Doma je, když...

Co je to domov? Místo, kde mám svůj věšák na kabát a klobouk, řekl klasik. Domov je tam, kde je jídlo, uvažuje kočka. Doma je máma a táta, odpovídají děti v mateřince i ve škole.

Hovory o domově se neomezují jen na dětský věk, o domově se baví i  dospělí: někdo s láskou a steskem vzpomíná na domov první (byli jsme mladí, starali se rodiče, nic nás nebolelo), jiný  hrdě vypravuje o domově současném, případě o vysněném. Trpký úděl některých emigrantů spočívá v tom, že pojem domova nemají zcela upřesněný (a proto nejšťastnější bývají na cestě mezi domovem minulým a současným).

Nedílnou součástí skutečného domova není jen v úvodu zmíněný věšák, ale také dobře vysezené křeslo před televizí, pohodlný ušák po babičce (ideální pro čtení a snění), charakteristické vůně a pachy. Už malé děti malují domeček a obsazují jej mámou a tátou. Mají pravdu. Domov nedělá nábytek, ani drahé elektronické přístroje. Domov tvoří především lidé. 

Když je domov erární

V naší republice žije v nejrůznějších ústavech na 11 000 dětí. Strašné číslo! Místo domova mají domov dětský, případně původní rodinu, která se o ně nestará. Drobná fakta jsou více než alarmující: například do dětských domovů bývají umísťována děcka týraná vlastními rodiči. Těm jsou však děti po odpykání trestu vráceny. K čemu? K novému týrání, jak se bohužel ví.

Děti v domovech nemají nic než pár věcí na sebe: mnohé ještě erární. Nevědí, že chleba se kupuje v bochnících a čaj je třeba uvařit. V dospělosti po odchodu z dětského domova sejdou snadno na scestí, vždyť vůbec neznají svět za zdmi děcáku. Nevědí nic o svobodě rozhodování, neznají hodnotu věcí, snadno naletí podvodníkům. Víme, kolik zmařených osudů a nadějí se skrývá v dětech žijících v dětských domovech?   

Letos vešly v platnost změny zákona o náhradní rodinné péči, O dětech, které bez účasti širší společnosti prakticky nemají naději na změnu předem narýsovaného života plného problémů, se málo ví a mluví. Stejně tak málo se však ví o náhradě nefungujících rodin, o rodinách osvojitelských i pěstounských. Navzdory obecnému povědomí jimi často projdou i děti problémové,  k nimž většina lidí vzhlíží s předsudky (např. ve smyslu genetického dědictví). A bývá to správná cesta. Každé dítě, které dospělý třeba jako „náhradní rodič“ zahrnul porozuměním, dostalo od života šanci žít jiný život než doposud. Po nějaký čas má před očima fungující rodinu a pod jejím vlivem se může snažit něco dokázat.  Pěstounům stát za jejich péči platí: samozřejmě za předem daných podmínek. Nejde právě o částky, za něž by si mohl kdokoliv postavit zlatý zámek – už třeba jenom proto, že v kolektivu dětí vlastních a přijatých žádný rodič nerozlišuje - všechny děti, vlastní i přisvojené, mají  zcela samozřejmě školní potřeby, hračky, lyže, mobil, kola.

Bolavá pata pěstounské péče spočívá v tom, že dítě se může kdykoliv vrátit do rodiny původní, která má přednost. Děti na své skutečné rodiče nezapomínají (ani ty týrané), vůli původní rodiny se podvolí a k rodičům se vrátí. Jistě, loučení je těžké a bolestivé, avšak zákon je zákon. Co si ale myslí další děti z „náhradky“, je –li jich v rodině víc? Některé se bojí, že budou také muset odejít, ozvou se třeba i nálady ze vzdálenější minulosti.

Mami, můj spolužák je z dětského domova

Do pěstounské péče přicházejí děti v různém věku – třeba i v době, kdy dítě studuje střední školu. S dospělostí smlouva končí a dítě zůstane kde? Doma. Nejen děti, ale i dospělí vnímají dětské domovy jako místa pramálo vlídná k rozvoji osobnosti a její duše. Dítě totiž má být doma, tam je mu nejlíp. Nejlepší je prostě rodina. Velice často zazní otázka, zda rodiče dokážou k dětem osvojeným přistupovat stejně jako ke vlastním. To ale přece nikdo nechce, vždyť každé dítě je osobnost zcela jedinečná a ani sourozence z jednoho hnízda nelze vnímat přes šablonu.    

Být osvojitelem či pěstounem dětí z hnízda jiného než rodinného je krásné, třebaže náročné poslání. Málo, ale přece jen popularizované, jak prokazuje  publikace Domov je místo, odkud tě nevyhodí, ani když vyrosteš z nakladatelství Smart Press.  Autorka Dagmar Zezulová, lékařka a pěstounka, připravila ke 2. vydání pokračování příběhů o životě svých přijatých i biologických dětí. S velkou pokorou a laskavostí se rozhodla spolu s dětmi zveřejnit jejich osudy od dětství až do dospělosti. V novele popisuje, jak se spolu s manželem a svými dětmi rozhodli přijmout dítě z dětského domova a jak děti do rodiny postupně přicházely. Nakladatelství výtěžek z knihy věnuje na propagaci pozitivních informací týkajících se pěstounství, adopce a také péče hostitelské. 

Máme před sebou Vánoce, nejkrásnější svátky v roce. Svátky v pravém smyslu rodinné, vždyť připomínají Jezulátko, které se kdysi narodilo vlastně osudu navzdory. I cynikové a jedinci bez vyznání chovají úctu ke zrození.

Závěrem roku bilancujeme a naše srdce jsou otevřenější než jindy. Pomysleme v dobrém na děti, pro které je domovem jen „děcák“. Na děti, které se třeba jen liší a mají smůlu. Necháme je bez domova?

 Anna Vejvodová

Foto: SXC.hu