mu jedině uškodil. Myslím, že právě ta poslední informace dostatečně zapůsobila a prezidentovi blízcí od svého požadavku ustoupili.“

Dagmar Veškrnová však stále žila v představě, že život jejího nastávajícího manžela je vážně ohrožen. Proto se už okamžitě po krizi čtvrteční noci obrátila na tehdejšího českého velvyslance ve Washingtonu a někdejšího Havlova mluvčího Michaela Žantovského, aby do Prahy pozval předního amerického plicního chirurga z newyorského protirakovinového centra profesora Roberta Ginsberga. Žantovský věděl, že Veškrnová je pouze soukromou osobou, která nemůže mluvit za prezidenta. Zároveň však byl pochopitelně informován o jejím vztahu k hlavě státu, a tak Havlově milence vyhověl.

Profesor Ginsberg přiletěl na ruzyňské letiště už v úterý 10. prosince ráno a okamžitě se nechal odvézt na kliniku v Londýnské ulici k českému prezidentovi.

Názory na pobyt amerického odborníka v Praze se však značně různí. Už citovaný anglický publicista John Keane popsal ve své knize o Václavu Havlovi celou návštěvu amerického odborníka s efektní dramatičností: „Robert J. Ginsberg... okamžitě se stal pánem situace, ačkoliv se ozývaly určité hlasy zpochybňující jeho pověst. Stačil mu jediný pohled a nařídil, aby snížili obsah kyslíku ve ventilátoru. Vyčistil Havlovy dýchací cesty a oznámil rozhádanému lékařskému týmu, že by pacientova horečka měla začít ustupovat a že se pacient začne normálně zotavovat. Ukázalo se, že měl pravdu...“

Toto tvrzení v několika bodech neodpovídá skutečnosti. Především není pravda, že Havlovi klesla horečka až po údajném zásahu amerického specialisty. Primářka MUDr. Jarmila Drábková oznámila už v úterý novinářům, že prezidentova teplota klesla na 38 °C. Také neodpovídá skutečnosti, že by se na klinice v Londýnské Američan setkal s „rozhádaným lékařským týmem“. Podívejme se, jak tehdy vnímal návštěvu z New Yorku profesor Pafko: „Měl jsem před dvěma lety na jednom kongresu v Itálii možnost jej (tj. profesora Ginsberga) poznat, a je to opravdu jeden z nejznámějších amerických plicních chirurgů. Přiletěl na lékařské konzilium, což je záležitost tak stará, jak je stará medicina... Ministerstvo zdravotnictví se nás ale dopředu optalo, zda s konziliem souhlasíme, a mohli jsme nabídku profesora Ginsberga zamítnout. Jelikož ctím zásadu, že víc hlav víc ví, byl jsem rád, že pan profesor přijede. Bál jsem se jedině toho, že pan prezident o tom neví a může ho to znepokojit. Najednou se měl nad něj sklonit nějaký Američan a on si mohl z toho vyvodit i závěr ve smyslu: Panebože, to už si ti Češi se mnou nevědí rady, že volají Američana? Toho jsem se skutečně bál. Paní Veškrnová to ale panu prezidentovi sdělila sama, ač jsem byl na to připraven. Byl jsem velmi rád, že profesor Ginsberg přijel, všechno to jaksi posvětil a uznal, že jeho pobyt zde je zbytečný. Po třech dnech zase odletěl za svými pacienty, ač původně plánoval minimálně týden v České republice. Viděl, že vše jde tak, jak to má být. Konzilium uklidnilo zejména rozbouřenou hladinu mezi známými pana prezidenta. Mezi námi zdravotníky byl klid, protože jsme věděli, o jaké jde komplikace.“

Všechny sdělovací prostředky zaznamenaly, že profesor Ginsberg ve středu 11. prosince dvakrát prohlédl nemocného Václava Havla a oznámil, že během několika dnů by mohl být odpojen od řízeného dýchání. Následující den pak schválil postup týmu profesora Pafka, oznámil, že za své služby nežádá žádný honorář, a odletěl zpátky do USA.

Nezbývá než přiznat, že doopravdy se žádné hádky nekonaly. Mírně řečeno, jistou nervozitu vyvolávala Dagmar Veškrnová. Ale to je lidsky pochopitelné. Chtěla stůj co stůj pomoci milovanému člověku a k tomu zneužívala skutečnost, že jde o prezidenta republiky.

V neděli 15. prosince Havla v rozhlasových Hovorech v Lánech opět zastoupil Ladislav Špaček. Prozradil, že prezident už nemá zvýšenou teplotu a „učí se úspěšně požívat více normální stravy“. Mluvčí označil za nanejvýš šťastnou skutečnost, že prezident není v nemoci sám a má vedle sebe člověka, jehož blízkost jej nesmírně posiluje - herečku Dagmar Veškmovou. Zřejmě si Špaček chtěl předem naklonit budoucí paní prezidentovou.

 V úterý 17. prosince už Havel dost dlouhou dobu dýchal sám bez podpůrného přístroje, seděl v křesle, sledoval televizi a četl noviny a také vyslovil přání strávit Štědrý večer doma.

V pátek 20. prosince navštívil prezidenta ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec se svým německým kolegou Klausem Kinkelem a předali mu text česko-německé deklarace.

Navzdory Havlovu přání být na Vánoce ve své střešovické vile, musel na doporučení lékařů ještě zůstat v nemocnici. Vedle Dagmar Veškrnové a její dcery Niny s ním strávila Štědrý večer i MUDr. Zdena Lipárová: „...Dokonce jsem mu nachystala i štědrovečerní večeři - kapra se salátem. Nejvíc práce mi dalo vymyslet salát. Chtěla jsem, aby byl chutný, ale prezident nemohl majonézu. Nakonec jsem vyrobila takovou náhražku z majolky a bylo to docela dobré. Cukroví upekla moje dcera. Z domova jsem přivezla ubrusy a nějakou výzdobu. Tenkrát přišly do nemocnice stohy dopisů a spousty dárků pro prezidenta. V paměti mi utkvěla asi metrová ručně pletená vánočka na nádherném podnosu, celá posypaná, nahoře s bílým háčkovaným zvonečkem. Prostě nádhera..“

Domů do své vily v Dělostřelecké ulici se Václav Havel vrátil 27. prosince. O jeho zdraví zde nadále pe čovala MUDr. Lipárová a několik zdravotních sester. Ve vile začala samozřejmě kralovat Dagmar Veškrnová. Nakoupila si spoustu nového oblečení, a protože chtěla mít všechno kratší, sestřičky, místo aby se staraly o prezidenta, musely zkracovat nastávající šály. Do konce jí prý i sešívaly roztrhané kožichy. Herečka se už chovala jako paní domu, a aby to dokázala i správcové, neustále jí sekýrovala kvůli úklidu. Na dveře dělala rtěnkou šmouhy, aby měla kontrolu, zda je každý den myje. Své boxerce házela přes celý salón cukroví a ořechy, které pak správcová musela uklízet.

První den roku 1997 se prezident Havel po dlouhé době opět objevil na televizní obrazovce. Celý národ napjatě hleděl na jeho vyhublou tvář a mnozí nikoliv bez dojetí naslouchali jeho novoročnímu projevu pronášenému ještě nepevným hlasem, často přerušovaným odmlkami a odkašláváním: „V roce, s nímž jsme se právě rozloučili, jsem se dvakrát ocitl tváří tvář smrti. Poprvé, když si přišla pro bytost mně nejbližší, a podruhé, když nedávno kroužila kolem mého lůžka. Obě tyto veskrze osobní, nepřenosné a nesdělitelné zkušenosti neznamenaly pro mne kupodivu jen velké trápení, nevedly k pouhému pocitu, že svět je ke mně nespravedlivý, nebo dokonce k pocitu marnosti a beznaděje. Naopak: oba zážitky jsem k vlastnímu překvapení vnímal jako velké výzvy k novému a daleko hlubšímu zamyšlení o světě, v němž žijeme, o sobě samém, o záhadném řádu našeho bytí a o množství znamení a skrytých poselství, která k nám z nitra tohoto řádu zaznívají a jichž si většinou nevšímáme. A s novou naléhavostí jsem například pochopil, že jediným skutečným zdrojem vůle k životu je naděje jakožto vnitřní jistota, že i to, co se nám může jevit jako ryze nesmyslné, může mít svůj hluboký smysl a že je naším úkolem, abychom ho hledali. Pochopil jsem rovněž asi o něco lépe než dřív i to, proč bez lásky k bližnímu přestává být lidský život lidským životem hodným toho jména...“

Z poslední citované prezidentovy věty promluvil zamilovaný Václav Havel. Tehdy ještě veřejnost netušila, že má pouze tři dny před svatbou se ženou, která v jeho těžké nemoci stála u jeho lůžka a hnána zoufalstvím dělala všechno možné i nemožné, byť za cenu nejrůznějších zmatků a komplikací, pro jeho uzdravení. V sobotu 4. ledna 1997 se prezident na žižkovské radnici v tichosti oženil s o sedmnáct let mladší herečkou Dagmar Veškrnovou. Sdělovací prostředky zaznamenaly, že snoubence oddal starosta Prahy 3 Tomáš Mikeska, za svědky jim byli herci Táňa Fischerová a Jan Tříska a malé svatební hostiny se například vedle režiséra Andreje Kroba, fotografa Bohdana Holmíčka, kněze Václava Malého a někdejšího kancléře Karla Schwarzenberga zúčastnila také MUDr. Zdena Lipárová. Jediná lékařka mezi pozvanými...

Následující den byla neděle a prezident se po odmlčení opět ozval ve svém pravidelném pořadu Hovory v Lánech. V souvislosti se svým nedávným onemocněním pronesl výrok nesporně inspirovaný novomanželkou, který všechny zdravotníky mimořádně pobouřil: „Zdá se, že můj život opravdu visel doslova na vlásku.

Zda to tak muselo být, či nemuselo, to je věc, kterou by si asi měli rozebrat lékaři mezi sebou...“ Operace byla podle Havla provedena skvěle. „Horší to bylo s tím, co následovalo po operaci.“ Prezident dále poděkoval „...těm, kteří mi pomohli k tomu, že mám šanci být zase relativně zdravým člověkem. Můj zvláštní dík patří Dáše a paní doktorce Zdeně Lipárové. Opravdu nevím, co by se mnou bylo, nebýt jejich velkého nasazení...“

Tedy ani zmínka o profesoru Pálkovi. MUDr. Lipárová měla navíc záhy zmizet z paměti prezidentského páru, a to tak dokonale, že se o ní v životopisné výpovědi Dagmar Havlové-Veškrnové nenajde ani zmínka a její zásluhy si zcela přivlastnila prezidentova choť. Copak se mezi nimi asi přihodilo?

Ale vraťme se k Havlovu výroku v Hovorech v Lánech na adresu lékařů. Náměstek ministra zdravotnictví MUDr. Miroslav Čerbák na něj v rozhovoru pro deník Slovo zareagoval těmito slovy: „Na vyjádření pana prezidenta mi vadí vágní obvinění, které nebylo upřesněno a proti němuž se těžko argumentuje. Podle mého k medicínskému pochybení nedošlo. Koneckonců pokud byl pan prezident čtyři týdny po náročné operaci a násled ných komplikacích schopen namluvit svůj novoroční projev a za pět týdnů po operaci se spokojeně oženil, domnívám se, že to svědčí nejen o houževnatosti a bojovnosti pana prezidenta, ale i o tom, že zdravotní péče byla úspěšná.“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků