Václav Havel - Necenzurovaný životopis 5.kapitola

Lásky vězně svědomí

První výslech v Bartolomějské trval celý den. O půlnoci se všichni tři – Havel, Vaculík a Landovský - sešli před budovou a Landovský je svým saabem zase rozvezl domů. V noci už o Chartě referovaly zahraniční rozhlasové stanice, na druhý den o ní přinesly zprávy přední světové deníky – francouzský Le Monde, britský The Times, označující ji za „významný akt odvahy“ i západoněmecký Frankfurter Allgemeine Zeitung, který  dokonce zveřejnil její kompletní text Charty.  Československá média pochopitelně mlčela. Těžko mohla zveřejnit slova o tom, že „základní občanská práva platí v naší zemi bohužel jen na papíře“, jež se rozhodně nesrovnávala s představou normalizace. Teprve 12. ledna 1977 otiskl stranický deník Rudé právo článek nazvaný Ztroskotanci a samozvanci. „Je to protistátní, protisocialistický, protilidový a demagogický hanopis, který hrubě a lživě pomlouvá Československou socialistickou republiku a revoluční vymoženosti lidu,“ psalo se v něm o Chartě. O jejích iniciátorech bylo uvedeno, že je to „pestrá směsice lidských a politických ztroskotanců. Patří k nim V. Havel, člověk z milionářské rodiny, zavilý antisocialista, P. Kohout, věrný sluha imperialismu a jeho osvědčený agent, J. Hájek, zkrachovaný politik, který pod heslem neutrality chtěl vyčlenit náš stát ze společenství socialistických zemí, L. Vaculík, autor kontrarevolučního pamfletu 2000 slov…“ V celé zemi se scházeli lidé na schůzích, aby Chartu povinně odsoudili, aniž si ji vůbec měli možnost přečíst. Ta z propagandistického hlediska nejvýznamnější schůze se sešla 28. ledna 1977 v Národním divadle, kde shromáždění herci, zpěváci, spisovatelé a další umělci svými podpisy stvrdili něco, co později, po listopadu 1989 dostalo název Anticharta. Ve skutečnosti se přijaté provolání tvůrčích svazů nikdy Anticharta nejmenovala. Jeho věty byly formulovány natolik opatrně, aby jejich nezávaznost nikoho z podepsaných příliš nekompromitovala. Televizní zpravodajská kamera si tehdy dala práci, aby ze sálu zabírala už těžce nemocného Jana Wericha, „zlatý slavík“ Karel Gott dokonce musel promluvit do mikrofonu. Některé populární osobnosti sem byly přilákány sliby, jiné pohrůžkami. Mnozí signatáři, mezi nimiž byla také budoucí druhá Havlova manželka, tehdy mladá talentovaná komička Dáša Veškrnová, pak dodatečně svůj podpis omlouvali tím, že když je jich tolik, vlastně o nic nejde, a už z toho je zřejmé, že celá záležitost s podpisy pod prohlášením je zmanipulovaná. Podpis pod tzv. Antichartou byl logicky vnímán jako vstupenka do vybrané umělecké společnosti. Někdo se jeho prostřednictvím  mohl na filmové plátno nebo televizních obrazovku vrátit po předchozích „hříšcích“ z let 1968 a 1969, jiný se na ní udržel. A našli se i takoví, kteří sice nepodepsali, ale kádrová selekce se jich nedotkla. Ani kádrovácký úřední šiml totiž nebyl dokonalý.

 Signatáři Charty byly zatím každý den odváženi k výslechu. „…Náš byt se začal povážlivě podobat… nějakému revolučnímu centru,“ vzpomíná Václav Havel v Dálkovém výslechu. „Po celodenních výsleších na Ruzyni jsme se tam zcela spontánně všichni scházeli, sdělovali si novinky, koncipovali různé texty, přijímali zahraniční novináře a telefonovali si se světem; desetihodinové i delší vzdorování soustředěné palbě vyšetřovatelů bylo střídáno tímto hektickým děním, končícím pozdě v noci a našimi sousedy statečně snášeným.“  Až do té doby byl Havel ve světě znám jako originální dramatik. Sice bez možnosti představit své hry doma v Československu, nicméně vnímaný jako literát. Po Chartě se však stal zajímavým i jinak. Stal se, samozřejmě postupně, politickou osobností, čelným disidentem a to, jak si dále ukážeme, za cenu, že omezil styk s dosavadními přáteli, byť příslušníky disentu, a postupně se stále více obklopoval mladými bezvýznamnými přitakávači.

Východní blok byl západními novináři brán jako oblast, kde se prakticky nic pozoruhodného, co by si zasloužilo první stránky, neděje a i kdyby se dělo, většinou ani neměli možnost se o tom dozvědět. Havel a jeho přátelé proto záměrně postavili svůj „odboj“ na zahraniční publicitě. Nabízeli se jako svého druhu „atrakce“, jako důkaz, že v Československu stále žijí myšlenky na Pražské jaro udušené pásy sovětských tanků. Předem věděli, že Husákův režim s nimi nebude komunikovat, že s nimi nepovede dialog, jak to v Chartě požadovali. Ale jako jedna z mála opozičních skupin v sovětském bloku, připomeňme si, že polská Solidarita vznikla až o tři roky později,  představovali osamělé hrdiny, kteří se vzepřeli totalitnímu systému. Západní demokratický svět tedy cítil potřebu je podpořit. Důvody k této podpoře přitom mohly být rozdílné. Pro pravicové konzervativce byli disidenti vojáky na válčišti proti komunismu, proti oné příslovečné „říši zla“, pro liberální intelektuály zase bojovníky za svobodu a lidská práva, kterým prostě pomáhali ze zásady či proto, aby uklidnili svoje svědomí.

Trochu odlišný pohled měla na chartisty domácí veřejnost. Především ji přitahovala jména, která znala z roku 1968 jako Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář nebo Ludvík Vaculík, případně populární osobnosti typu Pavla Landovského či podobně umlčené herečky Vlasty Chramostové. V Chartě tedy společnost viděla určitou reminiscenci na Pražské jaro, svědectví o tom, že alespoň někteří z nás se nepoddali sovětské okupaci. Držela jim sice palce, ale většinou je považovala za příliš riskující snílky.

Na rozdíl od Vaculíka nebo Landovského však Havla znal pouze poměrně úzký okruh zájemců o literaturu a divadlo. Do širšího povědomí se dostal prakticky až v roce 1989. Ne náhodou byl vůbec prvním titulem z exilové knižní produkce, který vyšel bezprostředně ještě v době sametového převratu, Dálkový výslech, rozhovor Václava Havla s Karlem Hvížďalou. Měl totiž Čechům a Slovákům představit muže, který jim – obrazně řečeno – přinesl svobodu a který se měl stát jejich prezidentem. Ale nepředbíhejme a vraťme se do začátku roku 1977.

„Z výslechu jsem se nevrátil 14. ledna, kdy mne pozdě večer, když byl můj „normální“ výslech skončen, odvedli do nějaké velké místnosti, kam se začli scházet různí majoři a plukovníci, aby na mne všelijak pouštěli hrůzu,“ vyprávěl Václav Havel. „Tvrdili, že o mně vědí věci, za něž bude nejméně desetiletý kriminál, že „skončily srandičky“ a že dělnická třída vře nenávistí ke mně. Někdy k ránu mě šoupli do kobky…Hlavní důvod mého tehdejšího zavření byl, myslím, dost zřejmý: byl jsem z mluvčích nejmladší, jediný jsem měl auto, celkem oprávněně se domnívali, že jsem tudíž hlavním motorem dění a hlavním praktickým organizátorem; Patočku a Hájka brali zřejmě jako osoby významu spíš reprezentativního  a jako lidi nepochybně zdrženlivější a umírněnější. Doufali, že mým zavřením Chartu organizačně či pracovně ochromí…“

Teprve po několika dnech bylo Havlovi sděleno obvinění z trestného činu podvracení republiky. Měl se ho dopustit otevřeným dopisem Husákovi z roku 1975 a jako hlavní iniciátor a organizátor Charty 77. Později se ukázalo, že z právního hlediska obě zdůvodnění neobstojí, a proto se ho pokusili připojit k případu „Ornest a spol.“. Režisér a dramaturg Ota Ornest byl totiž obviněn z pašování článků do Tigridova exilového časopisu Svědectví. Protože Pavel Tigrid byl oficiálními místy označován za agenta CIA, mělo spojení Havla s Ornestem a tím pádem i s Tigridem prokázat, že Charta je řízena ze zahraničních centrál.

Vedení Charty se zatím v době Havlova pobytu ve vazbě ujali zbývající dva mluvčí Hájek a Patočka. Sedmdesátiletý profesor Patočka byl přitom vážně nemocen. Ještě 8. března, několik dní před smrtí, napsal stať Co můžeme očekávat od Charty. „Nezhorší Charta situaci v naší společnosti? Nezavdá další podnět k represím?“ táže se. „Odpovězme si však otevřeně: žádná poddajnost zatím nevedla k zlepšení, nýbrž jen k zhoršení situace. Čím větší strach a servilnost, tím více si mocní troufali, troufají a budou troufat…“ Státní bezpečnost se obávala, že by se Patočkův pohřeb mohl proměnit v demonstraci proti režimu.  A tak nasadila vše, co měla k dispozici, aby 16. března 1977 zastrašila jeho účastníky a znemožnila samotný obřad. Nad břevnovským hřbitovem kroužila helikoptéra, projev kněze přehlušil řev plochodrážních motorek na sousedním stadiónu, ostatně nejlepší plochodrážní tým v republice měla Rudá hvězda, klub ministerstva vnitra, všichni pohřební hosté byli při příchodu na hřbitov fotografováni a filmováni. „Když jsem tam stála mezi hroby,“ vzpomínala jedna z účastnic pohřbu, spisovatelka Eda Kriseová, „rostl ve mně vztek a ochromovala mne hrůza, že jsou na světě lidé, kteří nemají úctu k mrtvému  a tváří v tvář smrti jsou schopni  předvádět tak zpupné divadlo. Tehdy se ve mně něco definitivně zlomilo a odumřelo. Věděla jsem, že tu budu žít, ale že s konečnou platností  nechci mít nic společného s tímto režimem, i kdyby on sám se o to snažil. To, co jsem dávno věděla, se teď vyjevilo v koncentrované hrůzné podobě. Byla to noční můra, ale odehrávala se ve dne a při plném vědomí.“   

Václav Havel snášel svoje první uvěznění, jak sám přiznal, velmi těžce. Zažádal si o propuštění z vazby a vzhledem k nedostatku informací slíbil svému vyšetřovateli, že se vzdá funkce mluvčího Charty. Zároveň slíbil „zdržet se veškeré činnosti, která by mohla  být považována za trestnou“ a neúčastnit se „žádných akcí, které by mohly být zneužity v kampani proti ČSSR“. Tento slib byl publikován v Rudém právu v den jeho propuštění 20. května 1977. „Vůbec nejhorší byl pro mne poslední týden, kdy jsem tušil, že budu propuštěn a zároveň zhanoben a že na tom zhanobení nebudu bez viny,“ přiznává Havel v Dálkovém výslechu. „… Zhanobení bylo horší, než jsem očekával: přidali tam například, že jsem ve vězení složil funkci mluvčího, což není pravda; byl jsem sice rozhodnut ji složit (samozřejmě do rukou těch, kteří mne jí pověřili, nikoli do rukou policie) z důvodů – dodnes si to myslím – velmi rozumných, ve vězení jsem ji však pochopitelně nesložil: udělal jsem pouze tu nedozírnou hloupost, že jsem svůj úmysl před vyšetřovateli neutajil…“

V této souvislosti stojí za to zmínit se o Havlových stycích s příslušníky Státní bezpečnosti. Popravdě řečeno jejich okolnosti zůstávají tak trochu záhadou. Po listopadu 1989 se čas od času vynořily nejrůznější dohady, zda také on nebyl mezi vědomými spolupracovníky StB, zda pod značným nátlakem, jemuž byl jako čelný chartista vystaven, nepodepsal nějaký závazek. Dokument tohoto druhu se však nikdy neobjevil a určitě asi nikdy neobjeví. Už proto, že pokud by snad náhodou doopravdy existoval, po faktickém převzetí moci Občanským fórem koncem roku 1989 by byl jistě skartován, nebo velmi dobře uložen. Ne že by se uvnitř Charty a později dalších organizací disentu nepohybovali agenti. První náměstek federálního minstra vnitra a vlastně šéf Státní bezpečnosti  generál Alojz Lorenc o tom doslova uvedl: „Již u vzniku Charty byli mezi jejími signatáři agenti StB a agenturní síť se neustále doplňovala. Státní bezpečnost tak měla možnost do jisté míry činnost Charty ovlivňovat.“ Někteří agenti pronikali do politického podzemí zcela záměrně v rámci svého pracovního úkolu, jiní byli teprve dodatečně pod nátlakem, vydíráním či sliby teprve dodatečně získáváni. Jejich totožnost je však už dnes zřejmě nezjistitelná a dá se oprávněně pochybovat, že by se sami dodatečně přiznali.  

Ke spolupráci s StB se však zavazovali i politicky aktivní emigranti. Dobře je znám například případ někdejšího studentského funkcionáře z roku 1968 a později zahraničního spolupracovníka Charty Jana Kavana, který byl v úzkém vědomém kontaktu s československou rezidenturou v Londýně. Pověsti tohoto druhu se dotkly také například dnes už zesnulému spisovateli Vladimíru Škutinovi žijícímu ve Švýcarsku či jinému známému českému literátovi Oto Filipovi pobývajícímu ve Spolkové republice Německo. V Polsku se vážnému podezření ze spolupráce s komunistickou tajnou policií nevyhnul ani legendární vůdce Solidarity Lech Walesa. Disidenti v sovětském bloku a pracovníci zdejších tajných služeb žili a pohybovali se ve stejných podmínkách, v jakémsi přízračném pološeru, používali navzájem proti sobě nejrůznější úskoky, finty, podvody a úhybné manévry, z nichž se časem z nejrůznějších důvodů vyvinul zvláštní konkubinát. Není divu, že v tomto polosvětě pod pohrůžkou represí ztráceli mnozí disidenti odvahu pokračovat v odboji proti režimu a byli ochotni začít plnit to, co po nich tajní policisté požadovali. V skrytu duše přitom doufali, že se jim podaří fízly obalamutit, podvést, rozdat si s nimi falešnou partii, která ve svých důsledcích neublíží ani jim, ani jejich druhům.

Havel však, zdá se, nebyl podobným případem. Hrál s Bezpečností zvláštní hru, která jakoby ani jednu stranu příliš nezavazovala. Havlovo chování u výslechu popsal po svém vynuceném odchodu do emigrace Pavel Landovský: „ … Má určitý zdržovačky, aby se mu to rovnalo v hlavě, jak potřebuje. Když o tom vypráví, tak zjistíš, že estébáka sleduje jako divadelní postavu, pamatuje si naprosto všechno, pohyb, ukazovák, je v tom doma a pozoruje lidi mnohem schopněji než oni jeho. Má na lidi postřeh a pozná, co si myslej.“

Z Landovského slov je patrný jistý obdiv k jeho příteli Havlovi. Ve skutečnosti Havlova hra s vyšetřovateli a důstojníky StB nebyla zřejmě až tak promyšlená, jak herec tvrdí. Jeden z bývalých příslušníků, který se Havlových výslechů účastnil, je charakterizoval větou: „Co nevěděl, nepověděl.“ Havla nemělo smysl získávat pro spolupráci prostě proto, že sám velmi ochotně poskytoval veškeré informace o dění v disentu a o jeho záměrech. Klidně oznamoval termíny a místa příštích schůzek i jména osob, o nichž přitom věděl, že nejsou StB neznámá. Jeho výmluvnost mohla mít několikerý důvod. Byl to svým způsobem obranný reflex, kdy se chtěl vlastní výřečností zbavit úzkosti, mohl také předpokládat, že čím víc bude hovořit, tím méně mu budou jeho vyšetřovatelé věřit, a pak je tu také třetí možnost: ochota odpovídat na otázky a říkat přitom dokonce víc, než se po něm požaduje, mohly být projevy jistého druhu exhibicionismu. Havel jako dramatik a divadelník se stále tak trochu cítil jako na jevištních prknech, měl potřebu hrát a předvádět se. Jakmile dostal při výslechu příležitost se předvést, neměl prostě sílu odolat.

Bývalý zástupce náčelníka II. správy Sboru národní bezpečnosti podplukovník Chovanec nevzpomíná na Václava Havla nijak špatně: „Můj osobní názor… byl trochu odlišný oproti vypracovanému „životopisu“ (je míněn tehdejší pomlouvačný článek v Rudém právu nazvaný Kdo je Václav Havel – pozn. autora). Viděl jsem ho jako člověka velmi upřímného, chvílemi až plachého. Ovšem jeho vliv na disidentské prostředí byl obrovský a mezi opozicí byl rovněž velmi oblíbený. Výjimky se samozřejmě našly, ale vždyť se i v tomto  okruhu lidí jednalo o budoucí funkce, budoucí posty, koryta. Z jeho děl jsem měl možnost zhlédnout hry Zahradní slavnost a Audience. První ze jmenovaných her na mne zapůsobila velmi špatným dojmem a Audience, když nic, tak mne alespoň rozesmála. Nevím, snad je to tím, že nejsem divadelně založený.“

Státní bezpečnost, přes veškerou pozornost, kterou Havlovi věnovala, ho nepovažovala za skutečně důležitou osobu. Takovými osobami byli především Jiří Hájek, Zdeněk Mlynář, Jaroslav Šabata, Pavel Kohout, Věněk Šilhán či Ladislav Lis, prostě bývalí prominentní komunisté. V těch viděli lidé, kteří se ujali moci po dubnu 1969, tedy po nástupu Gustáva Husáka, své hlavní protivníky. Vyplývalo do z dlouhodobé komunistické strategie, podle níž hlavními nepřáteli byly vždycky od časů konfliktu Stalina a Trockého vlastní renegáti, odrodilci, odpadlíci či, řečeno stranickým žargonem – oportunisté. V 70. a 80. letech to byli především osmašedesátníci, protagonisté Pražského jara, kteří byli špatným svědomím svých bývalých soudruhů.  Havla, jak už jsem připomenul, znal v té době málokdo. Navíc se v jeho případě  nejednalo o bývalého člena KSČ. Z hlediska úkolů Státní bezpečnosti bylo jistě dobré ho sledovat, zvláště, když se velmi často stýkal se zahraničními novináři a na svou chalupu na Hrádečku zval další disidenty. On sám však bylo pro estébáky pouze jedním z ostatních signatářů Charty. Nikterak je svou, při veškerých svých aktivitách důležitostí nepřevyšoval. Důležitým se stal prakticky až za pět minut dvanáct, tedy v průběhu roku 1989. 

Jiné postavení však Havel zaujímal při pohledu zvenčí. V tomto směru se už velmi brzy začal pro západní novináře profilovat jako jeden z nejzajímavějších československých disidentů. Právě kontakty se sdělovacími prostředky na Západě mu při prvním procesu po vzniku Charty nejvíce přitížily. Kvůli samotné Chartě mu sice mohli nejrůznějším způsobem ztrpčovat život, ale jejím sepsáním a rozšiřováním se sám ještě nedopouštěl z hlediska tehdejších zákonů nijak závažné trestné činnosti. Ale fakt, že začal Chartu šířit do zahraničí a upozorňovat na nedodržování a porušování občanských práv v Československu, už trestný byl. Ve dnech 17. a 18. října 1977 se konalo u městského soudu v Praze hlavní líčení proti Otovi Ornestovi, Jiřímu Ledererovi, Václavu Havlovi a Františku Pavlíčkovi. Žaloba jim kladla za vinu pokus o poškození zájmů republiky v cizině. Tresty byly velice mírné. Havel vyvázl se 14 měsíci s podmínečným odkladem na tři roky. Nejvyšší soud pak v lednu 1978 rozsudek potvrdil.

Po celý rok 1977 přitom probíhala přímo nejvyšším stranickým ideologem Vasilem Biĺakem řízená pomlouvačná kampaň proti Chartě. Její součástí byla i rozhlasová relace nazvaná Kdo je Václav Havel.  Autor této relace, Tomáš Řezáč, v ní mimo jiné uvedl, že Havel mu od prvního vzájemného setkání asi v roce 1962 „připadal jako člověk nesmírně sebevědomý, nesmírně namyšlený…, který zjevně pohrdal všemi, kdo byli kolem něho“. V tomto případě se Havel rozhodl bránit a jeho advokát podal žádost o zahájení trestního stíhání autora pořadu pro pomluvu. Řezáč totiž mimo jiné tvrdil, že Havel „byl podporován z fondů americké nebo západoněmecké nebo jiné výzvědné služby“. „Ať už se tím myslí cokoliv,“ napsal Havel ve své žádosti, „naplňuje toto tvrzení podle mého názoru  skutkovou podstatu trestného činu pomluvy podle § 206 trestního zákona, protože  má jeho oba zákonem požadované znaky; jde o údaj, o němž autor ví, že je a) nepravdivý b) způsobilý značnou měrou ohrozit vážnost u spoluobčanů“.

Žádost o trestní stíhání Tomáše Řezáče byla samozřejmě odložena, nicméně bude zajímavé se u tohoto autora na chvíli zastavit. Tomáš Řezáč totiž rozhodně nebyl pro Havla cizí osobou. V 60. letech, kdy tento syn známých spisovatelů Václava a Emy Řezáčových patřil pod jménem Karel Tomášek mezi mladé nadějné prozaiky a publicisty, býval Havlovým dobrým přítelem. Po srpnu 1968 emigroval a později se ve Švýcarsku sblížil s ruským spisovatelem Alexandrem Solženicynem, v roce 1974 zbaveným sovětského občanství a vyhoštěným ze země. Pak se nečekaně vrátil a napsal právě o Solženicynovi pomlouvačnou knihu, která však byla vydána pouze v SSSR. Až do své předčasné smrti v roce 1992 zůstal Tomáš Řezáč poněkud záhadnou postavou s nápadně dobrými informacemi z oblasti zpravodajských služeb. Zdá se pravděpodobné, že sám pro některou z nich pracoval.

Už na předcházejících stránkách jsem se stručně zmínil o tom, z čeho vlastně přední čeští disidenti žili (zdůrazňuji čeští, protože na Slovensku zahrnoval skutečný disent jen několika osob jako byli spisovatelé Dominik Tatarka a Hana Ponická, politolog a bývalý stranický funkcionář Miroslav Kusý či filozof a publicista českého původu Milan Šimečka – pozn. autora). Citoval jsem v této souvislosti Ludvíka Vaculíka, který otevřeně přiznal, že za celých dvacet let nebyl nikde zaměstnán a vystačil si s honoráři za překlady románu Morčata, případně s podporou Nadace Charty 77. Tato nadace vznikla původně z iniciativy posrpnového emigranta, jaderného fyzika Františka Janoucha, (mimochodem zetě významného marxistického filozofa a agenta Komunistické internacionály profesora Arnošta Kolmana), v roce 1978 ve Stockholmu a původně byla určena k podpoře rodin vězněných chartistů. Jejím základním kapitálem se údajně staly finanční prostředky představované Cenou svobody, kterou Chartě udělily dánský list Politiken a švédský Dagens Nyheter. V roce 1988 už bylo na výplatní listině této nadace sto třicet osm československých občanů, kteří ročně dostávali podporu od pěti set do devíti tisíc tuzexových korun, tedy poukázek na západní zboží ve vybraných prodejnách podniku Tuzex. Dodejme, že hodnota jedné tzv. tuzexové koruny, jak se říkalo - bonu - se na černém trhu pohybovala kolem pěti korun. V letech 1980 až 1989 prý Nadace vyplatila na činnost Charty 77  podle některých údajů 380 tisíc amerických dolarů, což představovalo 42 222 dolarů na jeden rok. Osmdesát nejaktivnějších disidentů mělo dostávat v přepočtu na koruny (tehdejší kurs činil 32 korun za dolar) 60 tisíc korun na osobu ročně, tedy 5000 korun měsíčně. Třem mluvčím Charty prý dokonce Nadace vyplácela měsíčně něco jako  pravidelný plat ve výši  2000 tuzexových korun, což při uvedeném kurzu na černém trhu představovalo 10 tisíc korun. Dodejme, že průměrná měsíční mzda v té době v Československu nedosahovala ani 2500 korun.

Vedle zmíněných odměn mohli přední disidenti získat za svou aktivitu  některou z cen udělovaných v zahraničí. V roce 1981 byla v Paříži zřízena Palachova cena, představující částku 50 tisíc francouzských franků. Václav Havel ji získal hned v roce 1982. Dále to byla od roku 1986 cena Jaroslava Seiferta udělovaná zakázaným spisovatelům a dotovaná  každoročně 32 tisíci švédských korun a o rok později přibyla cena Františka Kriegla obnášející 20 tisíc švédských korun. Peníze na tyto ceny a do Nadace Charty přicházely z nejrůznějších zdrojů, údajně od nejrůznějších soukromých osob. Samozřejmě dnes už  těžko rozšifrujeme odkud finanční podpora pro československou opozici doopravdy přicházela a asi by o to ani neměl nikdo zájem.

Chartisté měli také honorovány příspěvky pro zahraniční rozhlasové stanice. Rádio Svobodná Evropa platilo za poskytnutý rozhovor od 500 do 1000 marek a 500 marek za informaci. Hlas Ameriky dával 300 dolarů za rozhovor a 200 dolarů za informaci. Britská stanice BBC honorovala rozhovor 150 librami a za informaci platila 100 liber. Nejaktivnějšími přispěvateli bývali Petr Uhl, Jiří Dienstbier a Václav Havel.  

Jak se tyto peníze dostávaly k disidentům? Signatářka Charty a socioložka Jiřina Šiklová to popsala při jednom z výslechů svým vyšetřovatelům. Západní diplomat jí telefonicky sdělil, kde nechal zaparkovaný vůz a poté ona sama peníze z auta vyzvedla, případně tím pověřila některého ze svých přátel. Poté finanční zásilku rozdělila a dále předala podle pokynů Františka Janoucha nebo historika Viléma Prečana, žijícího tehdy ve Spolkové republice Německo a spravujícího Dokumentační středisko Charty 77.

Další finanční podporu představovaly také mezinárodní ceny udělované českým disidentům. Například právě Havel obdržel v roce 1986 z Nizozemí cenu Erasma Rotterdamského a o tři roky později z Francie Cenu svobody. Všechny tyto příspěvky spolu s honoráři za hry uváděné v zahraničí mu umožňovaly žít na velmi slušné životní úrovni. 4. listopadu 1988 si v otevřeném dopise stěžoval tehdejšímu předsedovi federální vlády Ladislavu Adamcovi, že mu byl zabaven osobní počítač IBM XT s příslušenstvím pro údajné podezření, že byl „nástrojem trestné činnosti“. Připomeňme v této souvislosti, že osobní počítač byl té době věcí v Československu takřka neznámou a nevídanou. Dokonce jste se s ním nesetkaly ani v centrálních úřadech, ani v redakcích předních sdělovacích prostředků. Havel získal počítač jako dar od svého zahraničního nakladatele v rámci pomoci opozičním silám.

Vraťme se však zpátky do 70. let. Rok 1978 začal neblaze. 28. ledna se někteří signatáři Charty rozhodli jít na ples železničářů, který se konal v Národním domě na Vinohradech, tehdy nazývaném Kulturní dům železničářů. Shodou okolností šlo o stejné místo, kde se v roce 1967 konal památný IV. sjezd Svazu spisovatelů. Někdo z chartistů si však zřejmě o tomto záměru pustil pusu na špacír, kde neměl, a estébáci, samozřejmě oblečení jako plesoví pořadatelé, odmítli Havla, Landovského, Vaculíka, Kohouta  a jejich přátele vpustit do budovy. Před budovou došlo k potyčce a muži v tmavých oblecích se náhle začali zručně ohánět obušky. Kohouta jeden z nich udeřil pěstí s výkřikem: „To máš za ty básničky!“ Havel se proto raději nenápadně vytratil a na rohu Náměstí Míru zatím čekal na přítele Landovského. Ten se skutečně brzy objevil ale v doprovodu dvou uniformovaných policistů a žádal na Havlovi, aby mu dosvědčil jeho nevinnu. Z místního oddělení je spolu s dalším zadrženým chartistou Jaroslavem Kukalem odvezli do cely předběžného zadržení v Konviktské ulici. Druhý den pak vyšetřovatelé sdělili Havlovi, že je obviněn z útoku na veřejného činitele. Nakonec strávil v ruzyňské věznici šest týdnů a po propuštění založil s přáteli 27. dubna 1978 novou organizaci - Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS).

Celý rok pokračovala protichartistická hysterie. „… Měl jsem neustálou „ostrahu“, výslechy, úřady proti mně intrikovaly, nejednou jsem měl domácí vězení, okořeněné urážkami a výhrůžkami, „neznámí pachatelé“ pronikali do našeho obydlí a páchali tam různé škody, anebo mi všelijak ničili a rozbíjeli auto...,“ vyprávěl o té době Václav Havel v Dálkovém výslechu. Pod tímto tlakem a pohrůžkami, v některých případech dokonce smrtí, StB nakonec donutila i Havlovy přátele Pavla Kohouta a Pavla Landovského k emigraci. Kohout tento policejní teror později vylíčil v autobiografickém románu Kde je zakopán pes. Kromě těchto dvou známých osobností byla z Československa prakticky vystěhována dalších zhruba 150 signatářů Charty, byť se oficiálně hovořilo o tom, že jim byl umožněn výjezd z země.

Ve Vídni dokonce vznikla komunita někdejších chartistů, z nichž mnozí bohužel až příliš často zneužívali pověst antikomunistických bojovníků a zneužívali solidární pomoci rakouských úřadů. Výmluvně to popsal dnešní spolumajitel pražského divadla Ta fantastika a bývalý partner Lucie Bílé, Petr Kratochvíl: „Emigroval jsem do Vídně, kde jsem se díky Pavlovi Landovskému dostal do programu Charty 77 a bydlel na Oberdonaustrasse mezi chartisty. Zjistil jsem, že to není společnost pro mne. Víte, většinou to byli lidé, kteří nejsou schopni se sžít s žádným právním režimem, dělali spíš jen ostudu a žili snad až do revoluce na podporách.“

Přibližně v této době se Václav Havel zamiloval do Anny Kohoutové, druhé manželky svého přítele Pavla Kohouta a kdysi prý nejkrásnější členky Fučíkova souboru písní a tanců. Anna byla o tři roky starší než Václav a s Kohoutem měla tři děti – Ondřeje, Kateřinu a Terezu. Slavný spisovatel jí byl v průběhu manželství vážně nevěrný, a to vždycky s herečkami - nejprve s Janou Dítětovou a později Marií Drahokoupilovou. Tento poměr s tehdy devatenáctiletou studentkou herectví definitivně rozhodl o rozpadu Kohoutova druhého manželství, které bylo soudně rozvedeno, údajně pro sexuální nesoulad, už v říjnu 1960. Nicméně oba bývalí partneři spolu nadále udržovali přátelské styky. Havel poznal druhou ženu Pavla Kohouta v červenci 1978 na oslavě jeho padesátin. Anna poprvé uviděla Václava už při onom památném představení Žebrácké opery v Horních Počernicích. Tehdy si prý o něm pomyslela: „Ježíš, to je frajírek!“ Když se jí pak po třech letech začal na bujarém večírku v Kohoutově vile na Sázavě dvořit, nebyla tím právě nadšená. Později na toto druhé setkání s Havlem vzpomínala: „Tenkrát na mě … opravdu moc nezapůsobil. Měl už něco vypito a hrozně mě obletoval. Připadal mi jako frajer, který si myslí, že si kvůli němu všichni sednou na zadek. Říkala jsem si, že to bude stejný jako s mým bývalým mužem…“

 Václav Havel ji pak tři měsíce bombardoval zoufalými dopisy,  v nichž ji oslovoval „má krásko“ a které ona házela do koše. Nakonec ji přemluvila vlastní dcera, v té době jedenadvacetiletá Tereza, aby s ním šla alespoň na večeři. „No a on na první schůzku nepřišel,“ vyprávěla Anna. Volal v noci, že to prošvihl, protože se s Lanďákem pokoušeli setřást policajty. Jezdili údajně celou noc, než se jich zbavili.“ Když se konečně po dalším měsíci sešli, dal si Havel záležet, aby na Annu Kohoutovou skutečně zapůsobil. „Byl strašně milý, chytrý, vyzařovalo z něj obrovské člověčenství,“ svěřovala se Anna. „Zůstali jsme do jedné, do dvou a moc jsem se do něj zamilovala.“

28. května 1979 se oba s ještě dalšími přáteli účastnili bouřlivého flámu, který začal v Havlově oblíbené restauraci Na rybárně v Gorazdově ulici a pokračoval v bytě Jiřího Dienstbiera, jehož tehdejší manželka Květa byla bývalou ženou Václavova bratra Ivana Havla. Druhého dne ráno mezi čtvrtou a pátou hodinou připravila Státní bezpečnost zátah na členy Výboru nespravedlivě stíhaných. Zatčení byli Rudolf Battěk, Václav Benda, zmiňovaný Jiří Dienstbier, Ladislav Lis. Václav Malý, Dana Němcová, Jiří Němec, Petr Uhl, Jiří Ruml a mnozí další. Jen Havla nemohla policie najít. Zdržoval se totiž ve smíchovském bytě Anny Kohoutové. Estébáci však věděli, že mají spolu poměr a napadlo je zavolat k Havlově milence. Cizí hlas se zdvořile zeptal na Vaška a Anna, v domnění, že jde o nějakého  kamaráda z disentu, jim ho předala k telefonu. Aby svou přítelkyni nevystavil policejní razii, vyšel Havel dobrovolně na ulici a nechal se odvézt do vězení, kde nakonec strávil dlouhých tři a půl roku. Olga Havlová snášela nevěru svého manžela sice trpělivě, nicméně se špatně tajenou nelibostí. Václavovo uvěznění však obě ženy sblížilo. „Nejdříve byla uzavřená a chladná, pak se naše vztahy zlepšily,“ popisovala vzájemný poměr Anna Kohoutová. Začala Olgu navštěvovat a ta ji dávala číst dopisy, které Václav posílal z vězení a které později vyšly i tiskem jako Dopisy Olze. Havel směl psát z vězení pouze nejbližším příbuzným, navíc dopisy procházely cenzurou a za takových okolností v nich nemohlo být příliš místa pro city. Přesto je zarážející, že Olgu takřka nikdy neoslovoval přímo, neobjevuje se v nich ani sebemenší náznak něhy či starosti o adresátku. Jsou to v podstatě studené filozofické traktáty a úvahy, v nichž se zamýšlel především o sobě, svých postojích a své tvorbě.  Pouze v jednom dopise se pokusil definovat svůj vztah k Olze: „Nevím, čím bych byl a jak bych skončil, kdybych Tě neměl téměř celý život (nebo aspoň celý tvořivý život) vedle sebe jako svou sebekontrolu, oporu, vzpruhu a autocenzuru, své permanentní „uzemnění“ a zároveň svůj „sytič“, jako jakési zrcadlo, které mi pomáhá ověřovat si sebe sama.“ Jindy Olgu napomíná a zřejmě ji varuje před policejními špicly: „Nechoď večer sama po mostech a vůbec nikam nechoď, pokud možno, sama!“ Jindy ji týral zjevnou narážkou na své mimomanželské sexuální vztahy: „Pozdravuji všechny své přátele a líbám všechny přítelkyně (pokud ještě nějaké mám).“ Na Annu si vzpomínal většinou pouze vzkazy „švagrové“, jak ji kvůli vězeňské cenzuře nazýval. První vzkaz poslal ještě z vazby jako součást dopisu Olze: „Moc pozdravuj Andulku a dej jí, prosím, můj dopis přečíst. Je mi líto, že jí nemůžu psát, ale ona by mi snad napsat mohla.“ Havel považoval jaksi za samozřejmé, že Olga bude Annu tolerovat a obě ženy se domluví.

Odloučení způsobené Havlovým vězněním však způsobilo, že jeho láska k Anně Kohoutové vyprchala. Brzy jí v jeho životě nahradily jiné ženy, o nichž bude řeč dále. Později napsala Anina dcera, Tereza Boučková knihu Indiánský běh, v němž se mimo jiné pokusila popsat svůj vztah k otci, Pavlu Kohoutovi, i k milenci své matky, Václavu Havlovi. Nešlo přitom o žádné skandalizující odhalení, ale o neobyčejně literárně vyzrálou prózu. Pouze jedna scéna snad mohla vyvolat jisté pohoršení. To když literární postava, která by mohla být vytvořena podle Václava Havla, požádá na jednom večírku Annu a její dcery, aby se před ním vysvlékly. Zda tomu tak opravdu bylo, dala Anna Kohoutová jen mnohoznačnou odpověď v tom smyslu, že disidentské večírky bývali tuze veselé a jedním dechem dodala: „Václav měl strašně rád večírky, zábavu, tanec, i tím si mě získal. Byly to pro nás takové krásné úniky z reality.“

Indiánský běh vyšel nejdříve v roce 1988 v samizdatové Revolver Revue a sám Havel ho pochválil. Když  ale v lednu 1990 přišel na Pražský hrad, jeho vztah k Terezině knížce se změnil. Indiánský běh, který byl úspěšný i v zahraničí, najednou nemohl v Čechách najít nakladatele. V recenzi německého týdeníku Spiegel se dokonce objevila poznámka, že kniha Terezy Boučkové způsobila „neklid mezi starými přáteli, kteří teď sedí na Hradě a vládnou Čechám“. Indiánský běh nakonec vyšel v roce 1991 v bratislavském nakladatelství Fragment. Když si však v televizní besedě v roce 1996 o této knize  povídal s Terezou a její sestrou Kateřinou písničkář Jan Dědeček, vyvolal tak bezděčně Havlovu velmi podrážděnou reakci. Několik dní na to se totiž konala v divadle Archa oslava prezidentových šedesátých narozenin.  Anně se podařilo na ni sehnat pozvánku pro sebe i pro své dvě dcery. „Vyšňořili jsme se, já si vzala na krk šperk z fáčů a chleba, který mi Vašek vyrobil ve vězení,“ vyprávěla o tom Anna Kohoutová. „Vyrazili jsme všechny tři a hrozně jsme se těšily.“  Jenže z očekávaného radostného shledání s dávným kamarádem pak nebylo vůbec nic. „Postavili jsme se před Vaška a on s kamennou tváří koukal mimo,“ pokračovala Anna v líčení oslavy v divadle Archa. „Tak jsem řekla: Vidíš, co jsem si vzala! A ukázala jsem na šperk , ale on koukal úplně mimo, … úplně nás prosklil. Tereza říkala: Ten Vašek je na tom strašně špatně. Tak jsme od něj odstoupily a nechaly místo dalším blahopřejícím. A viděly jsme, jak se najednou rozesmál, bouřlivě se s každým objímal a zdravil. Došlo nám, že je v tom něco jiného. Tereza ho pak chytla na chodbě a pozvala na pivo, ale on před ní utekl… Vašek neustále utíkal, naprosto jsme ztratily tu obrovskou náladu, kterou jsme měly na začátku. Až najednou ho vidím, jak se ke mně žene. Myslela jsem si, všechno je dobrý, teď mi dá pusu. Ale on mi místo toho začal řvát do ucha zlostně: Co to ty tvoje dcery kvákaly v televizi? Říkal, že to teda  neviděl, ale že se mu to doneslo, prej vedly slizký řeči. Stála jsem jak opařená, šla jsem to holkám říct, ty stály taky jak opařený, a tak jsme šly radši domů…“

Havlovo věznění v letech 1979 až 1983 se stalo příběhem bezmála legendárním. Jeho dramatický popis nechybí ve všech jeho životopisech a historických článcích. Všichni autoři těchto oslavných traktátů se předhánějí v líčení utrpení, kterým tento nenápadný a samozřejmě skromný hrdina odporu proti totalitě tehdy prošel. Ještě v době, kdy v ruzyňské vazební věznici čekal na proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, nabídly mu státní orgány totéž co už dříve Kohoutovi a Landovskému, tedy možnost vycestovat ze země. Havlův dávný přítel a v té době velmi úspěšný filmový režisér ve Spojených státech Miloš Forman mu zprostředkoval pozvání newyorského režiséra Joe Pappa, spojené dokonce s nabídkou místa dramaturga v jednom z divadle na Broadwayi.  Pražské ministerstvo zahraničí se vyjádřilo, že by proti Havlovu vycestování do USA nemělo námitek.  Vězněný dramatik se však odmítl na toto téma vůbec bavit a jeho žena Olga s ním souhlasila. Prý se vyjádřila, že neemigruje „nikdy, nikam za žádných okolností“. Nechtěli odejít za tu cenu, že by byli jako jejich přátelé Pavel Kohout, Pavel Landovský či Jiří Gruša po vycestování zbaveni československého občanství.

Proces se členy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných proběhl 22. a 23. října 1979 za velkého zájmu zahraničních novinářů, zástupců organizace Amnesty International, Mezinárodní federace lig pro lidská práva a diplomatů z osmi států. Z obavy z možného skandálu a rozmazávání celého procesu v západních médiích vybral předseda senátu tu nejmenší možnou jednací síň a nakonec se dovnitř dostalo jen dvanáct rodinných příslušníků souzených.  Havel ve své obhajovací řeči zmínil nabídku opustit republiku, které se mu v průběhu jeho vyšetřovací vazby dostalo: „Asi před dvěma měsíci mne ve vězení navštívily dvě osoby a nabídly mi možnost vycestování  do USA. O této nabídce jsem odmítl uvažovat, dokud já a moji přátelé nebudeme na svobodě. Nevím, co by se stalo, kdybych takovou nabídku přijal, ale je možné, že bych v této chvíli byl někde v New Yorku a nestál zde před soudem. Takže je to do značné míry mé rozhodnutí, že jsem tady. Myslím si, že toto mé rozhodnutí dokazuje, že nechovám nepřátelství k naší vlasti. Naopak dokazuje, že mám stále ještě víru ve spravedlnost v této zemi a svou víru jsem neztratil…“

Navzdory Havlově víře byli všichni obvinění z „podvracení republiky“ odsouzeni. Nejvyšší trest – pět let nepodmíněně – dostal Petr Uhl, Václav Havel byl odsouzen ke čtyřem a půl roku nepodmíněně, Václav Benda ke čtyřem rokům, Jiří Dienstbier ke třem rokům, Otta Bednářová, bývalá pracovnice sekretariátu ÚV KSČ a v roce 1968 redaktorka Čs. televize,  ke třem rokům a Dana Němcová na dva roky podmínečně na pět let… Proces vzbudil v Evropě mimořádný rozruch. Pařížské divadlo Cartoucherie  dokonce sehrálo jeho rekonstrukci se Simone Signoretovou a Yvesem Montandem v úlohách Bednářové a Dienstbiera a podobnou inscenaci v Mnichově, kde si zahrál Václava Havla jeho přítel Pavel Kohout, vysílala německá a rakouská televize.  Havlovo jméno se v cizině opět skloňovalo ve všech pádech a jako jeden z projevů solidarity uvedl vídeňský Burgtheater  jeho jednoaktovku Protest, kterou na celovečerní představení doplnila Kohoutova jednoaktovka Atest.

Václav Havel zatím nastoupil do výkonu trestu ve věznici v Heřmanicích u Ostravy. „Nejdřív měl Havel v Heřmanicích svářet rošty a já lisovat železo,“ vyprávěl později jeho spoluvězeň a budoucí ministr zahraničních věcí Jiří Dienstbier v rozhovoru s publicistkou Janou Klusákovou. „ Na to jsme fyzicky nestačili. Václav Havel musel ty metrákové rošty zvedat, a já musel k lisu přivalovat pásovinu: sto až stopadesátikilové kolo plechu. Za měsíc i lékařka doporučila, aby nás přeřadili. Tak jsme se dostali k pálícímu stroji, kde jsme pracovali v opačných šichtách. Řezali jsme železo kyslíkem. Pokud bylo železo, kyslík a fungoval jeřáb, byli jsme schopni plnit plán na dvě stě procent…“ Později byl Havel přemístěn do věznice Bory u Plzně, kde pracoval v prádelně a v duchu přitom koncipoval své proslulé Dopisy Olze už jako knihu. „Když se mi například podařilo napsat si dopis nanečisto, vznikl velký problém, kam ho ukrýt,“ vzpomíná na tu dobu v Dálkovém výslechu.  „Koncepty jsem přirozeně mít nesměl a prohlídky byly na denním pořádku. V prádelně na Borech jsem pracoval na kalandru, což je cosi mezi mandlem a žehlicím strojem, mé koncepty se skrývaly v horách špinavého a miliony stop po nenarozených dětech nesoucího prádla, o polední pauze jsem je redigoval, nucen se přitom obratně skrývat před donašeči…“

Jak se vůbec choval Havel ve vězení? Jeden z jeho spoluvězňů na Borech, rovněž signatář Charty, na něj vzpomíná, že dostával balíčky z domova s potravinami z Tuzexu. Kouřil prý jedině americké cigarety, ale nikdy nikomu nenabídl, naopak si vždycky svůj majetek velmi úzkostlivě střežil. Je to jenom pomluva? Už tehdy však prý spřádal plány na to, co bude, až budou jednou chartisté v Československu vládnout. Dokonce prý v humoru rozděloval ministerská křesla. Byl  to však opravdu jenom vězeňský humor?

Počátkem roku 1983 Václav Havel na Borech onemocněl. „Koncem ledna… jsem najednou v neděli odpoledne dostal vysokou horečku, začlo mě bolet celé tělo, klepal jsem se, nebyl jsem schopen mluvit ani chodit,“ vypráví v Dálkovém výslechu. „V noci jsem se třásl tak, že řinčela celá palanda a spoluvězni nemohli spát. Srdce mi divoce bušilo a já si skutečně nebyl jist, jestli neumírám…Ráno teplota klesla, já se přihlásil k lékaři a bál jsem se, že nebudu mít teplotu a dostanu trest za „bezdůvodnou návštěvu lékaře“, jak bylo na Borech běžné. Dopadlo to dobře: měl jsem téměř čtyřicet stupňů… Vzali mě na ošetřovnu, ležel jsem tam několik dní, můj stav se nezlepšoval (celkem týden jsem nic nepozřel a musel jsem vypadat hrozně). Dali mi acylpyrin a nevěnovali tomu pozornost, mysleli asi, že je to běžná chřipka. Prostřednictvím známého lapiducha jsem si vymohl asi po třech dnech vyšetření, udělali rentgen plic, ihned mi dali antibiotika, ale neřekli mi, co mi je. Tušil jsem, že to je zápal plic (měl jsem ho ve vězení několikrát). Byl ale nějak komplikovaný, to jsem vycítil ze zvýšeného zájmu o mou osobu. Pak mne jednoho dne (pořád jsem měl teploty ke čtyřicítce) náhle odvedli, nasadili mi pouta a v pyžamu mě dali do sanitky… Dojeli jsme na Pankrác, dali mě do vězeňské nemocnice, byl jsem jako obvykle na izolaci, to znamená sám na cele, což bylo dobré. Tam mě už začali pořádně vyšetřovat a léčit. Měl jsem snad ještě zánět (nebo zápal?) pohrudnice a nějaké další přidružené komplikace, zprvu mluvili o jakési bublině. Teploty klesly, trochu jsem začal jíst…“

Václav Havel poslal z Pankráce dopis Olze. Spolehl na to, že ve vězeňské nemocnici je mírnější cenzura a popsal jí, co se mu v posledních dnech přihodilo. Olga se vážně znepokojila  a chtěla ho hned navštívit a přinést mu ovoce. Když jí to nedovolili a ani jí nesdělili žádné informace o manželově stavu, zatelefonovala Pavlu Kohoutovi do Vídně. Kohout začal okamžitě burcovat své známé mezi rakouskými a německými politiky.  Jejich zvýšený zájem o Havlovu osobu a diplomatické nóty paradoxně přišly Husákovu vedení vhod. Praha se totiž chystala na velkou propagandistickou akci,  kterou se mělo v červnu toho roku stát Světové shromáždění za mír a život, proti jaderné válce. Představa, že by jeden z čelných a v zahraničí známých disidentů seděl v té době ve vězení, nebyla pro tehdejší mocipány právě nejpříjemnější. Potřebovali učinit vstřícné gesto vůči západnímu světu. Proto jim Havlovo onemocnění vlastně káplo do noty a rozhodli se ho raději propustit. „A tak jeden večer, na který nikdy v životě nezapomenu, vstoupilo náhle – když už jsem se chystal ke spánku – do mé cely několik bachařů, lékařka a nějaká úřednice, a ta úřednice mi oznámila, že Obvodní soud v Praze 4 mi přerušil trest,“ uvádí Havel v Dálkovém výslechu. „Byl jsem z toho úplně vyjeven a zeptal se, jestli tam ještě můžu přespat. Řekli, že to je vyloučeno, protože jsem civilní osoba. Ptal jsem se, co mám teď v pyžamu dělat. Řekli, že na mne čeká sanitka, která mne odveze do civilní nemocnice. Doktorka mi najednou místo „Havel“ řekla „pane Havel“, což byl pro mne šok, takové oslovení jsem neslyšel léta. Nasedl jsem do sanitky a celou cestu nechápal, proč nemám pouta, proč tam se mnou není policajt se psem, proč nejsem ani zamknut…“ Sám iniciátor záchranné akce Pavel Kohout si později pochvaloval: „Ale že ta parta (čímž mínil Husáka, Štrougala, Biĺaka a další tehdejší čelné funkcionáře – pozn. autora) poprvé ustoupila přímému nátlaku, je novum, jakoby se jim hodilo, že mohli Vaška pustit vlastně bez ztráty tváře.“   

Zbytek své rekonvalescence strávil Havel v nemocnici Pod Petřínem a jak se sám vyjádřil, byl to prý „nejkrásnější měsíc jeho života“. Podotkněme, že to řekl v Dálkovém výslechu, tedy čtyři roky před tím, než se stal prezidentem. Užíval si plnými doušky svobody, obletován nemocničními sestřičkami a navštěvován přáteli, kteří mu nosili různé dárky a samizdaty. Tehdy si například přečetl za noc Vaculíkův Český snář, podle jeho názoru „základní dílo té doby“. Každý den mu Olga nosila láhev ginu z Tuzexu, z něhož a z kompotů pak vyráběl bowli a popíjel se sestřičkami. Za nemocničním oknem zatím rozkvétaly petřínské sady. Pohoda měla jeden háček – musel Státní bezpečnosti slíbit, že zatím nebude přijímat zahraniční novináře.

Po návratů domů čekalo Havla nemilé překvapení, Olga se mu svěřila, že v době jeho nepřítomnosti navázala intimní vztah s hercem Janem Kašparem, jedním z těch, kteří v roce 1975 v Horních Počernicích hráli v památném představení Žebrácké opery. Svým způsobem se mu tak vlastně chtěla pomstít za jeho poměr s Annou Kohoutovou. Václav Havel těžko snášel pocit, že byl podveden, že mu „jeho“ Olga nasadila parohy. Při veškeré své svobodomyslnosti měl na manželství tak trochu ještě patriarchální  názory. Mužova nevěra byla něco jiného, muž měl právo si takříkajíc „zadovádět na cizím hřišti“. V případě ženy, zvláště pak jeho ženy to bylo něco jiného. Od ní zcela samozřejmě požadoval věrnost. Olžino přiznání s ním proto dosti otřáslo. Na schůzku se svou milenkou Annou Kohoutovou přišel, jak sama prozradila „úplně zničený, celý se chvěl“. „Říkala jsem mu: Vždyť ty máš mě, tak co jí vyčítáš? A on na to: To je něco jiného, když jsem byl ve vězení, to je zrada. Já mu říkám: Ty seš hrozně ješitný. A on na to: To je možné, ale to dělá ten kriminál… Tenkrát se mi to zdálo od něho hrozně  hloupé, shodil se přede mnou.“ Tolik tedy Anna Kohoutová.

V té chvíli ještě netušila, že dny jejího vztahu k Václavovi jsou už pomalu sečteny. Havel neměl rád, když mu ženy odporovaly, to snesl jen u Olgy. Jeho přítelkyně ho však musely obdivovat, musely mu přitakat a hlasitě dávat najevo svoje okouzlení jeho intelektem. Když ho teď Olga ranila, musel si najít nový „objekt“. Při onom velkém flámu den před svým zatčením se seznámil s psycholožkou  Jitkou Vodňanskou, rozenou Schánilcovou, která se v roce 1977 provdala za básníka a showmana Jana Vodňanského a po čtyřletém manželství se rozvedli. Václav se s Jitkou po svém propuštění z vězení velmi sblížil a ona brzy nahradila v jeho citovém životě Annu. Olga ji vcelku tolerovala a dokonce teď jezdili na Hrádeček ve zvláštním manželském čtyřúhelníku – Olga s Janem Kašparem a Václav s Jitkou Vodňanskou. „Dneska se tomu divím,“ přiznala se Vodňanská po letech novináři Zdeňkovi Pokornému, „absolutně nechápu svoji tehdejší psychiku. Nechápu, jak to, že jsem to už tenkrát nenahlídla jako na něco nemorálního.“ Po necelém roce vzájemného intimního poměru oznámila Jitka Václavovi, že s ním čeká dítě. Když se to dozvěděla Olga, která sama nemohla mít děti, v první chvíli navrhla, že se o očekávané mimino budou starat v rámci jejich „rodinného“ čtyřúhelníku všichni společně. Ve skutečnosti nešlo z její strany o abnormální toleranci, ale jen o zoufalou snahu si přese všechno Václava udržet. Sám Havel se však zachoval jinak. V první chvíli nabídl Jitce, stalo se to v ateliéru u sochaře Olbrama Zoubka, že se s Olgou rozvede a vezme si jí. Po té odjel na Hrádeček to říci Olze. Ale teprve pak si uvědomil, jak je na své manželce závislý, jak moc ji potřebuje. Z jeho úvah o rozvodu nakonec sešlo a Jitka Vodňanská šla na potrat. Olga však pro jistotu, aby si Václava udržela, přerušila svůj poměr s Janem Kašparem a paradoxně Havel s Vodňanskou zůstali nadále milenci. Dramatikovo ego bylo uspokojeno. Manželka mu byla věrná a družka ho neopustila.

Tři a půl roku vězení a neustálé sledování se tíživě podepsaly na Havlově psychice. Snad i v těchto frustracích můžeme hledat potřebu neustálého přelétávání od ženy k ženě, potřeby být opečováván a hýčkán. Ze svých potíží se však také potřeboval vypsat, přenést své pocity, úzkosti a myšlenky na papír do literárního tvaru. Myslel na drama, které viděl jako „obecnou úvahu o tíži lidského bytí“,  ale navzdory proklamované obecnosti se sám nakonec vtělil do postavy hlavního hrdiny, disidentského filozofa Leopolda Kopřivy, momentálně duševně zcela rozloženého. K práci na hře, kterou nazval Largo desolato, se dostal v červenci 1984 na Hrádečku, když zde pobýval zároveň s Olgou i Jitkou. Obě ženy také průběžně četly text hry a Vodňanská chtěla do něj dokonce zasáhnout, protože jí vadila slova „milenec“ a „milenka“.  Její výhrady se nakonec ve hře objevily.

Leopold: Nepoužívej, prosím, slova milenec! Alespoň ne v souvislosti se mnou –

Lucy: Proč?

Leopold: Je to slizké –

Lucy: Jak to?

Leopold: Představuji si pod ním jakéhosi věčně nahého majitele ptáka –

Havel, který většinou tvořil pomalu a těžce, tentokrát napsal svou novou a podle mínění většiny kritiků nejlepší hru za pouhé čtyři dny jako v horečce. Jakoby tušil, že o měsíc později vpadne do jeho chalupy horda estébáků a provedou důkladnou domovní prohlídku a zabaví mu spoustu knih a rukopisů. Jitka Vodňanská byla náhodou přítomna se svým devítiletým synem Tomášem z prvního manželství. Protože nikdo z dospělých nesměl Hrádeček opustit, poslala Tomáše se vzkazem uloženým v jeho holínce do sousední chalupy Andreje Kroba. Večer už o domovní prohlídce u Havla referovaly Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.

Při pobytu ve vězení navštěvoval Havel často tamní knihovnu a díky tomu přečetl i Goethova Fausta a román Thomase Manna Doktor Faustus. Téma středověkého intelektuála sváděného ďáblem ho tehdy velice zaujalo, stále je nosil v hlavě a dokonce se začal vážně zajímat o alchymii a černou magii. Když už měl pocit, že nová hra uzrála, v listopadu 1985, více než rok po Largu desolatu, napsal za deset nocí Pokoušení. „Když hru dopsal, byl tak fyzicky vyčerpán, že spadl na Hrádečku ze schodů a rozbil si hlavu,“ vypráví Eda Kriseová. „Potom dostal horečku, ležel v posteli, třásl se zimnicí a neměl ani aspirin. Nemohl si nikam dojet pro lék, nakonec ještě napadl sníh a silnice byla neprojetá, takže neměl ani co jíst. Když se potom vrátil do Prahy, vyprávěl, že jen tak ďáblovi vyklouzl…“ Pokoušení mělo, stejně jako Havlova předcházející hra, zásluhou Landovského světovou premiéru 23. května 1986 ve vídeňském Burgtheatru a setkalo se u rakouské kritiky s velmi rozdílným hodnocením. Někteří recenzenti představení dokonce zcela strhali. 

Vraťme se však k Havlovým známostem a nevěrám. Vedle Jitky Vodňanské se po dramatikově boku objevila další žena – středoškolská učitelka Růžena Kulhánková, manželka známého grafika Oldřicha Kulhánka. Kulhánkovi si shodou okolností v roce 1976 vyměnili svůj původní sídlištní byt s bytem v domě čp. 2000 na tehdejším Engelsově nábřeží, kde tehdy bydlel Václavův mladší bratr Ivan a otec Václav M. Havel. Po návratu z vězení se sem znovu vrátil i sám Václav. Ivan tehdy uspořádal na bratrovu počest velkou oslavu, kam pozval také Kulhánkovi. Brzy na to se Růžena Kulhánková rozvedla.

„Cítila jsem se hrozně osamělá,“ vyprávěla o své tehdejší situaci. „Václav si všiml, že jsem zůstala sama, oslovil mě a řekl, že pro mě nemůže moc udělat, ale že kdykoliv budu chtít, tak k nim můžu přijít. Moc jsem mu tenkrát byla vděčná, protože jsem na tom byla opravdu špatně.“ Zvolna a krůček po krůčku se mezi nimi rozvíjel velmi jemný vztah vzájemného porozumění. Jeden druhému sloužil tak trochu jako vrba, jako útočiště. „Svěřovala jsem se mu se svými problémy a on mi odpovídal tak mile a vtipně, že jsem často poznala, že se patlám v úplných hloupostech,“ přiznává Růžena Kulhánková. Jednou před Vánoci spolu seděli v restauraci Na rybárně a povídali si. Najednou se objevila Olga, přisedla si k nim, něco si objednala, rychle to vypila a zase odešla. Růžena trnula, co bude následovat. Když se však druhý den potkala s Olgou na schodech, Havlova manželka se jí velice omlouvala: „Paní Kulhánková, nezlobte se, že jsem vám včera zapomněla popřát hezké Vánoce!“  Olga dokázala trpělivě snášet Václavovy přítelkyně, snad dokonce v případě paní Růženy tušila, že ve skutečnosti nejde o vážný vztah, ale spíše přátelství dvou lidí, kteří si potřebují vzájemně popovídat.

V roce 1985 však vstoupila do Havlova života žena, která mu měla připravit patrně nejednu bezesnou noc. Na jednom z bouřlivých večírků, na nichž nikdy nebyla nouze o alkohol a různé sexuální hrátky, se seznámil s tehdy devětadvacetiletou redaktorkou Čs. rozhlasu Miladou Langerovou. Začal se jí dvořit a mladá novinářka mu dala najevo, že jí také není lhostejný. Tu noc skončil u ní doma na Žižkově. Po čase mu však Milada oznámila, že je s ním těhotná a na podzim roku 1986 se jí narodil syn, kterému dala jméno Václav. Prý tím chtěla naznačit, kdo je jeho otcem, ale z obavy, aby nepřišla o místo redaktorky, odmítla uvést Havlovo jméno do synova rodného listu. V úředním dokumentu se dočteme pouze: „Otec neuveden.“ Později sama Langrová vyprávěla, že Vašíka křtil tehdejší disident a nynější světící biskup Václav Malý a Havel jako údajný otec byl obřadu přítomen. Její verze je však velice nepravděpodobná. Už proto, že Malý tehdy nesměl vykonávat kněžské povolání, což se samozřejmě vztahovalo na vykonávání náboženských obřadů. Je proto krajně nepravděpodobné, že by některý farář riskoval konflikt se zákonem a dovolil mu křtít nějaké dítě ve „svém“ kostele. Langerová však přesto ještě v roce 2000 vyprávěla autorce knihy Milostné aféry prvního páru, byť si nepřála být jmenována, že „Vašek samozřejmě u křtu Vašíka byl. Měli jsme pochopitelně obavy, že nás objeví StB a všechny sebere… Všechno muselo být strašně zakonspirované a utajené.“

Milada si zřejmě celý příběh o křtu vymyslela a Václava pak v té době zřejmě vydírala. Jeden z bývalých chartistů po letech  pro deník Blesk uvedl: „Tehdy se hodně mluvilo o tom, že chce po Havlovi peníze. Nevím, jestli je dostala, ale najednou měla nové auto.“ Chování mladé redaktorky těžce ranilo především Olgu Havlovou. „Jednou dokonce vyhodila Langerovou z restaurace, kde jsme se scházeli. Navíc dítě chtěla využít i Státní bezpečnost k Vaškově zdiskreditování, takže toho bylo na Olgu moc,“ pokračuje jeden z někdejších Havlových přátel z časů disentu. 

Václav Havel se proto obrátil na Institut klinické a experimentální medicíny v Praze- Krči s žádostí o zjištění otcovství v případě malého Vašíka Langera. Za laboratorní test pak zaplatil na svou dobu poměrně vysokou částku 1511 korun. V oficiální zprávě s datem 2. října 1986 se doslova píše: „Na základě žádosti Václava Havla a Milady Langerové byla vyšetřena krev Václava Havla, Milady Langerové a nezl. Václava Langera na skupiny bílých krvinek  (HLA antigeny). Na základě zjištěných HLA antigenů a ve smyslu platného učení o jejich dědičnosti je Václav Havel vyloučen z otcovství k nezl. Václavu Langerovi.“

Havel si vybral IKEM zcela záměrně. Toto špičkové lékařské pracoviště tehdy vyhledávali čelní představitelé komunistického režimu. „Když byl v této nemocnici, tak bylo stoprocentně zajištěno, že výsledky testů okamžitě putovaly také ke Státní bezpečnosti,“ vysvětloval jeden z Havlových přátel deníku Blesk. Nemýlil se, StB si prý vyžádala dokonce na 540 výsledků laboratorních testů na zjištění eventuálního otcovství! Kdo tedy byl skutečným otcem Vašíka Langera? Podle některých náznaků to měl být jiný významný disident Petr Uhl. Prý právě od té doby se datuje jistá nevraživost mezi těmito dvěma muži. Zatímco však první z nich se stal prezidentem republiky, druhý skončil jako „pouhý“ politický komentátor s pověstí věčného rebela.

Další ženou, která zanechala citovou stopu v Havlově životě, byla už několikrát zmiňovaná někdejší talentovaná reportérka týdeníku Mladý svět z 60. let a později disidentka Eda Kriseová. Na rozdíl od Anny Kohoutové, Jitky Vodňanské i Růženy Kulhánkové ho po zvolení prezidentem následovala na Pražský hrad a byla nějakou dobu jeho poradkyní. Těžko rozhodnout v jakém oboru lidské činnosti, nicméně na Hradě působilo v té době hodně podivných existencí, o jejichž kvalifikaci by se dalo úspěšně pochybovat. Kriseová také napsala Havlův patrně nejoslavnější životopis, který vyšel v roce 1991, a lze z něj vyčíst nejen autorčin obdiv, ale i nijak neskrývanou zamilovanost.  Že se prezidentovi její podání jeho vlastního života zamlouvalo, svědčí i to, že do knihy připsal na úvod několik řádek. „Mohu jen doufat,“ uvedl prezident o dílku Edy Kriseové, „že přiblíží nejen mne, ale skrze mne i naši zemi.“ Jakoby Havel a Československo bylo jedno a totéž. Pozorný čtenář či čtenářka může v této knize najít působivé pasáže naznačující, že vztah Václava a Edy nemusel být pouze přátelský: „Převlékli jsme se do plavek a plavali přes jezero. Voda byla teplá a sametová. Na druhém břehu  jsme si sedli na teplou skálu, maliny visely až do vody a kvetla vrbka úzkolistá a tužebník. Nízko nad hladinou se třepetaly modré vážky a les se tiše zrcadlil v lesklé nehnuté vodě. Odrážela věrně všechno, ale nic se jí netýkalo…Vzala jsem Vaška tam, kde voda přepadává přes hráz a tvoří vodopád. Plavali jsme pod něj a pak se drželi kamenů hráze a nechali vodu, aby do nás tloukla, aby nás ohlušila. Křičeli jsme na sebe v hukotu vody, jako bychom si zrovna tady chtěli říci to nejdůležitější…“ 

Předchozí kapitola

carouselcount = 0; Zpět 0 příspěvků