Václav Havel - Necenzurovaný životopis 8.kapitola (druhá část)

Pokračování 8. kapitoly

Následující den uspořádalo vedení Čs. strany lidové tiskovou konferenci. Bylo na ní řečeno, že v úterý 5. června se Josef Bartončík setkal asi na hodinu s prezidentem Václavem Havlem. Bezprostředně po návratu od něho se jeho zdravotní stav akutně zhoršil a byl převezen do fakultní nemocnice v Praze na Karlově náměstí. Na jeho výslovné přání byl v tisku jeho zdravotní stav prezentován jako dobrý. Vedení ČSL se tato informace nezdála přiměřená. Ve středu 6. června asi odpoledne přišel lidovecký ministr stavebnictví Motyčka na sekretariát ÚV ČSL. Předtím se náhodou setkal s generálním prokurátorem ČR P. Rychetským, který mu sdělil, že na Bartončíka existují kompromitující materiály a měl by se okamžitě vzdát veřejných funkcí. Ve čtvrtek 7. června ráno ukázalo opakované vyšetření EKG, že Bartončík patrně prodělal infarkt. Téhož dne byl Jan Ruml požádán, aby do pěti hodin odpoledne předložil v nemocnici Bartončíkovi za přítomnosti Rychetského a zástupců vedení ČSL dotyčné kompromitující mateřiály. Vedení ČSL označilo postup Jana Rumla za hrubé porušení volebního zákona a překročení pravomocí náměstka ministra vnitra a popřelo, že by mělo informace, o čem Josef Bartončík hovořil s Václavem Havlem a zda mu přitom něco slíbil.

Volby začaly v pátek 8. června. Téhož dne vydala Kancelář prezidenta republiky toto prohlášení: „Vzhledem k probíhajícím volbám nepovažuje pan prezident za vhodné se k celé záležitosti v tomto okamžiku vyjadřovat. Celý případ objasní prezidentův poradce J. Křižan na pravidelném pondělním brífinku tiskového mluvčího prezidenta republiky.“

Křižan však promluvil už druhý den, tedy v sobotu, na tiskové konferenci přenášené televizí a rozhlasem. Aféra Bartončík v té chvíli zastínila první svobodné parlamentní volby po čtyřiačtyřiceti letech, stejně jako vyšetřování exploze na Staroměstském náměstí. Křižan hovořil o průběhu úterní schůzky prezidenta Havla s předsedou lidové strany. Zdůraznil, že po předložení nezvratných důkazů Bartončík svou spolupráci s StB před prezidentem nepopřel. Z nabídnutých řešení - okamžitě vystoupit a obvinění absolutně vyvrátit, nebo ihned odejít z politického života a vzdát se kandidatury ve volbách - přijal druhou variantu. V tom smyslu dal také prezidentovi slib, který dvakrát opakoval. Těsně po schůzce však dr. Bartončík náhle onemocněl, večer byl v rozhlase odvysílán a následující den v novinách o tištěn jeho předvolební projev a kandidatury se nevzdal.

   Jiří Křižan prozradil, že důkazy proti Bartončíkovi pocházejí ze dvou zdrojů - z brněnského registru agenturních svazků a z výpovědi důstojníka bývalé StB. Jan Ruml, který vystoupil po Křižanovi, prohlásil, že „je zcela vyloučeno, aby registr, jenž svou informací zastoupil ztracený agenturní svazek, poskytl podvržený údaj“. Ve středu 6. června, jak dále uvedl, ho Václav Havel pověřil, aby upozornil ministra vnitra Sachera jako člena předsednictva Čs. strany lidové na Bartončíkův slib, a zdůraznil, že prezident trvá na jeho splnění. V 16 hodin sdělil Sacher telefonicky Rumlovi, že navštívil dr. Bartončíka v nemocnici, ale ten se své kandidatury nehodlá vzdát. Představa, že by se Josef Bartončík, dosud místopředseda parlamentu, mohl stát jeho předsedou a prezident by do rukou tohoto agenta skládal slib, vedla prý Jana Rumla ke zveřejnění prohlášení. Náměstek ministra vnitra rovněž uvedl, že podezření o spolupráci dr. Bartončíka s StB existovalo už několik týdnů a výpis z registru mohl být proveden podstatně dřív.

Jako třetí vystoupil před televizními kamerami generální prokurátor ČR Pavel Rychetský: „Výslech tohoto svědka, důstojníka StB, se uskutečnil v úterý, tedy druhý den poté, co se sám přihlásil, na generální prokuratuře a trval od 9.30 do 12.40. Šlo o muže, který se zabýval kontrarozvědnou činností ve stranách Národní fronty a Josefa Bartončíka zpočátku řídil.“ (P. Rychetský tehdy neuvedl jméno pana Machatého. To se objevilo v novinách až o několik dní později.) Generální prokurátor dále řekl, „...tento důstojník StB měl mnohokrát v ruce materiály ztraceného svazku obsahující dr. Bartončíkem vlastnoručně podepsaný dobrovolný závazek ke spolupráci s StB. Vypověděl, že dr. Josef Bartončík pracoval jako placený agent s číslem 15301 pod krycím jménem Hájek. Velmi rychle se vypracoval na špičkového agenta... Jeho tajné informace dostávali přímo pánové Jakeš a Indra.“

Po této vzrušující tiskové konferenci, sledované s napětím miliony diváků, se uskutečnila, tentokrát už bez televizních kamer, tiskovka Čs. strany lidové. Byl zde přítomen i ministr vnitra Richard Sacher. Uvedl, že důkaz poskytnutý brněnským registrem svazků není přesvědčivý a nelze z něj jednoznačně a nepochybně vyvodit závěr, že dr. Bartončík byl agentem. Dále řekl, že ve středu při návštěvě dr. Bartončíka v nemocnici jej informoval o výpovědi důstojníka StB. Bartončík označil tuto výpověď za hrubou lež a celé obvinění proti sobě vyvracel.

Pravidelný pondělní brífink na Pražském hradě se už celé aféry dotkl jen okrajově. Prezidentův mluvčí Michael Žantovský v této souvislosti přiznal, že v počítačovém seznamu StB je evidováno jedenadvacet Hájků, z toho pět v Brně. „Nicméně podle data narození jde o Hájka, který v brněnském registru agenturních svazků je už veden pod jménem Bartončík,“ konstatoval před novináři.

Aféra Bartončík pomohla Občanskému fóru ke skutečně drtivému vítězství v parlamentních volbách. Zároveň však vrhla podivné světlo na dominantní postavení Václava Havla v tehdy ještě křehké československé demokracii. Sám smutný hrdina celé aféry JUDr. Josef Bartončík o celé záležitosti později vypověděl: „Motivace celé aféry byla zřejmá. Mělo jít o volební bombu proti tehdejší Křesťanské a demokratické unii. ...souviselo to také trochu se mnou. Vždyť zejména od prosince 1989, kdy jsem byl zvolen místopředsedou Federálního shromáždění a předsedou Sněmovny lidu, patřil jsem mezi několik nejvyšších ústavních činitelů této země. Patřil jsem do té nejužší skupiny, která připravovala volbu Václava Havla prezidentem, rekonstrukci parlamentu a další věci. ...Razil jsem zásadu těsné spolupráce s Občanským fórem... Byl jsem jako oficiální parlamentní činitel u toho, když Václav Havel slavnostně sliboval, že přivede národy ke svobodným volbám a pak se vrátí ke svým dramatům. Pod zorným úhlem tohoto ujištění jsem šel do boje za jeho zvolení, protože jsem byl přesvědčen, že představuje jedinou možnost a více méně byl disponován na tuto funkci přípravou ještě před listopadem 1989. Zásadně jsem však odmítal myšlenku, aby ve funkci prezidenta dále po kračoval.“

Možná právě proto musel být nakonec Josef Bartončík „odstřelen“, a to i za cenu flagrantního porušení volebního zákona. Sám postižený k tomu podotkl: „Už v jarních měsících roku 1990 se v přístupech některých vysokých představitelů začaly objevovat prvky, které svědčily o stoupající oblibě moci. Moje pověstná schůzka s Václavem Havlem v předvolebním týdnu zdaleka nebyla jediná. Setkávali jsme se často a řekl bych, že pokud jde o dramatičnost, některé předchozí tu poslední předčily... Dost se mnou otřáslo, a dal jsem to také najevo, když na schůzce, která té poslední předcházela, se bez ohledu na eventuální výsledek nadcházejících voleb začaly »přidělovat« hlavní posty a uvažovat, jak zajistit, aby to takhle vyšlo. Mimochodem, v této souvislosti byly také mně nabízeny dosti významné funkce, pokud bych ovšem do toho šel s nimi. A to jsem samozřejmě nemohl přijmout. Tohle všechno byly skutečnosti, které zde sehrály určitou roli.“

Že na Bartončíkových slovech bylo hodně pravdy, nepřímo potvrdil sám Havel. Při návštěvě Košic v červnu 1990 prohlásil, že předsedou nové federální vlády se stane opět rodák z východního Slovenska Marián Čalfa, aniž se o tom vítězové voleb Občanské fórum i Verejnosť proti násiliu vůbec stačili poradit. Zkrátka demokratické zásady a ohledy na ostatní byly Václavu Havlovi vždy trochu cizí.

Třetí schůze (5. července 1990) Federálního shromáždění vzešlého ze svobodných voleb měla jediný bod programu - volbu prezidenta republiky. Kandidát, jehož navrhli společně zástupci Občanského fóra a Verej­nosti proti násiliu, byl také jen jeden, Václav Havel, a byl také - tentokrát už v tajných volbách - zvolen prezidentem. Získal 234 hlasů, jen 50 poslanců bylo proti. Havel nejspíš zapomněl, že kdysi sliboval Alexandru Dubčekovi, že navrhne jeho, stejně zapomněl na své údajné předsevzetí vést národy jen do svobodných voleb. Ostatně Dubčeka do funkce prezidenta ani navrhnout nemohl, když se premiérem opět stal na jeho výslovné přání osvědčený Slovák Marián Čalfa. Ten totiž nikdy neopomněl své kroky jako předsedy vlády předem konzultovat právě s Václavem Havlem. Jeho přítomnosl v čele kabinetu zajišťovala prezidentovi, že bude mít v rukou mnohem větší moc, než jen tu vyplývající z omezených pravomocí formální hlavy státu.

„Mému druhému zvolení... mnoho rozpaků a dohadů nepředcházelo,“ napsal prezident na sklonku července 1991 v knížce Letní přemítání. „Navrhly mne síly, které na celé čáře vyhrály volby (opozice se s nimi v této věci dokonce ztotožnila), já sám jsem nevyvinul žádné úsilí k tomu, abych byl zvolen, ale zároveň jsem nic nepodnikal proti tomu; odmítnutí této mé druhé kandi datury by tehdy bývalo obecně vnímáno jako nepochopitelný útěk z bojiště, ne-li přímo zrada na čerstvě započatém díle. Takže mé druhé prezidentství bylo zase jen určitým prodloužením toho prvního, jeho zákonitým pokračováním, plněním téhož úkolu, který jsem přijal už předtím: pomoci této zemi přejít od totality k demokracii, od satelitního postavení k nezávislosti, od centrálně řízeného hospodářství k ekonomice tržní.“

Proklamovaný požadavek přechodu k tržní ekonomice si zapamatujte. Nepříliš totiž ladí s další aférou, která se měla brzy rozpoutat a v níž měl opět prsty prezident Havel. S aférou Družstevního agrokombinátu Slušovice.

V jejím pozadí stál Havlův přítel z období disentu Stanislav Devátý, který byl z tohoto podniku v roce 1988 propuštěn a nyní jako poslanec Federálního shromáždění podal na vedoucí funkcionáře slušovického agrokombinátu trestní oznámení pro podezření ze spáchání trestného činu zneužití pravomocí veřejného činitele. Byla to Devátého osobní msta nebo skutečně došlo k porušení práva? Dejme nejdříve slovo bývalému disidentovi: „Byl jsem vyhozen z práce bezprostředně poté, co jsem se stal mluvčím Charty 77. Nejvíc mě mrzí, že vedení družstva zorganizovalo jakousi šaškárnu, kde za účasti 600 družstevníků jsem byl jako »hlasem lidu« vyloučen. Z toho důvodu, že jsem odmítl nastoupit na detašované pracoviště v Popradu.“

Někdejší náměstek předsedy slušovického agrokombinátu prof. ing. František Trnka, který sám patřil po svém vyhození z KSČ v roce 1970 k politicky pronásledovaným, měl pro celou záležitost trochu jiné vysvětlení: „V té době bylo panu Devátému nabídnuto, aby na čas odešel do Popradu, kde byl jeden náš pobočný závod, a bylo mu řečeno, že až rozruch kolem něj jako mluvčího Charty utichne, vrátí se zpátky do Slušovic. Šlo tedy o dočasnou záležitost. Jenže on toto řešení odmítl a začal dělat ještě větší scény. Nakonec zbyly dvě možnosti. Buď mu dovolit působit přímo ve Slušovicích, kde by jako mluvčí Charty poutal na podnik pozornost StB, a tím mohl ohrozit pracovní příležitosti ne desítek, ale stoveki  možná tisíců lidí, anebo se s ním rozejít. Celá věc byla rádně projednána na členských schůzích družstevníků a podle mého hlubokého přesvědčení jsme postupovali tak, jak postupuje každý podnik kdekoliv na Západě. Tam by se s panem Devátým dokonce ani nebavili a odešel by na hodinu. A nikdo by se kolem toho nebouřil. Nebo bouřil zbytečně.“

Je pozoruhodné, že slušovické zemědělské družstvo, které tolik vadilo v reálném socialismu, že se o něm ani nesmělo psát v novinách a někteří vedoucí komunističtí funkcionáři hovořili v souvislosti s ním o „revizionistickém podhoubí“ a „kontrarevolučním centru“, začalo vadit i v novém demokratickém režimu, volajícím po tržních vztazích a silné ekonomice. Tedy po tom, co bylo ve Slušovicích samozřejmostí dávno před listopadem 1989. Po „sametovém“ převratu se najednou v souvislosti se slušovickým agrokombinátem začalo dokonce mluvit o „mafiích“, „nomenklaturních bratrstvech“ a „temných silách“.

Při příležitosti dvaadvacátého výročí okupace Československa armádami pěti zemí Varšavské smlouvy 21. srpna 1990 pronesl z balkónu pražského Špalíčku, tehdy sídla Občanského fóra, Václav Havel patrně svůj nejslabší projev za dobu dosavadního působení ve funkci prezidenta. Vrátil se právě z dovolené na Bermudách a z cesty po několika zemích Latinské Ameriky. V té neklidné době zřejmě cítil potřebu promluvit razantněji než jindy. A tak tisíce lidí tleskaly jeho slovům, že „naše revoluce není dokončena“ a „krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím“.

Den nato, na mimořádném zasedání představenstva Družstevního agrokombinátu Slušovice, odstoupil z funkce předsedy doc. ing. František Čuba a při této příležitosti řekl: „Včera ve svém vystoupení na Václavském náměstí se prezident Havel již potřetí negativně vyslovil proti našemu družstevnímu agrokombinátu. Poprvé se o DAK negativně vyjádřil na zasedání Federálního shromáždění, podruhé na tiskové konferenci. Do našeho družstevního agrokombinátu bylo vysláno jedenadvacet revizorů před volbami a sedmnáct revizorů po volbách. Byli jsme několikrát předvoláni na prokuraturu. Bankám byl dán pokyn, aby nás nefinancovaly. Podniky byly vyzvány, aby od nás nic nekupovaly a nic nám neprodávaly. Všemi opatřeními byla našemu DAK vytvořena složitá situace, která byla a je překonávána s velkými obtížemi... Vím, že útok je veden především proti mé osobě... Vždycky jsem měl, mám a budu mít zájem na udržení, rozvoji a rozkvětu DAK Slušovice. Abych mu vytvořil klidné podmínky existence, rozhodl jsem se pod de facto diktátem prezidenta vzdát se své funkce.“

Otevřený dopis Václavu Havlovi tehdy zaslalo 21 pracovníků Družstevního agrokombinátu Slušovice vyloučených po roce 1968 z KSČ. Požádali ho, aby zvážil svůj postoj vůči jejich podniku. Uvedli, že František Čuba pro ně zůstane předsedou mimo jiné také proto, že je přes politickou perzekuci, v době, kdy nesměli dostat ani tu nejtěžší práci, zaměstnal a často s rizikem kryl, a nyní, kdy by měl sklidit uznání, odchází na vrcholu tvůrčích sil do ústraní. V závěru dopisu navrhovali Havlovi společné setkání. Ujistili ho, že to v žádném případě nebude ztracený čas, neboť zprostředkované informace nejsou vždycky kompetentní.

K setkání sice nedošlo, ale za to se dal znovu slyšet poslanec Federálního shromáždění Stanislav Devátý: „Mám důkazy, že družstvo už v roce 1989 využilo všech svých nátlakových způsobů a přes KV KSČ v Brně se snažilo ovlivnit prokuraturu i soud v můj neprospěch, což se potvrdilo v únoru 1990, kdy jak zástupce soudu, tak prokuratury přiznali, že byli takto ovlivňováni. Proto jsem podal trestní oznámení na předsedu družstva Františka Čubu a další spolupracovníky ve vedení družstva... Dnes došla věc tak daleko, že na právního zástupce Slušovic JUDr. Kaláče mí přátelé ze Zlína podali trestní oznámení pro pomluvu, poněvadž vedení družstva mě označovalo za spolupracovníka StB. Docent Trnka předložil na federálním ministerstvu vnitra dokument údajně svědčící o tom, že jsem přímo pracoval ve Státní bezpečnosti. Můj podpis je tam evidentně zfalšovaný. Expertiza prokázala, že nejenom podpis, ale ani text není pravý...“

Slušovický agrokombinát se ale mezitím rozpadl na sedm družstev a nejrůznější kontrolní orgány si zde doslova podávaly dveře. Podle zpráv z novin tu byly zjištěny různé hospodářské nesrovnalosti spojované s fámami o „ulití“ tajných prostředků KSČ a Státní bezpečnosti. Ještě nedávno tak prosperující podnik náhle dlužil státu na daních 246 milionů korun a zároveň další miliony jiným podnikům se vyčíslovaly v 1560 ar­bitrážních sporech.

Po čase se na scéně znovu objevil poslanec Federálního shromáždění Stanislav Devátý, který v interpelaci upozornil federálního ministra vnitra Jána Langoše na smlouvu, kterou prý v roce 1988 uzavřelo vedení slušovického agrokombinátu s 1. správou Státní bezpečnosti, na jejímž základě měly být údajně pro Slušovice bezcelně pašovány ze zahraničí vzorky embargovaného zboží, materiálů a biotechnologické poznatky. První ministrova odpověď z 12. dubna 1991 existenci takové smlouvy popřela. Byla totiž připravena Langošovými podřízenými v době jeho cesty do Francie. Ale po protestu poslance Devátého odpověděl federální ministr znovu. A vida, existence kontaktů mezi StB a DAK Slušovice byla náhle potvrzena.

Co na to řekl doc. František Čuba? „Nehodlám lhát a tvrdit, že k nám pracovníci StB nejezdili. Ano, jezdili. Ale především za nákupy a údajné zápisy předkládali svým nadřízeným jen jako své alibi o zdůvodnění svých výjezdů do Slušovic. To že uváděli ve svých záznamech taková fakta, jako že využíváme z československých výzkumných ústavů jen 9,2 % výsledků výzkumu, zatímco 46 % získáváme z materiálů a vzorků přivážených ze služebních cest svých pracovníků atd., si mohli přečíst také v našich novinách. Vždyť jsme se tím nikdy netajili. Chtěli jsme jen veřejně prezentovat neschopnost československých výzkumných ústavů.“

Znovu se Slušovice objevily na prvních stránkách deníků, když krajský soud v Brně opakovaně podruhé zamítl žádost o registraci DAK MOVA Slušovice, jednoho z družstev vzniklých na troskách někdejšího mamutího agrokombinátu, které mělo nejblíže k bývalému manažerskému jádru kolem docenta Čuby. Jenže to, co možná nesmělo schválit Brno, neplatilo v Bratislavě. A tak se doc. Fantišek Čuba objevil ve Slovenské republice a 7. června 1991 byl u obvodního soudu v Bratislavě 1 zaregistrován podnik DAK MOVA Bratislava. Ostatně, jak uvedl, odtud to prý bude mít do Vídně a Budapešti blíž.

Největší zděšení to patrně vyvolalo v Praze. Federální ministr vnitra Ján Langoš, mimochodem příbuzný Václava Havla - jeho nevlastní sestra je totiž Dagmar Ilkovičová-Havlová, manželka prezidentova bratra Ivana, se týdeníku Reportér svěřil: „Mě nejvíce zajímá záležitost dvou registrací. Zdá se mi, že DAK MOVA jen těžko mohl předložit při registraci v Bratislavě dokumenty, které by jeho právní postavení úplně změnily. Pokud se nenajde dostatečné vysvětlení, vznikne nebezpečný precedens pro dvojprávní stát. Na pozvání ministra Sokola jsem se zúčastnil porady s vyšetřovateli. Z toho, co jsem zde slyšel, vyplývá, že případ Slušovice je velice složitý a vyšetřování má opravdu široký záběr...“

A na otázku, zda jsou Slušovice skutečně jakýmsi „centrem temných sil“, zareagoval ministr Langoš slovy: „Co se týče onoho „centra temných sil“, musím konstatovat, že informace, které mám k dispozici, ve mně nevyvolávají nejlepší pocit. Hrozí nebezpečí vzniku neviditelných mocenských seskupení, které si budou kupovat politiky a politiku.“

Veden těmito obavami pozval ministr Langoš do své kanceláře k přísně tajné schůzce zhruba devět lidí, mezi nimi samozřejmě poslance Devátého, českého ministra zemědělství Kubáta a prezidentova poradce Křižana, aby s nimi zkonzultoval, jak dál bojovat proti „slušovické mafii“. Přítomnost hned tří lidí blízkých Václavu Havlovi - Křižana, Devátého a pochopitelně i Langoše - svědčí o jeho neutuchajícím zájmu o celou záležitost.

A pak přišla událost jako vystřižená ze špatného akčního filmu. Ve středu 28. srpna 1991 krátce po půlnoci přepadlo mezinárodní letiště Ostrava-Mošnov jedenapadesát maskovaných mužů. Šestatřicet z nich patřilo k jednotce rychlého nasazení federálního ministerstva vnitra, byli to tedy podřízení ministra Langoše, zbytek tvořili příslušníci vojenské policie, to znamená podřízení federálního ministra obrany Luboše Dobrovského. Ozbrojenci se razantním způsobem zmocnili celého letiště a do řídicí věže pronikli tak, že napřed rozstříleli zámek u dveří. Všichni pracovníci letového provozu byli pak spoutáni a museli si lehnout na zem. Komando si také vynutilo vstup do letadla najatého společností Cargo Moravia spjatou se Slušovicemi; prohledalo je, třebaže jeho trup byl pomalován výsostnými znaky USA. Tehdejší mluvčí federálního ministra vnitra Martin Fendrych na tiskové konferenci uvedl, že razie se uskutečnila pro vážné podezření, že se na letišti vyskytují nelegálně držené zbraně a drogy. Ministr Langoš k celé zjevně neúspěšné akci v televizi zpupně dodal, že si na takové věci „veřejnost bude muset zvyknout, pokud se Československo bude chtít vyrovnat se zvlášť závažnými formami trestné činnosti“.

Světlo do celé podivné a temné záležitosti vneslo až tiskové prohlášení DAK MOVA Bratislava, v němž se mimo jiné pravilo: „..V zoufalé snaze konečně dostat vedení DAK MOVA do vězení ztrácejí orgány federálního ministerstva vnitra soudnost při posuzování získaných informací. Zřejmě tu šlo o pokus dokázat konečně, že Slušovice obchodovaly se zbraněmi a drogami.“ S názorem, že šlo o policejní akci zjevně namířenou proti Slušovicím, souhlasil i tehdejší zástupce ředitele severomoravské policejní správy podplukovník Jiří Sprušil.

 

 

Údajně právě ve zmíněném bezvýsledně prohledaném letounu měla firma DAK MOVA pašovat radioaktivní červenou rtuť... Prý. Zkrátka a dobře, „temné Slušovické žilky“ bylo třeba vymýtit i za cenu, že dojde občas k omylu.

Zdaleka ne všichni politici přijali Havlovu představu Slušovic jako „centra temných sil“. Například tehdejší poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman se vyjádřil o bývalém slušovickém předsedovi docentu Františku Čubovi takto: „Tento člověk dokázal ve velice těžkých podmínkách rozvíjet skutečnou, nikoliv podvodnickou tržní ekonomiku. Byly doby, kdy mu komunisté vyhrožovali zatčením, a dokonce už byl zatykač připraven. Myslím si, že jedna z největších chyb, která se u nás po listopadu 1989 stala, spočívala v tom, že jsme slušovický model nerozšířili na celou republiku, ale naopak díky osobním animozitám několika málo inteligentních fanatiků jsme ty »temné slušovické žilky«, jak říkal neinformovaný pan prezident, naprosto zbytečně přeťali... Pro mne Slušovice nepředstavují nic jiného než revitalizaci Baťova systému. Jestli jsou čeští podnikatelé, které skutečně upřímně obdivuji, tak jsou dosud jenom dva - Tomáš Baťa a František Čuba..“

Možná prorocká slova vyřkl v březnu 1992 mluvčí DAK MOVA Bratislava, tedy původně slušovického družstva v nové působišti, prof. MVDr. Peter Popesko: „Pro budoucnost máme dvě cesty. Buď budeme pokračovat v budování velkých podniků, ať už soukromých nebo družstevních, a začneme se přibližovat americkému zemědělství, nebo vyhovíme přání států Evropské unie, rozdrobíme výrobu na malé živořící podniky a budeme čekat dalších padesát let, než se tato rozdro- benost reintegruje na úroveň nynějšího Rakouska a Německa. Státy Evropské unie nemohou připustit, aby se v jejich blízkosti vyvíjelo zemědělství, které by mělo podobu americké velkovýroby, zatímco státy Evropské unie jsou nuceny zemědělství dotovat.“

Četl tyto řádky prezident, s jehož bezprostředním požehnáním se likvidace Slušovic uskutečňovala? Nebo byly ve hře ještě nějaké další zájmy?

 

Pojďme však dále. V už vzpomínané knížce Letní přemítání, vzniklé na rozmezí července a srpna 1991, Václav Havel mimo jiné napsal: „Často se mne novináři, zvláště zahraniční ptají, jak se idea »života v pravdě«, »idea nepolitické politiky« či »idea politiky podřízené svědomí« dá vůbec v praxi uskutečňovat a zda jsem - ocitnuv se ve vysoké státní funkci - nemusel mnohé z toho, co jsem psal jako nezávislý kritik politiky a politiků, revidovat, anebo zda jsem dokonce nebyl donucen slevit z nároků, které jsem na politiku kladl jako disident, tedy z nároků vyvozených z ,disidentské‘ zkušenosti a stěží jinde než právě jen ve sféře ,disidentství‘ uplatnitelných.

Leckdo mi zřejmě nebude věřit, ale já - po roce a půl prezidentování v zemi plné problémů, o nichž se prezidentům ve stabilizovaných demokraciích ani nesní - mohu odpovědně říci, že jsem nebyl donucen odvolat nic z toho, co jsem dříve napsal, či na cokoli, o čem jsem psal, změnit názor. Je to možná neuvěřitelné. Ale je tomu opravdu tak: já nejenže nemusel změnit svůj názor, já se v něm dokonce utvrdil!“

Navzdory pýše čišící z těchto Havlových slov, si ho dovolím trochu poopravit. Především velmi brzy vzala v praxi za své jeho idea „nepolitické politiky“, vtělená do všeobjímajícího Občanského fóra, jehož byl neformálním vůdcem požívajícím nej větší autority. A navzdory Havlovu odporu vůči stranám a stranictví, právě koncepce stran začala v české politice brzy nabývat vrchu. Příčinou rozpadu Občanského fóra se paradoxně stal jeho volební úspěch v červnu 1990. Připomíná to jeden z přímých účastníků těchto událostí, v té době poslanec České národní rady Jiří Honajzer: „Drtivé vítězství Občanského fóra... mělo pro ty, kteří sestavovali kandidátky, jeden nečekaný důsledek. Do zastupitelských sborů se tak dostalo z míst, která se zdála být nevolitelná, daleko víc představitelů pravice, než mohli čekat.. Po parlamentních prázdninách se... situace začala radikálně měnit. Nespokojení poslanci pravicového zaměření s obavami sledovali pokles popularity OF i bezkoncepčnost politiky obou vlád. Po řadě diskusí pak tato nespokojenost vedla k ustavení Meziparla mentního klubu demokratické pravice. Dělení Občanského fóra bylo na obzoru...“

Tehdejší předseda české vlády Petr Píthart vzpomínal na nově vzniklou situaci: „Volební manažeři Občanského fóra a lidi kolem nich se cítili v povolebním OF nedostatečně zastoupeni, tudíž nedoceněni. V červnu 1990 vyhrálo OF volby víc, než se čekalo, a tihle manažeři na tom měli svůj podíl. Organizačně zdatní, neopotřebovaní, netrpěliví, radikální. Do OF, po vítězných volbách poněkud ospalého, vnesli neklid a touhu celé to předělat. Tím vytvořili ideální prostředí pro nástup Václava Klause.“

Sám Klaus odpověděl na otázku, kdy si poprvé uvědomil, že je politické rozštěpení OF nutností, takto: „To byly volby roku 1990. Již tehdy jsem měl na mítincích pocit, že už není možné lidem nalhávat, že svým bojem za co nejvíce hlasů pro OF bojují zároveň o hlasy pro pana Jičínského, Zemana, Komárka, Uhla. Z toho jsem byl dost nervózní, kampaň však musela proběhnout tak, jak proběhla. Ale bylo mi jasné, že chvíle názorové a politické krystalizace se blíží.“

Klaus měl být po prvních demokratických volbách v červnu 1990 odsunut z vlivného postu ministra financí federální vlády do neutrální pozice guvernéra státní banky. Podle tvrzení Petra Pitharta mu to tehdy v rozhovoru mezi čtyřma očima nabídl prezident Václav Havel. Zřejmě už tehdy v něm tušil nebezpečného politického soupeře. Klaus však Havlovu nabídku rezolutně odmítl. Později se k celé záležitosti vyjádřil: „Skutečnost, že jsem to byl já, kdo ve volbách získal nejvíce preferenčních hlasů ze všech kandidátů vůbec, především rozhodla o mém dalším setrvání ve funkci ministra. ..“

V sobotu 13. října 1990 se v areálu Vltava v Praze-Hostivaři konal celorepublikový sněm Občanského fóra. Vojtěch Sedláček informoval o tom, že kolegium se rozhodlo kooptovat za svého člena ministra financí Václava Klause. Řekl: „Důvody jsou zřejmé. Václav Klaus je jedním z významně odpovědných činitelů za hospodářskou reformu, jejíž realizaci pokládá kolegium OF za prioritní politický úkol.“

Jedním z vrcholů sobotního sněmu byla volba předsedy. Navrženo bylo osm kandidátů: Václav Havel, Jan Urban, Tomáš Sokol, Daniel Kroupa, Ivan Fišera, Martin Palouš, Pavel Rychetský a Václav Klaus. Pouze tři posledně jmenovaní vyslovili se svou kandidaturou souhlas. Před hlasováním se kandidatury vzdal Rychetský. Zdůvodnil to tím, že nemůže z časových důvodů kumulovat funkci místopředsedy vlády s funkcí předsedy OF. Ze 176 hlasů jich Klaus obdržel 115, Palouš 52. Tím začal strmý vzestup politické kariéry Václava Klause.

Petr Uhl vysvětlil Klausovo zvolení do čela OF následovně: „Volbu... ovlivnil podle mého názoru naprosto nešťastný výrok Jiřího Dienstbiera mladšího, který srovnávaje oba kandidáty uvedl, že v době, kdy Martin Palouš přečetl na Václavském náměstí dokument Charty 77 a byl za to Státní bezpečností na místě zatčen, že přibližně v této době Václav Klaus odmítl podepsat solidarizační prohlášení s Václavem Havlem. Já se domnívám, že lidé, kteří na sněmu seděli, a devadesát procent z nich, ne-li více, nemělo nikdy s opoziční nebo disidentskou činností v minulém režimu nic společného, byli ještě více popuzeni, a tím ochotněji dali hlas někomu, kdo je z jejich středu. Tedy Václavu Klausovi.“ Václav Havel, který byl až doposud považován za neformálního nevoleného vůdce Občanského fóra, byl pochopitelně Klausovým zvolením předsedou zklamán. Zatímco Martina Palouše by mohl považovat za svou prodlouženou pravou ruku, nic takového nemohl říci o příliš suverénně vystupujícímu Klausovi. Na tiskové konferenci Transnacionální radikální strany, která byla součástí Občanského fóra, došlo 10. ledna 1991 k malému skandálu. Prezidentova švagrová Dáša Havlová informovala, že den předtím na setkání signatářů Charty a zakladatelů Občanského fóra, byl prý Václav Klaus vyzván, aby odstoupil. Údajně na tuto výzvu neodpověděl. Ale už o dva dny později, 12. ledna na sněmu Občanského fóra, vzala Dáša Havlová svůj výrok z tiskové konference s omluvou zpět, a dokonce kvůli tomu rezignovala na své členství v pracovním předsednictvu sněmu. Prezident na jednání přítomen nebyl, pouze Saša Vondra přečetl jeho zdravici, která zdůrazňovala, že „OF musí získat novou dynamiku, pevnější vedení, více kázně a srozumitelnosti, zároveň však nesmí být dotčena jeho vnitřní široká názorová pluralita. Případné rozdělení OF na dvě či více stran by bylo nezodpovědné a přineslo by to tragické důsledky jak pro fórum, tak pro tuto zemi.“

Ale už 8. února, tedy necelý měsíc po sněmu, prohlásil Klaus na tiskové konferenci: „Nabízíme rozdělení OF na dvě části, které by okamžitě vytvořily pevnou dovolební koalici a deklarovaly by pravděpodobnost i koalice povolební.“ Na zámku v Lánech se pak 10. února sešel prezident Havel s některými představiteli Občanského fóra. Jak po setkání sdělil jeho mluvčí Michael Žantovský, účastníci se dohodli na rozdělení OF na Občanskou demokratickou stranu a Občanské liberální hnutí. Definitivním koncem fóra byl jeho mimořádný sněm 23. února v nevytopeném sále pražské Lucerny, na němž Klaus jednoznačně řekl: „OF se dostalo na rozcestí, kde jediným východiskem je jeho rozdělení.“ Antistranická respektive nadstranická koncepce politiky Václava Havla tím utrpěla porážku.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků