Václav Havel - Necenzurovaný životopis 3.kapitola

Roky zahradních slavností

 Po návratu z vojny se Václav Havel, povzbuzen svými divadelními úspěchy, pokusil znovu o přijetí na AMU, tentokrát na divadelní fakultu. Marně. Do chemické laboratoře se už vracet nechtěl, a tak ho rodinný přítel Jan Werich, tehdy ředitel divadla ABC, přijal na tuto scénu, ale jen jako kulisáka. Shodou okolností sídlí divadlo ABC v podzemí budovy z roku 1928, která je labyrintem pasáží spojena s palácem Lucerna, zbudovaným  Havlovým dědečkem. Před Václavem Havlem se tehdy otevřel  svět, který dosud zblízka nepoznal, a byť zde pracoval v podřadné technické profesi, byl tímto světem okouzlen.  Každý večer mohl sledovat improvizované dialogy Jana Wericha a Miroslava Horníčka na předscéně, do nichž oba protagonisté často propašovávali drobnou vtipnou narážku na politické poměry. Byl to koncert velkého komika, kterému tehdy mladý Horníček zdařile nahrával  a obecenstvo se ohromně bavilo.

 „ABC za Wericha bylo jakýmsi dozvukem Osvobozeného divadla, a já měl tehdy to štěstí, že jsem stihl  - v hodině vskutku dvanácté - vdechnout ještě něco z jeho atmosféry,“ vzpomínal Havel v Dálkovém výslechu. „Elektrizující atmosféra duchovního a pocitového srozumění hlediště s jevištěm, to zvláštní magnetické  pole, které kolem jeviště vzniká, - to byly věci , které  jsem do té doby neznal a které mne fascinovaly.“

 Prostředí divadla ABC mělo pro formování Havlova  intelektu podobný význam jako debaty s básníkem Jiřím Kolářem v kavárně Slávie. Mladý kulisák tehdy dokonce  napsal nadšený článek o Werichovi a Horníčkovi do časopisu Divadlo. „Mladej, oni taky píšou o divadle?“ zeptal se pak Jan Werich. Když Havel přisvědčil, velký herec dodal: „Ten článek o Horníčkovi a o mně byl bezvadnej, poslal jsem ho do Ameriky Voskovcovi.“

Havel však nepsal jen odborné články a recenze, ale sám  se pustil i do divadelních her. K jejich tvorbě ho neinspiroval Jan Werich, nýbrž francouzský autor rumunského původu, klasik absurdního divadla Eugene Ionesco. Zcela okouzlen jeho hrami napsal Havel  jednoaktovku Rodinný večer. K uvedení ji však nabízel  marně. Pak už následovala první verze později slavné hry Vyrozumění, která měla premiéru v Divadle Na zábradlí až  v roce 1965.

 

Gross: Nevíte, co to je?

 Hana: To je velice důležité úřední vyrozumění, kolego řediteli.

 Gross: Vypadá to jako náhodné shluky písmen -

 Hana: Na první pohled snad, ve skutečnosti to ale má svůj pevný řád. Je to totiž psáno v ptydepe.

 Gross: V čem?

 Hana: V ptydepe.

 Gross: V ptydepe? Co to je?

 Hana: Nový úřední jazyk, který teď v našem úřadě zavádějí. Mohu si dojít pro mléko?

 

V krátké ukázce z Vyrozumění jsem připomněl, že právě v této hře autor přivedl na svět fiktivní nový umělý jazyk ptydepe. S tímto nápadem se to však má trochu podobně jako se slovem robot v dramatu Karla Čapka RUR. Jedno z mála českých slov, které přijal prakticky celý  svět, nevymyslel velký český spisovatel, ale jeho bratr  Josef Čapek. Podobně umělý jazyk ptydepe není nápadem Václava Havla, ale jeho mladšího bratra, kybernetika Ivana M. Havla.

Vyrozumění, stejně jako možná o něco slavnější Zahradní  slavnost, byly zdánlivě nadčasovou absurdní komedií. Postavy - úředníci jakéhosi nepojmenovaného úřadu  a překladatelského střediska existují jakoby mimo čas  a prostor, jakoby vystoupili z Kafkových románů  a povídek a oživil je Ioneskův zvláštní humor. Ve  skutečnosti byla tato hra plná narážek na tehdejší  politické poměry, na celý existující systém a obecenstvo  ji vesměs tak chápalo. Například citované oslovení  „kolego řediteli“ je jen záměnou oslovení „soudruhu  řediteli“. Jenže zatímco takové oslovení by s přihlédnutím k celkovému kontextu hry jistě neprošlo přes dobovou cenzuru, v zašifrované podobě bylo  přijatelné. Autor jaksi spoléhal na nedůvtipnost cenzorů  nebo, v případě těch chytřejších, na jejich velkorysost  a tolerantnost.

Václav Havel sice prožil v divadle ABC mnoho krásných  chvil, ale prakticky zde vydržel jen jednu sezónu. Lákala ho totiž malá divadélka, jak se tehdy říkalo  - divadla malých forem. Jejich program netvořily celovečerní hry, ale často improvizovaná pásma vtipných,  satirických případně poetických textů, prokládaných  písničkami. Zatímco rozhlas a televize nabízely  především sborové budovatelské písně, dechovku, folklór,  sovětské častušky a vzácně i unylou taneční hudbu, tady se hrál jazz a zakazovaný rock and roll. Nevelké sálky, často ani ne pro sto diváků, v nichž se představení odbývala, praskaly ve švech a nestačily neutuchajícímu  zájmu především mladých lidí. Jedním z prvních takových  malých divadélek bylo v roce 1958 založené Divadlo Na  zábradlí na Anenském náměstí na Starém Městě.

 Jeho duchovním otcem byl nesmírně nadaný spisovatel a vzděláním psycholog Ivan  Vyskočil, který pro něj spolu s Jiřím Suchým, pozdějším  zakladatelem Semaforu, napsal hru  Kdyby tisíc klarinetů.  Havel přišel už později, kdy divadlo opustil jak Suchý, tak i hudební skladatel Jaromír Vomáčka, autor tehdy nejslavnějších hitů Zhasněte lampióny či Malá černá  kočička. Pozdější slavný dramatik sem sice nastoupil  opět jako kulisák či jevištní technik, záhy se však  prosadil jako autor. Spolu s Vyskočilem napsali pořad  Autostop. Havel přivedl do Divadla Na zábradlí i svou přítelkyni Olgu Šplíchalovou, která dělala biletářku, tedy trhala lístky, ale také například malovala kulisy.

 „Byla to doba pro mne velmi důležitá,“ přiznal s odstupem času Václav Havel. „Nejen tím, že těch osm let v Divadle Na zábradlí bylo vlastně jedinou dobou, kdy jsem se mohl plně věnovat divadlu, navíc takovému, jaké mne jedině bavilo, ale i tím, že tato doba mne zformovala jako divadelního autora. Své práci jsem se oddal s téměř pošetilým nadšením, byl jsem v divadle od rána do večera, v noci jsem (za pomoci své ženy) vyráběl dekorace, bylo to jakési radostné omámení.“

 Ivan Vyskočil na Havla později vzpomínal: „Zaujal mě především tím, jak prima se s ním mluvilo. Já si potřeboval spoustu věcí ujasnit, a to jsem dokázal jen mluvením. Děsil mě ale tím, jak měl všechno urovnáno.  Když jsem byl u něj doma, měl to tam jako v úřadě.  Všechno složený: lejstra, šanony, on vám měl i razítko-paginírku. Já mu říkal: To když si to vyhotovíš, dáš si to sám k sobě do podatelny? A pak si to orazítkuješ?“ Havel se této až chorobně úzkostlivé pořádkumilovnosti nikdy nezbavil. Mnohem později ji potvrzovala i jeho ošetřující lékařka MUDr. Zdena Lipárová, když o něm uvedla: „Rozčiluje ho, když nejsou věci na svých místech nebo například když je nakřivo obraz.“

 Nejslavnější éra Divadla Na zábradlí však není spjatá se jmény Ivana Vyskočila a Václava Havla, ale vynikajícího režiséra Jana Grossmana, muže už sice ne právě mladého,  nicméně plného tvůrčí invence a nápadů. V roce 1962 se stal šéfem činohry a Havla jmenoval pomocným dramaturgem. Tato změna se brzy projevila na repertoáru.  Posledním pořadem, který odpovídal počátečnímu profilu  divadla, byly Nejlepší rocky paní Hermanové, představení  založené na obrovské vitalitě této nestárnoucí zpěvačky,  která kdysi začínala ještě ve Werichově a Voskovcově  Osvobozeném divadle. Napsali jej Václav Havel s Milošem Macourkem. Pak už přišlo na řadu drama. Nejdříve to byla  hra ruského autora Hubalkova Hrdinové v Thébách nebydlí  na motivy antické Sofoklovy Antigony, kterou režíroval  Otomar Krejča. Pak už následovali Havlovi oblíbení  autoři - Jarry, Kafka, Beckett, Ionesco a konečně i on sám. 3. prosince 1963 měla premiéru jeho první  samostatná hra Zahradní slavnost.

 Nápad k jejímu vytvoření vzešel z jedné z nesčetných  historek Ivana Vyskočila. Havel ji sepsal během tří týdnů v horském hotelu v Krkonoších, kde tehdy pobývali s Janem Grossmanem. „Nevím, kde jsme byli, protože my jsme vůbec nevylezli ven,“ vzpomínal režisér později.  „Seděli jsme pořád v hotelu, měli jsme každý svůj pokoj, velice nóbl. Vašek pracoval, a co mi napsal, mi dal, skoro jsme spolu nemluvili. Téměř mi to strkal pod dveřmi, jako strkali Karlovi IV. jídlo tou dírou, když se modlil v kapli na Karlštejně. Kolovalo to mezi námi a já musel odrážet útoky půvabných servírek a Vašek jim říkal, že nikam nemůže, protože má strašně přísného šéfa. Vašek pak půjčil jedné mladičké pokojské Kafkův Proces, který jsme měli s sebou, protože já zrovna dělal dramatizaci, a ona mu to, chudák, vracela a řekla, že to napsal moc hezky. Já mám Zahradní slavnost rád nejen proto, že jsem se autorsky na ní nejvíc podílel, ale proto, že dodnes ta hra nese stopy hledání vlastní poetiky...“

 Zahradní slavnost se ve své době setkala s mimořádným ohlasem. Za všechny recenze si ocitujme slova divadelní  kritičky Evy Uhlířové publikované v měsíčníku Divadlo  v lednu 1964: „Havel účinně dramaticky pojmenoval typy  společenských postojů, které jsou spolu nezničitelnou „zdravou filosofií středních vrstev“, filosofií  konformismu a bezzásadovosti „člověka pro všechny časy“,  podnoží a živnou půdou společenských mystifikací.  Konformismus, falešná adaptace k společenským potřebám, degraduje, ničí lidství lidí, a deformuje - a to už  v reálu - všechny společenské hodnoty, které vtahuje do  vyššího světa své malosti a přistřihuje je na svou  míru...“ Jakkoliv se dnes může zdát jazyk tehdejší recenzentky poněkud zmatený a některé jeho obraty vyloženě nešťastné - viz „lidství lidí“ - , s odstupem  bezmála čtyřiceti let si uvědomme, že takto se tehdy  recenze a kritiky opravdu psaly a čtenáři v nich dokonce  objevovali dvojsmysly, jež unikly bdělým zrakům  pracovníků Hlavní správy tiskového dohledu spadající pod  ministerstvo vnitra.

 V předmluvě k Havlově knize Protokoly, obsahující hry Zahradní slavnost, Vyrozumění, eseje O dialektické metafyzice a Anatomie gagu a sbírku typografické poezie  Antikódy, Jan Grossman mimo jiné uvedl: „V Zahradní slavnosti i ve Vyrozumění je hlavním aktérem hry mechanismus, ovládající člověka. V první hře je to mechanismus fráze. Je pojat jako obměna poznatku, že nikoliv člověk dělá šaty, ale šaty dělají člověka: tedy  člověk nepoužívá fráze, ale fráze používá člověka.“  Havel zjevně čerpal z běžných postupů absurdního divadla, jak je poznal u Ioneska či Becketta. Blízký je mu také  potemnělý svět románů a povídek Franze Kafky, svět  úzkosti, náznaků a slepých uliček. Nicméně v Zahradní slavnosti můžeme vystopovat i inspiraci Jaroslavem Haškem. V závěrečném monologu hry říká její hlavní postava Hugo Pludek: „Nevím, jestli vy chcete víc být nebo víc nebýt, a kdy chcete být a kdy nebýt, ale já chci být pořád, a proto musím pořád tak trochu nebýt  - člověka totiž, když občas tak trochu není, vůbec neubude!“ Nad touto větou si jistě vzpomeneme na proslulý výrok Josefa Švejka: „Ať si bylo, jak si bylo,  přece jaksi bylo, ještě nikdy nebylo, aby jaksi nebylo.“ Je to podobnost čistě náhodná nebo ne?

 Václav Havel se nepochybně stal průkopníkem českého absurdního divadla, divadla se zvláštní poetikou, leckdy založenou na slovních hříčkách, zašifrovaných  poselstvích, poněkud zmechanizovaných a často protismyslných výrocích, dialozích a dějích. S odstupem let je však nutné přiznat, že jeho tehdejší divácký úspěch  spočíval především v politických dvojsmyslech a podobenstvích, které obecenstvo v Havlových hrách  hledalo a nacházelo. Například v násilně šroubované a málo srozumitelné řeči hlavních postav spatřovalo narážku na dobovou funkcionářskou hantýrku. Takřka stojí za to si položit otázku, zda by byla Zahradní slavnost myslitelná bez existence tehdejšího prvního muže ve státě Antonína Novotného a s ním spojené stranické byrokracie?

V případě druhé hry Vyrozumění to ostatně sám autor v jednom rozhovoru z té doby přiznal: „Ve Vyrozumění jsem pracoval… trochu jako popartistický malíř, který bere konkrétní momenty reality a řadí je do určité fantastické struktury. Najdou se tu proto nejenom přímé citace, jako třeba výrok Antonína Novotného, že nesmíme padat na kolena před fakty, ale pokusil jsem se do hry vnést uzlové situace, postoje a vazby z historie posledních čtyřiceti let této země formou jakýchsi volně vystřelujících spojů či asociací…“

Pozdější zahraniční úspěchy Havlových her byly zase postaveny především na jeho pověsti statečného disidenta, na jeho občanských postojích a jeho odporu vůči tehdejšímu  režimu reálného socialismu. Bez tohoto dráždivého  ideologického spojení ztrácely na popularitě a až na výjimky, představované Žebráckou operou nebo  jednoaktovkou Audience, byly pro širší publikum takřka nesrozumitelné, a tím pádem i nepochopitelné. Začtěte se například do následující ukázky ze hry Ztížená možnost soustředění, která měla premiéru v dubnu 1968:

 

Machulka: Kde je pojistná závlačka od vlhkoměru?

Beck: Zítra odjedu na ryby a bude!

Humlov: A nejsou to všechno jen těšínská jablíčka?

Kriebl: Dejte mi horské blumy!

 

Na tento podivnou výměnu prázdných frází mezi postavami, které si odmítají vzájemně naslouchat, navazuje posléze další text, jenž jakoby opakoval předchozí mírně zmatené a spolu nikterak nesouvisející věty:

 

Blanka: Kde je pojistná závlačka od vlhkoměru?

Machulka: Že se nestydíte, pane doktore!

Renata: Jíš vůbec nějaká jablíčka?

Beck: Zítra odjedu na mrkev a bude!

 

Dobový divácký zájem o tyto hry spočíval nejen v narážkách na politické poměry, ale také v módnosti absurdního divadla. Jakýkoliv prvek zjevné nesrozumitelnosti byl považován za hluboce zašifrované poselství, za svědectví o lidském odcizení, což byl v té době zvláště frekventovaný výraz. Z ryze formalistického a vlastně i bezobsažného textu se stávala lákavá pochoutka pro snoby. Když Havel psal Zahradní slavnost, Vyrozumění či  Ztíženou možnost soustředění, viděl před sebou nevelké jeviště Divadla Na zábradlí. Právě pro něj, do tohoto prostoru byly jeho absurdní komedie určeny. Psal především pro malé studiové divadlo, a tím předem vlastně limitoval možnosti své tvorby. Přitom nepatřil k autorům, kteří tvoří snadno a jaksi bezděčně, nebyl spontánním veleplodným autorem, jako například jeho pozdější přítel z časů Charty 77, spisovatel a dramatik  Pavel Kohout. Lehkost v zacházení se slovy mu nebyla dána. Sám Václav Havel se v rozhovoru s Karlem Hvížďalou přiznal: „Hry jsem psal vždycky dlouho a těžce, novou jsem měl obvykle až dva tři roky po předchozí, každá měla několik verzí, mnohokrát jsem to vždycky  přepisoval, překomponovával, velmi jsem se nad tím  trápil a co chvíli propadal beznaději, spontánní autorský typ rozhodně nejsem.“

 Zahradní slavnost Václava Havla rázem proslavila. Z neznámého kulisáka se stal takřka přes noc mladým, mimořádně talentovaným dramatikem. A ještě něco se změnilo v jeho životě: 9. července 1964 se oženil s Olgou Šplíchalovou. Bylo to dva dny před jejími  jedenatřicátými narozeninami, takřka to vypadá, jakoby ji  tuto svatbu dal jako dárek. Velmi skromný obřad se konal na žižkovské radnici. Havel pochopitelně netušil, že  jednou tady bude mít ještě jednu svatbu. Olga neměla ani kytici ani závoj a dokonce si ženich s nevěstou ani nenasadili prstýnky. Za svědky jim šli režisér Jan Grossman a jevištní výtvarník Libor Fára. Jinak se svatby nikdo nezúčastnil, Václav o ní předem neřekl ani vlastním rodičům. Byl v tom jistě kus jeho vzpoury vůči panovačné a energické matce, ostatně věděl, že Božena Havlová Olgu nesnáší. Havlův anglický životopisec John  Keane zaznamenal výrok, který jednou Božena Havlová, vnitřně pyšná na svůj buržoazní původ, vmetla své nastávající snaše do tváře: „Slečno, kdybyste tak uměla míchat knedlíky, jako umíte míchat karty!“ Není divu, že se jí Olga celý život vyhýbala a nikdy ji neoslovila jinak než „paní Havlová“.

 Václav Havel se utajenou svatbou sice vymkl energické  matce, ale jeho novomanželka se jí v leckterých ohledech  podobala. Měla snahu ho řídit, ovlivňovat, pečovat o něj, podrobovat si ho, dokázala ho věcně srážet na zem, když se chtěl ve společnosti předvádět. Odmítala tolerovat Václavovy bohémské flámy a nejraději by byla stále s ním. Vyprávěl o tom například básník Andrej Stankovič: „Vašek hrozně rád platil v hospodě za ostatní. Ale Olga, ta ho hlídala. Jednou nám došly peníze v Rotisserii, což byl dost drahý podnik. Vašek zavolal Olze, že by potřeboval další peníze, a ona komisním tónem řekla: Propijte to, co ti dluží Lopatka  (jednalo se o literárního kritika z redakčního kruhu  časopisu Tvář - pozn. autora).“

 Další zajímavé svědectví podal herec Pavel Landovský:  „Olinka mě neměla moc ráda a pro Vaška byl největší malér, kterej ho mohl potkat, když byl přistiženej se mnou. Ona správně tušila, že kolem mne je sranda a holky, a chtěla ho mít jenom pro sebe.“ Ostatně Olžiny obavy se ukázaly zcela opodstatněné. Havel rozhodně nikdy nebyl, jak si ještě dále povíme, žádným zářným příkladem věrného manžela. Dejme ještě jednou slovo Stankovičovi a podívejme se, co říkal vztahu Václava a Olgy: „Ne že by se jí podřizoval, ale mohutný vliv na něj Olga měla. Všechno, co napsal, jí dával číst, dal na její rady.  A když ji zlobil, třeba s ženskými, pouštěla to jedním uchem dovnitř a druhým ven. Věděla totiž, že má své jisté.“

 Politické klima v Československu se v šedesátých letech výrazně měnilo. Někdejší „tání“ pokračovalo mnohem rychleji a dramatičtěji, což z valné části nepřímo způsobila i prohlubující se ekonomická krize. Systém přísně direktivního plánování se totiž ukazoval jako zjevně nevyhovující. Ve stejném roce, kdy byla v Divadle  Na zábradlí uvedena Zahradní slavnost, v roce 1963, vyšla v deníku Rudé právo zpráva tzv. Kolderovy komise  O porušování stranických zásad a socialistické  zákonnosti v období kultu osobnosti.Byli rehabilitování  mimo jiné Rudolf Slánský, Vlado Clementis i Gustáv Husák, naopak  z funkcí museli odejít Karol Bacílek a Bruno Köhler. Jak první nesmělý krok k nutné hospodářské reformě byla za účasti profesora Oty Šika založena komise pro zdokonalení soustavy plánování a v čele vlády nahradil  Viliama Širokého Jozef Lenárt.

 Změny se projevily i na osudech Václava Havla. Kádrové škraloupy synka z bývalé buržoazní rodiny byly, zdá se, zapomenuty. Jako autor úspěšné hry, na kterou se stály u divadla v předprodeji lístků fronty, už nebyl pouhým kulisákem, ale dramaturgem. A také se mu splnily hned dva sny, stal se filmovým hercem - zahrál si malou epizodní roli ve filmu režiséra Pavla Juráčka Každý mladý muž  - a byl přijat k dálkovému studiu dramaturgie na divadelní fakultě.  Dokončil ji v roce 1967 jako jedenatřicetiletý poměrně  populární dramatik. „Absolvoval jsem spolu s dětmi o deset let mladšími,“ povzdechl si o rok později v rozhovoru pro Literární listy. „Vypadal jsem jako pán, co si sem chodí vybírat děvčátka.“ Leč Havel v té době nevstoupil do obecného povědomí jen jako úspěšný divadelní autor, ale také v souvislosti s literárním časopisem Tvář.

 V roce 1964 začal tehdejší Svaz spisovatelů vydávat měsíčník určený mladým autorům. Druhý ročník Tváře však spíše než nové talenty začal představovat neoficiální spisovatele a světové osobnosti, o nichž se u nás do té doby z ideologických důvodů mlčelo. Hned v 1. čísle druhého ročníku kritizovali Vladimír Kafka a Jiří Němec dosavadní  nakladatelskou praxi ve vydávání překladové literatury. „Prosté nahlédnutí do přístupných bibliografických  pramenů nás přesvědčí o tom, jak pokulháváme třeba jen  za Polskem - a to i v recepci hodnot nejnespornějších  (Kafka, Broch, Camus, Eliot atd.), nehledě k tomu, že  řadu klíčových děl našeho století musí naši čtenáři číst v překladech starých třicet let (např. Joyce, Döblina  aj.),“ píší autoři ve svém článku. V tomtéž čísle je publikována esej německého existencialisty Martina  Heidegera Hölderin a podstata básnictví, ukázky experimentální poezie Josefa Hiršala a Bohumily Grögrové, je tu recenze Jana Lopatky na Hrabalovy Taneční hodiny pro starší a pokročilé i Knížákův manifest aktuálního umění. Další čísla připomněla například svérázného českého filozofa Ladislava Klímu, malíře Mikuláše Medka, představila grafiky Vladimíra Boudníka,  deníky Jana Hanče, básně Jiřího Koláře a také zde vyšla  obhajoba do té doby zakazovaného Jaroslava Foglara. Počínaje třetím číslem, odevzdaným do tiskárny 29. ledna 1965, se mezi členy redakčního kruhu objevuje i jméno Václava Havla.

 „Asi po roce existence Tváře proběhla v redakční radě jakási revoluce, podrobnosti jsem neznal a nezajímal se o ně, tím spíš, že jsem věděl, že takové kontroverze patří a vždycky patřily k literárnímu životu a literárnímu seskupování,“ vyprávěl Havel v Dálkovém  výslechu. „Má tvářistická éra začala, až když mne nová redakční rada (prý na návrh Jana Lopatky), vyzvala, abych se stal jejím členem. Tato výzva nebyla zcela prosta věcného kalkulu. Tvář byla svazovým časopisem, a přitom žádný člen nové redakční rady nebyl členem  Svazu spisovatelů, což bylo nejen časopisu trvale  svazovými orgány vytýkáno, ale což bylo i nepraktické: nikdo nemohl na různých svazových grémiích sledovat, co se děje, a časopisu se zastávat v případě těžkostí.  U mne bylo zřejmé, že mne do Svazu vezmou, a tak jsem byl pozván do redakční rady tak trochu s podmínkou, že vstoupím do Svazu spisovatelů a budu tam za Tvář bojovat, de facto bylo tedy pozvání do redakční rady zároveň pozváním do Svazu. Já tohle všechno věděl, účelové aspekty mého přizvání mi nebyly nikterak skrývány, přesto jsem na to přistoupil a stal se členem redakční rady Tváře i členem Svazu spisovatelů.“

 Václav Havel se na stránkách Tváře autorsky takřka neprojevoval. Listujeme-li ročníkem 1965, najdeme od něj pouze ukázky z jeho Antikódů, básní, vlastně grafických  hříček vzniklých na psacím stroji a evidentně  inspirovaných jeho starším přítelem z kavárny Slávie  Jiřím Kolářem. Za to v zákulisí sváděl nesčetné a předem prohrané potyčky o zachování tohoto na svou dobu velmi odvážného měsíčníku.

 „Vstupem do redakční rady Tváře začalo pro mne údobí bojů o tento časopis,“ vzpomínal Havel s odstupem let. „Bylo to údobí tisíců nekonečných debat, schůzí, hádek,  byla to má privátní škola politiky... Neřekl bych, že Tvář byla nějaký ostrůvek nemarxismu v oceánu marxismu (reformního), spíš bych řekl, že to byl - nebo z našeho hlediska byl - ostrůvek svobody v oceánu něčeho, co se považovalo sice za nesmírně svobodné, co však vnitřně  přece jen úplně svobodné nebylo. Pro „antidogmatický establishment“, v jehož rukách byl Svaz spisovatelů,  bylo pochopitelně těžko stravitelné, že by se jeden  svazový časopis měl takhle vymykat, měli pocit, že oni  nemohou vydávat něco, co je jim tak vzdálené, a ještě to  - jak vlastně? - obhajovat před byrokracií, tahle nechuť byla přirozeně jen zesilována okolností, že v každém čísle Tváře byl nemilosrdně rozcupován některý  z dobových bestsellerů, vedoucí lidé ve Svazu měli  dojem, že si platí své vlastní likvidátory. Od první chvíle byla tedy ve svazových orgánech nálada proti Tváři, a proto bylo od prvního dne vlastně třeba za Tvář bojovat.“

 Právě tehdy vlastně Havel aktivně vstoupil do politiky, zatím pouze politiky kulturní, která však byla v polovině 60. let 20. století s politikou takříkajíc obecnou úzce svázána. Musíme si totiž uvědomit, že v té době se počínající eroze socialistického systému,  respektive jeho kritika, odehrávaly namnoze právě na  kulturním poli. Lidé hledali dvojsmysly a narážky v divadelních hrách, filmech a na stránkách literárních časopisů. Čím více stranická a státní byrokracie zakazovala umělecké novinky a směry přicházející k nám z druhé strany železné opony, tím více po nich veřejnost prahla. Cokoliv, co bylo oficiálně označeno za „úpadkové“ umění nebo dokonce za „ideologickou diverzi“, mělo tak zajištěno tu nejlepší reklamu. Když sovětský předák Nikita Chruščov navštívil v roce 1963 v moskevské  Manéži výstavu současného sovětského umění a celý rozčilený pak veřejně napadl abstraktní malíře jako antisocialistické živly, nechtěně tak vyvolal v celém  východním bloku mimořádný zájem o moderní výtvarné  směry. S politikou zcela nesouvisející obrazy a plastiky se náhle staly politickým protestem, opozicí svého druhu, aniž to vůbec bylo původním záměrem jejich tvůrců. A v této vzrušené atmosféře, v níž kultura získávala jaksi dvojaký charakter zápasu za svobodu, se na kolbišti kulturní politiky objevil i Václav Havel.

 „Dobře si vzpomínám na začátek svého boje: v roce 1965 byla konference Svazu spisovatelů k dvacátému výročí osvobození,“ uvádí Havel v Dálkovém výslechu a pokračuje: „Nad Tváří se už stahovaly mraky a my se s přáteli dohodli, že se budeme bránit útokem. A tak jsem sepsal paličský proslov, v němž jsem řekl na adresu  Svazu spisovatelů mnoho tvrdých věcí... ukázal jsem na  jeho byrokratismus, nepružnost, netolerantnost, na to, kolik skvělých autorů, nesmyslně vyřazených  z literatury, není schopen vzít na milost, vysvětlil  jsem, proč má Tvář právo na život. Můj proslov sklidil  velký aplaus, bůhví proč, když byl namířen proti většině těch, kteří aplaudovali. Bylo to mé první vystoupeni na  půdě spisovatelské organizace od toho setkání na Dobříši  v roce 1956 a bylo svým účinkem podobně skandální...  Pavel Auersperg (v té době vedoucí oddělení kultury ÚV  KSČ - pozn. autora), který tam byl přítomen za stranu, řekl prý po mé řeči Janu Procházkovi: „To bude pro nás nebezpečný chlapec.“

 O zmíněné konferenci a Havlovu tehdejším vystoupení zanechal ve svých pamětech Život nebyl sen zajímavé svědectví spisovatel A. C. Nor: „Havel byl malé postavy, sotva ho bylo za mikrofonem vidět, ale řečník byl znamenitý. Měl také výborný přednes, hustý hlas, školený jako hlas hercův, takže i když svou řeč četl, neposlouchala se jako čtení, nezněla suchopárně, jak tomu při čtení projevu ponejvíce bývá, nýbrž jako živá,  přesvědčivá a podmanivá promluva.“

 Nakonec však ústřední výbor Svazu spisovatelů pod nátlakem sekretariátu ÚV KSČ vydávání Tváře (mimochodem, vycházela v nákladu pouhých 3500 výtisků), ke konci  roku 1965 zastavil. Havel proti tomu organizoval petici, kterou podepsalo dvě stě osmdesát českých autorů. Za podpisy slovenských spisovatelů se vydal s šéfredaktorem  Tváře Janem Nedvědem do Bratislavy. Už na Hlavním  nádraží v Praze se jim při nástupu do nočního rychlíku pokusili cestu rozmluvit dva mladí básníci a tehdy také členové strany Antonín Brousek a Jiří Gruša. Vysvětlovali Havlovi, že celá jeho akce zavání  průšvihem. Marně. Ze sekretariátu ÚV KSČ zatím obtelefonovávali přední slovenské spisovatele, straníky, a varovali je před podpisem petice. Přesto se Havlovi  podařilo sejít s nimi na schůzce. Dlouho je přesvědčoval a někteří už stáli nad podpisovými archy. Pak najednou řekl básník Vojtěch Mihálik: „Nech už je to ako chce,  Slováci se musia zachovať jednotne!“ Všichni se zarazili a v nastalém tichu Mihálik zamířil k věšákům pro kabát. V té chvíli i ti, kteří si už prohlíželi podpisové  archy, se jeden po druhém trousili ke dveřím.

 „Bylo nám jasné, že ze Slovenska zřejmě moc podpisů  nepřivezeme,“ vyprávěl později Václav Havel. „... Najednou vstal od stolu jeden hezkej chlap s výraznou  tváří, který za celé dopoledne vůbec nic neřekl,  přistoupil ke mně a povídá: Daj to sem! Já - docela už z toho všeho popletený - vytáhl ty podpisové archy zase z aktovky ven a položil je na stůl. Ten chlapík vytáhl pero, napsal tam: Dominik Tatarka, plácl mě do zad, a aniž se na kohokoli podíval nebo cokoli dalšího řekl, odešel pryč. Honza Nedvěd a já jsme za ním jen vyjeveně civěli. Konec té příhody už snad ani nemusím říkat: Ti všichni, co už měli na sobě kabáty a klobouky, se vrátili, tiše seřadili a jeden po druhém podepisovali.  Mihálik prásknul dveřmi a vypadl, možná ještě někdo s ním. Slováci se nezachovali docela jednotně, ale téměř.“

 Podpisová akce však stejně Tvář nezachránila. Měsíčník byl obnoven až v roce 1968. Paradoxně se tak stalo na podzim po srpnové invazi armád Varšavské smlouvy, ale o tom si povíme později.

 Ještě před tím totiž, koncem června 1967, vybuchla bomba, která se stala předzvěstí Pražského jara. Tou bombou, samozřejmě v přeneseném slova smyslu, se stal IV. sjezd Svazu spisovatelů, první spisovatelský sjezd, kterého se Havel zúčastnil. Scházel se ve vzrušené atmosféře, vyvolané jak nedávnou šestidenní válkou, v níž Izrael rozdrtil armády  sousedních arabských států, tak i událostmi na domácí  politické scéně. První muž ve straně a ve státě Antonín Novotný vyhlásil tažení proti liberalismu, ústřední výbor KSČ pozastavil ekonomickou reformu, studentští  předáci Jiří Müller a Luboš Holeček byli vyloučeni z ČSM a z vysoké školy a okamžitě povoláni na vojnu a mladý  spisovatel Jan Beneš byl odsouzen na pět roků do vězení za  publikování článků v exilovém časopise Svědectví.  V polovině května vystoupil v Národním shromáždění poslanec Pružinec, jinak ředitel Pozemních staveb Plzeň,  s interpelací, v níž napadl tvůrce několika nových  českých filmů. „My se ptáme těchto kulturních pracovníků, jak dlouho ještě budou šlapat po socialistických vymoženostech, jak dlouho si budou hrát s nervy dělníků a rolníků a vůbec jakou demokracii zavádíte?“ pravilo se v interpelaci. Skupina známých režisérů - Bočan, Forman,  Herz, Chytilová, Jireš a další - na to reagovala  otevřeným dopisem tehdejšímu ministrovi kultury a informací Karlu Hoffmannovi. Po zákazu časopisu Tvář  vyvolaly rozruch cenzurní zásahy tehdejší Hlavní správy  tiskového dohledu do článků v týdenících Literární  noviny a Student. A sjezd spisovatelů, který začal 27.června 1967 v Majakovského sále tehdejšího Kulturního  domu železničářů na Vinohradech (nyní je to opět Národní  dům - pozn. autora), se stal platformou, na níž se  všechny zmiňované události promítly.

 „Termín konání sjezdu se postupně odsouval na stále pozdější datum a někdy zjara to vypadalo, že bude až na podzim, ne-li ještě později,“ vypravuje někdejší šéfredaktor Literárních novin Dušan Hamšík ve své knize Spisovatelé a moc. „Bylo zřejmé, že představitelé tehdejšího stranického centra se obávají, že by v roce padesátého výročí říjnové revoluce mohl ze spisovatelského sjezdu zaznít na jejich adresu kritický hlas.... Proto bylo dost překvapující, že náhle došlo k dohodě svazu spisovatelů s kompetentním tajemníkem ÚV  KSČ Jiřím Hendrychem o tom, že sjezd se bude konat  v červnu. Součástí této dohody bylo, že sjezd bude čistě domácí záležitostí, bez účasti zahraničních delegací a hostů, a že jeho charakter bude výslovně pracovní.“

 Tehdejší tajemník spisovatelského svazu Karel Ptáčník vzpomíná, jak den před sjezdem „svolal Hendrych partgrupu komunistů (rozuměj skupinu členů strany ve  svazu spisovatelů – pozn. autora), na níž varovně vztyčil prst: Straně  už dochází trpělivost, a přesto spoléhá i nadále na své členy, že nedopustí, aby došlo k nežádoucím situacím“.

 Mýlil se. Hned v prvním diskusním vstoupení na sjezdu se Milan Kundera, který byl tehdy členem KSČ, rozhovořil  o nesamozřejmosti existence českého národa a své  vystoupení uzavřel památnou větou: „...každý, kdo svou  bigotností, vandalismem, nekulturností,  nesvobodomyslností podráží nohy nastavšímu kulturnímu  rozvoji, podráží nohy samému bytí tohoto národa.“ V té chvíli to byla hozená rukavice do tváře stranickým  funkcionářům, všichni v sále to vnímali jako vyhlášení války. Když pak Pavel Kohout přečetl text dopisu Alexandra Solženicyna sjezdu sovětských spisovatelů, končící větou, že „nikdo nemůže zabrzdit cestu pravdě, a za  ten vývoj jsem ochoten přijmout i smrt“, uraženě se  zvedl tajemník ÚV KSČ Jiří Hendrych ze svého místa na tribuně. „... Povstal a okázale začal skládat do aktovky svá lejstra, rozložená před sebou,“ vzpomínal ve svých memoárech na toto extempore A. C. Nor a pokračoval: „Byl však tak rozčilen a zmaten, že div při odchodu neupadl, jak se zapletl do praktikáblů a kabelů televize a filmu, a sál se nakonec ozval tichým smíchem, když se musel  několikrát pokusit rozhrnout závěs před dveřmi z pódia, než se mu podařilo najít východ. Byl to neslavný  politikův ústup ze slávy.“

Vzpomínající A. C. Nor seděl v plénu a tak už nezaznamenal výhružná slova, která Hendrych při odchodu řekl Janu Procházkovi,  Milanu Kunderovi a Arnoštu Lustigovi, kteří seděli v předsednictvu: „Všecko jste prohráli! Všecko!“

Ale to ještě čekal na své vystoupení Ludvík Vaculík. Jeho diskusní příspěvek, přednesený druhý den sjezdu, byl rozhodně ze všech nejodvážnější, a není divu, že se pak v opisech tajně šířil po celé republice. „Všecko, čeho kultura dosáhla, jako vůbec všecko, co lidi u nás dobrého udělali, i všecky dobré výrobky, i všecky stavby a všecky dobré realizované myšlenky z laboratoří, studií a ústavů, to všecko je tu spíš přes to, jak se naše vládnoucí kruhy chovaly. Bylo to na nich doslova vyvzdorováno,“ prohlásil Ludvík Vaculík. „Je třeba vidět, že za dvacet let nebyla u nás vyřešena žádná lidská otázka – od primárních potřeb jako jsou byty, školy, prosperita hospodářství, až po potřeby jemnější, které nedemokratické systémy světa vyřešit nemohou – jako je pocit plné platnosti ve společnosti, podřízení politických rozhodování kritériím etiky, víra ve smysluplnost i malé práce, potřeba důvěry mezi lidmi, vzestup vzdělanosti celých mas. A bojím se, že jsme se nepovznesli ani na dějišti světa, cítím, že jméno naší republiky ztratilo dobrý zvuk.“ Vaculíkova slova vyvolala doslova skandál. „Když jsem po jeho diskusním příspěvku vyšel do předsálí,“ vzpomínal ve své knize Spisovatelé a moc Dušan Hamšík, „málem mne porazil tehdejší referent ideologického oddělení ÚV KSČ František Hubený, který někam spěchal. Byl nanejvýš rozrušen, a protože jsem ho předtím mnohokrát přesvědčoval a snažil se mu dokázat, že sjezd není režírován skupinou kolem Literárních novin a že tu nikde není organizovaný úmysl zneužít jeho tribuny k protistranickým účelům, zprudka mi vyčetl: „Tady to máš! Tohle že není spiknutí?“ Chtěl jsem ho uklidnit a říci mu, že spiklenci obvykle nevystupují otevřeně a veřejně, ale nepustil mne ke slovu: „Na tvém místě bych se zamyslel nad svými přáteli!“

V porovnání s Vaculíkem hovořil Václav Havel podstatně umírněněji. Sám však přiznal, že „byl upřímně okouzlen statečnou otevřeností některých vystoupení, kulturou formulací, které z této tribuny zazněly, zápalem a opravdovostí, kterými se vyznačovala snaha postihnout jisté základní jistoty, a základní pochybnosti, jimiž je naše práce dnes provázena.“  Zároveň si však povzdechl, „kolik z těch krásných a odvážných vyznání, která zazněla ze sjezdových tribun, bylo dříve či později zase odvoláno.“ Připomněl, že to byl předcházející III. sjezd Svazu spisovatelů, který se usnesl vydávat časopis Tvář, který však byl po dvou letech zlikvidován. V této souvislosti navrhl, aby místo něj byl vydáván časopis Obratník, který by právě na zaniklou Tvář vědomě navázal. S jistou hořkostí vyslovil Havel vůči sjezdu Svazu spisovatelů přání, „aby jeho řeč o svobodě byla zrcadlem vnitřní svobody a otevřenosti organizace“. 

Pravidelní čtenáři Literárních novin tentokrát čekali na podrobnější zprávy ze spisovatelského sjezdu, natožpak na plné texty nejzajímavějších diskusních vystoupení marně. Nakonec mohl vyjít jen Hendrychův referát a stručný přehled, kdo vlastně mluvil. Po nervózním a vystrašeném létě přišel na podzim trest. Na plenárním zasedání ústředního výboru KSČ, které se konalo 26. a 27. září, byli autoři neodvážnějších diskusních příspěvků na spisovatelském sjezdu Ludvík Vaculík, A. J. Liehm a Ivan Klíma vyloučeni ze strany, Jan Procházka byl uvolněn z funkce kandidáta členství v ÚV KSČ a Pavel Kohout dostal jako stranický trest důtku s výstrahou. A to nejdůležitější – Literární noviny byly odebrány Svazu spisovatelů a jejím novým vydavatelem se stalo ministerstvo kultury a informací. Samozřejmě byla vyměněna celá redakce a do jejího čela jmenován někdejší zakladatel Večerní Prahy, po té šéfredaktor týdeníku Květy Jan Zelenka, straně zcela oddaný a přitom velmi schopný novinář. Však se také na počátku normalizace stal ústředním ředitelem Čs. televize.

Málokdo v té době tušil, že je to jen poslední mrazivý záchvěv »novotnovského« režimu. „Krásný Tony“, jak se Antonínu Novotnému přezdívalo, měl už spočítané své dny. V Kremlu byl neoblíben od té doby, kdy místo gratulace novému generálnímu tajemníkovi sovětských komunistů Leonidu Brežněvovi si troufl velmi umírněně protestovat proti odvolání Chruščova. Muž se stalinským knírem na vyšší úrovni, tak se totiž Brežněvovi říkalo pro jeho černé husté obočí, si to pamatoval a v rozhodující chvíli ho klidně hodil přes palubu. „Eto vaše dělo,“ vzkázal do Prahy, když na prosincovém plenárním zasedání ÚV KSČ Slováci Vasil Bilak a Alexander Dubček kritizovali Novotného za jeho urážlivé chování při návštěvě sídla Matice slovenské v Martině. Čeští členové ústředního výboru se přidávali jeden za druhým. Krásného Tonyho už nezachránil ani amatérský pokus o jakýsi vojenský puč, který v zákulisí organizovali vedoucí oddělení armády a bezpečnosti Miroslav Mamula a vedoucí tajemník KSČ na ministerstvu národní obrany generál Jan Šejna. 5. ledna 1968 nahradil Antonína Novotného ve funkci prvního muže ve straně dosavadní šéf slovenských komunistů Alexander Dubček.

Změna na nejvyšším stranickém postu však ještě automaticky neznamenala nástup Pražského jara. Teprve postupně krůček za krůčkem se ukazovalo, co se vlastně stalo. Náznakem byl v tomto směru článek Josefa Smrkovského, v té době ještě ministra lesního a vodního hospodářství, nazvaný Oč dnes jde, publikovaný 21. ledna v odborářském deníku Práce. Hovořilo se v něm o nutnosti odstranit byrokratické manýry, rozhodovat demokraticky, nedopouštět nadvládu jednotlivců a administrativy, což byla do té doby z  úst vysoce postaveného komunisty stěží představitelná slovní spojení. O tři dny později proběhla zpráva, že Svazu spisovatelů bude vrácen týdeník Literární noviny (začal znovu vycházet pod změněným názvem Literární listy) a studentští vůdci Jiří Müller a Luboš Holeček se opět mohli vrátit z vojny ke studiu. 

Tím definitivním bodem zlomu, který uvolnil lavinu, byla však Šejnova aféra. Zmíněný generál Šejna, namočený do pokusu o vojenské vystoupení na Novotného podporu, měl díky svému rozmařilém způsobu života značné dluhy, které se pokusil řešit šmelením s jetelovým semínkem. Celá záležitost však praskla a případ začala šetřit kriminálka. Vzhledem k tomu, že generál byl poslancem Národního shromáždění, musel být nejdříve zbaven imunity. Tehdejší předseda parlamentu Bohuslav Laštovička si však dával na čas. Než mohla být celá záležitost rozhodnuta, díky svému diplomatickému pasu uprchl Šejna se svojí milenkou Evženií Musilovou a synem Janem přes Jugoslávii a Itálii do Spojených států. Na palubě letadla mířícího na druhou stranu Atlantiku se sice ocitl 29. února 1968, ale teprve 5. března byla zpráva o jeho zběhnutí zveřejněna v Praze. Vzhledem k tomu, že  Šejna byl úzce spjat s Antonínem Novotným a vděčil jeho podpoře za svou kariéru, rázem se vyrojily stovky rezolucí požadující odvolání „krásného Tonyho“ i z funkce prezidenta republiky. Trůny velké i malé se začaly otřásat a kácet. Lidé se přestali bát říkat pravdu. Cenzura, byť byla oficiálně zrušena až v červnu, přestala počátkem března prakticky existovat. Teprve teď vypuklo skutečné Pražské jaro!

„Rok 1968 chápu jako logickou dohru a vyvrcholení celého předchozího vývoje,“ uvedl Václav Havel v Dálkovém výslechu. „Pestře strukturovaný a stále se zesilující tlak nového vědomí se musel dříve nebo později nějak promítnout do politické sféry, propast mezi životem a systémem byla stále hlubší. Přesto jsem po lednových změnách – podobně jako asi mnoho mých spoluobčanů, zvláště těch, kteří neznali vnitrostranické pozadí a pozorovali to všechno zvenčí – netušil, co se tím otevírá a co tím začíná, zdálo se mi, že je to jen výměna stráží na nejvyšších místech, která asi nic moc neznamená. O to překvapenější jsem byl rychlým vývojem, který pak následoval. Překvapeni tím byli ovšem všichni včetně samotného politického vedení. Ten vývoj totiž nebyl výsledkem nějakého jasného programu či jednomyslné vůle, ale byl to projev přetlaku, který byl ve společnosti a který v tehdejším vnitrostranickém boji a politických změnách nalezl vhodnou příležitost a příhodné podmínky k tomu, aby smetl poklici, pod níž byl uvězněn. Není pravda, že jsem nepodlehl vůbec euforii z toho, co se dělo. Myslím, že tím musel být omámen každý, že každý se musel radovat: vždyť najednou se začalo svobodně dýchat, lidé se mohli svobodně sdružovat, mizel strach, nejrůznější tabu padala. Nejrůznější společenské rozpory mohly být otevřeně pojmenovány, nejrůznější zájmy se mohly projevovat, sdělovací prostředky začínaly opět plnit své pravé poslání, občanské sebevědomí narůstalo – prostě tály ledy a okna se otevírala, bylo těžké nebýt tím vším zasažen a fascinován!“

Pro Václava Havla byl rok 1968 pozoruhodný i po tvůrčí stránce. Připravil rozhlasovou hru Anděl strážný a 11. dubna měla v Divadle Na zábradlí premiéru jeho další hra Ztížená možnost soustředění. Týden předtím vyšla v Literárních listech Havlova úvaha Na téma opozice, v níž se i na svou dobu poněkud kacířsky vyslovil pro systém alespoň dvou stran. Ne že by byl jediný, koho něco takového v době volající po obrodě společenského a politického života napadlo. Havel však měl odvahu vyjádřit své myšlenky o potřebě politické plurality veřejně a naplno. Vždyť vedoucí úloha KSČ byla v ještě té vzrušené době přes veškeré řeči o demokratizaci tabu. Už koncem března stál Havel spolu s Pavlem Koptou a Alexandrem Klimentem u zrodu Klubu nezávislých spisovatelů při Svazu spisovatelů a jen o pár dní později patřil vedle filozofa Ivana Svitáka, v roce 1964 pro pravicovou úchylku vyloučeného z KSČ, k zakladatelům Klubu angažovaných nestraníků.

„Má velké okno z nábřeží na Hradčany a u něho alkovnu, říká se tomu alkovna, myslím, se stolkem a židlemi,“ začínal A. J. Liehm svůj rozhovor s Václavem Havlem pro Literární listy. „A často se mi zdá, že kdyby lidé to okno víc znali, asi by líp rozuměli člověku, který za ním bydlí. Světlovlasému, plachému, chlapeckému muži, kterého jsem se čtvrtého dne měsíce dubna roku osmašedesátého zeptal: Nač myslíte?

„To hlavní, nač člověk myslí a čím se zabývá, je pochopitelně politická situace. Pro mne je to poněkud nezvyklé. Nikdy jsem se politikou přímo nezabýval, nepřemýšlel jsem o ní příliš, ale teď cítím, že nelze stát stranou, vtáhne vás to, i kdybyste nechtěl…“ “

Právě v tomto rozhovoru vyslovil ani ne dvaatřicetiletý Havel své obavy z politiky jako takové. Tady se v jakési zárodečné podobě objevily jeho pozdější úvahy o tzv. nepolitické politice. „Kultura je služba pravdě, ukazatel toho, jaká skutečnost je. Politika chce do skutečnosti zasahovat, aktivně ji měnit, a protože k tomu je potřeba moci, je pochopitelně především službou moci. To znamená, že i když bude v tom nejlepším souladu s pravdou, vždycky bude činností podstatně jinou, než jakou je služba pravdě. To, že intelektuálové prostě nejsou takové činnosti schopni, pramení z toho, že jsou zvyklí pravdě sloužit a nevyvozovat z ní mocenské důsledky. Je velká otázka, nakolik se může intelektuál realizovat v politice, aniž se zpronevěří svému hlavnímu úkolu – sloužit pravdě. Největší chyba spisovatelů předchozích generací, kteří se vědomě angažovali, spočívala v tom, že často tuto hranici překročili a nakonec se sami tak spoutali, že z nich nejsou ani dobří politikové, ani dobří spisovatelé. Bylo by rozhodně nesprávné jejich chybu opakovat.“

Zdalipak si Václav Havel na tato svá slova vzpomněl jako prezident republiky, kdy uvěřil tomu, citujme podle jeho útlé knížky úvah z roku 1991 Letní přemítání: „že politika jako praktikovaná mravnost je možná“? Anebo mu náhle moc, když ji získal, stejně jako mnohým před ním, zachutnala? 

Ještě si dovolím ocitovat z onoho rozhovoru z roku 1968 dvě zajímavé věty: „Spisovatelé mohou dělat politiku v rovině odhalování pravdy, mohou podepisovat petice, ale nedovedu si představit, že bych třeba vstoupil do nějaké politické strany a začal v ní pracovat. Dostal bych se do schizofrenní situace.“ Připusťme, že této zásady se Havel vždy přidržoval a v ní můžeme hledat kořeny jeho pozdějšího konfliktu zejména s Václavem Klausem. Ale to už bychom až příliš předběhli tok událostí. Zatím zůstaňme v době památného Pražského jara.

Začátkem května odletěl Havel s manželkou Olgou na šestitýdenní pobyt v západní Evropě a ve Spojených státech, během něhož se měl v New Yorku zúčastnit americké premiéry své hry Vyrozumění. Cestou se zastavil v Paříži, kde se sešel s šéfredaktorem exilového časopisu Svědectví Pavlem Tigridem. Francouzskou metropolí tehdy otřásala studentská revolta, nad Sorbonnou i nad budovou Opery vlály rudé prapory a po ulicích pochodovalo přes půl milionu demonstrantů. V New Yorku nosil Havel kulatý odznak s nápisem Volte Roberta Kennedyho a setkal se s dalším exilovým novinářem Ferdinandem Peroutkou, který mu doporučoval, aby v Československu zbytečně nedráždili Rusy. Jeho obavy se měly brzy ukázat jako velmi opodstatněné.  Mladý dramatik se stal v Americe mediální hvězdou. Není divu, na Prahu byly v tom pohnutém roce upřeny zvědavé zraky celého světa. Podaří se Čechům a Slovákům vybudovat jiný, demokratický socialismus, jak tvrdí? Podaří se průlom do sovětského bloku? Je komunismus slučitelný se svobodou? Tyhle otázky si tehdy ve světě nekladli jen političtí komentátoři a politologové, ale i lidé, které politika zajímá jen okrajově a kteří ani pořádně netušili, kde ta Praha vlastně leží. Havel v interwiev pro New York Times prohlásil, že „nyní je v Československu nutné, aby liberálové podnikli rychlou politickou akci, dokud existuje příležitost demokratizovat zemi“. Přibližně ve stejné době, kdy na zpáteční cestě v Londýně zopakoval své úvahy v televizním rozhovoru pro BBC, scházelo se v jednom z hangárů ruzyňského letiště na deset tisíc příslušníků Lidových milicí, kteří napadali Dubčekovo vedení a požadovali tvrdé zákroky proti „pravici“.  A přibližně ve stejné době koncipoval spisovatel a redaktor Literárních listů Ludvík Vaculík prohlášení Dva tisíce slov.

Po návratu do Prahy čekala doma Havla pozvánka předsedy vlády Oldřicha Černíka na setkání nejvyšších představitelů strany a státu se spisovateli v Hrzánském paláci. „Zprvu jsem se styděl, musel jsem si dodat odvahu koňakem, pak jsem se pustil do dlouhé debaty s Dubčekem,“ vzpomínal Havel na toto setkání v Dálkovém výslechu. „Myslím, že jsem mu dost energicky vysvětloval všechno možné a velmi sebejistě mu radil, co má dělat, aby předešel sovětské intervenci a odřízl lidi jako Indra od moci (Indra tehdy rozesílal za zády vedení jakési podezřelé dálnopisy). Radil jsem mu, aby povolil sociální demokracii, nedělal těžkosti bývalým politickým vězňům sdruženým v K 231, vysvětloval jsem mu, že by se měl zbavit svých iluzí o Kremlu, že by neměl být v defenzívě a neměl pořád jen pacifikovat veřejnost v naději, že mu to pomůže, atd. atd. Zkrátka počínal jsem si dík tomu koňaku asi dost neomaleně, napovídal jsem asi dost hloupostí, nicméně nikdy nezapomenu na to, že mne Dubček pozorně po celou dobu poslouchal, ba i doplňující otázky mi kladl. Z mých rad si, pravda, moc nevzal, ale tím, že se mnou bavil, si mne zcela získal. To není totiž u politiků nikterak obvyklé, zvláště u komunistických, ti si pořád jen melou své fráze a nikoho neposlouchají.“

Léto prožili Václav s Olgou na své nové chalupě v osadě Hrádeček u Trutnova v Podkrkonoší. Jeho přítel, divadelní režisér Andrej Krob, který tu měl také své rekreační sídlo, mu v předcházejícím roce zprostředkoval koupi venkovské usedlosti a přilehlého pozemku. Malý statek přišel Havla na 24 tisíc korun a patrně tuto částku zaplatil v tuzexových bonech, zvláštních poukázkách, které bylo možné legálně získat pouze směnou za některou zahraniční měnu a dalo se za ně ve vybraných obchodech nakupovat západní zboží. Havel se díky honorářům za uvádění svých her v cizině (už v roce 1964 měla Zahradní slavnost premiéru v Schiller Theater v Západním Berlíně) stal v té době relativně bohatým člověkem. Však také počátkem roku 1968 odešel z místa dramaturga v Divadle Na zábradlí a stal se spisovatelem z povolání. Z dnešního pohledu se nezdá být čtyřiadvacet tisíc velkou částkou. Připomeňme však, že tehdy nedosahoval průměrný plat v Československu ani 1400 korun.

V létě roku1 968 navštívil Havlovy na Hrádečku herec Jan Tříska se svou manželkou, rovněž známou herečkou, Karlou Chadimovou. Spolu pak v druhé polovině srpna odjeli k  přátelům do Liberce. A tady je 21. srpna probudil do kalného a na roční dobu poměrně chladného rána vzrušený hlas z rozhlasového přijímače, který četl provolání předsednictva ÚV KSČ: „Včera, dne 20. srpna 1968 kolem 23. hodiny večer překročila vojska SSSR, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky státní hranice ČSSR. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky, předsednictva Národního shromáždění, předsednictva vlády i prvního tajemníka ÚV KSČ a bez vědomí těchto orgánů…

 

 Předchozí kapitola                                                                                                                       Následující kapitola

Zpět 0 příspěvků