Václav Havel - Necenzurovaný životopis 6.kapitola

dokončení 5.kapitoly a 6. kapitola: Revoluce nebo převrat?

Zda Kriseovou s Havlem skutečně pojilo něco víc než pouze důvěrné kamarádství, je otevřenou a nezodpovězenou otázkou. V roce 1996 řekl  prezident v rozhovoru pro Magazín Lidových novin: „Nepovažuji se za žádného Casanovu a nejsem si vědom, že by můj život provázely tzv. výboje. Na druhé straně neskrývám, že jsem normální muž, který se ženskému světu nevyhýbá. Nemyslím si, že mám co skrývat, ani že mám co publikovat.“ Když se ho autorka rozhovoru Anastázie Kudrnová vzápětí zeptala – Kdy jste naposled zalhal? – přiznal se: „V odpovědi na předchozí otázku.“

Před 17. listopadem 1989 odjel Václav Havel s Jitkou Vodňanskou na Hrádeček. Věděl totiž o chystané studentské demonstraci a obával se, aby ho policie jako předního disidenta preventivně nezatkla. Uprostřed večera je z idyly vyrušil Olžin telefonát z Prahy: „Na Národní třídě došlo k masakru! Přijeď honem!“ Václav Havel si sbalil věci a ne nepodoben Leninovi v listopadu 1917 vstoupil do revoluce. 

 6. kapitola

Revoluce nebo převrat?   

Krátce po 21. srpnu 1968 napsal filozof Ivan Sviták pro rakouský list Die Presse esej Strach z infekce svobody. V závěru vizionářsky prohlásil, že sovětská intervence v Československu otevřela „klíčovou otázku let sedmdesátých – rozpad sovětského impéria“. Ukázalo se, že měl sice prorockého ducha, nicméně zároveň nadměrný optimismus. Změny, o kterých v dramatických srpnových dnech psal, měly nastat až s více než desetiletým zpožděním. 11. března 1985 byl generálním tajemníkem ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu zvolen teprve čtyřiapadesátiletý Michail Gorbačov. Muži v tomto věku už nebývají považováni za mladíky, Gorbačov však byl v notně přestárlém politbyru, jehož členové odcházeli z funkcí jedině úmrtím, zdaleka nejmladší a jako svěží mladík také působil. Už proto se od něj očekávala politika změn a reforem. V tomto ohledu se političtí prognostici nemýlili.

Gorbačov začal stejně jako jeho dávný předchůdce car Petr Veliký -  výrazně omezil prodej vodky, této tekuté zhouby Ruska. Pak už ale vážně nastartoval proces, kterému se začalo říkat perestrojka, tedy přestavba, a který v mnohém připomínal Pražské jaro 1968. Změna sovětské politiky nebyla samoúčelná. Gorbačova k ní nedonutilo pouze vlastní přesvědčení reformátora, ale především ekonomické a mezinárodně politické okolnosti. Málo produktivní hospodářský potenciál Sovětského svazu výrazně zaostával za Spojenými státy v závodech ve zbrojení. Na americký projekt „hvězdných válek“ či strategické obranné iniciativy, byť se nakonec ukázal být pouhým blufováním prezidenta Reagana, nedokázala sovětská vojenskoprůmyslová mašinérie najít protizbraň. Gorbačov tedy vsadil na liberalizaci a glasnosť a komunistickým vůdcům v zemích východní Evropy z toho šedivěly vlasy hrůzou. Vždyť první muž v Kremlu říkal všechno to, před čím si až doposud zacpávali uši a za co zpravidla zavírali do vězení.

I v Praze se pod dojmem čerstvého větru z východu rozhodli pro změny, byť pouze kosmetické. 17. prosince 1987 nahradil  Gustáva Husáka ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ Miloš Jakeš. Když ale o rok později prohlásil na tiskové konferenci při státní návštěvě Rakouska pragmatický předseda federální vlády Lubomír Štrougal, že neblaze proslulé Poučení z krizového vývoje bude zapotřebí přehodnotit, musel se poděkovat a do jeho kanceláře ve Strakovce (někdejší Strakova akademie, kde sídlí úřad vlády – pozn. autora) usedl Ladislav Adamec. V Československu se stále drželi u moci skalní aparátníci, kteří si své kariéry vybudovali na likvidaci tvůrců obrodného procesu z roku 1968. Už z toho důvodu se ani nemohli chovat jinak.

3. září 1988 si na folkovém festivalu v Lipnici nad Sázavou všiml koncert konferující hudební kritik Jan Rejžek, že v publiku sedí Václav Havel a pozval ho na pódium. Pomenší muž v zelené bundě byl značně nervózní a neustále se rozhlížel po shromážděném publiku, jakoby v něm hledal své „stíny“ z StB. Přiznal se, že naposled takhle stál na tribuně před devatenácti lety a třemi měsíci na mítinku v Nové Huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Na otázku z publika, jak se mu líbí na festivalu, odpověděl, že je tu poprvé, ale moc se mu líbí zdejší atmosféra srozumění a pospolitosti „Kdysi jsem pracoval v divadle a dodnes pro divadlo píšu,“ pokračoval Havel, „a tak mám pro něco takového zvýšený cit. Podstatou divadla je totiž také to, že v něm vzniká komunita, byť jenom dočasná komunita. Která je založena na tichém srozumění publika s jevištěm. Divadelní komunita je shromáždění skoro až spiklenecké.“ Po nadšeném potlesku Havel pokračoval: „Vidím v tom cosi nadějeplného. Ve společenstvích tohoto typu spatřuji jisté prvky jiného světa, lepší alternativy světa, než je svět ostřelovačů z Dolného Kubína.“ Poslední věta byla narážkou na dvě písně, které na festivalu před tím zazněly a které byly věnovány aféře Babinského, nikoliv pověstného lupiče ale funkcionáře z okresu Dolný Kubín, který mimo jiné organizoval pro stranické pohlaváry lovy na jeleny. Havlovo kratičké vystoupení v Lipnici mělo takřka likvidační důsledky  nejen pro konferenciéra, ale pro všechny na festivalu vystupující muzikanty. Minimálně měli trvale zakázáno koncertovat ve Východočeském kraji.

Oslavy 70. výročí vytvoření Československa předcházelo preventivní zatýkání předních disidentů a 27. října po oficiální manifestaci na Václavském náměstí v Praze následoval spontánní pokus o protestní demonstraci, který rozehnalo policejní vodní dělo. Šest dní před tím uvedlo brněnské Divadlo na provázku „historickou meditaci o pěti dějstvích“ Zítra to spustíme, na jeviště přenesený příběh dnů, které předcházely 28. říjnu 1918. Pod jménem dramaturga a režiséra inscenace Petra Oslzlého se skrýval jako skutečný autor Václav Havel.

V listopadu 1988 byl někdejší první tajemník ÚV KSČ Alexander Dubček pozván do Itálie, kde mu chtěla univerzita v Boloni udělit při příležitosti 20. výročí Pražského jara čestný doktorát. K všeobecnému překvapení směl vycestovat a ještě v Bratislavě řekl zpravodaji italské agentury ANSA: „Přál bych si, aby se mnou bylo 468 tisíc vyloučených komunistů, pronásledovaných občanů, odborářů, mladých lidí a dalších občanů bez stranické příslušnosti, kteří jsou pronásledováni, protože podporovali Pražské jaro.“ 

Ale sotvaže se Dubček vrátil z Itálie, kde se mimo jiné setkal jak s vůdcem italských komunistů Achillem Ochettem, tak s šéfem italských socialistů Bettinem Craxim, stala se v Československu věc zcela nevídaná. Na Den lidských práv, 10. prosince 1988 se na Škroupově náměstí v Praze na Žižkově konala první povolená demonstrace opozičních sil. Tentokrát mohl Havel veřejně vystoupit, aniž by kvůli tomu komukoliv z přítomných hrozil nějaký postih. Celé náměstí nadšeně skandovalo: „Havel! Havel!“

Další události se rozeběhly v rychlém sledu za sebou. Večer 9. ledna 1989 přečetli ve Svobodné Evropě následující vzkaz Václava Havla:

„Dnes ráno… jsem dostal anonymní dopis, který mne velmi zneklidnil. Je psán jako stanovisko skupiny studentů. Já si ale myslím, že jde spíš o hlas jediného člověka. Celý dopis však na mne působí dosti autentickým dojmem a musím ho tudíž brát vážně. Ten dopis zní takto:

Pane Havel, plně se ztotožňujeme s činností Charty 77, která je světlem v této ponuré společnosti a obhajuje lidská práva a svobodu projevu a volnost církví. Řada z nás  studentů je odhodlána rozhodujícími činy podpořit vaši záslužnou práci a zasadit se o přiznání politických práv pro vaše úsilí.

Na důkaz těchto slov dne 15. 1. 1989 v odpoledních hodinách na Václaváku u koně opět zazáří jedna lidská pochodeň. Pevně věříme, že tento čin probudí celý národ ze společenské a politické letargie a vyburcuje všechny občany k veřejné otevřenosti a veřejným projevům národní identity tak, jak tomu bylo přesně před 20 lety.

Za organizační výbor hromadných sebevražd opět pochodeň číslo jedna. Jelikož nemám jinou možnost, jak neznámého odesilatele oslovit, požádal jsem zahraniční rádia o pomoc. Obracím se touto cestou na tebe, příteli, který jsi mi tenhle dopis napsal, s naléhavou výzvou, abys to, co chceš učinit, nečinil. Chápu plně, že pocit beznaděje a bezvýchodnosti  může vést i dnes člověka k rozhodnutí vyburcovat své spoluobčany mezním činem.

Zároveň si ale myslím, že to je cesta nesprávná, cesta děsivá, cesta neopakovatelná. Sám Palach přece vyzval před smrtí své bližní, aby se snažili jeho čin pochopit jako apel k důstojnému životu, a nikoliv k opakování…

…Máš jistě příbuzné a kamarády, způsobil bys jim velkou bolest, kterou by sebevětší apel na společnost, kterým by tvá smrt byla, nemohl odstranit. Pamatuj i na ně. Rád bych této příležitosti využil k apelu na státní moc. Vy všichni mocní, kdo rozhodujete o osudech této země, uvědomte si konečně tváří v tvář tomuto anonymnímu dopisu, že situace je vážná. Nechcete-li, aby se mladý člověk uchýlil k takto zoufalému činu, začněte si konečně počínat rozumně.

Krátký pietní akt 15. ledna na Václavském náměstí nemařte demonstrací policejní síly. Tím tohoto neznámého člověka od jeho úmyslu neodradíte, ale naopak ho k jeho uskutečnění vyprovokujete. Autora tohoto dopisu odvrátíme od jeho uskutečnění spíše my než vy. Neznemožněte proto naši přítomnost na Václavském náměstí.

Záleží-li vám na jeho životě, chovejte se rozumně. A nejen to, zahajte konečně důstojný dialog se společností. Situace je vážnější, než si myslíte, a neodkládejte dialog na dobu, kdy bude nejhůř a kdy bude už pozdě. Pochopte, že tato společnost je sice schopna dlouho se nechat ponižovat, ale že ani její trpělivost není nekonečná.“   

Původ anonymního dopisu zůstal dodnes záhadou. Mohlo sice jít o policejní provokaci, ale také mohl být odeslán úplně odjinud. V každém případě obsahuje dopis „pochodně č. 1“ jednu na pohled zřejmou nesrovnalost. Oznamuje totiž, že se hodlá upálit 15. ledna, ačkoliv dvacáté výročí zoufalého Palachova činu připadlo na 16. ledna. Dodejme proto na vysvětlenou, že  15. ledna byla neděle, dalo se tudíž předpokládat, že na Václavské náměstí zamíří daleko více lidí. Proto už v neděli byla socha svatého Václava preventivné obklíčena policejním kordónem.  Následující den, 16. ledna odpoledne,  se zástupci Charty a občanských sdružení Nezávislá mírová iniciativa a Mírový klub Johna Lennona, Jana Petrová, mimochodem blízká příbuzná Ludvíka Vaculíka, Otakar Veverka, David Němec a Jana Šternová pokusili položit květiny k patě pomníku.

Václav Havel, jak líčí Eda Kriseová, „postával napřed u Domu módy a díval se, jak jeho přátelé kladou květiny k soše patrona české země. Policie je všechny sebrala, pomalu a neobratně, protože neměla dost aut. Když je odvezli, přešel Václav na druhou stranu k Domu potravin, kde opět pozoroval situaci. Kordón policistů začal vytlačovat lidi z Václavského náměstí směrem dolů. Několikrát opakovali výzvu, aby se občané rozešli, jinak že bude proti nim použito obušků. Václav přešel Václavské náměstí, protože uslyšel výzvu, a rozhodl se, že půjde domů. V momentě, kdy vcházel do pasáže Alfa, vrhli se k němu z davu dva estébáci, z nichž jeden byl major Petr Žák, a zatkli ho. Major Žák, který později u soudu vypovídal jako svědek, vyprávěl o všem, co Václav na náměstí dělal, a přitom odmítl doznat, že obžalovaného sledoval. Předložil dokonce soudu fotografie Havla na různých místech na Václavském náměstí. Ty fotografie měly být důkazem, že Havel neuposlechl výzvy, aby šel domů. Tím se dopustil druhého trestného činu, na němž se zakládala obžaloba, totiž že bránil výkonu opatření, tj. vyklizení Václavského náměstí a výkonu pravomoci veřejného činitele…“

Jak si toto zatčení pamatuje major Petr Žák? „Havla  měli zadržet v lednu na Václavském náměstí. Rozkaz jsem dostal už nevím od koho, ale úkol jsem měl splnit s Koníčkem. Když jsme přijeli na Václavské náměstí, rozdělili jsme se a za nějakou dobu jsem našel Koníčka u Pragoimpa (jednalo se o vyústění Vodičkovy ulice do Václavského náměstí – pozn. autora), kde měl zadrženého Václava Havla. Předvedli jsme ho do Školské ulice na místní oddělení Veřejné bezpečnosti (dále jen VB), kde jsem s ním sepsal zápis a předal ho vyšetřovateli VB. Kdo dal rozkaz k jeho zadržení si již opravdu nepamatuji… Rozkaz stíhal rozkaz a také už nějaký pátek od té doby uplynul…“

Václav Havel musel předpokládat, že objeví-li se na Václavském náměstí, hrozí mu zatčení. V minulosti byli přece všichni přední disidenti před dny významných výročí – 16. ledna, 21. srpna či 28. října . preventivně zatýkáni.

 Přesto se tentokrát vydal do centra Prahy a jistě byl přitom příslušníky Státní bezpečnosti sledován. Dá se tedy předpokládat, že k cestě na Václavské náměstí ho nevedla pouhá zvědavost a touha být přítomen pokusu o pietní akt, ale že se zatčením jaksi dopředu počítal. Už 16. ledna večer hlásila Svobodná Evropa: „Dnes, v 16 hodin 30 minut, byl na Václavském náměstí v Praze zatčen spisovatel Václav Havel, když se chystal uctít památku Jana Palacha…“

Celý následující týden zachvátily střed Prahy nepokoje, jaké československé hlavní město už takřka dvacet let nezažilo. Václavské náměstí bylo neprodyšně uzavřeno a příslušníci Sboru národní bezpečnosti a členové Lidových milicí rozháněli demonstranty obušky a zalévali je studenými sprškami z vodních děl. Na tvrdý zásah přišel osobně dohlédnout i vedoucí tajemník městského výboru KSČ Miroslav Štěpán. „Dialog nebude,“ prohlásil přísně sevřenými rty na návrhy nezávislých iniciativ, požadujících s odvoláním na Gorbačovovu peresrtrojku v Sovětském svazu jednání s představiteli komunistické strany a státu.

Deset dní poté se na stole předsedy federální vlády Ladislava Adamce objevil objemný dopis s přílohou 63 listů hustě popsaných podpisy. „Jako kulturní pracovníci jsme přesvědčeni, že existující společenské problémy nelze zastírat ani řešit ostouzením, zatýkáním a násilím. Žádáme proto, aby  československé úřady přistoupily na dialog, jehož užitečnost samy zdůrazňují. Předpokladem takového dialogu  je ovšem propuštění Václava Havla i všech neprávem zadržených…“ Premiér se podíval na dopisy a trochu v něm hrklo. Vždyť tu byla jména většiny těch nejpopulárnějších herců – Jany Brejchové, Jiřího Bartošky, Petra Čepka, Mileny Dvorské, Věry Galatíkové, Jaromíra Hanzlíka, Karla Heřmánka, Jiřiny Jiráskové, Josefa Kemra …Nechyběli ani podpisy výtvarníků jako Jiřího Anderleho, Jana Baucha, Vladimíra Preclíka a režisérů například Otomara Krejči, Jiřího Menzela, Víta Olmera…

V Prognostickém ústavu Čs. akademie věd, kde se jeho řediteli docentu Valtru Komárkovi podařilo shromáždit přední ekonomy a sociology bez ohledu na to, zda mají či nemají průkaz člena KSČ nebo zda o něj v minulosti přišli, sbíral Miloslav Ransdorf, nynější funkcionář KSČM,  podpisy pod petici žádající propuštění Václava Havla. Mezi těmi, kdo se z obavy z možných následků odmítli podepsat, byl i jeden z nejschopnějších pracovníků ústavu a někdejší spolupracovník měsíčníku Tvář Václav Klaus. I takové případy patří k ironii dějin!

Palachův týden vyvolal ve stranickém vedení hysterii a převládly v něm názory reprezentované především Milošem Jakešem, Gustávem Husákem, Aloisem Indrou a Miroslavem Štěpánem, požadující nesmiřitelnější postoj a tvrdou konfrontaci s „podvratnými živly“, jak bývali nejčastěji nazýváni disidenti a představitelé nezávislých iniciativ. 14. února schválilo předsednictvo Federálního shromáždění udělování podstatně vyšších trestů „narušitelům veřejného pořádku“. V duchu této narychlo uplácané a protiprávně přijaté novely odsoudila 21. Února samosoudkyně Obvodního soudu Prahy 3 JUDr. Helena Hlavatá Václava Havla k devíti měsícům nepodmíněně v tzv. druhé nápravné skupině. Uznala ho vinným z trestného činu podněcování, jehož se měl dopustit tím, že prostřednictvím zahraničních rozhlasových stanic zval na vzpomínkový akt k výročí upálení Jana Palacha, a trestného činu ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele. Údajně totiž 16. ledna na Václavském náměstí neuposlechl výzvy Veřejné bezpečnosti k opuštění prostoru. Odsouzený se na místě odvolal.

„Jako občan, kterému záleží na tom, aby se naše země rozvíjela v míru a pokoji, pevně věřím, že si státní moc z toho, co se stalo, vezme konečně poučení a zahájí důstojný dialog se všemi složkami naší společnosti a nikoho nebude z tohoto dialogu vyřazovat tím, že ho bude označovat za antisocialistu,“ prohlásil Havel ve své závěrečné řeči před soudem. „Pevně věřím, že se státní moc přestane konečně chovat  k nezávislým iniciativám jako ošklivá dívka, která rozbíjí zrcadlo v domnění, že je vinno jejím vzhledem… Necítím se vinen, nemám tedy čeho bych litoval, a budu-li potrestán, příjmu  svůj trest jako oběť dobré věci, oběť, která je nicotná ve světle absolutní oběti Jana Palacha, jejíž výročí jsme si chtěli připomenout.“

Den poté odsoudil Obvodní soud Praha 2 signatáře Charty 77 a představitele nezávislých iniciativ Janu Petrovou, Otakara Veverku, Davida Němce a Janu Šternovou za to, že se 16. ledna pokusili položit k soše sv. Václava květiny. První dva dostali nepodmíněné tresty, druzí dva pouze podmíněné.

Proti Havlovu odsouzení protestoval z iniciativy poslance za italské socialisty a někdejšího ústředního ředitele Čs. televize Jiřího Pelikána Evropský parlament. Mezi dalšími protesty se objevily hlasy například amerického dramatika Arthura Millera, italského spisovatele Alberta Moravii, švédského ministra zahraničí Stena Anderssona či skupiny sovětských intelektuálů v čele s básníkem Bulatem Okudžavou a akademikem Sagdějevem. Několik amerických kongresmanů navrhlo Václava Havla na udělení Nobelovy ceny za mír pro rok 1989. K jejich návrhu se připojily Charta 77 a Československý helsinský výbor. 

25. února uvedl varšavský Teatr Powszechny v obnovené premiéře Havlovy jednoaktovky Audience a Protest. Mezi diváky se objevil i předseda polské vlády Mieczyslaw Rakowski, shodou okolností poslední komunistický premiér Polska. O necelé dva měsíce později, 17. dubna, povolil varšavský obvodní soud činnost zakázaného odborového hnutí Solidarita a 24. srpna její představitel Tadeusz Mazowiecki  vystřídal Rakowského v úřadu předsedy vlády. Na východ od československých hranic právě vrcholila perestrojka. Sovětská vojska se stáhla z Afghánistánu a koncem března se v zemi uskutečnily po 70 letech první svobodné demokratické volby. V Budapešti zase přijal ústřední výbor Maďarské socialistické dělnické strany usnesení o zavedení systému více stran. Člen jejího politbyra Imre Poszgay dokonce prohlásil, že v roce 1956 nešlo v Maďarsku o kontrarevoluci, ale o lidové povstání proti stalinskému režimu.

Zatímco v Polsku a Maďarsku kolovaly vtipy o gangu čtyř, posledních čtyř zemí, kde ještě panoval totalitní komunismus, tedy o NDR, Československu,  Bulharsku a Rumunsku,  v Praze 21. března v odvolacím řízení změnil městský soud Václavu Havlovi trestní sazbu z devíti na osm měsíců a v mírnější nápravné skupině. „Do výkonu trestu byl umístěn na Prahu 2, tj. na Pankrác,“ vyprávěl bývalý šéf Sboru nápravné výchovy Jaroslav Konečný. „Obýval ložnici ještě se dvěma slušnými, staršími vězni, v ložnici měl televizor, programy sledovali podle výběru vychovatele. Pracoviště měli hned vedle ložnice, kompletovali tam, pokud se nemýlím, nějaké vypínače. Pan Václav Havel plnil výkonové normy na 110-115 %. Vůči příslušníkům Sboru nápravné výchovy i ke spoluvězňům se choval velmi slušně. Jednou jsem při kontrole Nápravně výchovného ústavu Pankrác překontroloval i ubytovnu a pracoviště, kde byl pan Havel umístěn. Při této kontrole jsem se dostal do rozhovoru s panem Havlem a dalšími dvěma vězni. Řekl jsem jim – chlapi, já vím, že nejste na rekreaci, ale přesto popravdě řekněte, jestli zde máte nějaké problémy. Sdělili mně, že problémy nemají. Tak jsem se ptal zase já, říkám jim – a co strava, zdravotní péče, chování příslušníků. Sdělili mně, že strava je dobrá, zdravotní péče lepší než v civilu a zvláště pan Havel uvedl, že chování příslušníků je slušné, ohleduplné až přátelské…

Menší problémy nastaly s panem Havlem kolem podmíněného propuštění. Z podnětu pracovníků Sboru nápravné výchovy si žádost o podmíněné propuštění podal, ale když vychovatel na něho napsal objektivní hodnocení, ve kterém pochopitelně musel uvést jeho předchozí soudní tresty, ale jinak celé hodnocení bylo velice kladné, žádost o podmíněné propuštění pan Havel vzal zpět, což také napsal na svoji původní žádost. Dalo hodně práce, přesvědčování ze strany pracovníků Sboru nápravné výchovy, aby na žádosti trval a zpětvzetí žádosti zrušil. Dne 17. května 1989 byl soudem podmíněně propuštěn.“

Eda Kriseová o Havlově věznění podala následující svědectví: „Vašek vyprávěl, že tentokrát měl fešácký kriminál. Nechtěli, aby chodil mezi ostatní vězně, a do izolace ho nemohli dát, protože to už je trest. Proto k němu přidali dva komunisty a dali jim na celu televizi. Ti chlapíci měli vysoké tresty za hospodářské zpronevěry, jichž se dopustili jako ředitelé státních podniků. Pořád nemohli pochopit, proč sedí s takovým zločincem, o němž četli hrozné zprávy v Rudém právu, a proč dostal jenom devět měsíců. Díky němu se však měli dobře. Divili se také, že se ředitel věznice nechává ptát, jestli Havlovi něco neschází.“

Tři hodiny po propuštění z vězení zpovídal Havla pražský zpravodaj Hlasu Ameriky Julian Naegele. Mimo jiné se ho zeptal, co říká tomu, že je navrhován na Nobelovu cenu. „Mám, to mne tak ve vězení napadlo, myšlenku, jak bych zužitkoval ty peníze, které jsou s tou cenou spojeny,“ odpovídal Václav Havel. „Samozřejmě ne ve svůj prospěch. Já mám dost svých peněz, ale ve prospěch nezávislé československé kultury…Není špatné být na ni (míněna Nobelova cena – pozn. autora) čas od času navrhován, protože přece jen to vyvolává jakousi opatrnost a jakýsi respekt těch represivních orgánů vzhledem k mé osobě a samozřejmě to i snižuje  nebezpečí mého zavření, protože čím vícekrát mě zavřou, tím větší mám naději  tu cenu dostat, takže mne to do jisté míry kryje a mám svobodnější manévrovací prostor dělat to, co je mým nejvlastnějším posláním, to je říkat pravdu.“

Jedním z těch, kteří Havla hned po propuštění navštívili v jeho bytě na tehdejším Engelsově nábřeží a přivítali ho na svobodě, byl i někdejší vůdce československých komunistů z doby Pražského jara Alexander Dubček. Setkali se tak vlastně poprvé od oné koňakem povzbuzené debaty v Hrzánském paláci v létě 1968. Dubček, který se až do zmíněné návštěvy Itálie spíše vyhýbal politice a žil v ústraní, začal být značně aktivní. Spolu s dalším představitelem Pražského jara a někdejším předsedou vlády Oldřichem Černíkem napsali dopis parlamentům pěti států Varšavské smlouvy,  jejichž vojska 21. srpna 1968  vstoupila do Československa, aby přehodnotily tento akt a uznali, že šlo o agresi. 

Ale aktivní nebyli jen Dubček a nezávislé skupiny v čele s Chartou. Federální premiér Ladislav Adamec poslal v květnu 1989 do Moskvy šéfa tiskového odboru úřadu vlády Miroslava Pavla, aby se neoficiálně pokusil přesvědčit sovětské představitele o nutnosti politických změn v Československu. Gorbačov však, alespoň oficiálně,  zcela odvrhl Brežněvovu doktrínu opravňující Sovětský svaz zasahovat „v zájmu socialismu“ v kterékoliv zemi východního bloku. A tak, když se Pavel sešel s akademikem Bogomolovem, jedním z největších sovětských expertů na zahraniční politiku, a upozornil ho, že jeho země má zodpovědnost za vedení, které v Praze dosadila, pobaveně odpověděl: „Vy byste byli nejradši, kdybychom si je zase na tancích odvezli zpátky!“

V polovině roku 1989 se pod tlakem vnějších událostí začal skutečně politický režim v Československu otřásat. Premiér Ladislav Adamec dokonce, podle svědectví svého poradce politologa Oskara Krejčího, pohrozil Jakešovi rezignací. Skupina vyloučených členů strany jako Čestmír Císař, Miloš Hájek, Vojtěch Mencl, Věněk Šilhán či Vladimír Kolmistr založila klub Obroda, svým názvem připomínající obrodný proces z roku 1968, a hodlala se obrátit s dopisem na všechny základní organizace KSČ. Jakeš rozhodl, že členové předsednictva ÚV KSČ Jan Fojtík a Karel Hoffmann připraví prohlášení, které by mělo dopis Obrody předejít a straníky před ním varovat. První náměstek ministra vnitra a náčelník StB generál Lorenc se tehdy kvůli tomu s Jakešem sešel a později o tom zanechal svědectví:

„… Rozšíření  takové důvěrně získané informace vážně ohrožovalo její zdroj  (StB zřejmě měla v Obrodě svého člověka – pozn. autora). Proti tomuto opatření jsem protestoval, i když to nebývalo zvykem.

-    Súdruh generálný tajomník, nemyslím si, že rozposlať také informáciu do stranických organizácií je správne. Prídeme o zdroj informácií.

-    Nic nevykládej, vy budete dobře informováni až do převratu.

Přiznávám, že jsem si tehdy neuvědomoval, jakou pravdu M. Jakeš vyslovil.“

Z Lorencovy vzpomínky je zřejmé, že i generální tajemník ÚV KSČ Miloš Jakeš už tehdy připustil možnost změny politických poměrů.

Jedním z těch, kdo v době Havlova věznění organizoval mezi umělci petici za jeho propuštění, byl scénárista Jiří Křižan. Havel se s ním pak sešel ve své oblíbené restauraci Na rybárně. Křižan později vzpomínal na Havlovo značně kamarádské a neformální chování: „Šli jsme na záchod a tam jsme si začali tykat. Pak přišel Saša Vondra, a když mě viděl, řekl, že konečně přichází pořádný chlap, jinak jsou všichni anemický.“

Havel se v té době začal obklopovat lidmi podstatně mladšími než byl on sám. Nepotřeboval sobě rovné konkurenty, jakými by se mohli stát jeho dosavadní přátelé a spoluzakladatelé Charty jako Jiří Hájek, Petr Uhl, Ludvík Vaculík,  Ivan Klíma či Jiří Dienstbier. Raději měl ochotné naslouchače a přitakávače, které nacházel mezi štamgasty z restaurace Na rybárně, jako byl  absolvent studia geografie a momentálně topič v podniku Knižní velkoobchod Saša Vondra, za hudebního publicistu se vydávající Vladimír Hanzel, písničkář Ladislav Kantor či už zmiňovaný konferenciér z lipnického festivalu Jan Rejžek.

Ale vraťme se k oné schůzce Havla s Křižanem a Vondrou. Na ní se totiž zrodila ve své době významná iniciativa, což později vylíčila Eda Kriseová: „…Václav sepsal text petice a Křižan a Vondra mu pomáhali, byli tedy už tehdy poradci, levá a pravá ruka, jak říká pan prezident. Jirka vymýšlel název, zdálo se mu dobré, aby se podobal Dvěma tisícům slov. Vymyslel Několik vět. (Příliš originální Křižan nebyl. 19. července 1968 otiskly Literární listy  prohlášení Jen několik slov sepsané Ludvíkem Vaculíkem, v němž odmítl názor, že Dva tisíce slov byly kontrarevoluční výzvou – pozn. autora) Jakmile měli text, bylo rozhodnuto, že Saša s ním půjde mezi disidenty a Jirka mezi strukturáky (v hantýrce označení pro lidi z oficiálních struktur – pozn. autora). Běhali s textem mezi lidi, sbírali připomínky a poznámky. Potom se sešli v restauraci Paroplavba a udělali polední  redakci, u které byl také Zdeněk Urbánek. Text byl hotov a padla otázka: Kdy? Brzy budou prázdniny a nikdo nebude k sehnání. Nebylo by lepší nechat to na září? Rozhodli se, že to udělají hned. Nejdříve seženou podpisy populárních herců, jako je Bartoška, Suchý, Kratina, Čepek. Všechno bude zatím v tajnosti. Manifest zveřejní, až budou mít tři sta podpisů…“

Do konce července podepsalo výzvu Několik vět na 12 tisíc lidí, mezi nimi také zpěváci Hana Zagorová, Michael Kocáb a Vladimír Merta,  herci Josef Kemr, Bolek Polívka,  Naďa Konvalinková, Martin Dejdar, Zlata Adamovská, Oldřich Kaiser, Jiří Lábus, scenárista Zdeněk Svěrák… Pod  prohlášení Několik slov upozorňující, že „nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám“ se podepisovali i členové KSČ. Tentokrát už jim nehrozily žádné represe a vyhazování, maximálně stranické tresty. Režim reálného socialismu se rozkládal sám. Přitom stále ještě dokázal pouštět hrůzu. Estébáci udělali domovní prohlídky v bytech Jiřího Křižana a Saši Vondry a Havla odvezli k jedenáctihodinovému výslechu. A Rudé právo ve svém vydání z 30. června 1989 iniciativu Několik vět ostře napadlo v úvodníku Kdo seje vítr, v zákulisí se však už odehrávaly nesmělé pokusy o dialog. Například pracovník sekretariátu ÚV KSČ Bouchal se na pokyn vedoucího 13. oddělení ÚV KSČ Rudolfa Hegenbarta sešel s představiteli klubu Obroda Menclem, Kolmistrem a Kotrčem a v Bratislavě jednal Dubček  se zástupci ústředního výboru Komunistické strany Slovenska. Ale všechno to bylo jen bázlivé opatrné oťukávání, stejně platonické jako nápad, jehož autorem byl snad Adamec, podle jiné verze dokonce Štěpán, kooptovat Havla do české vlády jako ministra kultury.

Zároveň  se však rozehrávala, jak se posléze ukázalo, mnohem významnější hra. V červnu 1989 navrhl šéfredaktor exilového časopisu Svědectví, vycházejícího v Paříži, Pavel Trigrid,  aby vedoucí politickou roli v Československu převzal „světoznámý český dramatik Václav Havel“. Podle Tigridova názoru to nemůže být „žádný politik reformních komunistů z roku 1968, ani Alexander Dubček. Češi a Slováci rozhodně odmítají každý socialismus i reformovaný“.  2. července 1989 označil tradičně dobře informovaný britský list The Observer Václava Havla za „možného prezidenta reformovaného Československa“.

Sám Havel, alespoň navenek takovouto představu odmítal. V rozhovoru, který vyšel 21. září 1989 ve francouzském deníku Liberation uvedl, že v žádném případě není připraven přijmout profesionální funkci. „Máme dost lidí, kteří jsou povolanější než já,“ prohlásil doslova. Nicméně prozradil, že veřejné funkce prý neodmítá. 13. října se dal slyšet v německém listu Frankfurter Allgemeine Zeitung: „Bavilo by mě dosazovat krále, nebo kdybych byl pověřen, vést diskusi u kulatého stolu, která by přispěla k tomu, aby v Československu mohli politické funkce převzít skuteční politikové.  Kdyby se to podařilo, chtěl bych být pomocným dramaturgem Divadla Na zábradlí. Jako hlavní dramaturg tam působí Karel Steigerwald, a kdybych se s ním dostal do sporu, doporučil bych vládě, aby ho jmenovala ministrem kultury. Potom, až bych se ho zbavil, bych se mohl v divadle stát sám hlavním dramaturgem.“   

V této souvislosti se zmiňme ještě o jedné příhodě. Jen několik týdnů před 17. listopadem navštívili Havla představitelé Obrody a zeptali se ho, zda by podpořil eventuální kandidaturu Alexandra Dubčeka na funkci prezidenta republiky v květnu 1990, kdy mělo oficiálně skončit funkční období Gustáva Husáka. Havel se nijak nevyjádřil a vymluvil se na to, že by nejdříve musel znát další politický program jak Obrody, tak Dubčeka. Patrně už tehdy kalkuloval s možností, že by sám zasedl na Pražském hradě. 

Vraťme se však do léta roku 1989. V polovině srpna zmizelo během několika málo dnů z novinových stánků a trafik osmé číslo měsíčníku Technický magazín. Objevil se v něm totiž článek pracovníka podniku Agrodat Miloše Zemana Prognostika a přestavba. „Československo, kdysi jedna z vyspělých evropských zemí, se v posledních desetiletích stále rychleji přetváří v zemi v evropských měřítcích zaostalou,“ uváděl autor. „Do čela Evropy jsme se propracovali pouze v úmrtnosti obyvatel a ve znečištění životního prostředí…“ Článek brzy koloval v četných opisech a Miloš Zeman dokonce vystoupil na několik minut v ekonomickém pořadu Čs. televize. Zároveň se však proti tomu velmi ostře ohradila oficiální místa, televizní redaktor byl propuštěn a autor článku dostal výpověď z Agrodatu . Na poradě stranických funkcionářů prohlásil tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík: „… tady ten Zeman, to není otázka teorie a vůbec činnosti vědeckého pracovníka, on propůjčil své jméno vědeckého pracovníka k takovému propagandistickému šlágru proti nám.“

Na 21. srpen se při příležitosti výročí okupace armádami pěti zemí Varšavské smlouvy očekávaly velké protestní demonstrace. Už pět dní před tímto datem zveřejnilo politbyro Maďarské socialistické dělnické strany prohlášení, v němž někdejší invazi odsoudilo. Vedení ÚV KSČ a československá vláda ho podrážděně odmítly jako „vměšování do vnitřních záležitostí ČSSR“. Státní bezpečnost, jak přiznal ve svých vzpomínkách generál Alojz Lorenc, se v Praze připravovala na masové vystoupení a bitky v ulicích. Podle něj o tom svědčily také poznatky západních zpravodajských kruhů i sovětské KGB.

Neméně dramaticky se však vyjádřil i Václav Havel. V rozhovoru pro francouzský deník Le Nouvel Observateur, který vyšel 17. července 1989, v souvislosti s tehdy nedávným krvavým potlačením studentské vzpoury v Pekingu (4. června 1989 – pozn. autora) prohlásil: „V srdci Evropy si nemůžeme samozřejmě dělat to, co v Pekingu. Nicméně nevylučujeme, že 21. srpna, když budeme manifestovat, abychom protestovali proti vstupu sovětských tanků do Prahy před 21 lety, budou na střechách kolem Václavského náměstí rozmístěni střelci…“ Havel samozřejmě místo na demonstraci odjel na svou chalupu na Hrádečku. Byl si dobře vědom toho, čím mu pohrozili estébáci při posledním výslechu – zůstane-li v srpnu v Praze, zavřou ho.  A pak, prý ho varovala i jeho přítelkyně, spisovatelka a astroložka Daniela Fischerová, která mu prozradila, že jeho planety jsou momentálně ve velmi nepříznivé poloze a měl by proto na sebe dávat velký pozor. 

Charta 77 potom dokonce vyzvala veřejnost, aby se 21. srpna nekonala žádná akce a nezavdal se tak mocenským orgánům důvod k eskalaci násilí a k dalším represím.  A tak nakonec  nejodvážnějším vystoupením na všeobecně očekávané protestní demonstraci byl projev představitele Maďarského fóra demokratické mládeže. Mladý Maďar se omlouval za svou špatnou češtinu, ale lidé z davu na něj volali: „Mluvíš líp než Jakeš!“ Příslušníci Bezpečnosti nevelké shromáždění v dolní části Václavského náměstí brzy rozehnali a zatkli 320 domácích a 56 zahraničních účastníků z Maďarska, Polska a Itálie.

Podle Havlova anglického životopisce Johna Keaneho přišel v noci na 3. září budoucí vůdce převratu málem o život. Zúčastnil se jakéhosi divokého venkovského flámu a cestou z koncertu rockové kapely Jasná páka spadl zcela opilý do mlýnského náhonu. V panice zoufale volal o pomoc, několikrát dokonce zmizel pod hladinou a teprve po notné chvíli se ho jeho kumpánům pomocí žebříku podařilo vytáhnout ven. Havel byl zcela bez sebe a nejevil známky života. Teprve v jedné okresní nemocnici, Keane nezmiňuje které, se lékařům podařilo přivést ho k životu. „Už jsem to tehdy vzdal,“ přiznal se pak v telefonickém rozhovoru do Německa historikovi Vilému Prečanovi. Scházelo prý málo a dějiny mohly mít trochu jinou podobu.

Jenže to už se schylovalo k agónii totalitního režimu. Po Praze kolovala kazeta s nahrávkou projevu generálního tajemníka ÚV KSČ Miloše Jakeše ke stranickým funkcionářům v Červeném hrádku na Plzeňsku, v němž se rozhořčoval, že ho nechali samotného „jako kůl v plotě“. Prahu zaplavily trabanty východoněmeckých občanů spěchajících na velvyslanectví Spolkové republiky Německo. Začal masový exodus obyvatelstva NDR, východní Němci  hlasovali proti socialismu útěkem.  Od 23. srpna musela být ambasáda uzavřena a hlídána  příslušníky Bezpečnosti.

V podobné záplavě východoněmeckých uprchlíků se ocitlo i Maďarsko, které nakonec 10. září jako první země východního bloku probouralo železnou oponu a pro 10 tisíc vystěhovalců z NDR otevřelo své hranice do Rakouska. V Praze další a další utečenci přelézali před očima bezradných policistů zeď areálu západoněmeckého velvyslanectví. Koncem září zde v provizorních podmínkách bydlelo takřka 11 tisíc lidí. Československé úřady byly donuceny jednat a občanům NDR postupně umožnily od 4. října zvláštními vlaky  a autobusy vycestovat do bavorského Hofu. Šťastní uprchlíci ukazovali na Pražany „véčka“ z ukazováku a prostředníku na znamení vítězství. Václav Havel to okomentoval slovy: „Není potřebné vždy hlavou prorážet zeď; když chcete zbořit zeď, stačí někdy dostatečně dlouho na ni močit.“   

V září 1989 se Havel seznámil – jak se nakonec ukázalo – s osudovou ženou svého života, s populární herečkou Dagmarou Veškrnovou. Do té doby zcela apolitická, už  řadu roků rozvedená šestatřicetiletá komička, která bývala ozdobou všech televizních estrád, přišla jednoho zářijového dne do Lucerny na večírek k 30. výročí divadla Semafor. A právě tady došlo k onomu setkání disidenta a půvabné hvězdy. Redaktorka Svobodné Evropy Lída Rakušanová je ve své knize Dva osudy v jednom svazku popsala tak trochu ve stylu sladkobolného ženského čtiva:

„Drobného světlovlasého muže v zelené bundě přivedl tenkrát na večírku v Semaforu k Dáše Veškrnové Jiří Suchý. Muž kouřil jednu cigaretu za druhou, nervózně se ohlížel a co chvíli ji upozorňoval, že by se s ním radši neměla bavit. Určitě je sledován a jí by to mohlo uškodit. Připadal jí jako štvané zvíře a dojímal ji téměř k slzám – pro které, stejně jako pro smích, nikdy nechodila daleko - , že si ještě ke všemu dělá starosti, aby jí snad svou přítomností neublížil. Byl to přece daleko spíš  on, tahle křehká lidská bytost, kdo by potřeboval podepřít, pochovat, přikrýt, pohladit. Všechny její ochranitelské instinkty byly v pohotovosti.“

Novinář Zdeněk Pokorný však s tímto výkladem polemizuje. V publikaci Václav Havel a ženy tvrdí, že známý disident v té době, na počátku podzimu 1989, už rozhodně nebyl štvaným zvířetem. „… Havel se stával hrdinou i pro mnohé režimní umělce. Oslav jeho narozenin v bytě na nábřeží se zúčastnily postupně stovky lidí, mezi nimi i nositelé nejzvučnějších oficiálních jmen, například Karel Gott.“ A Pokorný k tomu prorocky (nebo snad s tajemnou znalostí věci?) dodává: „Jak se určitě ještě v budoucnu po otevření archivů dozvíme, žádné velké nebezpečí gratulantům rozhodně nehrozilo…“ Podle něj existuje více verzí seznámení Havla s Veškrnovou. Mělo se tak stát na jakémsi plese, případně v bufetu Vinohradského divadla. Prý dokonce existuje společná fotografie už z roku 1987, zachycující Havla, Veškrnovou a Lenku Procházkovou, dceru předčasně zesnulého spisovatele Jana Procházky a družku Ludvíka Vaculíka.

Jenže to jsou jenom dohady. Skutečností zůstává, že v září 1989 Havla a Veškrnovou vzájemně představil Jiří Suchý. Zda už tehdy mezi oběma přeskočila ona příslovečná jiskra lásky, nevíme. Líčení Lídy Rakušanové, které jakVeškrnová, tak Havel autorizovali, by tomu svou dikcí naznačovalo. Havel míval vždycky slabost pro všechno, co souviselo s divadlem a o sedmnáct let mladší, veselá a velmi půvabná a přitom dosti známá herečka mu jistě imponovala. Samotná Dáša na novinářskou otázku – kdy v jejím vztahu s Havlem nastal předěl? – odpověděla poněkud vyhýbavě: „Nezlobte se, ale až to budu chtít říci, tak se to včas dozvíte. Ještě nenastala ta chvíle.“ Zdeněk Pokorný v už zmiňované knize spekuluje o tom, že k prvnímu erotickému sblížení Havla a Veškrnové došlo až v roce 1992.

Předchozí kapitola 

Pokračování kapitoly

Zpět 0 příspěvků