Jan Bauer: Václav Havel - Necenzurovaný životopis 9.kapitola

Zánik Československa

Na úvod této kapitoly si znovu zalistujme v Havlově knížce úvah z roku 1991 Letní přemítání. Je to totiž čtení víc než poučné a inspirativní, především s ohledem na další vývoj událostí, které autor rozhodně nemohl předvídat. Zvláště zde zaujme tato věta: „Jsem jednoznačně pro federaci a považoval bych její eventuální rozpad za veliké neštěstí pro všechny československé občany.“

Navzdory citovanému prohlášení došlo už o rok později k rozpadu Československa, a to za jeho výrazného osobního přispění. Proč?

Odstředivé nebo přímo separatistické tendence Slovenska a Slováků dramatizovaly už politickou atmosféru první republiky a nahrály i Adolfu Hitlerovi, který z okleštěných někdejších Horních Uher vytvořil v roce 1939 poslušný satelitní státeček Třetí říše. V krátkém období Pražského jara dávali Slováci přednost vlastní svébytnosti, která měla podobu požadavku federalizace, kdežto obyvatelé Čech a Moravy chtěli především demokratizaci. Zatímco volání po demokracii přehlušil řev motorů sovětských tanků, federalizace se zdála Brežněvovi vcelku přijatelná a v Husákově krotkém podání i realizovatelná.

Sedmdesátá a osmdesátá léta ukázala, že tzv. federace se naplňuje především formálně - počty poslanců, státních úředníků a diplomatů, tedy v nabídce „koryt“ slovenským prominentům, ale nikoliv skutečným zrovnoprávněním slovenského národa. Proto není divu, že hned po „sametovém“ převratu se znovu vynořil problém separatismu Slováků, navíc podporovaný i některými bývalými představiteli Slovenského štátu, kteří se do své bývalé vlasti vraceli z emigrace. Na vzedmuté vlně separatismu se pak nesli i někteří domácí populističtí politici, kteří si výzvami typu „Dosť bolo Prahy!“ lacino získávali voličské hlasy. To však neznamená, že volání po odtržení zachvátilo celé Slovensko. Ani v dobe nejhlubší česko-slovenské krize nečinil podle hodnověrných průzkumů veřejného mínění podíl příznivců rozpadu federace na Slovensku více než vcelku zanedbatelných 12 %.

V pátek 7. prosince 1990 se slovenský premiér Vladimír Mečiar svěřil zkoprnělým televizním divákům, že „předseda federální vlády Marián Čalfa, ministři Vladimír Dlouhý, Václav Klaus a Josef Vavroušek nejsou na Slovensku považováni za dostatečně federální." Jedním dechem jmenované vyzval, aby sami hledali, kde dělají chyby, přehodnotili své jednání a reálně uvažovali o potřebách Slovenska. Dále řekl, že je znepokojen změnami v kompetenčním zákoně, které navrhly výbory Federálního shromáždění. Hlavním sporným bodem byla podle jeho názoru otázka kompetencí nad národnost nimi menšinami - zda patří federální vládě nebo vládám národním. Slovenská vláda považuje tuto otázku za klíčovou, neboť jde o správu oblastí, které obývají Madaři. Slovenský premiér ještě dodal, že Marián Čalfa v několika závažných bodech překročil hranice programu hnutí Veřejnost proti násiliu, a naznačil, že bude usiloval o jeho odvolání. Pokud Federální shromáždění neschválí kompetenční zákon ve znění, v jakém ho předložila Slovenská národní rada, hrozí prý nebezpečí, že Slovenská národní rada vyhlásí nadřazenost svých zákonů nad zákony Federálního shromáždění.

 V pondělí 10. prosince se v budově Federálního shromáždění nečekaně objevil prezident Václav Havel doprovázen šéfem prezidentské kanceláře Karlem Schwarzenbergem, svým poradcem Sašou Vondrou a mluvčím Michaelem Žantovským. Zasedací sál byl ten den zaplněn málem do posledního místečka. Volná byla pouze křesla vyhrazená pro dva slovenské poslance Vladimíra Mečiara a Milana Kňažka.

Prezident, přivítán nadšeným potleskem, se velmi energicky ujal slova: „Předstupuji-li před vás neohlášen předem a zavčas, pak jen a jen proto, že si uvědomuji vážnost této chvíle a hloubku odpovědnosti, která na vás spočívá. Dospěl jsem totiž k názoru, že naše mladá demokracie a sama existence našeho státu začínají být ohroženy a naše nedávno nabytá nezávislost a svoboda podstupují svou zatím nejtěžší zkoušku...“

V závěru svého nesporně dramatického projevu Václav Havel navrhl zřízení ústavního soudu, přijetí zákona o referendu a až do dne přijetí nové federální ústavy rozšíření pravomocí prezidenta republiky v přesně vymezených oblastech. Budoucnost ukáže, že o posílení pravomocí prezidenta bude Havel žádat ještě opakovaně vícekrát, a to i v jiných situacích. Tentokrát jeho autorita opravdu zapůsobila. Dva dny po jeho projevu přijalo Federální shromáždění drtivou většinou hlasů, včetně hlasů Mečiara a Kňažka, kompetenční zákon. Předseda parlamentu Alexander Dubček to komentoval slovy: „Pevně jsem věřil v dobrý výsledek, a ten se dostavil. Konečně je to ku prospěchu obou našich národů a jsem rád, že to přispěje k upevnění federace...“

Krize byla pro tentokrát zažehnána, další však klepala na dveře. Dočkali jsme se jí v neděli 3. března 1991 večer. Český národní televizní okruh měl hodinu po slovenském okruhu vysílat pravidelné nedělní vystoupení premiéra Mečiara. Místo něho se na obrazovce objevil Milan Kňažko a prohlásil, že když toho dne odpoledne přišel premiér Mečiar do Slovenské televize nahrát svůj obvyklý nedělní projev, zeptal se ředitele televize, zda je pravda, že v pátek v koordinačním centru Veřejnosti proti násiliu dostal za úkol být přítomen nahrávce projevu předsedy vlády a tuto nahrávku dát hned k dispo­zici koordinačnímu centru. Kňažko dále uvedl: „Pan ředitel přiznal, že takový úkol dostal... Za těchto okolností premiér prohlásil, že nemůže v televizi vystoupit, má-li být jeho projev cenzurován... že před časem začala kampaň, jejímž cílem je nasadit slovenskému premiérovi jakousi psí hlavu... Jeho pomlouvání v pražském tisku se děje téměř dennodenně a nejaktivnější jsou, bohužel, právě periodika blízká Hradu a Občanskému fóru...“ Kňažko tak vlastně nepřímo naznačil, že za snahou kontrolovat případně dokonce likvidovat slovenského premiéra nestojí nikdo jiný než právě Václav Havel.

V každém případě Kňažkovo vystoupení vyvolalo šok. Ředitel Slovenské televize Peter Zeman se bránil a tvrdil, že se celá událost odehrála poněkud jinak. Stejně tak i tehdejší předseda rady Veřejnosti proti násiliu Fedor Gál. Ten mj. uvedl: „Není pravda, že hnutí chtělo jakýmkoliv způsobem cenzurovat premiérovo vystoupení v televizi... Pravdou je, že jde o respektování anebo nerespektování rozhodnutí celého hnutí.“

Vladimír Mečiar a jeho příznivci zatím roztržku s VPN završili vytvořením vlastní platformy nazvané Hnutí za demokratické Slovensko, která se v krátké do bě stala podle průzkumů veřejného mínění nejpopulárnější politickou silou na Slovensku. Zbývají část VPN se přitom hluboko propadla - až na hranici 4 % potenciálních voličů. Krátce nato premiér v doprovodu ministra zahraničních vztahů Slovenské republiky Kňažko odjel na pracovní cestu do Itálie a Sovětského svazu.

 V té době vyšel v pražském týdeníku Respekt a později i v bratislavském časopise Echo článek novináře Milana Žitného o tom, že Mečiar chystá se svými přívrženci z klubu Obroda komunistický puč a odtržení Slovenska. Po manifestacích Matice slovenské 11. březnu a Slovenské národní jednoty k výročí vzniku Slovenského štátu 14. března prý má být 19. března 1991 vyhlášena svrchovanost zákonů Slovenské republiky nad federálními. Autor článku svá tvrzení dokládal jménem bývalého prvního náměstka federálního ministra vnitra a někdejšího čs. rozvědčíka na Blízkém východe Ciklaminiho, který měl údajně pro Mečiara opatřoval materiály o spolupráci některých ministrů s StB, a tak je kompromitovat a donutit k odstoupení.

Zpočátku se zdálo, že poněkud krkolomná novinářská sci-fi se skutečně vyplní.

A tak se 11. března Bratislavou neslo skandováni několikatisícihlavého davu „Dosť bolo Prahy!“ a „Dosť bolo Havla!“. Prezidenta jako by tyto výkřiky přímo přitahovaly; 14. března, na kdy byla ohlášena další manifestace, přijel do Bratislavy a vydal se dokonce pěšky doprovázen pouze ochrankou na náměstí Slovenského národního povstání. Zfanatizovaní demonstranti jej samozřejmě poznali a Havel se musel před jejich útokem uchýlit do vozu, do jehož střechy pak rozzuřený dav bušil pěstmi. Celému incidentu samozřejmě věnovala pozornost všechna světová média a vzhledem k pověsti velkého demokrata, jíž se Havel těšil, byli demonstranti mnohými novináři označeni za fašisty.

O měsíc později prezident při svém pobytu ve Vysokých Tatrách řekl slovenskému deníku Národná obroda: „...Nedorozumění, k němuž v březnu došlo v Bratislavě, můj vztah ke Slovákům nezměnilo. Překvapilo mě něco jiného. Něco, co nesouvisí s mou osobou. Lidé na ulici vykřikovali fašistická, antisemitská hesla, a byl jsem přesvědčen, že to slovenská strana ostřeji odsoudí... ale myslím, že některé politické strany zůstaly poněkud stranou... Chci být jasný: hlavní viníci nejsou ti zfanatizovaní mladí na náměstí, ale ti, kteří je otrávili, zmobilizovali.“

Třebaže Havel premiéra Mečiara výslovně nejmenoval, nepochybně se ho předcházející věty týkaly. Přitom slovenský premiér byl v průběhu incidentu právě v Moskvě a navzdory Žitného prognózám, které i jmenovaný bývalý náměstek ministra vnitra Viliam Ciklamini označil za nesmysl, že žádný prokomunistický puč na Slovensku nekonal. Naopak se zdálo, že se povážlivě rozhoupalo Mečiarovo premiérské křeslo. Mimoděk k tomu napomohl protichůdnými výroky o tajných jednáních se sovětskými generály o zabezpečení odbytu tanků ze středoslovenských zbrojovek. V novinách navíc stále kolovaly pověsti o tom, na koho má či nemá ve svém trezoru materiály o spolupráci s StB. Sám se tehdy svěřil zpravodaji Rudého práva: „Orgány Úřadu na ochranu ústavy, dnes Federální in- formační služba, a některé služební orgány v Košicích spolu s dalšími v Praze a v jiných městech připravovaly vůči mně provokace. Jejich cílem bylo dokázat, že jsem podal přihlášku do KSČ, nebo že jsem agent StB nebo dokonce KGB...Nic z toho není pravda..“

Březnový pokus o odvolání Vladimíra Mečiara předsednictvu Slovenské národní rady nevyšel. Zhruba o měsíc později, 12. dubna, Václav Havel přes dvacet minut telefonoval s americkým prezidentem Georgem Bushem. Den nato prohlásil americký prezident při návštěvě v Alabamě: „Včera mi volal můj přítel, člověk, kterého si všichni ceníme a vážíme, československý prezident Václav Havel. Chce radu a pomoc Západu. Má velké těžkosti. Jak víte, Československo se chce stát demokratickou zemí, a ten člověk ji k demokracii vede. Jejich hospodářství se přeorientovává od neúspěšného socialistického modelu na tržní hospodářství a my všichni mu v tom musíme pomoci.“

Mluvil Havel s Bushem jen o obtížích ekonomické transformace, nebo si také postěžoval na Mečiara a radil se s ním o jeho politické likvidaci? Nicméně 23. dubna 1991 se podařilo předsednictvu Slovenské národní rady odvolat Vladimíra Mečiara z funkce předsedy slovenské vlády, a to i za cenu, že premiérské křeslo po něm nezískal nikdo z VPN, ale předseda Křesťansko-demokratického hnutí Ján Čamogurský. Dva dny nato přijal nového slovenského premiéra v Praze Václav Havel.

 V parlamentních volbách 5. a 6. června 1992 v České republice s převahou zvítězila Občanská demokratická strana Václava Klause, zatímco na Slovensku se drtivým způsobem prosadilo Mečiarovo Hnutí za demokratické Slovensko. Ještě v neděli - 6. června - večer pověřil prezident Havel Václava Klause sestavením federální vlády a Vladimír Mečiar se nepochybně cítil dotčen.

 V úterý 8. června 1992 se v Brně uskutečnilo první jednání představitelů ODS a HZDS. Slovenská delegátka v čele s Vladimírem Mečiarem předložila vlastní koncepci česko-slovenské hospodářské a obranné unie. V Československu měly podle ní vzniknout dva různé hospodářské prostory se dvěma ústředními bankami českou a slovenskou - ale se společnou měnou. Hospodářskou, daňovou a finanční politiku měly Česká i Slovenská republika přizpůsobovat svým potřebám. Každý z těchto státních útvarů měl mít plnou mezinárodní subjektivitu, některá zahraniční velvyslanectví by mohla být ovšem využívána oběma republikami zároveň. Česká i Slovenská republika měly mít společnou armádu. Účastník jednání, tehdejší místopředseda ODS Miroslav Macek tento model později nazval „slovenskou samostatností s českou pojišťovnou“.

Místopředsedové HZDS Michal Kováč a Augustin Marián Húska tehdy jednali se svými kolegy z ODS Miroslavem Mackem, Petrem Čermákem a Jiřím Kovářem, zatímco se předsedové Klaus a Mečiar dohadovali sami mezi čtyřma očima. Někteří novinoví komentátoři se tehdy domnívali, že Mečiar kladl úmyslně podmínky, které byly pro českou stranu nepřijatelné, aby ji přiměl k prvnímu kroku demontáže společného státu. Podle průzkumů veřejného mínění byla totiž převážná většina Slováků proti rozdělení Československa a vyhlášení samostatného slovenského státu. Koncem roku 1991 podporovalo na Slovensku rozpad federace pouze 11 % dotázaných, v Čechách to bylo dokonce jen 6 %.

V pátek 11. června se v budově hlavní kanceláře ODS ve Sněmovní ulici v Praze na Malé Straně konalo další kolo jednání delegací HZDS a ODS. Klaus na něm vyrukoval s novým návrhem, který byl označen jako „malý Marshallův plán pro Slovensko“. Požadoval totiž silnou federaci, dodatečné investice pro Slovensko, aby se slabší část federace dokázala vypořádat s ekonomickou reformou, a v případě souhlasu nabídl HZDS křeslo federálního premiéra.

Slovenští vyjednavači nadále prohlašovali, že se Slovensko musí stát mezinárodně právním subjektem se „členstvím v OSN a jiných mezinárodních organizacích“. Podle Michala Kováče mělo příští soužití spočívat na „volném svazku svou suverénních států“. A k tomu na vysvětlenou dodal: „Jak tento svazek má vypadat, o tom budou občané rozhodovat v referendu.“

Skutečnost, že ODS tuto představu odmítla, napadl druhý den Vladimír Mečiar na tiskové konferenci v Bratislavě: „V jednom případě jsem použil jako příklad možnost členství Slovenska v OSN. Tato okolnost byla okamžitě vytržena z kontextu a vykládána jako naléhání Slovenska na členství v OSN, což není naší praktickou politikou v příštích měsících.“

   Obrat přineslo třetí kolo jednání ODS-HZDS: 17. června při dalším setkání v sídle ODS ve Sněmovní ulici v Praze navrhl Klaus Mečiarovi, aby oba vstoupili do federální vlády. Delegace HZDS však tento návrh odmítla s tím, že Mečiar bude vykonávat funkci slovenského premiéra. Padly tak poslední pochybnosti o záměrech HZDS. Bylo zřejmé, že Mečiarovo hnutí směřuje k samostatnému slovenskému státu.

ODS se chopila návrhu HZDS, aby každá republikíi kryla svůj rozpočet pouze vlastními příjmy. Po šestihodinové debatě bylo dosaženo zásadního souhlasu o struktuře vlády. Obě strany se dohodly na paritním zastoupení Čechů a Slováků v tomto kabinetu. Na ná sledující tiskové konferenci uvedl Mečiar, že nová federální vláda by mohla existovat rok a půl nebo ještě déle. Klaus to odmítl: „Je to příliš optimistický odhad, neboť vývoj státoprávních vztahů by mohl nabrat na dynami ce.“ Klaus a Mečiar dále oznámili, že budou kandidovat na pozice předsedů vlád svých národních republik.

Čtvrté kolo jednání mezi ODS a HZDS 19. června se konalo v bratislavském vládním hotelu Bórik. Čtrnácti hodinové rozhovory nakonec vyústily v politickou dohodu o rozdělení federace na dva samostatné státy, které budou hledat novou formu spolupráce. Jak řekl Václav Klaus: „Lepší řešení bylo sotva možné.“ Zároveň si obe delegace - tedy ODS a HZDS - stanovily pevný termín - září 1992 pro ukončení diskuse o definitivní podobě budoucích česko-slovenských vztahů.

Federální vláda Mariána Čalfy podala 26. června demisi. Prezident Havel ji pověřil vykonáváním funkce až do sestavení nového kabinetu. O dva dny později byl na ustavující schůzi nově zvoleného Federálního shromáždění zvolen jeho předsedou Michal Kováč z HZDS.

Prvního červencového dne navštívil Václav Havel Bratislavu naposled jako federální prezident. Setkal se se členy nově jmenované slovenské vlády Vladimíra Mečiara a v doprovodu Václava Klause se prošel prosluněnými ulicemi města. Lidé se zastavovali a tleskali mu. Ta tam byla někdejší nevraživost a pryč byly všechny reminiscence na 14. březen 1991, kdy byl Havel na náměstí Slovenského národního povstání napaden demonstranty.

Hned následující den jmenoval Václav Havel novou federální vládu v čele s Janem Stráským, členem ODS a dosavadním místopředsedou české vlády. Podle Klausových původních představ měl být Stráský jako schopný ekonom a organizátor českým premiérem, ale jakmile Mečiar odmítl vstoupit do federální vlády, šéfovi ODS nezbylo, než se mu přizpůsobit.

Další události se řítily v rychlém sledu - 3. července mělo nové Federální shromáždění zvolit nového prezidenta České a Slovenské federativní republiky. Už od rána se před parlamentní budovou v sousedství Národního muzea a Státní opery srocovaly davy lidí a vyjadřovaly podporu jedinému kandidátovi, dosavadnímu prezidentovi Václavu Havlovi. Ve dvoukolovém hlasování však nebyl zvolen. Chyběly mu hlasy většiny slovenských poslanců. Zástupci HZDS se z parlamentu vyplížili postranním východem, aby nebyli napadeni demonstranty. Odnesl to za ně sociálně demokratický poslanec Pavel Dostál, jehož si kdosi z Havlových příznivců spletl s některým slovenským politikem romského původu a plivl na něj.

„Musím konstatovat, že Václav Havel byl pro slovenskou reprezentaci naprosto nepřijatelný,“ vyprávěl později poslední federální premiér Jan Stráský. „Antipatie byla skutečně velmi silná a zřejmě má svůj původ v přesvědčení pana Mečiara, že prezident Havel se nějakým způsobem podílel na jeho odvolání z funkce slovenského premiéra. A představa, že by federace zůstala pod prezidentováním pana Havla, byla pro slovenskou reprezentaci ještě horší než myšlenka, že by zůstala jen federace.“

Druhé kolo prezidentských voleb se mělo uskutečnit 16. července. Havel už nekandidoval. Slovenský premiér a šéf HZDS se dal slyšet, že by jeho hnutí podpořilo kandidaturu bývalého federálního ministra vnitra Richarda Sachera. Další představitel HZDS a předseda Sněmovny národů Roman Zelenay (v roce 1994 zahynul při autonehodě na dálnici u Břeclavi) zároveň nabídl kandidaturu na prezidentské křeslo volebnímu lídrovi sociálních demokratů a někdejšímu místopředsedovi federální vlády prof. Valtru Komárkovi. Ale nakonec pro odpor vítěze českých voleb, ODS, nikdo z obou oslovených politiků nekandidoval. A tak se 16. července ve druhém dvojkole rozhodovalo pouze o jediném uchazeči o prezidentství - předsedovi republikánů Miroslavu Sládkovi. Už předem bylo jasné, že tato spíše komická figurka nemůže projít.

O den později schválili poslanci Slovenské národní rady Deklaraci o svrchovanosti Slovenské republiky. Jen o několik hodin později pak na Pražském hradě podepsal prezident Havel svou abdikaci. Podle tehdejších novin spolu obě události těsně souvisely.

Do věci zasvěcený Jan Stráský k tomu později prozradil: „...Se záměrem pana prezidenta abdikovat jsem byl seznámen hned poté, co jsem byl nominován do funkce předsedy federální vlády, to znamená ještě před jmenováním. V tomto smyslu jsem tedy nemohl být překvapen. Na druhou stranu musím říci, že jsem toto sdělení nepřijímal s žádným velkým nadšením a že i dnes si myslím, že toto rozhodnutí nebylo nejšťastnější...“

Se zajímavým svědectvím přišel prezidentův mluvčí Michael Žantovský. Podle něj byla prezidentova abdikace výsledkem zhruba čtyřhodinového přesvědčování Václava Klause. Jakmile se dozvěděl, že Mečiar nechce vstoupit do federální vlády, rozhodl se jednat a navštívil Havla na Hradě. Řekl mu prý zhruba toto: „Václave, my můžeme republiku udržet jen spolu dohromady. Pokud tě Slováci odmítli, tak to znamená, že republiku udržet nelze. Čím dříve odstoupíš, tím dříve se republika rozbije a tím dříve se můžeš znovu stát tentokrát už českým prezidentem.“

Václav Havel ho po určitém váhání poslechl a odmítl bojovat za udržení Masarykova, Benešova a Štefánikova Československa. Představa vlastního návratu do čela státu, byť menšího, pro něho byla mnohem lákavější a zajímavější než odkaz „otců zakladatelů“. Havel pak předal svůj úřad federálnímu premiérovi Stráskému, který jej z titulu své funkce zastupoval, a uchýlil se do soukromí. Československo už spělo ke svému konci. Jen málokdo mohl brát vážně třetí dvojkolo prezidentských voleb, v němž 30. července kandidovali tři takřka zcela neznámí lidé - poslankyně Liberálně sociální unie Marie Kristková, Zdeněk Pinta a Z. V. Procházka. Samozřejmě žádný z nich nedostal plný počet hlasů. K šestému kolu jednání mezi HZDS a ODS pak došlo 26. srpna v brněnské vile Tugendhat. Okamžitě po jeho skončení oznámil Vladimír Mečiar, že k 1. lednu 1993 předpokládáme, že by vznikly Česká republika a Slovenská republika jako státní útvary...“

Dne 1. září byla na schůzi Slovenské národní rady přijata Ústava Slovenské republiky. Její preambule „My, národ slovenský...“ vyvolala protesty maďarské menšiny, s nimiž se ztotožnila i madarská vláda v Badapešti.

Všechny tyto diskuse v médiích však přehlušila tragická událost na dálnici u Humpolce. V rychlosti zhruba 140 km/hod. zde vylétla z vozovky daleko do pole limuzína vezoucí do Prahy poslance Federálního shromáždění Alexandra Dubčeka. Zatímco řidič byl jen lehce raněn, významného politika musel s těžkými zraněními přepravit vrtulník do pražské nemocnice Na Homolce. Okolnosti havárie vyvolávaly od počátku nejedno podezření a dodnes jsou obestřeny určitým tajemstvím. Proč služební řidič, hospitalizovaný v humpolecké nemocnici a zpočátku velmi sdílný, přestal po návštěvě jistého muže z Prahy zcela hovořit? Proč odmítl mluvit s novináři i původní Dubčekův řidič, ačkoliv to ještě večer před schůzkou slíbil redaktorovi deníku Blesk? Kam se poděl obsah aktovky, kterou měl Dubček v době kritické nehody u sebe? Proč tentokrát seděl v autě na zadním sedadle, ačkoliv jinak prý sedával vedle řidiče? Pomineme-li všechny tyto a další podobné otázky, jedno je jisté: Když člověk, který byl pro svět symbolem Pražského jara 1968, po více než dvou měsících kómatu 7. listopadu 1992 vydechl naposled, zemřel nejen jeden z největších zastánců společného státu Čechů a Slováků, ale i nejvýznamnější kandidát na post slovenského prezidenta. Kterýsi z lékařů prozradil, že prý Dubček před smrtí blouznil a v kómatu mluvil. Údajně chtěl telefonovat někdejšímu sovětskému vůdci Brežněvovi...

V jakési podivné setrvačnosti se 24. září v takřka nepřetržitě zasedajícím federálním parlamentu uskutečnilo už čtvrté kolo prezidentských voleb. Původně měli být kandidáti dva - signatář Charty, bývalý poslanec Federálního shromáždění a křesťanský filozof Jan Sokol a Čechokanaďan, předseda Konzervativní strany - Svobodný blok Jiří Včelař Kotas. Sokol se však po soukromém rozhovoru s Václavem Havlem své kandidatury vzdal. Nepochybně poslechl naléhání svého přítele z časů disentu, který se už znovu viděl na Hradě, tentokrát jako český prezident. A tak se hlasovalo, sa mozřejmě bezvýsledně, pouze o jediném kandidátovi.

Dva dny po posledním federálním dvojkole prezidentských voleb oznámil sociálně demokratický posla nec Ivan Fišera, že pokud Federální shromáždění přijme jiný postup pro řešení státoprávního uspořádáni než referendum, hodlá občanská iniciativa Za prosperující Československo, jejíž výzvu podepsalo přes 183 000 lidí, naléhat na mezinárodní instituce, aby zánik československé federace považovaly za nelegitimní.

Václav Klaus na to reagoval obviněním české opozice, že se spojuje se Slováky. Předsedové sociální demokracie a Liberálně sociální unie Jiří Horák a František Trnka nakonec ustoupili a šéfovi ODS slíbili, že budou podporovat vznik českého státu. Klausovi v těch chvílích přispěchal na pomoc i Václav Havel, který navrhl, aby Česká národní rada vydala prohlášení, že se dosavadní formy soužití Čechů a Slováků vyčerpaly. Zcela nepochybně si chtěl pojistit jeho podporu při své budoucí kandidatuře na českého prezidenta. Ve veřejnosti totiž nápadně rostla obliba federálního premiéra Stráského, který přeskočil Havla na žebříčcích popularity, a vážně se mluvilo o tom, že by prezidentem České republiky mohl být právě on.

Koncem listopadu si federální parlament podepsal vlastní rozsudek smrti a schválil zákon o zániku federace. Hlasovali pro něj všichni poslanci HZDS a ODS a také dva sociálně demokratičtí poslanci - Valtr Komárek a Josef Žanda.

Od 1. ledna 1993 se na mapě Evropy objevily dva nové ministátečky - Česká republika a východně od ní Slovenská republika. Většina jejich obyvatel z toho nebyla příliš nadšena. Bývalého československého prezidenta Václava Havla pozvali v ten den jako soukromou osobu na slavnostní rozšířené zasedání Poslanecké sněmovny, vlastně bývalé České národní rady, do Vladislavského sálu Pražského hradu. Při této příležilosti se svěřil deníku Mladá fronta DNES, že náš menší domov je pravděpodobně homogennější: duchovně, kulturně, politicky, politickou tradicí...To by mohla být určitá výhoda při gigantické společenské přestavbě, kterou prožíváme. Zda tuto výhodu zhodnotíme či nikoli, závisí samozřejmě na nás...“

Ani slovem se nezmínil o tom, co mu leželo na srdci před rokem a půl, kdy se obával, že „rozpad Československa by měl... velmi osudové následky“. Nyní už totiž měl Havel plnou hlavu své příští politické kandidatury. Když jej poslední kandidát na ještě federálního prezidenta Jiří Včelař Kotas, který se rozhodl kandidovat také na českého prezidenta, vyzval k diskusnímu souboji v televizi, odpověděl mu dopisem s datem 31. prosince 1992: „...Nebudu s vámi diskutovat, nejsme v Americe.“ A podepsal se i se svým oblíbeným srdíčkem symbolizujícím údajné vítězství pravdy a lásky nad lží a nenávistí.

Havel se dokonce na Pražský hrad těšil do té míry, že jej jeho oblíbená Občanská demokratická aliance, v níž skončili mnozí z prezidentských poradců, např. Jiří Křižan, Ladislav Kantor či Jan Rejžek, nominovala na kandidáta, aniž vyčkala na svého koaličního partnera ODS. Kotase měli původně nominovat poslanci Hnutí za samosprávnou demokracii - Společnost pro Moravu a Slezsko. Žádali však za to od něj pro sebe 10 milionů korun a předseda Konzervativní strany odmítl jejich vy- dírání akceptovat. A tak byli 26. ledna 1993 Havlovými protikandidáty jen docentka Marie Stiborová, poslankyně za Levý blok, a vůdce republikánů Miroslav Sládek. Prezidentská volba začala incidentem na parlamentním záchodě, kde kandidující Sládek napadl jed noho fotoreportéra. Přivolaná ochranka musela předsedu SPR-RSČ vyvést a republikánští poslanci za to poznamenali zasedání sněmovny v nechutnými útoky proti Havlovi.

Ve volbách byl nakonec podle očekávání zvolen českým prezidentem Václav Havel, který dostal 109 hlasů. Pro Marii Stiborovou hlasovalo 49 a pro Miroslava Sládka 14 poslanců. Pro úplnost můžeme dodat, že dvanáct členů sněmovny nehlasovalo a šest jich odevzdalo neplatné lístky.

Pokud jde o uvažovanou kandidaturu Jana Stráského, v té době už ministra dopravy Klausovy vlády, bude nejlépe, když se k tomu vyjádří přímo on: „Já sám jsem zvažoval možnost být prezidentským kandidátem pro druhé kolo a nikoli proti Václavu Havlovi. Od počátku mi připadalo absurdní, aby jedna strana nominovala do jednoho kola volby proti sobě více než jednoho kandidáta. O tom jsme já ani vedení ODS nikdy neuvažovali.“

Po svém zvolení českým prezidentem se Václav Havel projevil jako člověk v některých ohledech nepoučitelný. Znovu totiž uvažoval o rozsáhlé prezidentské amnestii. Svou představu neprosadil, protože k tomu potřeboval souhlas premiéra Václava Klause. A tak se z bran vězení už naštěstí nevyhrnuly náhle nabytou svobodou zdivočelé davy „Havlových dětí“ jako před třemi lety. Amnestie se týkala převážně nedbalostních trestných činů. Na svobodu se dostalo přibližně 130 lidí.

Čas měl ukázat, že Havel na tento okamžik svého pokoření, který jen přidal na jeho pomalu narůstající averzi vůči Klausovi, nezapomněl. Jeho špatně skrýváná nechut k muži, který kdysi psával ekonomické úvahy do měsíčníku Tvář, kde byl on předsedou redakční rady, zvolna narůstala. Zatím Klausovu podporu potřeboval, ale jistě tomu tak nebude navždy...

 

 Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpět 0 příspěvků