Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis 10. kapitola

Na prahu smrti

V křesle českého prezidenta začal Václav Havel zvolna ztrácet na své domácí popularitě. Na žebříčcích oblíbenosti ho v roce 1993 přeskočil ministr dopravy a poslední federální premiér Jan Stráský, později ministr průmyslu Vladimír Dlouhý a nakonec mladá ambiciózní sociálně demokratická poslankyně Petra Buzková. Na vlnách Českého rozhlasu se 14. prosince 1993 odpoledne ozval zlobný výkřik někdejšího disidenta a zarytého antikomunisty Petra Cibulky. Na adresu svého někdejšího kamaráda z časů Charty zvolal: „Vašku, jsi svině, jsi svině, jsi hovado!“ Cibulka zveřejnil ve svých Necenzurovaných novinách „divoký“, byť podle některých zdrojů celkem přesný seznam spolupracovníků Státní bezpečnosti. Opatrný prezident prohlásil, že jeho čin přinesl řadu lidských tragédií, aniž přitom uvedl jediný příklad. Petr Cibulka jako vydavatel toho seznamu se cítil dotčen a rozhodl se vyzkoušet fungování českých soudů a podat na Havla žalobu. K soudnímu projednávání sporu sice skutečně došlo, ale zjevně jen proto, aby byla potvrzena Havlova verze celé záležitost. Zatímco on byl uctivě vyslechnut za servilní pozornosti sdělovacích prostředků, Cibulkovi skákal soudce neustále do řeči a média zaznamenala jen jeho zoufalý výkřik vnímaný pak jako slovní atentát na prezidenta.

   Havel se klidně zbavoval bývalých přátel z časů disentu. Nestál o Ludvíka Vaculíka ani Pavla Kohouta; ještě méně stál o Petra Cibulku, výstředního básníka Ivana Magora Jirouse či o Johna Boka. Nehodili se do jeho pečlivě vytvářeného obrazu velkého evropského státníka a demokrata. Odmítali mu podkuřovat, pět na něho pochvalné ódy, a tak museli jít.

   Olga Havlová žila na Pražském hradě jakoby ve stínu svého muže. Původně nebyla s kandidaturou příliš srozuměna a brala ji jen jako nutné zlo. Podle svědectví Johna Boka si krátce před první Havlovou volbou koncem prosince 1989 povzdechla: „To je hrozný, já nechci bejt prezidentová.“ A po chvíli na adresu svého manžela, který tehdy všem sliboval, že svou funkci vezme jen do svobodných voleb, prorocky poznamenala: „Jemu se to zalíbí a pak už ho z toho nikdo nedostane... On je herec...“

   Olžin někdejší milenec Jan Kašpar se těžce zranil při pádu ze stromu a ochrnul. Od té doby se mohl pohybovat jen na invalidním vozíku. To ji inspirovalo k založení nadace Výbor dobré vůle. Bylo pro ni charakteristické skromné a nenápadné vystupování po Havlově boku, které jí získávalo sympatie veřejnosti. A ty ve svém důsledku pak napomáhaly i k popularitě jejího manžela. Havel se zatím ohlížel po jiných.

  V létě 1993 ho i s manželkou pozvala populární a krásná řecká herečka Mimi Denisi na své sídlo na jednom z ostrovů v Egejském moři. Jejich společné fotografie obletěly svět a vyvolaly v novinářských kruzích spoustu dohadů o tom, zda se český prezident do bohaté a temperamentní Řekyně náhodou nezamiloval.

Ale Havel se rád obklopoval přitažlivými ženami také doma. Kromě Edy Kriseové, Věry Křesadlové a Báry Štěpánové k němu přišla už v roce 1990 pracovat na Hrad i slavná gymnastka, sedminásobná olympijská vítězka, Věra Čáslavská. Stala se členkou prezidentova kolegia a nakonec jeho asistentkou. Jaký byl mezi nimi vztah, není zcela zřejmé. Je velmi pravděpodobné, že už tehdy měl prezident poměr s herečkou Dášou Veškrnovou. Například na recepci ke státnímu svátku Slovenské republiky, kterou koncem srpna 1993 pořádal v pražském hotelu Ambassador-Zlatá husa první slovenský velvyslanec v České republice Ivan Mjartan, přišla Veškrnová s tmavými brýlemi na očích v doprovodu Jiřího Suchého. Na otázky nevědomých novinářů odpovídala velmi nevrle a neustále pokukovala po „svém" Václavovi, jehož podle protokolu musela doprovázel manželka Olga.

   Čáslavská vzpomínala na prezidenta ještě velmi dlouho: „Vašek mi to neměl udělat. Sliboval mi, že si mě vezme, a já jsem čekala, až Olga odejde, že to tak bude. Slíbil mi to a pak nesplnil. Objevila se ta hopsanda a vzal si ji.“

Tou „hopsandou“ zjevně mínila Veškrnovou. Někdejší proslulá olympionička o dlouhém vztahu prezidenta a krásné herečky zřejmě vůbec nic netušila. Havel si ji sice nevzal, ale alespoň zachránil jejího syna před kriminálem. Martin Odložil totiž způsobil smrt svému otci a bývalému manželovi Věry Čáslavské, stříbrnému medailistovi z olympijských her v Tokiu 1964 Josefu Odložilovi. Kdysi úspěšný atlet a nyní plukovník české armády se večer 6. srpna 1993 náhodou objevil na diskotéce v restauraci U Cimbury v Domašově, blízko Bělé pod Pradědem. Shodou okolnosti se tu potkal se svým synem Martinem a došlo mezi nimi k ostré hádce. Nakonec Odložil mladší podle některých svědků udeřil otce pěstí od obličeje, až upadl a zůstal ležet v bezvědomí na dlažbě. Přivolaná sanitka odvezla zraněného do zhruba 100 km vzdálené vojenské nemocnice v Olomouci, kde přes veškeré úsilí lékařů 10. září 1993 zemřel. V novinách se později v souvislosti s celou událostí vyrojily různé dohady. Podle nich měl mít Josef Odložil s sebou černý kufřík s kompromitujícími materiály na bývalého prezidentova poradce a v té době náměstka ministra vnitra Jiřího Křižana a dále podklady pro další soud se svou bývalou manželkou Věrou Čáslavskou. Kdosi prý to však věděl a kufřík ukradl.

Vyšetřování smrti bývalého atleta se za podivných okolností táhlo celý rok. Soud s Martinem Odložilem začal až 30. září 1994 a poznamenala ho náhlá zapomnětlivost svědků. Postavení matky obviněného, v té době předsedkyně Českého olympijského výboru a přítelkyně prezidenta zřejmě dělalo divy. Věra Čáslavská, aniž incident viděla na vlastní oči, klidně novinářům tvrdila, že její bývalý manžel upadl na dlažbu sám bez cizího přičinění. Sám obviněný dokonce cynicky prohlásil v rozhovoru pro deník Blesk, že jeho otec „se stal obětí incidentu, který sám vyprovokoval... Konkrétní vinu na jeho smrti nemá, podle mého názoru, nikdo.“

   Soud byl však jiného názoru a Martin Odložil byl nakonec odsouzen za ublížení na zdraví s následkem smrti ke čtyřem rokům nepodmíněně. Odsouzený se sice odvolal, ale Krajský soud v Olomouci jeho odvolání 29. listopadu 1996 zamítl. V té chvíli jako by začal zpytovat svědomí a s pláčem prohlásil, že po tom, co zažil, soud nedisponuje žádným dostatečně přísným trestem, jímž by jej mohl potrestat. Už se zdálo, že celý případ je uzavřen. V tom jako deus ex machina vstoupil do hry prezident Václav Havel a 24. ledna 1997 udělil Martinu Odložilovi milost. Jeho čin vyvolal v médiích bouřlivý ohlas, takže sám cítil potřebu se k tomu v pravidelných rozhlasových Hovorech v Lánech vyjádřit. Zdůraznil přitom, že při svém rozhodování prý nemůže přihlížet k předpokládanému komentáři v novinách, nebo do konce k nějakým „pouličním anketám“. Údajně musí jít o skutečně zodpovědné rozhodování na základě znalosti věci! Korunu svému pokrytectví nasadil Václav Havel tvrzením, že sice chápe pocity, které milost vyvolala v rodině pana Odložila, ale nechápe, jak se k tomu mohou vyjadřovat lidé, kteří nenavštěvovali proces, kteři nečetli ten trestní spis a neznají všechny možné souvislosti případu.

Sestra Josefa Odložila napsala poté prezidentovi otevřený dopis, z něhož citujeme: „Když před třemi a půl roky uštědřil vlastní syn svému otci kvalifikovaný úder (po sedmiletém výcviku v bojových sportech) rukou ozbrojenou boxerem a otec po 35 dnech zemřel, byla to pro mne životní rána. Druhá, o nic menší, následovala, když ani viník, ani nikdo z jeho zázemí neprojevil třeba jenom kousíček lítosti a smutku. A nakonec přichází ta třetí, opravdu krutá rána, kterou jsem bohužel dostali i od Vás, vážený pane prezidente! Udělil jste Martinovi Odložilovi milost! Nikdo z vás ani slůvkem nevzpomněl na dva malé nevinné sirotečky - Honzíka a Andrejku."

Havlovy podivné milosti, svědčící o jakési podezřelé vlídnosti a soucitu vůči kriminálníkům, menší už pak k jejich obětem, měly samozřejmě ještě dlouhé pokračování. Prezident jich udělil přes 1500, a ta udělená Martinu Odložilovi nebyla ještě tou nejkřiklavější.

   Co třeba milost pro Petru Teclovou z Brna odsouzenou pro vraždu vlastního syna ke třinácti rokům nepodmíněně ve věznici s ostrahou? V soudním protokolu se lze dočíst, že mladá, tehdy devatenáctiletá žena „během 13. června 1995 v přesněji nezjištěnou dobu napadla fyzicky značnou silou, pravděpodobně razantními údery pěstí, dupáním nebo kopy vedenými rovněž značnou silou svého syna, poškozeného Davida Tecla, narozeného 31. 1. 1994, a způsobila mu tak zranění - četné podlitiny v některých pokrývkách lebních, zlomeniny 6. a 7. žebra vlevo a roztržení kořene závěsného aparátu střev v délce osmi centimetrů s masivním krevním výronem v okolí trhliny, natržení závěsného aparátu žaludku, pohmoždění úponu sleziny a pohmoždění hlavy slinivky břišní s následným masivním krvácením do dutiny břišní - v důsledku kterých téhož dne okolo 22.10 hodin zemřel.“ Šestnáctiměsíční David ji pláčem rušil při sledování televize, a tak ho doslova utloukla a ukopala. Bestiální vražedkyně vlastního dítěte, opravdu krkavci matka, se pak bez jakéhokoliv studu obrátila z vězení na prezidenta republiky, a ten jí se shovívavostí k podobným případům sobě vlastní udělil v říjnu 1999 milost. Poté byla okamžitě propuštěna z vězení.

V prosinci 2000 udělil prezident milost dokonce pachateli dvojnásobné vraždy - Zdeňku Růžičkovi, navíc známému recidivistovi s hustě popsaným trestním rejstříkem. Zmíněný Růžička utloukl v lednu 1992 v Praze- Vokovicích vojenskou lopatkou dva starší manžele, od nichž si chtěl se svým kumpánem Jiřím Hladovcem koupit na inzerát starší automobil. Oba výtečníci chtěli vůz získat za pět prstů, a když jim jeho majitelé odmítli vydat klíčky od auta, ubili je k smrti. U soudu však nebylo zřejmé, zda obě vraždy spáchal jen recidivista Růžička, nebo na nich měl podíl i Hladovec. Obvinění svalovali vinu jeden na druhého, neustále se odvolávali a teprve páté soudní rozhodnutí poslalo prv­ního z nich na 17 a druhého na 10 let za mříže. Dvojnásobný vrah Růžička si však věděl rady. Obrátil se na prezidentskou kancelář. Nespletl se. „Lidumil“ Václav Havel mu opravdu pomohl z vězení.

  Další z křiklavých prezidentových milostí dostala jistá Irina Hnízdilová, Ukrajinka žijící v Pardubicích, která 8. května 1996 v opilosti vjela se svým vozem do protisměru a zabila cyklistu. Navíc, jak se dodatečně zjistilo, sedla za volant, aniž vůbec vlastnila řidičský průkaz. V tomto případě se na prezidentskou kancelář obrátili ukrajinští příbuzní paní Hnízdilové. A nejen na ni. Obrátili se také na rodiče zabitého cyklisty, jimž nabízeli úplatek, vyhrožovali, aby nic neříkali novinářům a jako falešní policisté jim navrhovali schůzku v opuštěném lomu. Zajímavé je, že s těmito takřka mafiány našel zvláštní shodnou notu spolek bývalých disidentů Šalamoun, který se rád nekvalifikovaným způsobem plete do složitých soudních pří. Pan prezident mu samozřejmě rád a ochotně naslouchá. A tak měl pochopení i pro opilou řidičku z Ukrajiny. Když se nad jeho podivnou milostí pozastavovali rodiče zabitého cyklisty, odpověděla jim JUDr. Jana Chalupová z Kanceláře prezidenta republiky s poněkud šokující logikou: „Uvědomte si, že paní Hnízdilová má dvanáctiletou dcerku. Kdo by se o ni staral, kdyby musela do vězení?“ Vida, pan prezident garantuje všem matkám beztrestnost při spáchání jakéhokoliv provinění! Asi není asi náhodou, že - jak prozradil nynější ministr vnitra Stanislav Gross - se policie už delší dobu zabývá podezřením z korupce v souvislosti s údajným poskytováním záměrně zkreslených podkladů v případě žádostí o prezidentskou milost.

   V odporu ke svévolně udělovaným milostem se vzácně shodli i politici ze zcela opačných částí politického spektra - bývalý místopředseda ODS Miloslav Macek a místopředseda KSČM Miloslav Ransdorf, kteří zcela totožně označili Havla za státníka s manýrami absolutistického monarchy. Napadený se samozřejmě bránil. V rozhovoru s redaktorkou časopisu Týden Lucií Tvarůžkovou si uprostřed července 2002 Václav Havel hořce posteskl: „U nás se ujalo klišé, že dávám neuvážené milosti či amnestie, to klišé se dědí takříkajíc z generace na generaci, a už téměř nikdo se nenamáhá dozvědět se o celé této agendě víc, nebo dokonce něco, co se nedá využít v rámci onoho známého klišé. Je to dost smutná historie, z níž nevycházejí moc dobře ani politici, ani novináři. Snad nejabsurdnější na tom je, jak se ti největší kritici mých milostí rázem změní, když se přimlouvají za milost pro svého známého či příbuzného...“

   V září 1994 objevila Olga Havlová na svém těle malou bulku. Vyšetření ve Všeobecné fakultní nemocnici ukázalo, že jde o zhoubný nádor. Ochotně se podřídila léčebným procedurám a znovu a znovu se z nemocnice vracela ke své práci ve Výboru dobré vůle. Její život po boku Václava Havla rozhodně nebyl lehký. Jen těžce se smířila s tím, že nemůže mít děti. Krátce před smrtí náhodou v nemocnici vyslechla rozhlasovou besedu, v níž kdosi do omrzení tvrdil, že bezdětné manželství není plnohodnotné. V jednom ze svých posledních rozhovorů na to reagovala: „Mě se to hluboce dotklo, protože znám hodně takových manželství, jsou velice harmonická a myslím, že i plnohodnotná. Když jsem to slyšela, říkala jsem si: ,Copak my s Václavem nejsme rodina?“ Samozřejmě, že kdybychom měli děti, bylo by to fajn...“ .Jindy zase bezdětnost omlouvala: „Znám hodně dětí bohatých i slavných rodičů. Spousta z nich měla ze své situace velké trauma a trvalo jim dlouho, než se postavily na vlastní nohy. Takže si říkám, jestli to nakonec není dobře, že jsme neměli děti - náš život byl hodně pohnutý a jestli by děti netrpěly.“

Znělo z toho hodně hořkosti. Ve skutečnosti byla „matkou“ svému záletnému manželovi, který se k ní vracel jako se dospívající mladík vrací od milenek ke své mamince. Přitom jen s krajním sebezapřením vykonávala povinnosti spojené s postavením jejího manžela jako hlavy státu. Přítelkyně manželů Havlových, zpěvačka Marta Kubišová, o Olze řekla: „Ona neuhne z cesty, ale její styl a náhled byl úplně jiný, musí dělat akce, na které by v životě myšlenkou nezabloudila. Takže šťastná určitě není. Ale hraje tu svou roli.“ A Olžin bratr Jindřich Šplíchal se dal o vzájemném vztahu manželů Havlových slyšet: „Jsou víc sourozenci než manželé.“ Dodejme, že Olga byla tím starším a více odpovědným sourozencem, který toho mladšího vracel na zem.

Na začátku roku 1996 postoupila rakovina tak daleko, že už neměla naději a musela být převezena do nemocnice. Na její výslovné přání jí lékaři dovolili vrátit se zemřít domů, do nově adaptované vily v Dělostřelecké ulici v Praze-Střešovicích. Tu si vlastně vůbec neužila. Krátce nato upadla do kómatu a po třech dnech, 27. ledna 1996, v přítomnosti manžela, ošetřující sestry Elišky Hranáčové a svého psa - kníračky Ďuly - zemřela.

Na jednu stranu nesl Havel smrt své ženy těžce, na druhou stranu se mu nesporně ulevilo, protože už nemusel tajit svůj vztah s Dášou Veškrnovou. Prezident nepřítomnost ženy ve své blízkosti snášel těžce. Jak mohl, alespoň si to vynahrazoval půvabnými novinářkami. Zatímco jako dramatikovi a disidentovi se mu starali o popularitu novináři-muži - A. J. Liehm či Jiří Lederer nebo Karel Hvíždala, jako státník muže-novináře doslova nesnášel. Zato přítomnost půvabných redaktorek mu dělala dobře. Ještě za života Olgy si zvláště potrpěl na Mirku Všetečkovou z České televizi¹ (pozdější moderátorku Novy Mirku Čejkovou), popřípadě Evu Hůlkovou z Českého rozhlasu, která s ním točili* Hovoiy v Lánech, Marcelu Pecháčkovou z Mladé fronty DNES a na Jitku Götzovou z Práva. Byly to leckdy vztahy sice důvěrné, ale nikdy patrně nepřekročily intimní meze. Jedna z Havlovi blízkých, někdejší redaktorka Studentských listů Věra Krincvajová vzpomínala, jak ji spolu s její kolegyní Klárou Pospíšilovou, pozdější mluvčí Klausovy vlády, prezident pozval do zámku v Lánech, aby zde mohly napsat reportáž: „Jednou jsme tam spaly, ale druhý den se vrátil ze Slovenska a s ním přijela i jeho poradkyně Eda Kriseová. Tu tehdy považoval kromě jiného za léčitelku, za dámu, která je schopná pracovat s energiemi, takže ji poměrně dost poslouchal. Když nás Eda viděla, něco pošuškala Havlovi do ucha a on za námi přišel a říkal: ,Hele holky, já vím, že jsem vám slíbil, že tady můžete zůstat celý víkend, ale ona má Eda pravdu, mohlo by to špatně působit, kdyby tady zůstaly na noc se mnou dvě mladé dámy. To se prý dělo za minulého režimu, tak bych v tom asi neměl pokračovat a nezavdávat příčinu k hloupým pomluvám. Takže já vám děkuji, já si přečtu váš článek a teď budete muset odjet..“

Povšimněte si, prosím, prezidentovy poslušnosti vůči Kriseové a také argumentů, jimiž zdůvodňoval vyhození dvou pozvaných novinářek ze zámku. Pamětníkům jistě netřeba vykládat, že představa, jak si Husák zve do Lán nějaké mladé slečny, je zcela absurdní! Havlovo tvrzení, že za něj to musí být jinak než za bývalého režimu, je tedy zcela pokrytecké. Nepochybně mu stačilo několik ostrých slov od kamarádky z časů disentu Kriseové, která na mladé a půvabné novinářky pochopitelně žárlila.

Někdy v době svého poměrně čerstvého vdovství si Havel vzpomněl na svou někdejší přítelkyni Jitku Vodňanskou a pozval ji na večeři do své střešovické vily. Uprostřed rozhovoru mu zatelefonovala Dáša Veškrnová. Když jí Havel neprozřetelně prozradil, koho má právě na návštěvě u sebe, začala na něj herečka tak křičet, že se Vodňanská, jíž to celé připadalo trapné, raději odporoučela. Od té doby se setkala se svým někdejším milencem už jen jednou - když mu gratulovala ke svatbě právě s Veškrnovou. „Řekla jsem mu jenom,“ vzpomínala psycholožka, „Václave, zůstaň na svých vlastních nohách.“ A on na to: ,Jak to myslíš? Jak to myslíš?“ Odpověděla jsem: ,Tak, jak to říkám.“ A to byla poslední slova, která jsme si řekli...“

V létě 1996 se Václav Havel poprvé ukázal na veřejnosti s Dagmar Veškrnovou po boku. Stalo se tak na megakoncertě Michaela Jacksona v Praze na Letné. Světové hvězdy showbyznysu, to totiž byla a je další Havlova slabost. Vzpomeňme jen, jak rád se ukazoval ve společnosti členů skupiny Rolling Stones, zpěvačky Tiny Turner, hudebníka Franka Zappy, herce Jacka Nicholsona, problematického pornomagnáta Larryho Flynta a dalších světových celebrit často s poněkud výtředním chováním a spíše špatnou pověstí. Byl v tom až jakýsi komplex dodávat si sebevědomí blízkostí mediálně známých lidí. Havel to prokázal až poníženě obdivným vztahem také k domácím hvězdám typu zmíněné televizní redaktorky a moderátorky Mirky Čejkové-Všetečkové, či - což se pochopitelně nejvíce nabízí populární herečky Dagmar Veškrnové. A když se jednou nezúčastnila plesu Hradní stráže jeho druhá manželka, celý šťastný obletoval půvabnou zpěvačku Ivetu Bartošovou. Byl v něm vlastně stále přítomen divadelník, komediant, exhibicionista, který se rád hřeje na výsluní pozornosti. Vždyť i na pověstný balkón Melantrichu vstoupil v doprovodu kamer západních televizí...

Na podzim 1996, necelých deset měsíců po skonu své ženy Olgy, se ocitl i Václav Havel v těsné blízkosli smrti. Na chalupě na Hrádečku jej 13. listopadu navštívil ministr vnitra Jan Ruml, aby si mu postěžoval na předsedu Poslanecké sněmovny a šéfa sociálních demokratů Miloše Zemana. Sotvaže přijela limuzína s ministrem, zastavily vystupujícího Rumia štáby televize Nova a České televize. Havel v džínách a černém svetru zatím postával u vchodu. Se špatně skrývanou netrpělivostí sledoval natáčení, lehce pokašlával a nakonec na ministrovu adresu prohodil: „Tak já jdu domů. Buďto přijel za televizí, nebo za mnou.“ A zmizel ve dveřích.

Ale proč vlastně k této schůzce došlo na Hrádečku a nikoliv v prezidentově střešovické vile? Novináři bývají z profese zvědaví, a tak se také kdosi z nich zeptal na důvod přijetí ministra vnitra na Havlově rekreační chalupě. Prezidentův mluvčí Ladislav Špaček na tuto otázku tehdy odpověděl, že pan prezident je nachlazen a chce se v klidu vyléčit. Jeho pobyt na Hrádečku je především pracovní. Připravuje se na státní návštěvu Ukrajiny a na zasedání Organizace pro bezpečnosl a spolupráci v Evropě, které se bude konat počátkem prosince v Lisabonu.“

Druhá část odpovědi měla veřejnost uklidnit, že je vše v normálu, nicméně následující den, ve čtvrtek 14. listopadu, se na stránkách novin objevila zpráva o setkání ministra s prezidentem pod titulkem „Havel je nachlazen“. Zdravotní stav hlavy státu zpravidla zajímá veřejnost víc než její pracovní program.

V pátek 15 . listopadu krátce po 14. hodině přišel Havel hned mezi prvními do volební místnosti v základní škole Norbertov v Praze 6 dát svůj hlas některému z kandidátů do Senátu. Krk měl zahalený dlouhou šálou a postěžoval si, že ho trápí chřipka. Nikdo v té chvíli netušil, že se nadlouho ukázal na veřejnosti naposled. V neděli 17. listopadu sledoval průběh a výsledky prvního kola senátních voleb v televizi ve své vile v Dělostřelecké ulici ve Střešovicích. Stále zápolil s mírně zvýšenou teplotou a Ladislav Špaček zřejmě velmi přesně reprodukoval jeho slova, když na telefonické dotazy novinářů uvedl, že „pořád se necítí dobře“.

V pondělí 18. listopadu se prezidentův stav prudce zhoršil. Mluvčí Špaček sdělovacím prostředkům oznámil, že Václav Havel ochořel zánětem plic, který zkomplikovalo předchozí virové onemocnění dýchacích cest. Kvůli nemoci musel odložit plánovanou třídenní návštěvu Ukrajiny, kterou měl původně zahájit v úterý, a pro jistotu byl zrušen prezidentův program na následující dva týdny. Podle Špačka nařídili lékaři Havlovi klid na lůžku a nasadili intenzivní léčbu. Ve vile v jinak klidné a tiché Dělostřelecké ulici, tehdy v pozdním podzimu zežloutlé spadaným listím, se zatím schylovalo k dramatu. V té chvíli ještě nikdo netušil, že život českého prezidenta je vážně ohrožen.

Od začátku roku 1990 byl Havlovým osobním lékařem MUDr. Michal Šerf. Podle jedné verze se prý potkali kdesi ve vinárně a v té době už prezident mladému lékaři tuto práci nabídl, podle druhé verze se znali z koordinačního centra Občanského fóra. Nejpravděpodobnější je však varianta, která obě verze spojuje - ve Špalíčku, někdejším sídle Občanského fóra na Můstku, bývala v přízemí restaurace. Prý se zcela jistě potkali tam a hned si padli do oka. Už tím, že oba hodně kouřili. Však si také později Dagmar Veškrnová, ještě jako prezidentova milenka, stěžovala, že jí MUDr. Šerf vyfukoval kouř ze svých cigaret pod nos.

Jeho příchod na Hrad byl víceméně výsledkem jedné z mnoha popřevratových náhod, kdy se vlastně znovu budoval celý aparát Kanceláře prezidenta republiky a zároveň se rušila privilegia bývalých mocných. Později, 31. března 1991, jmenoval tehdejší ministr zdravotnictví MUDr. Martin Bojar konzilium 34 lékařských kapacit, na něž se mohl MUDr. Šerf obracet v případě prezidentových zdravotních obtíží.

„Funkci prezidentova osobního lékaře mi jednoho dne nabídl Václav Havel,“ vzpomínal MUDr. Michal Šerf. „Dva dny jsem zvažoval, zda mám jeho nabídku přijmout, ale nakonec jsem souhlasil. Naprosto přesně jsem však věděl, že nechci být žádným prezidentským lékařem. Byl jsem prostě jen lékařem Václava Havla. Kdyby ze své funkce odešel, okamžitě bych se svou prací skončil i já. Víte, být lékařem prezidenta není vůbec jednoduché. Někde v pozadí cítíte určitý stres, takového strašáka, že když náhodou něco uděláte špatně, spadnete do obrovského maléru. A také je to jiný způsob péče než v případě běžného pacienta. S léčením prezidenta souvisí daleko více organizačních povinností, mnohdy musíte proti své vůli improvizovat..

Když jsem tu funkci bral, počítal jsem, že to bude nakrátko. Nakonec z toho bylo zhruba sedm let. Skončil jsem v podstatě ze dne na den. Přesně 18. listopadu 1996, kdy organizaci prezidentovy lékařské péče převzala jeho tehdejší přítelkyně Dagmar Veškrnová. Ta svěřila pana prezidenta do rukou své dobré známé, lékařky z nemocníce Na Homolce v Praze 5 MUDr. Zdeny Lipárové. Takže od 18. listopadu dál to už bylo všechno úplně mimo mne, i když oficiálně jsem byl odvolán až později.“

Večer 18. listopadu se MUDr. Zdena Lipárová vrátila domů po třídenní namáhavé službě v nemocnici. Napustila si plnou vanu horké vody, ponořila se do ní, relaxovala a poslouchala, jak na okna bytu bubnuje déšť. Idylu náhle přerušilo neurvalé zazvonění telefonu. Údělem lékaře je, stejně jako třeba policisty nebo hasiče, brát každý zvonící telefon. Nemůže si říci, že pro nikoho není doma a nechat ho dál vyzvánět. Lékařka se nakonec zvedla z vany, zabalila do osušky a zvedla sluchátko: „Na druhém konci drátu se ozvala Dáša Veškrnová a prosila mě, abych k nim přijela. Jejímu tatínkovi je prý hrozně špatně,“ vzpomínala MUDr. Lipárová. „Venku lilo, já měla mokré vlasy, byla jsem k smrti unavená a navíc jsem zrovna neměla k dispozici naše auto. Tak jsem jí to všechno takhle řekla s tím,

aby tatínkovi zavolala záchranku. Ale Dáša mě prosila a nabízela, že pro mne pošle autem svého souseda... Nakonec mě umluvila a mně nezbylo, než jí slíbit, že se tam přijedu podívat. Ale nebyla jsem z toho nijak nadšená. Jako bych v tom cítila nějaký podfuk...

Za dvacet minut se dole ohlásila Hradní stráž a mě polily kapky studeného potu. Neměla jsem doma tonometr, fonendoskop, prostě vůbec nic k vyšetření. Taky jsem měla obavy, protože k léčení prezidenta musí přece být nějaké oficiální pověření. Ale když už byli pro mne, nezbylo mi než vyhovět. Jeli jsme tedy nejdříve do nemocnice pro nástroje a pak do vily v Dělostřelecké ulici k Havlovi. Hned jsem si všimla, jak je celý zpocený a má nezdravou barvu pleti. Už poslechem mi bylo jasné, že má něco podezřelého na plicích, a proto jsem mu navrhla rentgenový snímek. Řekl mi, že na rentgenu byl. Jeho lékař MUDr. Šerf však odmítl snímek vydat, a tak jsme se s panem prezidentem dohodli, že u nás, v nemocnici Na Homolce, uděláme nejdříve rentgen plic, a kdyby nebylo něco v pořádku, vyšetříme ho na počítačovém tomografu.“

MUDr. Zdena Lipárová si vyměnila službu, aby měla víc času, a ráno domluvila v nemocnici Na Homolce velmi neoficiální, vlastně tajné vyšetření nemocného prezidenta, které se uskutečnilo ještě v úterý 19. listopadu.

„S naší výbornou rentgenoložkou Vladimírou Janouškovou jsme snímky diagnostikovaly a po odborných konzultacích s několika dalšími pracovišti jsme začaly shánět profesora Pafka, protože podle odborníků byl tím pravým člověkem,“ vzpomínala doktorka Lipárová. „Zpracovaný materiál o stavu pana prezidenta, včetně návrhu na operaci, jsem přinesla na Hrad, kde jsem to tehdy předala profesoru Pafkovi. Přítomni byli u toho tehdejší vedoucí prezidentské kanceláře Ivan Medek a Havlův osobní lékař Michal Šerf. Pan prezident chtěl za každou cenu ležet ve velmi špatně vybavené staré nemocnici v Londýnské ulici, protože to tam už znal. Přístrojově a materiálem, tedy podstatnou částí, vypomohla naše nemocnice...“

Přerušme ted na chvíli vypravování MUDr. Zdeny Lipárové a dejme znovu slovo bývalému Havlovu osobnímu lékaři MUDr. Šerfovi. Tentokrát budeme reprodukovat to, co o událostech kolem 19. listopadu 1996 řekl novinářům bezprostředně po skončení prezidentovy hospitalizace počátkem ledna 1997: „Není pravda, že to byla paní Dáša Veškrnová, která dala první impuls k tomu, aby se Havel podrobil vyšetření, která později ukázala, že prezident má na plicích malý zhoubný nádor, o němž ošetřující lékař, tedy já, neměl ani tušení. Dne 6. listopadu 1996 jsem při vyšetření zjistil u svého pacienta příznaky virového onemocnění, které se během týdenního pobytu na chalupě na Hrádečku zhoršilo a rentgenové vyšetření provedené 18. listopadu potvrdilo mé podezření na zánět plic. Spolu s kolegy z II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice jsme na snímku objevili také nový podezřelý flíček, kterým jsme se chtěli podle našeho léčebného plánu dále zabývat... po ústupu akutního zánětu plic.

Rozhodli jsme se také do té doby pacienta tímto nespecifikovaným nálezem neznepokojovat. Možná, že ve strachu o osobu tak blízkou, přivedla paní Dáša ještě toho dne k panu prezidentovi svou známou, paní doktorku Lipárovou, která mu o dva dny později zařídila v nemocnici Na Homolce vyšetření na počítačovém tomografu. Když jsem se oklikou dozvěděl o zapojení dal šího lékaře do léčby mého pacienta, pokusil jsem se s paní doktorkou spojit síly, zašel jsem za ní a informoval ji o všech dosavadních nálezech i o dalších plánovaných vyšetřeních. Až o čtyři dny později mi paní dok lorka sdělila, že počítačový snímek plic potvrdil to, co jsem již skoro týden nejen tušil, ale věděl: pan prezident měl na plicích podezřelý nález...

Verzi Dagmar Havlové-Veškrnové, jak se to vlastně odehrálo, zachycuje kniha bývalé redaktorky Svobodné Evropy Lídy Rakušanové Dva osudy v jednom svazku. Autorka jako rodinná přítelkyně prezidentského páru čerpala totiž především z osobních vzpomínek Dagmar Havlové-Veškrnové. Je proto překvapivé, že o MUDr. Zdeně Lipárové, která byla ještě 4. ledna 1997 dokonce pozvána na prezidentovu svatební hostinu, v knize nepadlo ani slovo. Blesky uštěpačné kritiky, jež se v ní snášejí na hlavu MUDr. Michala Šerfa, se však vcelku daly očekávat: „Tenkrát v listopadu 1996 postonával Václav už delší dobu. Ošklivě kašlal a měl permanentně zvýšenou teplotu, seděl doma a apaticky koukal do stropu. Prezidentův osobní lékař, když ho Dáša žádala, aby něco podnikl, jí vyfoukl kouř z cigarety pod nos a ucedil cosi o tom, že prezidentova slabost na plíce je přece všeobecně známá. Má to pořád, jen ať dál bere antibiotika.“

Dagmar Veškrnové se prý stav Václava Havla nelíbil už o jeho šedesátinách, jež oslavoval s přáteli 5. října v pražském divadle Archa. Snad se na něm ještě podepsaly dozvuky náročné cesty do Latinské Ameriky, kterou byl nucen kvůli únavě a žaludečním potížím zkrátit. Na Hrádečku byl prý pak stále malátnější a jeho přítelkyni se zdálo, že má skelné, jakoby horečnaté oči. MUDr. Michal Šerf však podle ní neviděl důvod, aby Václava Havla prohlédl a stále trval na „prezidentské nemoci“, jak jeho bronchitidám říkával. Ani prezidentovo okolí na Hradě si údajně s jeho zdravotním stavem nedělalo přílišné starosti.

„Na diagnózu »prezidentské nemoci« tam byli všichni zvyklí a nikoho nenapadlo o ní pochybovat.“ Těžko říci, zda to byl jen subjektivní pocit zamilované ženy, která nedávno prožila těžké martýrium, když byl těžce nemocný její otec. A tak se možná nelze příliš divit, že si teď dělala vážné starosti o dalšího, jí citově velmi blízkého člověka. Chtěla mu pomoci doslova za každou cenu, chování ostatních považovala za lhostejnost, která se jí příčila.

„V krizových momentech života,“ cituje Lída Rakušanová Dagmar Havlovou, „mi naskočí zvláštní obranný systém, daleko vyvinutější, než mám za normálních okolností. Ten mě nutí uvažovat racionálně, zalarmuje všechny rezervy, a když krizi překonám, kupodivu se nesložím, ale mám síly ještě víc.“

Podle knížky Dva osudy v jednom svazku sama Dagmar Veškrnová organizovala na jméno šéfa hradní policie Antonína Maněny vyšetření Havlových plic na počítačovém tomografu nemocnice Na Homolce. „Byla to od ní vyslovená partyzánština, protože oficiálně ošetřovali prezidenta jiní lékaři, a ti se zatím spokojováli s klasickými rentgenovými snímky,“ uvedla Rakušanová. Jak je vidět, rozhodující roli své tehdejší přítelkyně MUDr. Lipárové Dagmar Havlová-Veškrnová zcela zapřela. Výsledky vyšetření pák prý Maněna odvezl do Hradce Králové k plicnímu odborníkovi docentu Černochovi. (Mimochodem, asi není náhoda, že právě sem.Vždyť královéhradecká nemocnice byla bývalé působiště MUDr. Lipárové.) Dagmar Veškmová se údajně snažila vyvolat z konference v Karlových Varech profesora Pavla Pafka. „Plicního chirurga z Londýnské znala Dáša z doby, kdy jí před dvěma lety onemocněl tatínek rakovinou žaludku a profesora Pafka jí ke konzultacím doporučil její kolega z divadla Jaroslav Kepka,“ tvrdí Rakušanová.

Toto zkreslení počátku Havlovy choroby se přeneslo i do jeho významné zahraniční biografie. Anglický publicista John Keane uvádí doslova: „Osobní lékař Michal Šerf vyslovil u Havla 16. listopadu 1996 diagnózu zápalu plic. Nasadil příslušnou léčbu, ale neměla úspěch. Příznaky choroby - horečka, zimnice, dvojité vidění - se zhoršovaly, proto nová prezidentova přítelkyně, světlovlasá herečka Dagmar Veškrnová propustila lékaře, který byl Havlovým přítelem již z doby před sametovou revolucí. Kontaktovala lékaře v nejlepší pražské nemoc nici Na Homolce, kteří pacientovi předepsali sedativa a anonymně mu zrentgenovali plíce.“ Znovu obviněni MUDr. Michala Šerfa, ani slovo o tom, že na diagnóze spolupracoval se svým konziliem, a MUDr. Zdena Lipárová se ztrácí pod obecným označením „lékaři v nejlepší pražské nemocnici“! A nejpodivnější na celé záležitosti je, že prezidentova lékaře jmenovaného jistě ministrem zdravotnictví může propustit soukromá osoba bez jakékoliv úřední funkce.

Veřejnost zatím netušila, že prezidentovi hrozí nějaké nebezpečí. V pátek 22. listopadu sdělil Ladislav Špaček, že Václav Havel kvůli své pokračující nemoci zrušil schůzku s předsedou Poslanecké sněmovny a sociální demokracie Milošem Zemanem, který mu chtěl ve středu 27. listopadu předložit padesátistránkový dokument dokládající údajné nezákonné aktivity Bezpečnostní a informační služby. Podle Špačka má Havel zápal plic, ale „jeho zdravotní stav se mírně zlepšuje“. Jedním dechem mluvčí k této lži dodal, že „pan prezident disciplinovaně respektuje pokyny lékařů, kteří mu nařídili klid na lůžku, a užívá předepsané léky... Je ve stálém spojení s pracovníky své kanceláře a v minulých dnech hovořil telefonicky s různými politiky.“

Špaček prozradil, že nemocnému telefonoval premiér Václav Klaus a přál mu brzké uzdravení. Prezident prý počítá s tím, že jeho první akcí po vyléčení bude cesta do Lisabonu na zasedání Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, jež se bude konat 2. a 3. prosince. V té chvíli však už zasvěcení lékaři věděli, že je to pouze zbožné přání Václava Havla, celého nešťastného, že musí trávit dlouhé dny na lůžku. A možná dokonce jen další Špačkova lež pro uklidnění veřejnosti. Vždyť i prezident musel cítit, že v jeho stavu je cesta do portugalské metropole nemyslitelná.

V neděli 24. listopadu se citelně unavený a chraplavý hlas Václava Havla ozval na vlnách Českého rozhlasu v pravidelném pořadu Hovoiy v Lánech. Prezident s odmlkami a pokašláváním okomentoval výsledek druhého kola senátních voleb. Řekl, že se mu jeví jako velmi dobrý a že je s ním spokojen. „Naštěstí se opět prosadila moudrost našich voličů, kteří se ukázali být v lecjakém ohledu moudřejší než naši politici... Věřím spíše na selský, rozšafný český rozum, který si říká: je dobře, když je to trošku vyváženo, když žádný z nich nemá až příliš moci v rukách...“

V té době už bylo jasné, že těžce chorý prezident opustí svou vilu a odstěhuje se do nemocnice. V pondělí 25. listopadu, krátce po poledni, vyjela z Dělostřelecké ulice směrem na Vinohrady velká sanitka. Spolu s pacientem se v něm vezla i MUDr. Lipárová a jeho přítelkyně Veškrnová. Převoz proběhl zcela nenápadně a teprve, když byl prezident v nemocnici, předal jeho mluvčí Špaček České tiskové kanceláři následující prohlášení: „Vzhledem k tomu, že dosavadní domácí léčba nepřinesla výrazné zlepšení prezidentova zdravotního stavu, ukázalo se jako nezbytné přikročit k hospitalizaci... Pan prezident byl hospitalizován za účelem dalšího vyšetření a upřesnění terapie přetrvávajícího onemocnění...“ S výmluvou na zachování pacientova klidu odmítl Špaček prozradit, ve které nemocnici Havel leží. Stejně tak odmítl upřesnit jeho skutečný zdravotní stav s tím, zeje to předmětem lékařského tajemství a osobní prezidentovou věcí. Dobu hospitalizace podle něj ukážou až další vyšetření, která lékařské konzilium doporučilo provést. Jak vždy opatrný Špaček dodal, „ani lékaři nebyli v této věci ochotni říci cokoliv upřesňujícího“.

Jenže už v 19 hodin večer ve zpravodajské relaci televize Prima ohlásila moderátorka, že prezident Václav Havel je hospitalizován na III. chirurgické klinice první lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Už nedodala, že jde o nemocnici v Londýnské ulici na rozhraní Vinohrad a Nového Města, a tak se ti diváci, co nebyli obeznámeni s tím, kde se nachází která pražská nemocnice, mohli jen dohadovat. Nicméně pro novinářské kolegy všetečných reportérů Primy to stačilo. Ještě týž den večer se v Londýnské ulici před budovou malé nemocnice objevil první hlouček zvědavých zástupců sdělovacích prostředků. Jak už víme, podle MUDr. Zdeny Lipárové si nemocnici v Londýnské ulici vybral sám Havel, protože byl prý na ni zvyklý z předchozí hospitalizace koncem května roku 1993, kdy se tu podrobil operaci kýly. A navíc se narodil nedaleko odtud, v někdejší soukromé porodnici doktora Záborského. Pro Václava Havla, který se vždy živě zajímal o astrologii, to mohlo být určité znamení. Možná záruka toho, že vše dobře dopadne a narodí se vlastně podruhé.

Leč navzdory podobným úvahám se zdá mnohem pravděpodobnější výklad bývalého prezidentova osob ního lékaře MUDr. Šerfa, jenž v této souvislosti uvedl: „Pan prezident byl hospitalizován na III. chirurgické klinice Všeobecné fakultní nemocnice, protože jejím přednostou je jeden z našich nejlepších odborníků na hrudní chirurgii.“ Samozřejmě měl na mysli profesora Pavla Pafka, na něhož se obrátila MUDr. Lipárová. Nebo Dagmar Veškrnová?

Předchozí kapitola 

Pokračování

Zpět 0 příspěvků