KOČKYRÁDA aneb Co by byl život bez koček

Nabízíme vaše příběhy o kočkách a kocourech, a všechny možné příhody, které jste s nimi zažili. Přejeme vám příjemné počteníčko.

Nevyzpytatelný podivín

Naše soužití s kočkami začalo v podstatě v okamžiku, kdy jsme se z bytu v centru Prahy přestěhovali do rodinného domku, který sice geograficky stojí na území hlavního města, nicméně zástavbou a životním stylem se podobá vesnici. Této změny si povšimla i naše tehdy třináctiletá dcera, která už dlouho toužila po nějakém domácím zvířeti. Marně, její touhu blokoval rodičovský argument, že život v centru velkoměsta je pro jakékoli zvíře trápením, a to ona přece nechce. Jenže argumentujte, když se ocitnete v obci, kde za každým plotem běhá pes a kočky se honí po zahradách, o králicích, slepicích a husách nemluvě. Takže bylo jen otázkou velmi krátkého času, kdy nám to dcera připomene. Začala rafinovanou otázkou, jestli jsou v našem novém domě myši. Těžko jsme mohli tvrdit, že nejsou, když předešlého dne před jednou myškou manželka utekla a zamkla se v koupelně. „Kočka by si s ní poradila hned,“ řekla dcera a vyzývavě na nás pohlédla. A měla nás takříkajíc na háku.

Sehnat na vesnici kočku není problém. Naše činorodá dcera to zvládla během dvou dní a bez mobilu. Všechno vyjednala předem, takže jsme se v domluvenou hodinu octli ve společnosti bodrého hospodáře a jeho pestré fauny. Kromě dvou psů, kteří se jmenovali „Černej“ a Bílej“ se na jeho pozemku potulovalo půl tuctu koček všech barev a mnoha velikostí a já měl pocit, že jsem odněkud zaslechl bučení krávy a ržání koní. Hospodář nám omluvně sdělil, že Micka vrhla šest koťat, ale čtyři už udal, načež jsem mu odvětil, že ze zbylých dvou nám bohatě bude stačit jedno. Zlatý voči! Sotva dcera uviděla dvě maličké hlavičky a chlupatá tělíčka tulící se k sobě, ulpěla na nás tím nejlítostnějším pohledem, jakého byla schopna. Rozuměli jsme jí beze slov. Jak bychom mohli od sebe odtrhnout dvě milující se sestřičky, vždyť náš dům bude mít myšek dost pro obě dvě…

Sestry Rumba a Čača

Jmenují se Rumba a Čača. Rumba je mourovatá, energická, drzá a sebevědomá. Když loví, má pohled zabijáka, ale dokáže být nad věcí. Při svých výpravách nekouká na čas a mnohdy se vrací i po třech dnech, když už ji oplakáváme. A ona jen mhouří oči a mlsně se olizuje. Má za sebou i jedno setkání s člověkem, z něhož si odnesla zlomeninu pánve. S ochrnutýma zadníma nohama se tenkrát doplazila až domů s nadějí, že jí pomůžeme. Pomohl ji veterinář a kočičí vůle k životu. Od té doby má zadní nožky do písmene x, ale běhá jako vítr. Myšky loví, a když si s nimi pohraje, s oblibou je nechává před dveřmi na zahradu, z čehož má manželka nelíčenou radost…

Rumbina pokrevní sestra Čača je černobílá a v přírodě svítí na padesát metrů. Má drobné tělo a útlou tvář s trvale zasmušilým výrazem. Je milá, pokorná a poddajná, Rumbě ve všem ustupuje a dravost projevuje jen ve vztahu k myším. Čača je poněkud nesmělá princeznička, Rumba drsný suverén. Nechá se hladit, ale nemazlí se a na rozdíl od opatrné Čači žije nebezpečně.

Kočky si brzy zvykly na nás a my na ně. Naučili jsme se respektovat jejich touhy (třeba v půl druhé ráno vyrazit na lov), známe jejich potřeby, nálady, zvyklosti. Žijeme v symbióze, máme se rádi a nevadíme si. Už dávno to jsou naše kočky, patří do lidské rodiny, ale zachovávají si svoji kočičí svrchovanost. Takhle to mělo zůstat. Ale nezůstalo.

A přibyl k nim Tango

Jedné nevlídné podzimní soboty odjela žena s dcerou na nějaký holčičí nákup a mě nechaly rozumně doma. Trochu jsem poklidil dům, vyměnil kočkám kočkolit, naklepal řízky a těšil se na rodinný, byť opožděný oběd. Dámy jako vždy přivezly nadité tašky, ale tvářily se jaksi nejistě. Až provinile, řekl bych. S podezřením jsem obešel auto, ale nikde ani škrábnutí. „Podívej se dovnitř,“ hlesla žena. „Ale napřed mi slib, že se nebudeš zlobit.“ Podíval jsem se. Na zadním sedadle spočívalo malé, chlupaté, mourovaté klubíčko. Kulilo na mě oči a tenounce mňoukalo. „Našli jsme ho u benzínové pumpy,“ řekla žena. Někdo ho asi vyhodil z auta, chudáčka.“ „Bylo úplně zmrzlý a vyčerpaný,“ přidala se dcera. „Nemohli jsme ho tam nechat. Umřelo by.“ „Máme už dvě kočky,“ upozornil jsem ji jemně. Dcera začala nabírat a žena se zatvářila prosebně. „Ty dvě ho taky nemusejí přijmout,“ namítl jsem. Dcera spustila pláč a začala lomit rukama. „Tak ho ve-vezmi a vyhoď na-na mráz!“ vzlykala. Vzal jsem ho, ale na mráz nevyhodil. Přenesli jsme ho do tepla, dali mu najíst, napít a uložili ke spánku. Věrni tradici, pojmenovali jsme vyhublé koťátkoTango a představili ho našemu veterináři, který nám sdělil, že koťátko je kocour a zanesl jej do svých análů.

Hypnotizér

Rumba s Čačou přijali Tanga jako mladšího sourozence. Moc si ho nevšímaly, a když je moc otravoval puberťáckými nápady, plácli ho tlapkou po čumáčku a měly na chvíli pokoj. Jenže šel čas a z Tanga vyrostl dospělý kocour. A dost zvláštní kocour. Má subtilní postavu, od Rumby se liší jemně žíhanou srstí, je úhledný a má krásný obličej, jemuž dominují obrovské oči. A je snad jediné zvíře, které vyhledává oční kontakt. Je to až trochu strašidelné. Sedíte večer v křesle, čtete si knížku, všude ticho a klid. Ale vy se nemůžete na četbu plně soustředit, máte pocit, že vás někdo odněkud pozoruje. Rozhlédnete se a vaše oči se doslova srazí s obrovskými kukadly kocoura, který na vás upřeně zírá. Pět vteřin, půl minuty, minutu. Ten pohled je tak naléhavý, že zvířeti začnete klást otázky. O co jde? Proč mě hypnotizuješ? Víš něco, co já nevím? Kdesi jsem četl, že kočky jsou jediná stvoření, která mohou přecházet hranice paralelních světů. Dovedou být tady i tam, kam my vidíme jen prostřednictvím autorů sci-fi literatury. Když pozoruju našeho Tanga, jsem náchylný tomu věřit. Zatímco Čača s Rumbou se chovají více méně předvídatelně, Tango jako byl řízen povely z nějakého cizího světa. Nebo planety. Chová se totiž jako neřízená střela. Běží, zastaví se a upře svůj hypnotický pohled do prázdna. Pak vyskočí všemi čtyřmi do vzduchu a začne honit neviditelné myši. Tlapkami zahání neviditelné mouchy. Rumba s Čačou se večer obvykle usadí někomu z nás na klíně a předou. Tango vyskočí na klín, zhypnotizuje vás, pak vás kousne do prstu a zmizí. Vynořuje se z nejneuvěřitelnějších míst (jednou vylezl z okapu, jindy ze sousedovy zamčené garáže). Když k nám přijde návštěva, zmizí. Rumba s Čačou se třou o nohy lidí a loudí pamlsky, Tango je někde pryč. Teprve když návštěva odejde, zjeví se jako duch a tak trochu jako duch i vypadá.

Před Rumbou má Tango respekt, ale Čaču s řevem pronásleduje a šikanuje. Dlouho se bál opustit bezpečí domu a ani dnes nikdy nechodí daleko. Když je na zahradě, předstírá lov. Krčí se, břichem dře o zem a vytřeštěně zírá do všech koutů. Tango je prostě krásný, nevyzpytatelný podivín, který snad u té benzinky vystoupil z létajícího talíře. Dcera tvrdí, že za tím vším je trauma z dětství. Že by potřeboval zvířecího psychologa, případně psychiatra. A účinnou terapii, třeba hypnózu. No, nevím. Zatím hypnotizuje akorát on nás a je otázkou, jestli nebudeme za chvíli potřebovat psychologa my. A když tak pozdě večer někde narazím na jeho upřený pohled, kterým jakoby mi něco důležitého sděloval, napadne mě, jestli náš podivín opravdu není nějaký zakuklený, v kocoura proměněný mimozemšťan. Ale kdyby se rozhodl ukončit svou misi na modré planetě a odletět zpátky někam do souhvězdí Orionu, moc by nám chyběl…

Jiří Kružík

Než cestovat, to radši paničku léčit

Paní Jitka pracuje v cizině, už dlouho, a protože tam má dobrou práci, přesídlil za ní i syn – a samozřejmě také kocour Jim, mohutný skorobriťák, laskavě přezdívaný Hrouda. Je mu už patnáct let, a tak má na nějakou tu drobnou nadváhu právo, že. Je to kocour bytový, dodržuje přesně své každodenní rituály – jídlo, spánek, jídlo, spánek, trocha her, jídlo, spánek... Jitka se synem občas vyrazí do Čech za babičkou a kamarády a Jim zůstává doma. Pro takové případy tu zatím vždy byla Viktorie, slečna ze sousedství, která kocourka denně nakrmila, vyčistila mu záchůdek, hodinku si s ním pohrála. Viktorii má Jim rád, a tak se s nepřítomností své smečky celkem snadno smiřuje.

Jenže běda – Viktorie se odstěhovala zrovna v okamžiku, kdy Jitka moc potřebuje, aby ji syn odvezl do Čech. Je totiž vlekle nemocná a tamější lékaři nějak neumějí pomoci s jejím opakujícím se zánětem zvukovodu. „Mami, ale kdo se ale bude týden starat o Jima, on přece nikoho jiného než Viki nechce... To bychom ho museli vzít s sebou, jenže on není zvyklý a tu cestu autem by ve svém věku nemusel přežít,“ reagoval na požadavek odvozu do Prahy Jitčin syn. Jak má přežít matka úporné bolesti hlavy, bylo jaksi vedlejší. „Koho má ten kluk radši, mě nebo kocoura?“ pofňukala si mi Jitka do telefonu. A vzápětí mi veselejším hlasem sdělila, že Jim se jí právě usadil na klíně. „A víš, že to ucho hned nějak míň bolí?“ Jakoby to zvíře vycítilo, že mu hrozí cesta do neznáma, tedy do České republiky, a tam se mu hodně, ale hodně nechtělo. A tak začal radši paničce svou schopností, která je někde mezi nebem a zemí, pomáhat od bolesti.

No prostě Jim se své paničce odměnil felinoterapií. A o té my kočkyrády a kočkyrádi – nesmíme opomíjet i mužské milovníky koček - víme své, že?

gk

Další vaše kočkyrádovské příběhy čtěte zde:

http://www.nezoufalky.cz/cz/co-nas-potkalo/kockyrada-masochistka-s-rodokmenem.html

http://www.nezoufalky.cz/cz/co-nas-bavi/dalsi-pribeh-nasi-kockyrady.html

Posílejte svoje kočičí příběhy i s fotkami na redakce@nezoufalky.cz

A pobavte se suprovým kočičím videem:

http://www.youtube.com/embed/ZeCekZfiekY