Václav Havel - Necenzurovaný životopis 6.kapitola (druhá část)

Pokračování 6.kapitoly

Se zmíněnými Havlovými třiapadesátými narozeninami 5. října 1989 souvisí i jedna zábavná příhoda. Jeho přátelé mu totiž poblahopřáli inzerátem přímo v orgánu ÚV KSČ Rudé právo. „Dne 5. 10. 1989 oslavil narozeniny Ferdinand Vaněk z Malého Hrádku.“ Ferdinand Vaněk bylo jméno z několika Havlových her, za nímž se skrýval Havel sám, a Malý hrádek byl samozřejmě Hrádeček. Inzerát doplnila Havlova fotografie z mladších let. Ale i kdyby tam byla jeho současná podobenka, žádná z pracovnic inzertního oddělení Ruzdého práva by Havla nepoznala. Vždyť jeho tvář byla širší veřejnosti prakticky neznámá. A tak z vytištění inzerátu byl sice ve vydavatelství malér, alenikdo to nebral vážně. Události se dávaly pomalu do pohybu.

Nobelovu cenu za mír a spolupráci mezi národy za rok 1989 nakonec neobdržel Havel, ale v indickém exilu žijící tibetský duchovní vůdce dalajláma. Červnový masakr na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zřejmě udělal na udělující výbor větší dojem než dramatický boj československé opozice. Václav Havel k tomu na telefonický dotaz z Rádia Svobodná Evropa uvedl: „Pokud jde o tu volbu dalajlámy, tak já myslím, že je to velmi dobrá volba, ten dalajláma si to rozhodně zaslouží a mám dojem, že ten Tibet byl trošku v ústranní pozornosti, ten tragický osud Tibetu v posledních letech.“ 

Před svátkem vzniku Československa – 28. říjnem – dal federální ministr vnitra Kincl nový příkaz k Havlovu zatčení. Dramatik ho však předběhl a se zánětem průdušek, na který trpěl už od dětství a silným kouřením si ho ještě přivolával, ulehl v nemocnici Na Františku. Když přichvátali příslušníci Státní bezpečnosti, ošetřující lékaři jim odmítli svého pacienta vydat. „Má teploty a není schopen převozu,“ prohlásili stroze a ministrův příkaz zůstal nesplněn. A demonstrantům, kteří ve sváteční den táhli Prahou z Václavského náměstí a skandovali jeho jméno, prý zamával z okna nemocnice. Policisté samozřejmě měli v ten den opět pohotovost. „Bylo to kouzelné,“ vzpomínal později Miloš Zeman, „protože vždycky zvolali Óóóbušky k nasazení připravit! a k mému úžasu si vždycky dali na prsa bílé obušky a teprve pak se rozeběhli, my však byli rychlejší. Dokonce jsem se ještě stačil navečeřet v Celetné ulici, projít průchodem a připojit se k další fázi demonstrace.“

4. listopadu 1989 uveřejnil britský deník The Independent interview s Václavem Havlem. Jeho autor doslova napsal: „Na Havla se mnozí spoluobčané dívají jako na možného budoucího prezidenta demokratického Československa. Jeho jméno je stále provoláváno těmi, kdo demonstrují za reformy. On sám tvrdí, že vždy by „raději krále nastoloval, než byl sám králem“. Ale uznává: „Opozice potřebuje profesionálního předáka. Lidé se však stydí stát se profesionálními politiky.“ 

Bezděčně se vnucuje otázka: Takže nakonec Havel vezme vůdčí roli jen proto, že ji nikdo vzít nechtěl?     

O pět dní později, 9. listopadu, přišla šokující zpráva z Berlína. Vedení NDR, v němž Egon Krenz nahradil přežívajícího stalinistu Ericha Honeckera, otevřelo západní hranice své země. Nadšené davy se valily k berlínské zdi a začaly ji z obou stran bourat. Následující den v Sofii rezignoval na svoji funkci předák bulharských komunistů Todor Živkov. A v neděli 12. listopadu pak v Římě papež Jan Pavel II. prohlásil před početnými zástupy poutníků z Československa blahoslavenou Anežku Přemyslovnu za svatou.

Na pátek 17. listopadu byly oficiálně ohlášeny oslavy Mezinárodního dne studentstva. V minulosti, s výjimkou roku 1968, kdy v tento dne vyhlásili vysokoškoláci třídenní okupační stávku na protest proti pobytu sovětských vojsk, býval studentský svátek připomínán spíše formálně a míval podobu pietních aktů v souvislosti se zastřelením studenta Jana Opletala a následným uzavřením českých vysokých škol nacisty v roce 1939. Tentokrát se však Bezpečnost obávala demonstrací ne nepodobných těm z 21. srpna a 28. října. Václav Havel se svými přáteli Sašou Vondrou, Vladimírem Hanzelem, jehož si vybral jako svého osobního tajemníka,  a Jiřím Křižanem nepředpokládali, že by 17. listopad měl představovat nějaký významný zlom. Tušili sice, že se totalitní režim vzhledem k nedávnému pádu berlínské zdi, symbolu rozdělení planety na dva světy, dlouho neudrží, ale sami se chystali na Den lidských práv, 10. prosinec, kdy měla mohutná demonstrace přinést žádoucí změnu poměrů. A tak Havel odjel s Jitkou Vodňanskou na Hrádeček.

Studentská manifestace byla svolána na Albertov na nádvoří Patologického ústavu lékařské fakulty, odkud v roce 1939 vyšel pohřeb medika Jana Opletala.   Podle kolujícího letáku Studentské unie měli odtud její účastníci pochodovat přes Karlovo náměstí, Štěpánskou ulicí do Opletalovy ulice, kde položením květin v parku před Hlavním nádražím měla být oslava ukončena. Protože hlavním pořadatelem byla Vysokoškolská rada městského výboru Socialistického svazu mládeže, Obvodní národní výbor v Praze 2 manifestaci povolil. Na nátlak Bezpečnosti, která se obávala pochodu manifestantů centrem města, však nařídil změnu trasy průvodu z Albertova na vyšehradský Slavín k hrobu básníka Karla Hynka Máchy. Že bude mít manifestace politický podtext, bylo zřejmé už z uvedeného letáku, v němž se mimo jiné pravilo:

„Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy. Neboť i dnes jsou tyto ideály vážně ohroženy…“

Manifestaci vedle Socialistického vazu mládeže spolupořádaly i nezávislé studentské organizace jako STUHA vedená syny předních disidentů Martinem Klímou, Markem a Martinem Bendovými a Jiřím Dienstbierem mladším a také, což je zvláště zajímavé, Nezávislé studentské sdružení, které s pomocí Petra Uhla založil údajný posluchač Vysoké školy báňské v Ostravě Růžička, ve skutečnosti poručík StB Ludvík Zifčák.  Vzrušenou atmosféru na Albertově povzbudil hned první projev dr. Josefa Šárky, účastníka Opletalova pohřbu v roce 1939. Když prohlásil: „Studenti nedejte se, jsem rád, že bojujete o to, o co jsme bojovali my tenkrát“, shromáždění mu nadšeně tleskalo a provolávalo „svobodu, svobodu“ a „dialog, dialog“. Velké nadšení vzbudil také projev studenta Martina Klímy,  který požadoval „vytvořit obraz národní sebeúcty, právo na svobodu nezávislé existence“ a vyzval k boji „za svobodu a proti totalitnímu bezpráví“. Z davu se ozývalo volání „ať žije Havel!“ a také „Masaryk!“ , „Dubček!“ a „nechceme Miloše!“  a „chceme novou vládu!“.

Alexander Dubček, jehož jméno také provolávali mnozí manifestanti, byl ve skutečnosti na Albertově přítomný. Je otevřenou otázkou, proč právě tento den vážil cestu z Bratislavy do Prahy? Byla v tom jen shoda okolností, nebo přijel záměrně, aby se účastnil demonstrace? Na tyto otázky nebude jistě s odstupem času snadné odpovědět. Dost možná, že měl někdo zájem, aby se v kritický den objevil v hlavním městě někdejší symbol Pražského jara. Cestou s průvodem na Vyšehrad Dubčeka, kterého doprovázel někdejší člen předsednictva ÚV KSČ z roku 1968 Václav Slavík, zatkli příslušníci Státní bezpečnosti a odvedli do služebny v tehdejším Paláci kultury, dnes Kongresové centrum, kde byl tři hodiny zadržován. Neměl tím být náhodou vytvořen mediální obraz hrdiny 17. listopadu? Podle některých svědectví se po této době objevil v davu na Národní třídě, kde jeho tvář údajně zachytila policejní kamera.

Je zajímavé, že zatčení Dubčeka měl na starosti tentýž major Žák, který v lednu zatýkal i Havla. Sám na to později vzpomínal: „Někdy kolem osmnácté hodiny jsem dostal rozkaz zajistit Alexandra Dubčeka, který se chystal na Vyšehradě promluvit k manifestantům. Tento údaj byl zjištěn z odposlechu telefonu Jana Urbana (signatář Charty a zpravodaj Východoevropské informační agentury - pozn. autora), který Dubčekovi volal ke Slavíkovým. Vyslal jsem na Vyšehrad skupinu asi pěti lidí pod velením kapitána Nepomuka, kteří měli za úkol pana Dubčeka zadržet a zdržet ho tak dlouho, aby nemohl vystoupit. Z jejich hlášení pak vím, že v době příjezdu této skupiny na Vyšehrad byl A. Dubček již zadržen a naše skupina pak s ním prováděla pohovor…“

S postupem majora Žáka však údajně nesouhlasil jeho nejvyšší nadřízený, už citovaný generál Lorenc. V následujících řádcích zároveň vysvětluje, proč před 17. listopadem nebyli preventivně zatčeni přední disidenti, jako se tomu dělo dříve před podobnými výročími. Vždyť například Václav Benda byl se svými syny na Albertově i na Vyšehradě a šel pak také v průvodu po bývalém Engelsově nábřeží. Dejme tedy slovo generálu Lorencovi: „K preventivnímu zadržení vedoucích opozice před 17. listopadem nedošlo. Považoval jsem to v té době již za bezpředmětné. Bezpečně jsem tehdy věděl, že ke zvratu dojde, když ne 17. listopadu, tak 10. prosince a nejpozději při Palachově týdnu v roce 1990. Situace mne už zcela zbavila iluzí, že by se uvnitř KSČ našla síla, která by dokázala něco změnit a bylo mi jasné, že boj o hegemonii nemůže vyhrát. Bylo mi jasné, že čím déle  bude trvat napětí ve společnosti a agónie moci, tím to bude horší a přál jsem si, aby to, co se stát musí, se už stalo. Šlo mi o to, aby nepropukla nějaká výbušnost. Přinejmenším maximálně snížit její možnost například nějakým veřejným projevem. Proto jsem zastával názor, když jsem se dozvěděl, že 17. listopadu 1989 je A. Dubček v Praze a chystá se na demonstraci, mělo by se mu v tom zabránit.  Ovšem měl jsem na mysli provést to formou domluvy a debaty s ním, nikoliv tak, že bude zatčen. Panu Dubčekovi jsem se pak za to, jak s ním jednali na Vyšehradě, písemně omluvil…“

Generál Alojz Lorenc, mimochodem člověk mimořádně vzdělaný, absolvent aspirantury v oboru technická kybernetika a tvůrce šifrovacího automatu používaného v členských zemích Varšavské smlouvy, rozhodně nebyl zaslepeným politickým fanatikem, ale spíše věcným pragmatikem moci.  Zatímco průvod asi pěti tisíc, možná jen tří tisíc lidí zahýbal z nábřeží kolem Národního divadla na Národní třídu, právě večeřel v břevnovské vile ministerstva vnitra se sovětskou delegací vedenou náměstkem předsedy KGB generálem Viktorem Gruškem. Další sovětský generál, údajně nikoliv z KGB ale z ministerstva vnitra SSSR, Genadij Teslenko byl právě v té době v řídícím štábu podplukovníka Danišoviče, který měl velet zásahu proti demonstrantům. Náhoda? Prý to byla jen návštěva motivovaná profesionálním zájmem.

Jak to však vypadalo v centru Prahy, kam po nábřeží prošli z Vyšehradu účastníci manifestace k Mezinárodnímu dni studentstva? Na Národní třídu je údajně přivedli podle jedné verze bratří Bendové, podle jiné poručík Zifčák vydávající se za studenta Růžičku. Samozřejmě neuspořádaný dav provolávající „svobodu!“ či „pryč s Jakešem!“, mohlo snadno ovládnout několik aktivních jedinců v jeho čele. Nicméně vůle jít na Václavské náměstí, kde se odehrávaly všechny předcházející demonstrace, byla patrně společná všem přítomným. Na Národní třídě, zhruba u tehdejšího obchodního domu Máj, se jim však do cesty postavili  příslušníci Bezpečnosti, kteří jim v tom měli zabránit. Vzhledem k tomu, že jejich postup nebyl příliš koordinován, ocitly se zhruba tři tisíce demonstrantů v kleštích a i kdyby se v té chvíli chtěly rozejít, neměly by kudy. Navíc se zcela nečekaně  na místě objevily „červené barety“, příslušníci Pohotovostního pluku SNB. Jejich oddílu, zdá se, nikdo nevelel, ale přesto měli čísi rozkaz postupovat velmi tvrdě. 

Bývalý náčelník správy vojsk ministerstva vnitra generál Josef Šabata, do jehož pravomoci tento útvar spadal, k tomu uvedl: „Nebyl jsem na žádné poradě, kde by se o nasazení OZU (oddíl zvláštního určení) jednalo. Dostal jsem pouze pokyn, že mám vyčlenit třicet maníků OZU, jak to vyplývalo z rozkazu ministra. Vše další už bylo v kompetenci tehdejšího náčelníka OZU plukovníka Solmošiho. Výstroj i výzbroj tohoto komanda byla vždy určována vzájemnou dohodou velitele OZU a velitele bezpečnostní akce. Já sám jsem o tom ani nevěděl, že mají červené barety. Nevěděl jsem ani o tom, že na Národní třídě vystoupí ve výsadkářských uniformách. Ani jsem o tom nerozhodl, ani jsem k tomu nedával souhlas…“ Kdo tedy?

Dejme ještě slovo generálu Lorencovi, který v dané chvíli zastupoval i federálního ministra vnitra, měl tedy mít nejvyšší odpovědnost za celý zásah na Národní třídě: „Ministr potřeboval odjet do Ostravy k rodině a mne pověřil, abych ho po 16. hodině na ministerstvu zastupoval. Před odletem ještě řídícímu funkcionáři SNB v Praze potvrdil úkol nepřipustit případné rozšíření demonstrace na Václavské náměstí…Představoval jsem si, že demonstrace nakonec sama skončí a lidé se rozejdou… Moje telefonáty s M. Jakešem byly stručné:

-    Je tam asi päťtisíc ĺudí, demonštrácia má politický charakter. Proti KSČ, predstaviteĺom strany, proti štátnym orgánom, ľudovým miliciám aj proti ŠtB. Zasahovať nemá zmysel. Ničomu by sa nepomohlo.

-    Dobře. Odjíždím na Slapy, když, tak mě zavolej tam.

… Když se situace na Národní třídě neuklidňovala, asi v půl deváté jsem se generálu V. Gruškovi omluvil. Náš rozhovor byl neustále přerušován. Stejně jako členové naší i sovětské delegace stal se nechtěně svědkem mých stanovisek. Nikdo je ovšem nekomentoval a nic jsme v této souvislosti neprobírali. Později, při loučení, mi kolegiálně řekl, že kdyby byl na mém místě, měl by na věc stejný názor…“

Těžko posoudit, nakolik jsou předchozí řádky citované z Lorencových vzpomínek opravdu věrně autentické a nakolik se jedná o záměrnou dezinformaci. Sověti neměli pochopitelně zájem držet Jakeše nad vodou, jakkoliv se oficiálně Gorbačov zřekl Brežněvovy doktríny, tedy nezasahování do vnitřních záležitostí Českolovenska. Lorenc byl jistě člověk, s nímž si perestrojkoví Sověti rozuměli. Věcný a velmi inteligentní technokrat, který mohl v součinnosti s KGB „zařídit“ Jakešův pád, respektive vyvolat ve společnosti takovou atmosféru, která by k jeho pádu přispěla. V této souvislosti  by opravdu nemusela být náhodou, že právě 17. listopadu byl v Praze Dubček, že jen o několik dní později se do Československa z rakouského exilu vrátil i další významný muž Pražského jara - Zdeněk Mlynář, shodou okolností někdejší Gorbačovův spolužák a také kamarád ze studií.

Už v roce 1991 přišel někdejší politický vězeň Václav Dolejší s  tzv. analýzou událostí 17. listopadu, podle níž  stála za „sametovou“ revolucí sovětská KGB, československá StB a také americká CIA. Většina médií a politiků ho tehdy zahrnula kritickým posměchem. Vždyť tu byla krásná legenda o statečných studentech, hercích a disidentech, kteří zapálili imaginární plamen „něžné“ revoluce a vybojovali nám, mlčící většině, svobodu. Nejsem příznivcem různých spikleneckých teorií a nemyslím si, že moderní dějiny jsou výsledkem komplotů tajných služeb všeho druhu. Domnívám se však a všechno tomu - zdá se – nasvědčuje, že česká a také slovenská veřejnost  byly ohledně výkladu podzimu 1989 oklamány a jsou klamány dodnes. Protože kdybychom připustili jiný výklad, než je ten oficiální, vzala by mimo jiné za své i oficiální historická verze o klíčové úloze statečného chartisty Havla.   

Někdejší zástupce studentů v parlamentní komisi vyšetřující okolnosti 17. listopadu a autor knihy Polojasno Václav Bartuška s odstupem času v roce 2002 prohlásil, že je přesvědčen, „že žádné spiknutí nebylo. Ten systém se prostě rozvalil…“ Jistě, tehdejší režim už neměl vůli se bránit. Skutečností, že Moskva ho takříkajíc hodila přes palubu, ztratil tu nejzákladnější oporu. Nicméně i Moskva měla o dalším vývoji v Československu své představy a nechtěla se, navzdory vstřícnosti vůči Američanům, vzdát svého postavení velmoci. A takové postavení znamenalo udržovat si u svých bývalých východo- a středoevropských satelitů jistý vliv. Tento vliv, tuto kontinuitu mohl reprezentovat Dubček, který byl svým způsobem Gorbačovovým vzorem, byť sám nikdy – ani v roce 1968 – neměl ke skutečným reformám socialismu ani sílu ani vůli.

Dejme však znovu místo Lorencovým vzpomínkám: „…S plukovníkem K. Vykypělem jsme odjeli k Národnímu divadlu, abychom se o situaci přesvědčili na místě. Zdálo se, že demonstrace již skončila. Když jsme projížděli kolem budovy  ÚV KSČ, rozhodl jsem se zastavit u M. Štěpána, odkud jsem chtěl telefonovat odpovědným funkcionářům SNB v Praze a o situaci informovat také ministra v Ostravě. V pracovně M. Štěpána bylo víc lidí, které jsem víceméně znal jen od vidění. Nic již neřešili. Plukovník Bytčánek mě telefonicky informoval, že demonstrace byla rozptýlena bez  většího zákroku, a uvedl, že přitom došlo k 15 lehkým zraněním, která si vyžádala jen ambulantní ošetření. To jsem také oznámil  ministrovi a později, již ze svého pražského bytu, M. Jakešovi a L. Adamcovi…“

Štěpán po odchodu Lorence volal na Hrad Gustávu Husákovi, aby mu oznámil, že už je klid. „To jsi hodný, že voláš,“ úlevně odpověděl prezident. „Já tady bloumám sám a chystám se dívat na televizi, abych se dozvěděl, co se děje.“

Ve skutečnosti zatím letěly z Prahy do světa zprávy o masakru na Národní třídě. Notně podbarvené informace, údajně volané náhodnými demonstranty do Svobodné Evropy, Hlasu Ameriky, BBC, Deutsche Welle  a jiných rozhlasových stanic dokonce vypovídaly o tom, že v Praze je revoluce, že teče krev, že do lidí najíždějí obrněné transportéry a snad dokonce i střílejí tanky. Těžko vědět, zda si toto zprávy dramatizovali sami redaktoři v touze po senzaci, či jen vyděšení a potlučení demonstranti měli z přetrpěného šoku takříkajíc „velké oči“, nebo zda nešlo o něčí zájem celý policejní zásah co nejvíce zveličit. Ale ta nejvíce šokující zpráva měla přijít teprve v průběhu dalšího dne – zpráva o mrtvém studentovi Martinu Šmídovi. Teprve ta totiž ve skutečnosti zvedla celou zemi k masovým protestům, teprve po této zprávě se daly věci do pohybu a už nebylo návratu.

Kde se vlastně vzal mrtvý student? Dnes víme, že ho na dlažbě Národní třídy sehrál poručík StB Ludvík Zifčák, kterého pak z místa odvezla poněkud tajemná sanitka. V květnu 1991 vypověděl už jednou citovaný major Petr Žák, někdejší náčelník 10. odboru Státní bezpečnosti, jméno Martin Šmíd zaslechl dokonce ještě před střetem demonstrantů s policií: „Údajem, že má během manifestace 17. listopadu dojít k úmrtí studenta M. Šmída jsme disponovali ještě před zákrokem pořádkových sil dne 17. listopadu… Tato informace pocházela z odposlechu Petra Uhla, nebo Václava Bendy. Jméno mi vypadlo z hlavy, byl to ten či druhý, ale přesně si nepamatuji, a to nás tehdy zarazilo, že tak závažný údaj  byl z odposlechu zaznamenán ještě před tím, než se demonstranti  před 21 hodinou večerní  s kordonem Bezpečnosti vůbec setkali…“

Můžeme Žákovi vůbec věřit? Není to jen další estébácká dezinformace?  Zajímavé je, že byť byl náčelníkem 10. odboru StB, neměl ponětí o nasazení Zifčáka do studentského hnutí. Přinejmenším to svědčí o tom, že postup Státní bezpečnosti nebyl zdaleka jednotný a že si mnozí hráli takříkajíc na svém písečku. Plnili snad – bez vědomí ostatních, včetně vedení KSČ - úkoly  přímo z Moskvy?

Že by „smrt“ Martina Šmída naplánovali přímo disidenti, nepřímo vyvrací svědkyně, která se vydávala za přítelkyni tohoto vysokoškoláka, dodnes poněkud záhadná Drahomíra Dražská.  Sama později o celé záležitosti vypověděla: „Když jsem manifestovala na Národní třídě, pojednou se ke mně rozeběhl červený baret a několikrát mě udeřil obuškem přes záda. Pak mě kopl přímo do břicha. Byla to taková bolest, že jsem se zhroutila. Stalo se to v podloubí u Mikulandské ulice… Tam jsem se setkala s Mirkou Litomiskou, která se mne zeptala, co se mi stalo… Mirka jela se mnou do nemocnice na Karlovo náměstí. Cestou mi vyprávěla, že je chartistka, že zná lidi z Charty 77 a ti to prý tak nenechají,  takový masakr!… V tu ránu mě napadlo, že bych mohla Chartě pomoci, kdybych ji řekla, že při zákroku došlo k usmrcení studenta. Proto jsem Litomiské řekla, že jsem tam byla s kamarádem Martinem Šmídem, studentem matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze. To jméno mne jen tak mimochodem napadlo. Předpokládala jsem, že se lidé nad ubitým studentem rozzuří a já tak pomohu Mirce i chartistům…“

Drahomíra to předpokládala velmi správně. Otázkou ovšem je, zda se celá záležitost skutečně vylíhla jen v hlavě této vrátné na koleji matematicko- fyzikální fakulty, či byla výsledkem kalkulací kohosi ze Státní bezpečnosti, jíž měla být Dražská údajně agentkou, nebo dokonce nápadem někoho v disidentských kruzích. Původně si totiž Dražská na Šmídovou jméno nemohla vzpomenout. Poručík Zifčák později potvrdil, že o Dražské věděl. Ta ho prý však znala jen jako studenta Růžičku. Proč by si však vymyslela Šmída, když mrtvého demonstranta sehrál právě tento údajný Růžička? V každém případě se první, na magnetofonový pásek  nahraná výpověď Dražské dostala ještě v průběhu soboty  do rukou Petra Uhla. Tentýž den o půl desáté večer náhle Hlas Ameriky přerušil svoje vysílání v českém jazyce a z reproduktorů se ozval rozčilený hlas: „Vážení přátelé! Právě jsme obdrželi prostřednictvím redaktora Východoevropské agentury v Praze Petra Uhla následující zprávu: Při zásahu bezpečnostních oddílů proti pokojné studentské manifestaci, která se konala 17. listopadu, byl surově ubit student druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy v Praze Martin Šmíd…“ Fáma se rozletěla do světa a dny komunistického režimu v Československu byly v té chvíli sečteny.

Ještě v průběhu soboty se Václav Havel vrátil z Hrádečku do Prahy a po pražských fakultách zatím šířila zpráva o vyhlášení protestní vysokoškolské stávky. Tentýž den odpoledne v Realistickém divadle na Smíchově vyzvali studenti DAMU své starší herecké kolegy, aby jejich stávku podpořili. V neděli 19. listopadu přijalo předsednictvo městského výboru Socialistického svazu mládeže a Městské vysokoškolské rady prohlášení, v němž se obrací „na Generální prokuraturu ČSSR s žádostí o prošetření postupu pořádkových sil“. „Současně žádáme,“ pravilo se dále ve stanovisku, „aby Federální shromáždění vytvořilo komisi k přešetření všech okolností vážících se k těmto událostem…“

Ale v té chvíli se už stával centrem převratu Havlův byt na Engelsově nábřeží.   „V neděli v poledne jsem přišel k Václavu Havlovi,“ vzpomínal v rozhovoru s Karlem Hvížďalou Saša Vondra. „Přicházeli tam i další, aniž bylo předem cokoli domluveno, všichni prostě cítili, že je třeba něco udělat. Pamatuji si, že přišel Honza Urban a Rudolf Battěk, pak Miloš Hájek z Obrody,  a Karel Štindl za Demokratickou iniciativu a další. Celkem se tam vystřídalo asi deset lidí s naprosto stejnou myšlenkou, že na novou situaci je třeba nově reagovat a že už přišel čas, abychom spojili své síly. S názvem „fórum“ přišel, myslím, Honza Urban a to „občanské“ k tomu dodal Václav Havel. Diskutovalo se hlavně o tom, nakdy sezvat lidi. Někteří chtěli hned, druzí tvrdili, že se nám to nepodaří dřív než ve středu. Nakonec jsme zvolili variantu první, sice riskantní (končil víkend), ale – jak se ukázalo – dobrou…“

Místo setkání domluvil Jiří Křižan, který zavolal svému příteli Vladimíru Kratinovi, tehdy herci Činoherního klubu. Dotázal se ho, zda by nevelký divadelní sál mohl být večer k dispozici. „Počkej, zavolám ti za chvíli,“ zněla odpověď. Skutečně, během pár minut mu telefonoval zpátky souhlasnou odpověď. To už Havel a jeho přátelé obvolávali všechny své známé a zvali je na večer do Činoherního klubu. Onu historickou ustavující schůzi Občanského fóra popsal jeden z jejích účastníků, literární teoretik Vladimír Novotný:

„V divadle je sice pořádně zelektrizovaná atmosféra, jenže všichni čekají, že se něco musí stát, jsou přesvědčeni, že po tolika letech snad nastal onen historický okamžik. A ten se vzápětí dostavuje: na prázdnou scénu vystoupí Saša Vondra, mladý mluvčí Charty, přemáhá počáteční rozpaky a začne svolávat do improvizovaného předsednictva (každému přinesou ze zákulisí židli) představitele společenského života, zejména nezávislých sdružení… Někdy po půl deváté se slova ujímá světoznámý dramatik a esejista Václav Havel a dožaduje se veřejné a svobodné diskuse o budoucnosti této země. Z tohoto důvodu vyhlašuje Občanské fórum jako reprezentanta kritické československé veřejnosti a předčítá jeho první, historické Provolání. Nikdo neví, co se může odehrát třeba  ještě téhož večera, zda k divadlu nepřijedou žluté antony a ráno do ulic tanky nebo „lidoví“ milicionáři, ale hned první požadavek Provolání zvěstuje konec jedné epochy: mají odstoupit politici spjatí s přípravou intervence 1968 a odpovědní za mnohaletou devastaci všech oblastí našeho společenského života. Co jméno, to bomba – Jakeš, Indra, Fojtík, Zavadil, Štěpán…Po Havlovi hovoří mj. Věněk Šilhán, člověk, který 22. srpna 1968 řídil tolik demokratickou KSČ, než byl Dubček přes Moskvu dovezen odněkud z Karpat. Je tu Bartoška, Dvořák, Sobota, objevuje se Kemr, který se okázale zdraví s Havlem a majestátně se uvelebuje uprostřed jeviště…“     

Když účastníci ustavujícího shromáždění Občanského fóra opouštěli divadlo v ulici Ve smečkách, s úlevou zjišťovali, že budova není obklíčena policejním kordonem. Jen tu a tam na Václavském náměstí postávaly hloučky příslušníků Bezpečnosti. Známý slovenský herec Milan Kňažko, který byl shodou okolností toho dne v Praze a kdosi z jeho českých kolegů ho přivedl do Činoherního klubu, se vracel nočním rychlíkem do Bratislavy a odvážel si s sebou kopii textu Provolání Občanského fóra, pod nímž byl také podepsán. Následující den už bude přečtena ve všech bratislavských divadlech a převrat tak započne i na Slovensku.

V pondělí, 20. listopadu, se rozeběhli po Praze studentští kolportéři a polepili celé město plakáty informujícími o vyhlášení vysokoškolské stávky. Rudé právo se rozepsalo o „provokacích protisocialistických živlů“, Svobodné slovo a Mladá fronta však žádaly „důkladné vyšetření brutálního zásahu“ Ministryně školství, mládeže a tělovýchovy Jana Synková sdělila ČTK, že fámy o smrti studenta Martina Šmída nejsou pravdivé. Stejně tak ministr zdravotnictví a sociálních věcí Jaroslav Prokopec uvedl, že „zprávy o úmrtí jednoho nebo dokonce čtyř studentů na následky zranění se nezakládají na pravdě“. Zároveň byl kvůli šíření této informace zatčen Petr Uhl. Vlády ČSSR, ČSR a SSR společně schválily páteční policejní akci na Národní třídě, premiér Ladislav Adamec odešel ještě před přijetím společného prohlášení. Zatím se na Václavském náměstí shromažďovali lidé, proti nimž tentokrát Bezpečnost nezasáhla. Kolem osmnácté hodiny přišel k pomníku sv. Václava, ozdobeného československými vlajkami, předseda ÚV SSM Vasil Mohorita doprovázený zástupci stávkového výboru vysokoškoláků. Prohlásil, že podporuje studentskou stávku. „Pokud budou použity represe proti stávkovým výborům, půjdu skutečně od koryta, jak se o mně říká,“ zažertoval závěrem.

Večer se tentokrát v Realistickém divadle na Smíchově sešlo vedení Občanského fóra. „Sešlo se tu asi dvanáct nebo patnáct lidí,“ popisuje schůzku Michal Horáček v knize Jak pukaly ledy. „Václav Havel sedí v jejich středu. Drobnými doušky tu a tam upíjí pivo z láhve. Kouří petry. Rozcuchané vlasy se mu vzadu  stáčejí do kudrn. Z metrové vzdálenosti si konečně všimnu, že jeho oči jsou šmolkově modré…“ V dalších dnech se pak Občanské fórum usadilo nejdříve v bývalé galerii U Řečických, tehdejšího střediska mladých výtvarníků, ve Vodičkově ulici a později, od črtvrtka 23. listopadu, se přestěhovalo do šaten Laterny magiky v paláci Adria. „Byl to horký labyrint, v němž nebyl vzduch, nebylo tam snad žádné větrání a všichni kouřili, jako posedlí…,“ vzpomínala na prostředí Laterny magiky Eda Kriseová.

Na úterý už byly ve stávce všechny české vysoké školy. Hudebník Michael Kocáb a redaktor Mladého světa Michal Horáček domluvili na odpoledne prostřednictvím premiérova poradce politologa Oskara Krejčího schůzku zástupců veřejnosti s Ladislavem Adamcem. Předseda vlády se však v obavách z možného vyobcování z předsednictva ÚV KSČ na poslední chvíli odmítl setkat s Václavem Havlem. Drobný muž ve své obvyklé zelené bundě a černém svetru sklopil v předpokoji Adamcovy pracovny ve Strakově akademii hlavu a zamumlal: „V revolučních situacích jsou okamžiky, kdy je nutné rozhodovat samostatně… že ano. Dostal jsem od přátel z Občanského fóra mandát, abych se jednání zúčastnil. Možná budu z Občanského fóra vyloučen, jsem na to, ehm, připraven. Moje svědomí je však čisté. Říká mi, abych jednání, které považuji za nesmírně důležité, neznemožnil. Přátelé, jděte beze mě.“

Jediným chartistou na prvním jednání premiéra se zástupci veřejnosti  se tak stal Jan Ruml. Adamec byl zpočátku víc než opatrný. „Jako občana mě mrzí, že k těm událostem došlo,“ rozhovořil se o pátečním zákroku na Národní třídě.  „… Demonstrace však nepovažuji za správný způsob dialogu. Ten se nedá vést na ulici.“ „Charta dialog nabízela,“ vpadl mu do řeči Jan Ruml. Adamec po jeho námitce zvážněl: „Pane Ruml, z dialogu nevylučujeme ani Chartu.“ To byl v té chvíli nečekaný průlom.  

O něco později se na Václavském náměstí postupně shromáždilo asi na 150 tisíc lidí. Po 16. hodině odemkl náměstek ředitele vydavatelství Melantrich Jan Jonáš dvéře na dlouho nepoužívaný balkón ve třetím patře. Václava Havla sem přivedl jeho někdejší spolužák z poděbradské koleje, nyní ústřední tajemník Československé strany socialistické, majitele vydavatelství Melantrich, Jan Škoda. Doprovázelo je několik kameramanů západních televizních stanic, smysl pro publicitu Havlovi nikdy nechyběl. Známý disident v doprovodu předsedy  socialistů Bohuslava Kučery udělal dva kroky k zábradlí a pohlédl na zcela zaplněné náměstí. Ještě nikdy nehovořil k tolika lidem. „Přátelé, jsem spisovatel a ne táborový řečník,“  pronesl na úvod poněkud chraplavým hlasem. Celé Václavské náměstí začalo v té chvíli skandovat: „Ať žije Havel!“ Pak se ujal slova herec Jiří Bartoška, který informoval nadšené demonstranty o jednání s premiérem Adamcem. Večer prohlásil v televizi Miloš Jakeš, že komunistická strana neustoupí ze socialistické cesty rozvoje.

Zároveň se z Vídně ohlásil spoluautor textu Charty Pavel Kohout. Poněkud dotčený Havlovým vůdčím postavením v převratových událostech mu po jistém švédském novináři poslal do Laterny magiky dopis: „Víš nejlíp, že v první linii toho dvacetiletého zápasu nestojíš jen Ty, ale přinejmenším pár jiných lidí, jejichž lidské i umělecké anebo jinak profesionální kvality jsou srovnatelné s Tvými. Nezdá se mi v pořádku, že jste svorně dopustili, aby blbá západní žurnalistika, kterou budeš mít ještě příležitost poznat i z té horší stránky, si ve své lenosti a pohodlnosti vytvořila v jedné osobě proroka…“ To byla zřejmá výtka příteli Havlovi, že ochotně ze sebe nechal udělat symbol „sametových“ změn. Bohužel onen švédský novinář Kohoutův dopis nepředal a sám spisovatel se do vlasti znovu poprvé vydal až 27. listopadu, kdy si z Vídně pouze „odskočil“ do Bratislavy na mítink na náměstí Slovenského národního povstání v době generální stávky.

Ve středu 22. listopadu byly do Prahy povolány jednotky Lidových milicí, které měly údajně zasáhnout proti stávkujícím vysokoškolákům. Hlavní politická správa Československé lidové armády vydala prohlášení odsuzující Občanské fórum a vyjadřující podporu Miloši Jakešovi. Na Václavském náměstí se konala další demonstrace na podporu stávkujících studentů a herců. Čtvrtek 23. listopadu se ukázal být zlomovým dnem. Dopoledne přijel do ČKD  vedoucí tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán v domnění, že Vysočany jsou stále onou pověstnou komunistickou čtvrtí. Sotva však stačil říct pár prvních slov, dělníci ho vypískali. Odpoledne jich bylo plné Václavské náměstí a v jejich čele kráčel kovář Petr Miller,  zástupce ČKD ve vedení Občanského fóra. Došli sem pěšky až z Vysočan. „Dělníci jsou tady!“ skandovali. „Jakeše do koše!“ Kousek od Staroměstského náměstí se zatím příslušníci Lidových milicí ze Západočeského kraje vraceli do svých autobusů. „Proti vlastním lidem přece nepůjdeme,“ prohlašovali znechuceně.

Samozřejmě se vnucuje otázka, co vlastně v té době dělal aparát všemocné Státní bezpečnosti. Pokud existoval nějaký Lorencův scénář 17. listopadu, rozhodně v dalších dnech selhal. Vývoj událostí předběhl  jeho eventuální záměry s opakováním Pražského jara 1968. V každém případě stála StB mimo, což ovšem neznamená, že byla v nečinnosti. Její agenti se totiž, jak se posléze ukázalo, podíleli na obnovování sociálně demokratické strany, na založení Strany zelených a Demokratického fóra komunistů. Zkrátka přizpůsobovali se změnám a pronikali do nových struktur. Generál Lorenc ve svých pamětech velmi věcně přiznává, že „ani většina členů KSČ či Lidových milicí, Státní bezpečnost ani armáda se proti změně nepostavila. Nechtěla vedoucí  úlohu strany bránit za každou cenu. Ani její vedení. Zvítězil zdravý rozum.“  

Na pátek 24. listopadu bylo svoláno mimořádné zasedání ústředního výboru KSČ a to – nepochybně z bezpečnostních důvodů – až do vzdáleného areálu Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze – Vokovicích (dnes zde sídlí fakulta tělesné výchovy – pozn. autora). Organizátoři předpokládali, že sem se demonstranti z městského centra hned tak nedostanou. „Vývoj událostí ukázal, že domácí nepřátelé socialistického Československa za výrazné podpory ze zahraničí přešli k frontálnímu útoku za prosazení svých politických cílů,“ referoval Miloš Jakeš ve svém úvodním vystoupení. Jedním z těch diskutujících, kteří ho podpořili, byl i ministr národní obrany generál Milán Václavík: „Navrhuji uvést do bojové pohotovosti armádu. Bezpečnost a milici…, aby tyto složky byly připraveny, jestliže k něčemu dojde, věci řešit…“ Po něm se přihlásil o slovo někdejší premiér Lubomír Štrougal a za potlesku části přítomných  řekl na adresu generála Václavíka, že to přehnal.

Bouřlivé jednání trvalo celý den. Krátce před 19. hodinou vystoupil Miloš Jakeš a oznámil, že on i celé předsednictvo dávají své funkce k dispozici, aby mohlo být zvoleno nové vedení strany. Když se zpráva o Jakešově demisi donesla do Laterny magiky, Václav Havel se nadšeně objal s Alexandrem Dubčekem, který právě ten den přijel z Bratislavy. Celá Praha jásala a cinkala klíči: „Už je to tady!“ Krátce po půlnoci byl novým generálním tajemníkem zvolen nepříliš známý Karel Urbánek. Byl to viditelně jakýsi kompromis, na němž se byli schopni shodnout skalní příznivci Jakeše s Adamcovými reformisty a pragmatiky. K všeobecnému překvapení zůstal zkompromitovaný Miroslav Štěpán členem předsednictva ÚV KSČ.

Sobotní demonstrace Občanského fóra se tentokrát přestěhovala z Václavského náměstí na Letenskou pláň, kde se sešlo neuvěřitelných tři čtvrtě miliónu lidí. Tentokrát vůbec poprvé nechyběly ani přenosové vozy Čs. televize, „sametový“ převrat proběhl i v nejdůležitějším médiu, a tak se milióny dalších lidí nehnuly doma od obrazovek. Všichni nadšeně tleskali Havlovi, Dubčekovi, řediteli Prognostického ústavu docentu Komárkovi, kováři z ČKD Millerovi, Miloši Zemanovi, Jiřímu Rumlovi, redaktorovi samizdatových Lidových novin, právě propuštěnému z ruzyňské věznice, Jiřímu Suchému, Haně Zagorové a také Vasilu Mohoritovi, když oznámil odstoupení Miroslava Štěpána. Jednoho z iniciátorů Charty, spisovatele Ludvíka Vaculíka však neznalí pořadatelé ani nepustili na tribunu. 

Ten večer vůbec poprvé promluvil v Čs. televizi Václav Havel: „Naším cílem je, aby se tu žilo slušně, aby lidé byli k sobě laskaví, aby se lidsky napřímili, vymanili z  té podivné ideologie, která jim byla dvacet let vštěpována, že má člověk myslet na sebe, ne na budoucnost a ne na lidi – to že má nechat těm nahoře.“

V neděli 26. listopadu se v 11 hodin dopoledne v Modrém salónku Obecního domu  sešla delegace vlády ČSSR a Národní fronty s delegací Občanského fóra. Tentokrát už premiér Adamec, kterého z členů kabinetu doprovázel pouze ministr bez portfeje Marián Čalfa, proti přítomnosti Havla nic nenamítal. Nebyla to však od něho věc osobní odvahy, ale politického handlu. Cenou totiž bylo Adamcovo vystoupení na dalším odpoledním mítinku Občanského fóra na Letné.

„Tak my se spolu  ještě neznáme, jo?“ žoviálně prohodil obrovitý premiér k pomenšímu světlovlasému muži v černém svetru. Oslovený se rozpačitě pousmál a představil se: „Já jsem Havel.“ V té chvíli zašeptal Adamcovi do ucha tiskový mluvčí vlády Miroslav Pavel: „Podejte mu ruku!“ Předseda vlády po chvilce váhání natáhl pravici a stiskl ruku v té chvíli nejvýznamnějšímu disidentovi. „Já jsem Adamec. Těší mě.“ Právě tehdy vlastně začalo předávání politické moci.

Předchozí kapitola

Následující kapitola

 

 

                         

Zpět 0 příspěvků