Umíme si vychutnat všechny radosti, chceme žít naplno a nic nového nám není cizí. Jsme zvědavé, a tak rády hledáme, zkoušíme a vyměňujeme si svoje zážitky, abychom se vzájemně inspirovaly.
Reportáže, rozhovory a názorové blogy nejen o životním stylu
Letos jsem se zařekla, že už se dívat nebudu. Je to pořád stejné, stejní moderátoři, stejná porota, stejné komentáře. Ale pak jsem si stejně první díl pustila…. a už v tom jedu. Prostě ta noblesa, elegance a obdivuhodné výkony soutěžících mě zase dostaly. A komu fandím?
Dětství….kdo by na něj nevzpomínal. Jakou chuť mají moje vzpomínky? Možná podobnou jako ty vaše. Vyrůstali jsme přece ve stejné době, v šedesátých či sedmdesátých letech.
Stará černobílá alba mají své kouzlo - voní naším dětstvím.
My holky jsme mívaly všechny stejné panenky z umělé hmoty, a hrozně jsme si přály ty velké chodící panny s vlasy a mrkacíma očima. Ale na ty museli rodiče ušetřit, protože byly drahé. A tak mnohým z nás zůstalo jen to zbožné přání. Nicméně i s těmi unifikovanými „vendulami“ a „plaváčky“ jsme se docela vyřádily.
Nosily jsme vytahané bavlněné punčocháče a krátké sukýnky a copy s mašlemi. Místo tenisek kožené polobotky, a rozhodně nikdo neřešil, zda jsou zdravotně závadné. Kluci i holky drandili po parcích a ulicích na koloběžkách a kolech bez helmy na hlavách, hrál se fotbal na jednu bránu a kuličky do ďolíků, skákalo se přes nataženou gumu, přes švihadlo a po načmáraných panácích. Prostě jsme po škole až do setmění lítali někde venku, jedli chleby s máslem a salámem, pili limonády se skutečným cukrem, cucali karamelky a sisinky a neměli jsme problém s obezitou, protože jsme ty kalorie vylítali. Pili jsme vodu ze zahradních hadic a podobných pochybných zdrojů a neotrávili jsme se. A i když rodiče neměli přehled, kde se právě nacházíme, protože nebyly mobily, a my byli vyzbrojeni jen jejich upozorněním, abychom se nebavili s cizími pány, nepamatuji se, že by nám někdo ubližoval.
Místo facebooku jsme měli skutečné kamarády, vzájemně se navštěvovali a u táboráků si za zpěvu Dajány pochutnávali na opečených buřtech u opravdického masa. S rodiči se jezdilo na výlety, auta neměla bezpečnostní pásy ani airbagy, ale přesto bylo na zadních sedadlech, kde jsme sedávali, veselo a bezpečno. Stejně jako doma, kde nebyly žádné dětské pojistky na zásuvkách, a jen málokdo si rozbil hlavu o ostrý roh nábytku, nikdo neřešil, jakým lakem jsou natřené šprušle v našich postýlkách a ohrádkách, které jsme jako batolata s chutí olizovali, a nikomu z nás nepřipadalo divné, že děláme domácí úkoly u kuchyňského stolu, protože mít svůj dětský pokoj býval nadstandard.
Když si na to všechno vzpomenu, měla jsem krásné dětství plné zážitků a dobrodružství. A co vy? Napište nám svoje vzpomínky na čas her a malin nezralých.
Připravila Eva
Zpět 1 příspěvků