Václav Havel - Necenzurovaný životopis 4.kapitola

Spiklenci a hrdinové

Po prvních zprávách o okupaci pospíchali Havel a Tříska do okresního rozhlasového studia. Známý herec a jeho přítel dramatik se stali od prvních okamžiků mluvčími odporu proti okupaci. Havel psal provolání a komentáře a Tříska je četl do mikrofonu. Jednu chvíli dokonce vysílali z místného televizního studia provizorně zřízeného pod vysílačem na Ještědu.V Liberci si sovětské jednotky počínaly velmi brutálně. Tanky pobořily na náměstí podloubí a v troskách zůstalo několik lidí. Velitel jednoho obrněnce začal ve zmatku střílet ze samopalu do davu a několik osob bylo vážně zraněno. Ve vypjatých dramatických chvílích varoval Jan Tříska z místního rozhlasu: „Nesmíme přijít o náš svobodný vysílač, nesmíme ztratit vzájemné spojení. Pozor na cizí vojáky na náměstí, mohou okamžitě zahájit střelbu na každého, kdo má na oděvu trikolóru. Může dojít k zatýkání vedoucích představitelů našeho města a vedení továren.“

Václav Havel se po rozhlasových vlnách obracel na významné světové spisovatele, aby svým hlasem pomohli obsazenému Československu, žádal o pomoc Samuela Becketta, Güntera Grasse, Eugena Ioneska, Arthura Millera, Jeana-Paula Sartra a další. Dokonce naformuloval společné provolání všech okresních orgánů Liberecka, včetně OV KSČ, odmítající okupaci.

„Ten týden pro mne znamenal zážitek, na který asi těžko někdy zapomenu,“ vzpomínal později Havel. „Nejsilněji na mne působil ten zvláštní fenomén solidární pospolitosti, který byl pro tu dobu příznačný. Lidé nám do rozhlasu nosily potraviny, květiny, léky, aniž jsme co z toho potřebovali; když nebylo pár hodin Třísku slyšet z rádia, bombardovali rozhlas telefonickými dotazy, co s námi je; budova rozhlasu byla obklopena obrovskými transportéry s velkými betonovými kvádry, které měly zabránit jejímu dobytí; různé fabriky nám daly závodní průkazky, abychom se v případě osobního ohrožení mohli skrýt mezi dělníky…“

Po předcházejících krvavých událostech však sovětské jednotky Libercem už jenom projížděly, neobsazovaly redakce a rozhlasová studia jako v jiných městech. „Protiokupační folklór udělal z města brzy jediný velký artefakt. Nápadů, jak mařit okupaci, bylo nespočitatelně… Ten týden ukázal, jak bezmocná je vojenská síla tváří v tvář jinému protivníkovi, než proti jakému je zařízena, a jak těžké je fakticky vládnout zemi, která se sice vojensky nebrání, ale jejíž všechny civilní struktury se k agresorovi prostě  otočí zády,“ uvažoval s odstupem let Václav Havel.

Heroický odpor Čechů a Slováků po týdnu skončil. V úterý 27. srpna ráno se představitelé strany a státu v čele s Alexandrem Dubčekem a Ludvíkem Svobodou vrátili z Moskvy a přiváželi s sebou pověstný protokol, obsahující jako závazné úkoly pro vedení KSČ zákaz „protisocialistických“ organizací, upevnění orgánů Bezpečnosti a armády, zavedení stranické kontroly tisku, kádrové změny a příslib etapového odchodu sovětských vojsk. Cestou v letadle z Moskvy napsal tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář Dubčekovi jeho patrně nejznámější projev. „Dubček ho pak ještě upravil a doplnil, jak na papíře, tak hlavně při přednesu,“ napsal o tom Mlynář ve své knize Mráz přichází z Kremlu. „Je to onen známý projev, v němž vedle slov sehrály tak velikou politickou úlohu i zadržované Dubčekovy slzy. Tímto projevem Dubček dosáhl toho, co se nám v hloubi duše vlastně zdálo nemožné: Národ znovu uvěřil, že není vše ztraceno, že zbývá dost naděje a že Dubček je ten, kdo ji uskuteční.“ Dnes víme, že to byla klamná iluze a v těch vzrušených dnech jsme se, obrazně řečeno, chytali každého stébla, které by nás mohlo přenést přes onen ponurý čas ke šťastnější budoucnosti.

„Zatímco před srpnem  jsem se veřejného života… moc neúčastnil, pookupační vír  mne do něho přímo strhl,“ vypravuje Havel v Dálkovém výslechu. „Bylo to totiž takové zvláštní, drásavé období. Vedení státu dělalo ústupek za ústupkem v naději, že tím něco zachrání, ve skutečnosti si tím však podřezávalo samo pod sebou větev. Zvolna a nezadržitelně se rekonstituovaly staré pořádky, přitom však bylo ještě možné svobodně mluvit a psát… Byla to doba velkých studentských stávek, nekončících schůzí, petic, jednání, demonstrací, vzrušených debat. Loď se zvolna potápěla, ale pasažérům bylo dovoleno křičet, že se potápí…“

Mimořádná pozornost, které se v souvislosti se srpnovou invazí armád pěti členských států Varšavské smlouvy dostávalo ve světě Československu, se odrazila také v zájmu o českou a slovenskou literaturu. Dvaatřicetiletý Václav Havel se stával mezinárodně proslulým dramatikem. Obdržel  například rakouskou státní cenu za evropskou literaturu za rok 1968 a americkou cenu Obie za mimořádný úspěch hry Vyrozumění v newyorském divadle Off-Broadway. Je ovšem otázka, zda konjunkturální politické hledisko nepřevážilo nad hlediskem uměleckým, zda komise, rozhodující o udělení zmíněných cen, nechtěli především vyjádřit podporu okupovanému Československu, které pro ně mladý nesporně talentovaný a společensky se hodně angažující dramatik představoval.

V říjnu 1968 vyšel znovu literární měsíčník Tvář s Václavem Havlem jako předsedou redakční rady. Jeho obnovení bylo připravováno původně na září 1968, ale vinou srpnové okupace se jeho vydávání pozdrželo. V následujícím roce 1969 se v druhém čísle Tváře objevila Havlova proslulá odpověď na stať spisovatele Milana Kundery Český úděl publikovanou v týdeníku Listy, který po okupaci navázal na Literární listy.  „Všechny nás – totiž celý český národ – musí nepochybně potěšit, dozvídáme-li se, že za svůj srpnový postoj jsme získali uznání i od Milana Kundery, tohoto jakoby lehce skeptického intelektuálního světáka, který byl vždycky náchylný vidět spíš naše záporné stránky (a který dokonce – jak přiznává – hovoří se svými přáteli o jedné ze svých her jako o hře „protičeské“), a že mu naše tehdejší chování  - zásadové a zároveň rozvážné (protože „v kořenech českého vlastenectví není fanatismus, nýbrž kriticismus“) – přímo imponuje.“ Tak začíná Havel svůj článek v Tváři.  „Nerad bych přirozeně podsunoval Kunderovi úmysly, které nechová, ale problematičnost jeho chvály národa za srpnové počínání se mi žel jen potvrzuje v tom, jak tentýž národ (to už mu ovšem neříká „národ“, ale „někteří lidé“) zároveň napomíná za jeho počínání dnes: prý se z toho kriticismu už stává zvyk; lidé prý moc „lamentují“, že může všechno skončit špatně (zřejmě by měli spíš klidně a poslušně vyčkávat, co se z toho vyvine); prý to je už „kriticismus degenerovaný v pesimismus“ – zkrátka a dobře: pořád proti něčemu remcáme, pořád se nám něco nelíbí, pořád někomu nedůvěřujeme, pořád se o cosi strachujeme – a přitom můžeme být rádi, že jsme rádi: vždyť se  stalo “něco, co nikdo nečekal: nová politika tento strašlivý konflikt vydržela”… Ale vydržela to opravdu?“ Ptá se dále Havel a pokračuje: „Vydržela naděje na otevřenou as veřejně kontrolovanou politiku a skutečně demokratický způsob vlády? Vydržela naděje na legální politickou pluralitu, takovou, která se neuskutečňuje jen cestou zákulisních intrik? Vydržela opravdu naděje na důslednou ekonomickou přestavbu – se vším, co to obnáší? Vydržela naděje na suverénní zahraniční politiku?“ Po takto sugestivně položených otázkách dochází autor k nejpodstatnějším výhradám ke Kunderovu článku: „Vrchol celé Kunderovy iluzionistické konstrukce vidím však ještě v něčem dalším: prý jsem stanuli poprvé od konce středověku – „ve středu světových dějin“, protože jsme usilovali poprvé ve světových dějinách – o „socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova…“, prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň!“ A Havel své vývody uzavírá: „…kdybychom vycházeli z představy, kterou nám nastínil Kundera, že totiž maličké, hloupě umístěné, hodné, inteligentní, trápené a k trápení odsouzené Československo se stalo vlastní pílí nejdůležitějším bodem světa, za což ho jeho zlí sousedé, které si samo nevybralo, krutě potrestali, takže jediné, co mu dnes zbývá, je jeho duševní (a zřejmě v soukromí pěstovaná) převaha – kdybychom tedy vycházeli z této kýčovité představy o svém „údělu“, nejen, že bychom se na hony vzdálili všem tradicím kriticismu (nejen českého, ale jakéhokoliv), ale navíc bychom upadli do nacionálních sebeklamů, které by nás také mohly – jako národní komunitu – ochromit na celá desetiletí.“

Milan Kundera odpověděl na Havlův článek na stránkách časopisu Host do domu. Obvinil ho přitom z mravního exhibicionismu, aniž samozřejmě přitom tušil, že jednou bude Havel jako československý prezident kázat morálku udiveným americkým kongresmanům a senátorům a vyslouží si za to přízvisko „král – filozof“. Dále Kundera ve své odpovědi napsal, že Havel trpí „chorobou lidí, kteří si musejí dokazovat svoji integritu“.

Polemika o českém údělu nakonec skončila celoživotní vzájemnou nevraživostí obou slavných českých spisovatelů. V Dálkovém výslechu sice Havel přiznal, že se mu líbí Kunderův román Nesnesitelná lehkost bytí, nicméně opět si na jeho adresu neodpustil výtky. „Nerad bych Kunderovi křivdil,“ uvedl Václav Havel v roce 1986, „ale nemohu se zbavit pocitu, že jeho koncepce Evropy uloupené Asii, duchovního hřbitova,  vlády zapomnění a dějin jako nevyčerpatelného zdroje krutých žertů docela vyhovuje představa, že u nás je všechno pořád jako počátkem sedmdesátých let a že všechny ty  petice jsou stále zřetelněji usvědčovány ze své absurdní beznadějnosti…Zdá se mi, jako by byl tak trochu zajatcem svého vlastního skepticismu, který mu znemožňuje připustit, že občas má smysl  zachovat se jako občan statečně…“

Poslední číslo Tváře před jejím dalším a tentokrát už definitivním zastavením vyšlo v červnu 1969. V tiráži se dočítáme, že rukopisy byly odevzdány k sazbě 10. května, tedy necelý měsíc po odstoupení Alexandra Dubčeka z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ. Zároveň už nenajdeme Havlovo jméno ve výčtu členů redakční rady. Proč? Sám to v Dálkovém výslechu vysvětluje: „Od počátku v ní byl přítomen a postupem času povážlivě narůstal prvek vnitřního sektářství…i ve Tváři byla „partgrupa“ (nejužší kroužek kolem jejího duchovního vůdce Emanuela Mandlera), která o všem rozhodovala předem a plénum redakční rady  leckdy bohapustě manipulovala; že i Tvář měla své procesy, své heretiky, svou disciplínu, svá dogmata atd. atd… Já sám prásknul dveřmi Tváře v okamžiku, kdy jsem zjistil, že začíná proces se mnou za to, že jsem se na ustavujícím sjezdu Svazu českých spisovatelů (po federalizaci Svazu) uchýlil údajně ve svém diskusním příspěvku od linie Tváří stanovené a pro všechny tudíž závazné. Je smutné, že Tvář nakonec propadala stále hlouběji  do týchž manýr, proti kterým tak statečně vystupovala.“

Bylo tomu doopravdy tak? Jeden z tehdejších členů redakční rady, někdejší literární kritik a dnešní politolog Bohumil Doležal to viděl trochu jinak: „Václav Havel odešel pro určité neshody, i když to, podle  mého názoru, nebylo zcela tak, jak později vylíčil v Dálkovém výslechu. Podstata našeho sporu byla věcná. Havel už tehdy zastával linii jakési nepolitické politiky, s níž jsme se spolu s Mandlerem nikdy zcela neztotožňovali.“

 I v tomto případě převládla mezi někdejšími přáteli a kolegy jistá dlouhotrvající nevraživost. Je cítit i ze slov, která v roce 1998 pronesl na Havlovu adresu už zmiňovaný historik a politolog Emanuel Mandler: „Havel byl výtečný dramatik. Dříve měl výtečnou schopnost teoretického myšlení, která dnes vzhledem k jeho nemoci už bohužel pohasla. Kdysi uměl výtečně a o čemkoli hovořit. Každý si ho zapamatoval. Horší je, že si z těchto svých pozitiv udělal poněkud nedemokratický závěr – totiž, že je něco víc než ti ostatní.“

Vzpomínka na Havlovo účinkování v obnoveném měsíčníku Tvář nás však poněkud odvedla od líčení politických událostí pohnutého roku 1969. V polovině ledna se pozornost celé veřejnosti upírala ke Španělskému sálu Pražského hradu, kde se ve čtvrtek 16. sešel ke svému plenárnímu zasedání ústřední výbor KSČ. V úvodním referátu Alexander Dubček trochu vyhýbavě zdůrazňoval potřebu upevňování akční jednoty strany důsledným plněním rezoluce předcházejících plén z listopadu a prosince 1968. „Jedině touto cestou,“ připomínal, „je možné dokázat, že dávají prostor a náplň pro rozvíjení akčního programu strany a pro uskutečňování polednové politiky.“  Že tomu tak zdaleka nebylo, svědčila i ta skutečnost, že zatímco byly zastaveny populární týdeníky Reportér a Politika, důsledně požadující pokračování v  obrodném procesu, právě 16. ledna se na novinových stáncích objevil nový týdeník Tribuna, který se svým obsahem a zaměřením příliš nelišil od Zpráv, listu distribuovaného velením sovětských vojsk, v němž byli špatnou češtinou pomlouvání naši představitelé a šířeny lži o polednovém vývoji.

Odpoledne téhož dne, asi o půl třetí, se u vypuštěné fontány pod schodištěm Národního muzea na Václavském náměstí polil mladý muž benzínem a škrtl zápalkou. „Stál jsem u jednoho z našich aut, do kterého jsem dával nějaké věci,“ vyprávěl téhož dne redaktorům Mladé fronty dispečer Dopravního podniku Jaroslav Špírek. „Najednou koukám – oheň. V první chvíli jsem si myslel, že hoří auto, ale potom jsem uviděl běžící postavu hořící od hlavy k patě. Rozběhl jsem se za ním a začal si sundávat kožich. Chlapec sám volal: „Hoďte na mne kabát!“ Náhle zakopl a spadl mezi auta, kde jsem ho dohonil. Hodil jsem na něj kožich a udusil plameny. Brzy na to se objevila sanitka. Jel jsem s nimi a cestou jsem se chlapce ptal, co se mu stalo. „Udělal jsem si to sám,“ zněla jeho odpověď.“

První zpráva Československé tiskové kanceláře, vydaná před 18. hodinou, hovořila pouze o tom, že se těžce popálil jedenadvacetiletý student filozofické fakulty v Praze J. P. a že motiv činu se vyšetřuje. Ale za pár hodin už znala jméno tohoto studenta celá republika – Jan Palach. Na místě, kde k sebezapálení došlo, zanechal aktovku s dopisem: „Vzhledem k tomu, že se naše národy octly na okraji beznaděje, rozhodli jsme se vyjádřit svůj protest a probudit lid této země následujícím způsobem.

Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou odhodláni se dát pro naši věc upálit.

Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku a tak jsem získal právo napsat první dopis a nastoupit coby první pochodeň.

Naše požadavky jsou: 1) Okamžité zrušení cenzury.

2) Zákaz rozšiřování Zpráv.

Jestliže naše požadavky nebudou splněny do pěti dnů, tj. do 21. ledna 1969 a nevystoupí-li lid s dostatečnou podporou (tj. časově neomezenou stávkou), vzplanou další pochodně.                                     Pochodeň č. 1

P.S. Vzpomeňte na srpen. V mezinárodní politice se uvolnil prostor pro ČSSR, využijme jej.“

Ještě večer téhož dne navštívili oddělení popálenin Kliniky plastické chirurgie v Legerově ulici, kde se těžce popáleného Palacha pokoušeli zachránit,  ministr školství Vilibald Bezdíček, ministr pro mládež a tělovýchovu Emanuel Bosák a předseda Sdružení organizací dětí a mládeže Zbyněk Vokrouhlický. Následovaly hodiny plné vzrušení a napětí. V neděli 19. ledna v podvečer vyťukaly dálnopisné stroje v redakcích smutnou zprávu ČTK, že „student Jan Palach dnes v 15 hodin 30 minut zemřel…“ Večer vystoupil v rozhlasových novinách studentský předák Luboš Holeček, který Palacha navštívil v nemocnici několik hodin před jeho smrtí. Vyřídil od něho vzkaz jeho údajným kolegům, aby ho nenásledovali, že jeho čin stačil, že je třeba  bojovat živí. Na žádost prezidenta republiky Ludvíka Svobody promluvil téhož večera v televizi šachový velmistr Luděk Pachman, oblíbený zejména mezi vysokoškoláky pro svá nebojácná vystoupení na četných studentských mítincích, a obrátil se na stále anonymní – jak se nakonec ukázalo, nikdy neexistující - skupinu dobrovolníků připravených k sebeupálení, aby je odradil od chystaného činu. Na Čs. televizí oznámené číslo pak celou následující noc volali Pachmanovi neznámí muži a vyhrožovali mu smrtí. Navíc v „tvůrčí dílně“ KGB a StB zřejmě vznikla myšlenka rozšířená dálnopisy do všech služeben Bezpečnosti v republice, že Luděk Pachman, Luboš Holeček, Pavel Kohout, Vladimír Škutina a Emil Zátopek dali Janu Palachovi tekutinu, která měla vyvolat pouze jakýsi „studený“ oheň, ale místo toho mu prý podstrčili obyčejný benzín.

Do této vzrušené atmosféry dohadů a obav zapadla i zpráva, že dramatik Václav Havel objevil v úterý 21. ledna ve svém bytě na vltavském nábřeží odposlouchávací zařízení, které mu zde kdosi namontoval. Dnes, s odstupem doby, se má všeobecně za to, že onu „štěnici“ umístili do stropu spisovatelova pokoje příslušníci Státní bezpečnosti. Stojí však za to si položit otázku, proč si vybrali právě Havlův byt. Patřil sice ke známým lidem, ale rozhodně nemohl konkurovat tehdejší popularitě takového Luďka Pachmana, Vladimíra Škutiny, Pavla Kohouta, Jana Procházku či Ludvíka Vaculíka. Proč by tedy měly mít orgány Bezpečnosti zájem právě o jeho osobu? Chtěly snad odposlouchávat, co říkají Havlovy návštěvy? Jeho byt byl totiž dosti veliký, a proto se právě u něj často scházeli příznivci Pražského jara mezi spisovateli. A StB zřejmě chtěla vědět, co si mezi sebou povídají. Televizní scenárista a humorista Vladimír Škutina později vyprávěl, že odposlouchávací zařízení bylo například v restauraci Rotisserie v Mikudlanské ulici, kam chodili redaktoři Čs. televize. Když si je na jaře 1969 po zákazu jednoho z pořadů předvolali „na kobereček“ na ústřední výbor KSČ, přehráli jim celý rozhovor, který předcházející večer v Rotisserii vedli. S odhalením „štěnice“ v Havlově bytě, který sám postižený pak barvitě popsal v týdeníku Listy, se to však mohlo mít docela jinak. Nechtěl spíš sám mladý dramatik poukázat svým odhalením na vlastní důležitost? Jak tomu bylo skutečně? Na tuhle otázku však budeme dnes s odstupem několika desetiletí už asi těžko hledat stoprocentně pravdivou odpověď.

Václav Havel tehdy pracoval na další hře, která se měla jmenovat Svatba, a na scénáři pro nový film svého bratrance, režiséra Jana Němce, o mezinárodní mafií obchodující s lidským srdcem Heart Beat. Rukopis hry nakonec zahodil a film se nikdy nenatočil. Špatně skončila i hra Spiklenci, původně určená pro divadlo Činoherní klub. Dramatik ji psal pod bezprostředním dojmem ze sovětské okupace, kdy cítil potřebu vyjádřit se konkrétněji než jen absurdní komedií. Intrikánská čtveřice tvořená náčelníkem policie Mohérem, vrchním velitelem armády Ofirem, vrchním cenzorem Aramem a státním prokurátorem Dyklem usiluje o uchvácení moci v nepříliš dobře fungující demokracii nejmenované země. Několikrát ji přepisoval, neměl z ní dobrý pocit a podle vlastních slov mu připomínala „dort, který byl příliš dlouho v troubě, a úplně tam vyschl.“ Hru nakonec stejně nesměl Činoherní klub uvést a tak se premiéry dočkala až v roce 1974, kdy byla uvedena v Městském divadle v Baden-Badenu ve Spolkové republice Německo pod názvem Die Retter (Zachránci). Posledním „výkřikem do tmy“ před úplným zákazem byl literární sborník Podoby II, který Havel redigoval a který vyšel jaksi setrvačně na podzim 1969, ačkoliv  ve skutečnosti byl připravený k tisku už v roce 1967.

Ještě 19. června 1969 se Václav Havel spolu s Luďkem Pachmanem a právníkem a politologem Michalem Lakatošem zúčastnil mítinku v Nové huti Klementa Gottwalda v Ostravě. Celá akce byla označena za provokaci a na dlouhou dobu devatenácti let to mělo být Havlovo poslední veřejné vystoupení. V předvečer prvního výročí okupace se obrátil s otevřeným dopisem na svého někdejšího trpělivého posluchače z Hrzánského paláce – Alexandra Dubčeka. Žádal po něm, aby se jako živoucí symbol Pražského jara odmítl veřejně kát a sypat si popel na hlavu a aby odešel z politiky. „…Z hlediska okamžité situace váš čin tedy nic pozitivního nepřinese, spíš naopak: bude zneužit k dalším represím. To všechno je však naprosto zanedbatelné ve srovnání s nesmírným mravním a tím z hlediska dlouhodobého vývoje i společenským a politickým významem, který by tento Váš postoj měl pro budoucí osud našich národů: lidé by pochopili, že si lze vždycky zachovat své ideály a páteř, že lze čelit lži, že jsou hodnoty, za něž má smysl se bít, že existují ještě vůdci, jimž lze věřit, že žádná okamžitá politická prohra neopravňuje k totální historické skepsi, dokáží-li postižení svou prohru důstojně nést.“

Byl to jen zoufalý pokus osamělého hrdiny nebo projev exhibicionisty, který si sebevědomě nárokuje být svědomím národa? Ať tomu bylo jakkoliv, Dubček Havla neposlechl, ale ani si veřejně nesypal popel na hlavu za polednový vývoj. Ještě 22. srpna jako předseda Federálního shromáždění spolupodepsal tzv. zákonné  opatření, podle něhož byly uzákoněny represe proti demonstrantům v Praze, v Brně, v Bratislavě, kdy měly jednotky Lidových milicí a Bezpečnosti na svědomí pět lidských životů a desítky těžce raněných. V září byl pak Dubček zbaven funkce šéfa parlamentu a odešel na post velvyslance do Turecka. O rok později už nebyl členem KSČ…

Sám Havel zatím unikl stíhání za trestný čin podvracení republiky, z něhož byl původně obviněn jako jeden ze signatářů prohlášení Deseti bodů z 21. srpna 1969. V té době už seděli v ruzyňské věznici Luděk Pachman a Vladimír Škutina… Iluze o socialismu s lidskou tváří, jak básnicky nazval cíl polednového vývoje buď Pavel Kohout nebo akademik Radovan Richta, se před hrozbou hlavní sovětských tanků definitivně zhroutila.

Na přelomu let 1969 až 1970 se už Václav Havel ocitl na černé listině. Byl jedním z 475 autorů vyloučených ze Svazu spisovatelů. Jeho kniha Protokoly, jediná, která mu v Československu stačila vyjít, nepočítáme-li jednotlivá vydání textů jeho prvních tří her, byla spolu s knihami Škvoreckého, Škutiny, Mňačka, Hrabala, Procházky, Kohouta, Kundery, Vaculíka, Klímy, Klimenta, Lustiga, ale také třeba Masaryka, Durycha, Knapa a Hostovského vyřazena z veřejných knihoven. Havlovo jméno se objevilo i v textu oficiálního stranického dokumentu Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti, kde se můžeme dočíst, že „stratégové center světového antikomunismu měli v socialistickém Československu  své přímé pomahače. Ústy jednoho z nich, I. Svitáka, se přihlásily o slovo krajně reakční síly, jež se formovaly v takových organizacích jako K 231 a Klub angažovaných nestraníků… Zakladateli KAN byli kromě I. Svitáka spisovatel V. Havel a prof. V. Černý…“ Zášť vůči Havlovi šla dokonce tak daleko, že mu ředitel Divadla Na zábradlí zakázal přístup do divadla. Na to, že snad některá česká scéna uvedla některou z jeho her, nebylo ani pomyšlení.  Československo, poznamenané nesčetnými kulturními zákazy a umlčenými umělci, nazval slavný francouzský komunistický spisovatel Luis Aragon „Biafrou ducha“. Koncem šedesátých let totiž vypukla v Nigérii občanská válka a východní část země vyhlásila samostatnost jako republika Biafra. Federální nigerijská vláda nakonec se zahraniční pomocí vzbouřence potlačila a ve strašných masakrech přišlo tehdy o život až 1,5 milionu lidí.

Václav Havel, který se rázem ocitl ve „společnosti poražených“, jak tuto početnou skupinu označil jeho přítel, spisovatel Ivan Klíma, se stáhl z Prahy na svou chalupu na Hrádečku. V roce 1974 si našel zaměstnání v trutnovském pivovaru. „V podstatě tam jít nemusel, ale pro něj to byla exkurze do jiného světa,“ vzpomíná Havlův soused na Hrádečku, režisér Andrej Krob a pokračuje: „Válel tam pár měsíců ve sklepě nějaký sudy, ale rychle se potřeboval dozvědět, jak se ten sud vyrábí, kdo dělá obruče, co se do toho sudu dává, a najednou nám dával kolikahodinové přednášky z pivovarského světa. Byl hned odborníkem světové úrovně…“

Havel musel nepochybně svoje spolupracovníky v pivovaru popuzovat, když do práce jezdil v mercedesu, zatímco oni si mohli dovolit nanejvýš trabanta nebo škodovku. V rozhovoru s Jiřím Ledererem z roku 1975 přiznal, že šel pracovat z finančních důvodů. Havlova životopiskyně a přítelkyně Eda Kriseová však v rozporu s jeho vlastním přiznáním tvrdí: „Nebylo to kvůli penězům, mohl žít z honorářů za své hry, které sklízely úspěch ve světě, ale potřeboval chodit mezi lidi a mít nějaké oficiální zaměstnání, když ho jako spisovatele neuznávali.“

Faktem je, že mnozí vyhození spisovatelé, novináři, vysokoškolští učitelé, právníci, vědci i bývalí političtí pracovníci skončili takříkajíc u lopaty, a směli dělat jen v podřadných dělnických profesích jako kopáči, kotelníci, myči oken nebo bagristé. Netýkalo se to však v zahraničí známých českých spisovatelů. Václav Havel od roku 1970 do roku 1989 pouze 10 měsíců pracoval v trutnovském pivovaře. Ludvík Vaculík nebyl za celou tu dobu dokonce zaměstnán vůbec. Sám svou situaci vysvětluje následovně: „Zpočátku mě živila Morčata (jde o román, který autor nabídl v roce 1970 nakladatelství Čs. spisovatel, odkud mu však jeho rukopis vrátili. Morčata pak vyšla ve světě v 11 jazycích – pozn. autora), potom honoráře za články publikované v zahraničí. A když profesor Janouch založil ve Stockholmu Nadaci Charty 77, dostával jsem čtyřikrát do roka podporu odtud, za což jsem chodil k výslechům. A vždycky to skončilo u argumentu, že až budu doma trvale zaměstnán, nebudu potřebovat podporu. Na to mi estébáci nikdy nedokázali odpovědět.“

Dramatik Pavel Kohout dokonce patřil v letech 1968 až 1974 ke světově nejuváděnějším autorům. Za zmíněnou dobu,  jak spočítal spisovatel Pavel Kosatík ve své knize Fenomén Kohout,  měl v zahraničí 145 premiér svých her, které byly odehrány v celkem 3409 představeních! Jeho hra Ubohý vrah, která v roce 1971 nesměla mít premiéru v pražském Realistickém divadle, byla v 70. a 80. letech uvedena ve světě na pětatřiceti různých scénách v celkem sedmi jazycích. V říjnu 1976, byl dokonce  jako první hra od českého autora vůbec inscenován v New Yorku na Broadwayi. Je nabíledni, že takový ohlas, samozřejmě spojený s příslušnými honoráři, by Kohoutovy hry neměly, kdyby nebylo jeho politické angažovanosti v roce 1968 a v následujících letech. Jedině tak se - podobně jako Havel - stával zajímavým pro zahraniční publikum.

Doma zakázaným autorům samozřejmě scházela možnost publikovat. Už v roce 1972 proto založil Ludvík Vaculík strojopisnou edici Petlice, který už svým názvem evokovala zakázanou, tedy na petlici zavřenou literaturu. „Petlice nebyla samizdatem,“ vysvětluje její zakladatel, „Lišila se od něho tím, že každý exemplář byl vlastnoručně podepsán a obsahoval větu – další opisování zakázáno. Tím získal charakter rukopisu a my se vyhnuli stíhání.“

Na Petlici navázal Havel vlastní podobnou edicí Expedice, kterou vymyslel jednoho březnového večera v roce 1975 se svým bývalým kolegou z Tváře Janem Lopatkou v pražské vinárně U piaristů v Panské ulici. Na rozdíl do Vaculíkovy Petlice, kde každý rukopis byl podepsán autorem, bral v tomto případě Havel celé riziko na sebe. Na každou strojem psanou knihu totiž uvedl: „V roce….  pro sebe a své přátele opsal Václav Havel.“  „Expediční knihy byly vázány zásadně v černém plátně a v levém spodním rohu měly zlatá písmena EE,“ vzpomíná Eda Kriseová. „Havel se neptal autorů, jestli je smí vydat, nebo ne. I tady bral rozhodnutí i rizika na sebe a vydával, co se mu líbilo…. V prvním období vydal autory jako: Binar, Černý, Dienstbier, Gruša, Fikar, Havel, Hrabal, Chalupecký, Juráček, Kantůrková, Klánský, Kohout, Komárková, Kriseová, Landovský, Machovec, Mandelštamová, Orwell, Patočka, Seifert, Sidon, Skácel, Šamalík, Šiktanc,  Topol, Vladislav, Voskovec, Československé fejetony, sborník Hodina naděje. Ve druhé skupině vycházely knihy undergroundové: Bondy, Filmologie dnes, Hutka, Jirous, Jirousová, Sborníky undergroundu, Třešňák.“  Od počátku sedmdesátých let se u Havla na Hrádečku scházeli jakési minisjezdy zakázaných spisovatelů. Pravidelně sem přijížděli Vaculík, Klíma, Kohout, z Brna pak někdejší redaktoři literárního časopisu Host do domu Trefulka a Uhde.  Někdy se dostavili i další autoři jako Kliment, Gruša, Kabeš či dnešní pražský rabín Sidon. 

V roce 1972 napsal Havel svou patrně nejsrozumitelnější a také nejzábavnější hru Žebrácká opera. Šlo vlastně o volnou adaptaci díla anglického autora z 18. století Johna Gaye, kterou už dříve zpracoval také slavný německý dramatik Bertolt Brecht. Autor ji původně psal pro Činoherní klub s tím,  že ji tato známá pražská scéna uvede pod smyšleným jménem. I z této představy nakonec sešlo,  přesto se už o tři roky později za dosti nečekaných okolností dočkal po třech letech její domácí premiéry. Začtěme se však do Dálkového výslechu a podívejme se, co o Žebrácké opeře říká sám její tvůrce:

„Je to volná variace  na staré Gayovo téma, s Brechtem to nemá nic společného… Můj dávný přítel Andrej Krob, svého času také náš spolupracovník na Zábradlí, ji amatérsky nastudoval se skupinou svých přátel, mladých studentů a dělníků, kterým se ta hra líbila, a rozhodli se, že ji nastudují bez ohledu na to, že jsem tak přísně zakázán. Nastudovali ji a  pak uvedli – pochopitelně jen jednou – v sále restaurace U Čelikovských v Horních Počernicích. Do poslední vteřiny jsem nevěřil, že se představení uskuteční, ale uskutečnilo se, hlavně asi dík nepozornosti místních úřadů, kterým byl ten titul zřejmě povědomý, a tak to povolily, aniž se pořádně zeptaly, kdo to napsal. Vědouce, že jde o atrakci neopakovatelnou, pozvali jsme tam kdekoho; bylo tam asi tři sta přátel a známých; když se dnes dívám na fotografii hlediště, vidím tam sedět několik budoucích mluvčích Charty 77, bezpočet jejích budoucích signatářů, ale i různé herce a režiséry z pražských divadel a další kulturní osobnosti. Představení bylo výborné, smích a radost v sále nebraly  konce, na okamžik jsem byl opět v atmosféře Divadla Na zábradlí šedesátých let, ale dík všem souvislostem to bylo pochopitelně ještě vzrušivější. Samozřejmost, s níž tito mladí lidé  neváhali hrát právě mou hru , dávala jejich představení kupodivu zvláštní divadelní půvab; jejich lidský čin se nějak zázračně proměňoval i v sugestivní čin divadelní. Na večírku po představení (mimo jiné přímo pod svícnem, totiž v restauraci U Medvídků, tedy v bezprostřední blízkosti Bartolomějské) jsem souboru řekl, že z téhle své premiéry mám větší radost než ze všech svých zahraničních premiér od New Yorku  až po Tokio. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat, byla z toho velká aféra, kterou se zabývaly všechny možné instituce, následovaly výslechy a sankce, rozběsnění byrokraté dokonce rozšiřovali a podporovali v prostředí pražského oficiálního divadelnictví mínění, že mou vinou (!) bude zostřena kulturní politika…“ 

Havel se tehdy obrátil dopisem na pražského primátora Zdeňka Zusku, o počernickém představení referovala Svobodná Evropa, vyšel o něm článek v západoněmeckém Spieglu. Za této situace se státní orgány raději stáhly. „Postiženej jsem byl nakonec jenom já,“ posteskl si režisér představení Andrej Krob, „protože mne vyhodili z divadla a musel jsem jít dělat kovotěs do oken.“ Krob na Havla nezanevřel, ačkoliv zcela otevřeně řečeno byl jím vlastně zneužit. Právě na jeho jistou bezohlednost a sebestřednost režim spoléhal.

Sedmdesátá léta, roky normalizace, řečeno tehdejším slovníkem, nezačaly politickými procesy, jak se mnozí obávaly. Třebaže přes půl milionu komunistů muselo stranu opustit, což jim přineslo i podstatné zhoršení existenčních podmínek, represe měly spíš lokální charakter. Po uvěznění Škutiny a Pachmana následoval proces s tzv. Hnutím revoluční mládeže vedeným učitelem strojní průmyslovky Petrem Uhlem, v Brně proběhl proces s bývalým tajemníkem KV KSČ  Jaroslavem Šabatou, v Ostravě se ocitli na lavici obžalovaných členové divadélka Waterloo a v Českých Budějovicích stanul před soudem za údajnou špionáž listonoš Jiří Ganz, rockový fanda, který si jezdil na americké velvyslanectví v Praze pro desky. Nebylo podstatné, zda jde o případ zcela vyfabrikovaný nebo reálný, podstatné bylo, že kraj měl takříkajíc nahoře čárku. Zničené lidské existence nikoho příliš nezajímaly. Mnozí tehdy zakázaní autoři nazvali onu dobu „ponurým bezčasím“,  „mravním a duchovním zmrtvěním“, „pseudodějinami“ nebo „nudou v Čechách“, ale bylo to skutečně „bezčasí“, prožívali jsme „pseudodějiny“? Dovolím si v této souvislosti ocitovat prognostika profesora Valtra Komárka, který o sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století říká: „Tato země a její obyvatelstvo poznalo jakousi zvláštní existenci, deformovanou, ale přece jen existenci, v plné zaměstnanosti, ve vyrovnanějších relacích příjmů dávajících mnoha lidem pocit rovnosti, poznalo jakousi solidaritu lidí, kteří byť pod tlakem deformací totalitního systému pracovali tak, aby pomáhali jeden druhému. Lékaři skutečně léčili bez ohledu na svoje nízké mzdy, učitelé skutečně učili bez ohledu na své téměř směšné mzdy, vědci rozvíjeli vědu, herci hráli vynikající evropsky uznávané divadlo a všichni chtěli pomoci jeden druhému a všichni chtěli proslavit svoji vlast, chtěli přežít ve velikosti národa.“

Václav Havel poslal 8. dubna 1975 dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Gustávu Husákovi, který se i jeho nejbližším přátelům jevil jako zcela sebevražedný čin. Varuje v něm před potlačováním a umrtvováním svobodného lidského ducha, kdy život plyne jakoby od výročí k výročí a od sjezdu ke sjezdu: „Oč racionálněji byl… po léta budován kalendář pseudodění, o to iracionálnější podobu mívá pak náhlý vpád skutečných dějin… Nic nezůstává zapomenuto, všechen vytrpěný strach, všechna vynucená přetvářka, všechno to trapné a nedůstojné šaškování – to vše a možná ze všeho nejvíc pocit prokázané zbabělosti – to vše se kdesi na dně společenského vědomí usazuje a střádá, to vše tam tiše pracuje… Bojím se toho, čím budeme muset všichni zaplatit to drastické potlačení dějin…“ 

V té chvíli se tento dopis zdál jen osamělým výkřikem do tmy, na který Husák, pokud se k němu opravdu dostal, vůbec nereagoval. Ve skutečnosti se jednalo o důležitý okamžik, zatím jen v Havlově životě, který bude jednou obalen hrdinskými legendami. Pamětníci vyprávějí, že Pavel Landovský dopis tajně okopíroval a celý balík kopií pak rozvážel pod divadlech dokonce až na Slovensku. V té chvíli netušil, že dopis je jen zkouškou na krok zdánlivě ještě mnohem donkichotštější.

Dne 1. srpna 1975 podepsali v Helsinkách představitelé 35 zemí Evropy a Severní Ameriky Závěrečný akt Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě.  Jeho součástí byl i tzv. třetí koš týkající se dodržování lidských a občanských práv. Právě ten se stal platformou, na které se začala formovat doposud roztříštěná a slabá opozice v Československu, stal se základem pro text Charty 77.

Vlastním impulsem, alespoň podle Havla, byl případ hudební skupiny The Plastic People of the Universe. Dramatik se k těmto undergroundovým rockerům dostal prostřednictvím jejich manažera, básníka Ivana Jirouse, řečeného Magor. V jejich případě se tak trochu opakovala doba na počátku 60. let,  kdy oficiální moc zakázala rock and roll jako úpadkovou západní hudbu, která demoralizuje mládež. Ostatně podobný vztah měli o dvacet let před tím nacisté k jazzu, tentokrát úpadkové hudbě rasově méněcenných černošských muzikantů. Plastici na tom byli podobně. Vadila na nich nejen z tehdejšího hlediska excentrická hudba a písňové texty obsahující neslušná slova, ale i dlouhé vlasy a poněkud nekonformní oblékání. Nejprve kvůli tomu přišli o povolení hrát v Praze a nakonec jim úřady zakázaly veškerá veřejná vystupování. Plastici tedy hráli načerno, ale ani to jim neprošlo. Na udání často vpadla do sálů vesnických hospod Bezpečnost a s pomocí obušků rozehnala publikum a muzikanty odvezla k výslechu. V březnu 1976 byla skupina s několika svými příznivci zatčena a začalo proti nim trestní stíhání.  Představitelé režimu z nich hodlali udělat odstrašující případ. Čs. televize natočila o Plasticích dokumentární film, v němž je vylíčila jako mravně narušené narkomany, alkoholiky a výtržníky, v podobném duchu se nesl také „zhora“ objednaný článek v populárním mládežnickém týdeníku Mladý svět. Dokonce se stali inspirací pro jeden z dílů  televizního seriálu o neohroženém majoru Zemanovi.

Havel, který měl kontakty do zahraničí, tehdy zařídil, že o případu referovala Svobodná Evropa, zajímal se o něj zpravodaj agentury Reuters a protest podala některá velvyslanectví západních zemí. Básník Jaroslav Seifert, filozof Karel Kosík, literární historik profesor Václav Černý a další spisovatelé včetně Havla podepsali otevřený dopis nositeli Nobelovy ceny za literaturu z roku 1972 Heinrichu Böllovi s žádostí o pomoc. K protestům se připojil i bývalý tajemník ÚV KSČ z roku 1968 Zdeněk Mlynář. Pod tímto tlakem byla prokuratura nucena celou záležitost překvalifikovat jen na přečiny proti veřejnému pořádku a většina vězněných byla propuštěna z vazby. Nakonec stanuli před okresním soudem pro Praha-západ  pouze čtyři Plastici a ti ještě „vyfasovali“ na tehdejší domu velmi mírné tresty. 

Havel, který pochopitelně sledovat proces v početném publiku, své myšlenky zachytil ve filozofujícím komentáři pro Tigridovo Svědectví: „…Fasáda soudní důkladnosti a objektivity … velmi brzy začala sama sebe usvědčovat  z toho, že je jen kouřovou clonou, která má zakrýt to, čím tento proces ve skutečnosti je: vzrušujícím sporem o smysl lidského života; naléhavým zpřítomněním otázky, co má vlastně člověk v životě chtít? Zda mlčky přijmout svět, jak se mu nabízí, a včlenit se do něj jako jeho poslušný objekt – anebo zda má sílu stát se svobodným subjektem životní volby; zda má mít prostě „rozum“ a zařadit se – anebo zda má právo vzepřít se ve jménu vlastní lidské spravedlnosti…“

Právě proces s Plastiky přivedl tehdy do soudní budovy spoustu lidí, většinou režimem postižených nebo proti režimu z nejrůznějších důvodů zaměřených a všichni chtěli nějak pomoci obžalovaným. A právě tato soudržnost a solidarita osob, které se namnoze mezi sebou do té doby neznaly, vyvolala myšlenku na zorganizování jakési větší pospolitosti spojené úsilím o změnu stávajících poměrů. Václav Havel o tom uvažuje v Dálkovém výslechu: „Publikum, shromážděné v prostorách soudu, bylo předobrazem Charty 77… Cítili jsme s Jiřím Němcem (filozof, psycholog a bývalý člen redakční rady Tváře – pozn. autora), že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmí vyprchat a zmizet , ale co by mělo být proměněno  v nějaký čin trvalejšího dosahu, kterým by se to takříkajíc přeneslo z ovzduší na pevnou zem. To jsme pochopitelně necítili jen my, byl to zřejmě pocit všeobecný. Mluvili jsme o tom s Pavlem Kohoutem, cítil to stejně jako my…”

Prakticky souběžně s úvahami Havla a jeho přátel přemýšleli vyhození straničtí funkcionáři z doby Pražského jara 1968 jako bývalý tajemník ÚV KSČ Zdeněk Mlynář, exministr zahraničních věcí Jiří Hájek, bývalý člen předsednictva ÚV KSČ a předseda ÚV Národní fronty František Kriegel, který jako jediný po srpnové okupaci nepodepsal tzv. moskevský protokol, o vytvoření nějakého výboru pro dodržování lidských práv podle vzoru sovětských disidentů. Situace tomu nahrávala tím spíše, že rok před tím na konferenci v Helsinkách podepsala tzv. třetí koš, tedy mezinárodní úmluvu  o občanských a lidských  právech, také československá vládní delegace. Pokud jde o Havla a Kohouta, nemůžeme vyloučit ani jistou osobní motivaci. Koncem září 1976 totiž rakouský ministr školství Sinowatz pozval Havla do Vídně na premiéru jeho aktovek Audience a Vernisáž. Československé ministerstvo vnitra však odmítlo dramatikovi vydat pas. Po protestu rakouské strany prohlásilo pražské ministerstvo zahraničních věcí, že Václav Havel „nepředstavuje českou kulturu“. Podobně byl postižen také Pavel Kohout. V říjnu 1976 nedostal povolení k cestě do Spojených států na newyorskou premiéru své hry Ubohý vrah. Postižený spisovatel vydal 1. listopadu tiskové prohlášení, které převzaly přední světové agentury a také rozhlasová stanice Svobodná Evropa: „Je vytvářen dojem, jako by má díla i díla jiných mých kolegů (tady Kohout zjevně narážel na případ Havla – pozn. autora) byla na Západě uváděna odměnou za naši protisocialistickou činnost, snad dokonce i za peníze cizích zpravodajských služeb. Považuji to nejen za urážku více než dvou set divadel, která za poslední léta uvedla na 5000 představení mých her, ale i za násilný akt, kterým si ministerstvo kultury přivlastňuje uměleckou tvorbu a připravuje o její podstatnou část  ty, kterým skutečně patří: diváky a čtenáře, teď dokonce už nejen doma…“

Nepochybně i osobní pocit křivdy, vědomí vlastní perzekuce a zároveň také hluboký zážitek z procesu s Plastiky urychlily Havlovo a Kohoutovo rozhodnutí vzepřít se moci, bránit se a v této obraně hledat spřízněné duše mezi podobnými vyvrženci politického systému. Jejich první jednání dokonce zachytila Státní bezpečnost. Jejím agentům však tentokrát jaksi unikly souvislosti a proto brali informaci zjištěnou 10. prosince 1976 pomocí odposlouchávacího zařízení v Kohoutově bytě na Hradčanech na lehkou váhu a nevyvodili z ní patřičné závěry. Václav Havel tehdy informoval Pavla Kohouta o tom, že se sejdou druhý den odpoledne u překladatele a scenáristy Jaroslava Kořána, mimochodem po listopadu 1989 pražského primátora, a budou projednávat situaci politických vězňů v Československu.  Zda si byl Havel vědom toho, že jsou odposloucháváni a trochu záměrně mlžil, a proto mluvil pouze o politických vězních, nevíme. Jisté je, že ona první oficiální schůzka se skutečně na druhý den sešla  a kromě zmíněných tří byli na ni přítomni také Zdeněk Mlynář a Petr Uhl.  Na dalších setkáních se už objevili také Jiří Hájek a Ludvík Vaculík.

„Na první schůzce nebyly obrysy toho, co chystáme, ještě zřetelné; dohodlo se jen, že do další schůzky  bude napsán návrh nějakého výchozího prohlášení,“ vypráví Havel v Dálkovém výslechu. „Vzpomínám si, že teprve po té schůzce nás Hejdánek (křesťansky orientovaný filozof, bývalý člen redakční rady Tváře – pozn. autora), kterého jsme s Jiřím Němcem navštívili, upozorňoval,  že by se to mohlo opřít o nedávno vydané Pakty o lidských právech, s toutéž myšlenkou přišel paralelně,  ale také až po první schůzce, Mlynář.“

Už na první schůzce byl Václav Havel pověřen, aby do příštího setkání vypracoval první verzi textu prohlášení. Na dalších sezeních se pak jeho text dále doplňoval a upravoval. Nejvíce připomínek měl Pavel Kohout, který pak revidoval definitivní verzi textu a také navrhl jeho název – Charta 77. Zjevně se přitom inspiroval v dějinách Anglie. Jak známo, v roce 1215 si anglická šlechta, duchovenstvo a představitelé měst vymohli na králi Janu Bezzemkovi Magnu chartu libertatum, čili Velkou listinu svobod. Název charta se pak znovu vynořil v první polovině 19. století v anglickém dělnickém hnutí, když členové Londýnského sdružení pracujících sestavili Chartu lidu, požadující především všeobecné hlasovací právo pro všechny muže starší 21 let.  Sami se pak také podle této charty označovali jako chartisté. Mimochodem, nebylo to poprvé, kdy si české politické sdružení vypůjčilo název ze zahraničí. Už ve 40. letech 19. století nazývali pražští radikální demokraté a vlastenci  svůj tajný spolek Repeal  podle tehdejší irské nacionalistické organizace vymáhající odvolání (tedy repeal) předchozího sloučení irského sněmu s anglickým parlamentem.

„O tom, jak konkrétně bude Charta pracovat, zatím moc jasná představa nebyla,“ vzpomíná Václav Havel. „Co se mluvčích týče: od počátku bylo víceméně jasné, že by to měl být Jiří Hájek, pokud vím, tak už při dřívějších úvahách v exkomunistickém prostředí o eventuálním výboru se pomýšlelo  na něho  jako na nejvhodnějšího předsedu. Byl to, myslím, Petr Uhl, kdo přišel s myšlenkou  tří mluvčích; setkala se s obecným souhlasem nejen proto, že tak bude možné  lépe vyjádřit pluralitní charakter Charty, ale i z různých důvodů praktických. Petr také navrhl, to vím zcela určitě, jako dalšího mluvčího mne (prý to byl ale nápad jeho ženy Aničky Šabatové)…“

Tak se tedy vlastně poprvé Havel dostal do čela české politické opozice a toto postavení si pak udržel až do listopadu 1989. Dodejme ještě, že třetím mluvčím Charty se patrně na návrh Jiřího Němce stal významný nemarxistický filozof, po roce 1968 vyhozený z filozofické fakulty Univerzity Karlovy, profesor Jan Patočka.

Během vánočních svátků 1976 shromažďovali iniciátoři pod Chartu první podpisy. V krátké době podepsalo tuto listinu 242 lidí. Eda Kriseová vypravuje ve svém životopise Václava Havla, jak byly podpisy získávány: „Profesor Patočka sbíral … podpisy se svým starým přítelem Zdeňkem Urbánkem jako řidičem. Vždycky když se udýchaný vracel odněkud z pátého patra, říkal prý: „Nepodepsal, také přijde do pekla.“ Mnozí přátelé ho zklamali.

Landovský sbíral s Jiřím Němcem. Totální neznaboh a totální katolický žijící laik, to byla dvojka! Jezdili po klášterech, kde, jak vypráví Pavel, říkali: My vám držíme palce, ale papežský synod nepřipouští, abychom se míchali do politiky.

Charta byla Havlovo dítě, ať se k němu hlásí nebo ne. Sám chodil za lidmi, o kterých předpokládal, že to unesou, a když se objevili lidé sami, rozhodnuti, že podepíšou, rozmlouval jim to. Že jsou zaměstnaní, že mají děti…“

Varování bylo skutečně na místě. Podpis pod Chartou, jak se posléze ukázalo, vyřazoval ze společnosti i ty dosud neperzekuované.

„5. ledna večer bylo s konečnou platností ukončeno první kolo sběru podpisů pro Chartu,“ vzpomíná dále Eva Kriseová. „Signatářům mělo být poštou zasláno přesné znění dokumentu, aby ho měli při ruce. Zdeněk Urbánek psal podle Václavova diktátu adresy na obálky, do nichž bylo vloženo první znění dokumentu Charty. Pracovali pozdě do noci a Vašek byl unaven, tak ho Zdeněk poslal domů. Havel bydlel tehdy pod kopcem v ulici U dejvického rybníčku, kam došel ze Střešovické za pět minut… Domluvili se, že Vašek přijde ráno v devět, po něm přijede se svým saabem Landovský a jen co dolepí obálky, začnou s rozvozem Charty. Nejprve měli hodit těch 242 obálek do různých schránek, nejlépe po deseti… Jako dvoučlenná delegace měli potom předat Chartu 77 na Federálním shromáždění a do federální vlády. V cizině už dokument byl, ale bylo to načasováno tak, aby nebyl zveřejněn dřív, než se dá československé vládě šance jednat, nebo připustit dialog…“

Onen následující dramatický tříkrálový den popisoval v rozhovoru s Karlem Hvížďalou jeden z jeho přímých účastníků, herec Pavel Landovský:

„6. ledna 1977 mně zavolal ráno Vašek Havel, že má prošlápnutou spojku u mercedesa, že tedy nemůže jet – později jsme zjistili, že mu někdo přeřízl hadičky - , tak jsem vzal saaba a jel jsem k němu. Nejdřív jsme jeli ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice. Já, Ludvík Vaculík, Václav Havel, Zdeněk Urbánek a jeho mladičká buchta jsme nalepovali na 240 obálek známky, protože každej ze signatářů měl dostat jeden exemplář. Originál a podpisy, zavřený v kufříku, byly u Pavla Kohouta… Když jsme přijeli k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně a kousek od něj byla zaparkovaná alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Když jsem zaparkoval, všiml jsem si dalšího auta: volhy, v který seděl zase chlápek a četl noviny. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každý volze vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď!“ Nalepíme známky, vylezeme na ulici, Urbánek nás šel doprovodit a já ještě Vaculíkovi říkám: „Támhle vidíš tu volhu!“ Vaculík se rozčílil a odsekl: „To je nějakej strejda, kterej si čte.“ „Tak se podívej na toho hodnýho strejce, jak se za náma rozjede,“ povídám, nastartuju a strejc se za náma rozjel. Jen jsme se dostali na hlavní, tak se k němu přidala ještě dvě embéčka a mně bylo všechno jasný… Přejeli jsme malej vršíček a tam se jako na zavolanou objevila schránka. Já zastavil, Vašek vylít s taškou plnou Charty, tu tašku dodal Ludvík Vaculík a bylo to taková plátěná modrotisková taška, se kterou se chodí na Moravě na trávu. Vašek cpal do tý schránky dopisy s Chartou, to si dovedeš představit, jak to jde pomalu, ale podařilo se mu tu jednu tašku, v který bylo asi čtyřicet dopisů, odeslat. Vlítnul zase zpátky do auta, vjel jsem na červenou na Leninku a pět dalších aut za mnou, a první ulicí za gymnáziem, která se, tuším, jmenuje Gymnazijní, jsem zase zahnul, byla to jednosměrka, já jel ve správným směru, a proti mně se objevily dvě volhy. Když jsem je viděl, začal jsem couvat, ale v ten okamžik už byla další dvě auta za mnou a byl jsem v  pasti. Naštěstí tedy čtyřicet dopisů bylo odesláno, a tím pádem jsme měli čtyřicet svědků, kteří nám mohli dokázat, co jsme vezli. Během chvilky v tý ulici bylo asi osm aut a z nich se na nás vyřítilo asi dvacet chlapů. Já jsem jenom zevnitř toho auta zacvakl špunty u dveří, aby na nás hned nemohli. Ještě jsem Vaškovi Havlovi povídal: „Vidíš, teď třískaj do auta, trochu se unavěj a až budou třískat do nás, nebude nás to tak bolet!“ A Vašek na to pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidský prráva hezky začíná!“ Rozzuřenci se už venku trochu uklidnili a místo třískání do auta začali lepit na sklo průkazy StB. Vašek Havel podotkl: „Pavle, ti pánové budou asi dooprravdy od policie!“ a protože byl přesvědčenej, že neděláme nic zlýho, odšpuntoval  ty dvířka vedle mě a v tu chvíli jsem viděl jen jeho podrážky. Vzali ho a vytáhli jak koberec, jak rouru. Já viděl jen ty boty. Sám jsem ale neotevřel a naopak jsem si ruce protáhl volantem, v tom jsem viděl podrážky od Vaculíka, ten letěl i s taškama, který držel v ruce… Já se ale držel toho volantu jak pijavice, jen někdo z druhý strany odšpuntoval ty moje dveře, takže ke mně už taky mohli a začali mě rvát ven a řvali: „Jménem zákona, jménem republiky“ a hlasy měli, takže vypadali docela vážně. Povídám jim: „To mi teda, pánové, urvete ruku i s tím volantem, protože já znám svý povinnosti a vy jste povinni respektovat zákon o odstavení vozidla!“ řval jsem, jak jsem nejvíc uměl. Oni se na chvilku zarazili a najednou se ozvala spásná věta z publika, který se tam už za tu dobu nashromáždilo: „Heleďte se, pan Landovský už zase filmuje!“ A ten chlapík to řekl proto, že ti estébáci měli s sebou kameramana s tehdá ještě úplně neznámou videokamerou, kterou to celý natáčel. Teprve tehdy si ti policajti uvědomili, že jsou tam lidi. Reagovali na to bystře, šoupli ke mně kluka, tak si třicetiletýho, zabouchli oboje dveře, kluk vytáhl pistoli, odjistil ji a říká: „Dobrá, jeďte v koloně!“ a tak jsme se rozjeli. Po pár metrech tu pistoli schoval a vedle mě se ozve: „Ty vole, to je průser!“ Já mu tedy odpovím stejně: „Co je, vole?“ „Kamaráde, my máme od dvou v noci pohotovost, co jste to provedli, vy jste udělali banku nebo co?“ Já mu chtěl vysvětlit, o co jde, ale on už zase začal sakrovat: „Já nic nechci slyšet, na nás už od dvou hodin řvou, my nevíme, o co jde. Já jsem třeba z letiště, mě tohle vůbec nezajímá.“ A to jsme byli na Chotkově silnici v serpentinách, bylo jasný, že jedeme do dolní kachlíkárny…“

Předchozí kapitola

Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků