Jen si tak trochu zalaškovat

Z nevinného flirtu se může stát noční můra. Nevěříte? Pak si zaflirtujte s kolegou v práci a modlete se, aby se z něj nevyklubal závisláček jako v mém případě.

Moc mužských v naší reklamce nebylo, a když už, tak to byli buď nudní workoholici, kteří si víc než se ženou rozuměli s notebookem, nebo metrosexuálové, u kterých nevíte, jestli jsou na holky nebo radši na kluky.  A klienti byli většinou nafoukaní plešatci s pupkem nebo stárnoucí plejbojové, honící si ego v posilovnách. Ale pak k nám nastoupil Petr, mladý roztomilý tmavovlasý plyšáček, který po mě ihned začal pokukovat. A protože jsem byla momentálně volná, bavilo mě si s ním trochu zalaškovat. Sice to nebyl chlap mých snů, to teda ani omylem, protože mě přitahují trochu odrostlejší mužští, kteří mají testosteronové charisma, ale proč nezkusit tohle „nevinné mláďátko“? Vypadá fakt jak pěkná hračka na pomazlení. Bylo fajn okořenit si práci letmými pohledy, pak doteky, a po měsíci i něžnou líbačkou v koutě za minoltou.

Mdlá ochutnávka

Petr byl opravdu sladký, a tak jsem se rozhodla, že si s ním dopřeju i něco víc.  Jednou jsem se  nechala doprovodit domů a pozvala ho k sobě na sklenku.  A pak docela ochotně podlehla jeho žhavým polibkům. Už když mě začal svlékat, vytušila jsem, že  v sexu ještě moc zkušeností nepobral. Jeho ruce neuměly rozehrát ženské tělo, a když jsem se ho pokoušela navést na moje erotogenní zóny, nepochopil, co chci. Takže jsem to vzdala a nechala ho radši dělat, co umí. Moc toho ale nebylo. Když do mě vniknul, a začal se rychle hýbat, zpomalila jsem ho, aby nevyvrcholil příliš brzy. Rozhodla jsem se, že jeho objemné mužství využiji po svém. Když pochopil, že průběh soulože budu dirigovat já, rád se podvolil. Teprve když ležel pode mnou, začala jsem si to vychutnávat. Jemnými pohyby pánve jsem se vzrušila, a už jsem cítila, jak se pomalu ale nezadržitelně blíží moje rajská vlna…Jenže Petr byl rychlejší. Vzepjal se proti mně a pak rychle ochabl. Těsně před mým orgasmem! Tak to ne! Autoerotikou jsem se si udržovala vzrušení a čekala, až si trochu oddechne. A pak jsem to zkusila znovu. Jenže i když to vypadalo, že Petr si to se mnou rozdá ještě jednou, nešlo to, zřejmě byl souloží se mnou tak vyčerpaný, že byl momentálně nepoužitelný. Nechala jsem ho ležet a odešla do koupelny, abych….no víte co.

Druhá šance

Když jsem se vrátila v županu do ložnice, Petr už seděl oblečený u stolku a vypadal trochu rozpačitě. Bylo mi ho líto, dobře věděl, že selhal, a i když to byla pravda, nechtěla jsem ho trápit. Nalila jsem nám oběma další sklenku vína a dala mu šanci obstát alespoň ve společenské konverzaci. Možná, když to zamluvíme, vzroste šance to zkusit ještě jednou. Měla jsem na něj pořád chuť. Jenže on nebyl ani zábavný společník. Nicméně pořád na mě lačně koukal a pak se mi najednou sesunul k nohám: “ Já tě tak strašně miluju, že jsem z tebe úplně vedle, jsi moje bohyně“!“ Ne, že by mi to nedělalo dobře a ten krasavec u mých nohou by se mi nelíbil… A tak jsem jeho nedočkavé ruce nechala, ať stoupají dál po mých nahých stehnech, a když se zastavily tam, kde ve mně probudily novou touhu, shodila jsem župan a nechala se od něj laskat. Jenže jeho jemné dotyky se začaly měnit v neohrabané sápání po mém těle, a tak jsem opratě opět převzala já. Jemně jsem si ho svlékla a v pravé chvíli se s ním opět spojila. Můj sladký Petře, tentokrát vydrž….snažil se, dělal, co uměl či spíš neuměl, aby ovládl zrychlující se puls svého těla, ale nezvítězil. Jak se to říká? Osm vteřin a dost? Ano, tenhle sexy kluk stál jako milenec i se svým nádherným exteriérem za starou bačkoru. Ale nedala jsem mu to znát, nechtěla jsem srazit jeho sebevědomí. A tak jsem předstírala, jak se mi to líbilo, i když už jsem se nemohla dočkat, až vypadne. Milý Peťulko, naše cesty se střetly, ale zase se rozejdou. Prostě mi nechutnáš.

Nic nepochopil
Od toho večera jsem mu dala jasně najevo, že to bylo jednou a naposled. Jeho pohledy jsem neopětovala a u minolty se mu plánovaně vyhýbala. Normální chlap by pochopil, že je konec. Ale Petr ne. Kroužil kolem mě a dokonce mě pozval na nějakou party, ať jdu s ním. „Petře, vezmi si sebou někoho jinýho, já nepůjdu.“ „Ale proč? Copak spolu nechodíme?“ Odpověděl dotčeně a chytl mě za rameno. „Okamžitě mě pusť!“ Odhodila jsem mu ruku a zvýšila hlas. Tohle si chlapeček dovolovat nebude. Kolegyně vedle od stolu zvedla hlavu a pobaveně se uchichtla. A divadýlko tady nikomu dělat nebudu. Musím tomu udělat rázný konec. To že jsem se s tebou jednou vyspala a ještě to nebylo k ničemu, mě k ničemu nezavazuje. Žádné nároky si na mě dělat nebudeš!

Já si počkám

To odpoledne jsem počkala, až všichni odejdou a zašla za ním. Nikdy neopouštěl pracoviště dřív než já. Zatracenej, zamilovanej klouček. „Petře, zapomeň na ten společný večer, a dej mi pokoj, prosím. Jsme dál jenom kolegové, jo?“ Řekla jsem mu jasně, možná trochu krutě, ale už jsme to musela zarazit. “Ale já tě miluju,“ pronesl se sklopenýma očima a pak je zvedl s oddaným psím pohledem. Tak tohle mi teda chybělo. Závisláček. Na toho musím opatrně, takoví chudáčci umí dělat problémy. Takže změna taktiky. Musím být vlídnější. „Já tě mám ráda taky, ale budeme jako kamarádi, víš, já teď žádný vztah nechci, nedávno jsem se rozešla s dlouholetým přítelem, chce to čas, víš?“  Snažila jsem se z toho nějak vyklouznout po dobrém a usmála se na něj. Což si vyložil špatně a s nadějí v hlase zašeptal: „Tak já počkám…a můžu tě teď aspoň doprovodit domů?“ „Ne, já jdu teď k našim, někdy příště, ju?“ Odmítla jsem a pohladila ho po tváři, aby neřekl. Začal mi zuřivě líbat ruku.  Tak to ne! Vytrhla jsem se a on zůstal zkoprněle stát. Rychle jsem si sbalila věci a zmizela.

Posedlost

Jenže začalo peklo. Nepřestal mě pronásledovat v práci a dokonce za mnou chodil i venku. Čekal, až vyjdu z práce a šel za mnou, kamkoliv jsem si to namířila. Fakt hustej stalking. Nejdřív jsem to jeho pronásledování ignorovala v naději, že ho můj nezájem odradí. Ale nepřestal. Jednou jsem to už nevydržela a rozkřičela se na něj na ulici, ale jen stál, zíral na mě a mlčel. Ten kluk nebyl normální. Začala jsem z toho mít noční můru, ty jeho psí oči mě strašily i v noci. Přestalo mě bavit chodit do práce. „Hele, co se stalo,“ zajímala se kolegyně, “vy už spolu nechodíte?“ Šly na mě mrákoty. „Nikdy jsme spolu nechodili,“ zavrčela jsem. “Ale Péťa vyprávěl, jakou máš super garsonku…“ Proboha, to je ale idiot! On vytrubuje do světa, že to spolu táhneme! Měla jsem chuť ho jít zfackovat, ale udržela jsem se. Už takhle jsem byla předmětem pomluv. Ještě drbny podpořít tím, že tady budu předvádět hysterické výstupy!  Ne, ale co mám, sakra, dělat? A když ke mně odpoledne přišel s natěšeným úsměvem na rtech a vtíravým pohledem se slovy: “Mám lístky na Stinga, vím, že ho máš ráda….“, pochopila jsem, že to nepřestane. A že vůbec nevím, jak ho zastavit.

Pomsta osudu?

Věřte, nevěřte, nakonec jsem musela dát výpověď a přestěhovat se, protože šílený Petr na mě čekával i před mým domem. Teprve když jsem zmizela z centra města, dal mi pokoj. Dodnes, když si vzpomenu na ty jeho smutný labradorský oči, přeběhne mi mráz po zádech. A vzala jsem si z toho ponaučení. Vlastně jsem si za to mohla sama. Kdybych si s ním bývala nepohrávala, kdybych si ho nepřipustila doslova k tělu, nedovolil by si to. Jenže na druhou stranu, jak odhadnete, že člověk, do kterého se třeba upřímně zamilujete, není maskovaný úchyl? Co kdybych ho opravdu povýšila na svého partnera a jeho věčné slídění považovala za projev lásky? Já bych ho samozřejmě brzy prokoukla, ale co jiné, méně zkušené slečny? Jaké peklo na zemi by je později asi čekalo?

Eva Jirná

Foto: SXC.hu

Další příběh