Jak skončil můj noční život

Osud nám vždycky nabídne možnost volby. Mně nabídl, abych se zbavila své špinavé minulosti a začala znova. Tu příležitost jsem chytla za pačesy. A dnes jsem spokojená věrná manželka.

Za denního světla sedávám před obrazovkou počítače v kanceláři středně velké soukromé firmy, nazývám se asistentka ředitele, nosím decentní kostýmky, mám hladký účes, lehký make up, na kolegyně působím srdečně, na kolegy vstřícně, leč nepřístupně a můj plat mi stačí akorát na složenky.

Za noční tmy dělám společnost roztouženým mužům s naditými peněženkami v oblecích za šedesát tisíc, které jim umně maskují povislá břicha, nechávám jejich ruce bloudit po svém těle a sténám rozkoší, kterou necítím. Necítím ani hnus, už jsem si dávno zvykla. Svoje tělo považuji za nástroj na vydělávání peněz. Pečuji o ně, jako houslista pečuje o svůj drahocenný nástroj, ale nehýčkám ho. Udržuji si nad svou druhou profesí pragmatický nadhled a jsem sama se sebou v pohodě. Vím, že můj noční život jednou skončí. Pak si najdu muže, kterého budu milovat, ale nebudu na něm závislá. On bude milovat mě a nebude nic tušit o mé minulosti. Takhle jsem si to malovala, než jsem poznala Františka.

 Náhoda mě svedla s Františkem

 V bistru, kam chodím o polední přestávce na chlebíček. Sedl si k mému stolku (jinde nebylo místo), před sebou zákusek a espresso, které vzápětí rozlil. Pak mu upadl kousek zákusku vedle talířku. Zčervenal a dlouze se omlouval, byl rozpačitý a roztomile ostýchavý. Přitom vypadal jak z reklamy – černé vlasy, modré oči, pevná brada, atletická postava. Tak moc se lišil od těch chlípných starců s tlustými peněženkami… 

 Vypadal tak nezkušeně

V tom bistru jsme se potkali ještě dvakrát a po čtvrté to už nebyla náhoda. A já zjistila, že František není tak ostýchavý, jak vypadá.

Poprvé jsme se milovali v mém bytě, kam žádný muž ještě nevkročil, a já si přísahala, že to tak zůstane, dokud nepotkám toho pravého. Nevím, jestli František byl ten pravý. Každopádně byl až dojemně opravdový, když mi řekl, že mě miluje. Opakoval to znovu a znovu, připomínal mi mladého chlapce, který vyznává lásku svojí první dívce a věří, že bude tou jedinou v jeho životě. Když mě svlékal, jeho ruce byly horké a jemné, tak odlišné od studených dotyků, které jsem znala. Vzápětí se mladý chlapec proměnil v zkušeného muže, jenž nespěchá, naopak prodlužuje chvíle své i mojí touhy a pokrývá mi tělo polibky.

 Sex, jaký jsem ještě nikdy nezažila

„Pojď… už pojď… prosím,“ slyšela jsem se šeptat a zarývala jsem mu nehty do zad. Když do mě konečně vnikl, vykřikla jsem. Ale nebyla to předstíraná slast, věnovaná mužům, kteří si ji zaplatili. Myslela jsem, že ji dávno pohřbili a už ji nic a nikdo nevzkřísí, ale mýlila jsem se. „Ještě, ještě,“ sténala jsem a vycházela vstříc tělu, které ve mně znovu probudilo touhu. Bylo pevné, ale ne brutální, bralo si i dávalo. „Nepřestávej, prosím, prosííím,“ šeptala jsem, prohnutá do oblouku jako luk, probodávaná šípem, který mi nepřinášel bolest, ale rozkoš, jakou jsem nikdy nepoznala. Měla jsem pocit, že celá hořím, žár vycházející ze slabin se mi šířil po těle, teď už jsem nesténala, ale křičela v přicházející extázi. Vyvrcholili jsme najednou, v dlouhé a slastné křeči, která dlouho doznívala...

Zamilovala jsem se jako mladá holka. Měla jsem pocit, jakoby mi bylo šestnáct a František byl můj první kluk. Když byl se mnou, musela jsem se ho neustále dotýkat, když jsem byla sama, toužila jsem po něm. Po jeho slovech, tváři, dlaních, polibcích, po jeho pevném, přejícím těle.

Připadalo mi, že svět kolem nás je plný mladých půvabných dívek a žárlila jsem na každou, na kterou se jen očkem podíval. Ale František se jen smál a říkal mi: „Svést mě dokážeš jen ty, lásko…“

 Už jsem se nechtěla prodávat

Byla jsem zamilovaná a měla jsem problém. Nedokázala jsem si představit, že bych pokračovala ve své druhé, noční profesi. To pomyšlení mě úplně paralyzovalo, dost na tom, že jsem Františkovi tajila svou minulost. Ale byla tu jistá smlouva, kterou bych musela porušit, a tím a vystavila tím sebe i Františka  nebezpečí.

 Pobav našeho mladýho!

A pak přišel telefonát, kterého jsem se bála. Řekla jsem ano s tím, že to bude naposled. Něco jako moje labutí píseň, utěšovala jsem vzpouzející se svědomí.

Luxusní vila v luxusní čtvrti, před ní parkující auta za miliony, za ní krytý bazén a tenisový kurt, nad vchodem kamera. Její skleněné oko mě lhostejně sledovalo. Dveře mi otevřela gorila nacpaná do obleku, která uměla kupodivu mluvit. „Použijte zadní vchod, prosím…“

Obešla jsem vilu, tady kamera nebyla. Ani gorila, dovnitř mě pustila služebná v naškrobeném čepečku. Místnosti plné starožitností kombinovaných s ultramodernou, všude látkové tapety, těžké závěsy, na stěnách staré oleje v pozlacených rámech vedle abstraktních pláten hýřících šílenými barvami. Komornou vystřídal pán domu – obvyklý tlusťoch v obleku od Armaniho s doutníkem v ústech. Zavedl mě rovnou do černobílé ložnice odrážející se v benátských zrcadlech. Chyběli tu ještě afghánští chrti, ale pán domu měl možná alergii na psí chlupy. Obklopen výpary skotské whisky mi nastínil scénář večera.

Pánská jízda s několika firemními kolegy a nováčkem, kterému hodlají předat odměnu za to, že získal lukrativní zakázku. „Peníze jsou peníze, ale my chtěli něco originálnějšího, chápete,“ říkal a vyfukoval mi do obličeje mračna dýmu. „No a co nejvíc potěší mladýho chlapa?“ mával doutníkem. „Samozřejmě krásná dáma, he, he, he.“ Nejradši bych mu ten doutník nacpala do krku a odešla. Jenže byla tu ta smlouva, a tak jsem se jen přes zatnuté zuby mile usmála. Tlusťoch mi předal honorář a poznamenal, že pokud budu chtít po předání odměny zůstat a pobavit se s ostatními pány, rádi mě uvítají. Nakonec mi nasadil na obličej benátskou karnevalovou masku. „Aby se náš mladej nestyděl,“ ušklíbl se a odešel.

 Bude to naposled!

V koupelně jsem se svlékla, zahalila do župánku a posadila se do křesla. V zrcadle se odrážela moje maska – stříbrná dívčí tvář s otvory pro oči a ústa, přitažlivá a záhadná. Vlastně to nebyl špatný nápad. Nebudu se muset přemáhat a tvářit se svůdně. Maska tuhle práci udělá za mě. Kdyby tak za mě mohla udělat úplně všechno…

Ve stříbrném kbelíku se chladilo šampaňské, vedle stály dvě sklenky, ze skrytých reproduktorů se linula příjemná hudba. Vzduch voněl po čerstvých růžích a santalu. Vše bylo připraveno pro mou labutí píseň, jen já ne. Pak se otevřely dveře a do ložnice vešel…. František!

Proboha, je všemu konec!

Přestala jsem dýchat. Do žaludku se mi zabodl rampouch a zůstal tam. Nemohla jsem promluvit, nemohla jsem se pohnout. Jen jsem průhledy v masce zírala na tu drahou tvář. Byla jsem v šoku, tohle se přece nemohlo stát! Pak jsem si vzpomněla, že František něco říkal o nějaké pánské jízdě u jeho šéfa…

„Dobrý den,“ řekl František. „Váhavě, s očima sklopenýma. Byl celý nesvůj a já si vzpomněla na naše první setkání v bistru. Na jeho roztomilou neobratnost a milý ostych.

„Dobrý den,“ odpověděla jsem trochu změněným hlasem, který navíc ztlumila maska k nepoznání: zněl dutě a půl oktávy níž.  František se posadil do křesla, vzápětí vstal a sáhl po láhvi šampusu. Naléval do sklenek a ruce se mu třásly, až křišťál zvonil. Šampus přetekl na stůl. „Promiňte,“ šeptl František a podal mi sklenku. Tu svou vypil na ex a znovu si nalil. Byla to naprosto šílená situace. Děsila jsem se toho, že mě František pozná a bude všemu konec. Na druhé straně jsem byla zvědavá, jak se zachová, ale nechtěla jsem ho ani svádět ani odrazovat. Seděli jsme v křeslech naproti sobě a mlčeli. František si nalil třetí sklenku. Takže tu byla ještě třetí možnost. Opije se a usne, což by bylo nejlepší řešení. Ale obávala jsem se, že pije na kuráž. Co udělám, až vstane? Zasloužím si svůj honorář nebo uteču? Nebo sejmu masku a všechno mu řeknu? S nadějí, že mě pochopí a uvěří?

František postavil prázdnou sklenku na stůl a odkašlal si.

 „Mohla byste pro mě něco udělat?“ zeptal se.
„Jistě. Proto jsem tady.“

„No právě,“ zavrtěl hlavou. „Víte, oni to asi mysleli dobře, ale já…mám dívku. Miluju ji a nemůžu… jestli mi rozumíte…“

Rozuměla jsem mu. Slzy, které se mi před chvílí draly do očí, mi stekly na tvář.

„Za půl hodiny se k nim vraťte,“ řekla jsem, vstala, v koupelně se oblékla a odešla zadním vchodem. Masku jsem hodila do nejbližší popelnice.

 Děkuju, osude

Leželi jsme v mojí, „panenské“ posteli, ještě udýchaní po milování. Bylo stejně krásné, jako to první. Vlastně krásnější, po vzájemném objevování přišlo nalézání…

 „Tak jaká byla ta pánská jízda?“ nadhodila jsem.

František chvíli mlčel, jako kdyby se k něčemu rozhodoval. Pak pokrčil rameny. „Normální. Pití, chlapský řeči… „ Pak se ke mně obrátil a podepřel si rukou hlavu.

„Už jsem ti říkal, že svést mě můžeš jedině ty?“ zeptal se.

„Říkal,“ přikývla jsem.

„A věříš mi?“

Podívala jsem se mu do očí. „Věřím ti, jako nikomu jinému…,“ přitulila jsem se k němu, vděčná, že už vím, co to je opravdová láska.

Nezoufalka Jasmína

Předchozí příběh

Zpět 0 příspěvků