Smaragdové oči

Měla to být romantická večeře při svíčkách. Sametové přítmí, gotická klenba, plátěné ubrusy, stříbrné příbory. Víno perlící v křišťálových sklenkách. Vůně drahých parfémů. Pro dámu pstruh, pro pána steak z argentinského býka. Před jídlem aperitiv, po jídle koňak. Nevtíravá hudba, pozorný číšník. Lehká konverzace posouvající se k důvěrnostem. Můj svůdný úsměv, lesk v očích a jeho ruka na mém koleni. Takhle to všechno mělo být. Kdyby tu ovšem byl Jindřich. A přitom to byl jeho nápad.

Abych řekla pravdu, já po žádné romantické večeři netoužila, natož abych o ni škemrala. Měli jsme v reklamce fofr, vstávala jsem v šest a do postele lezla ve dvě ráno, takže jsem byla vděčná za mikrovlnku a nealko pivo. Jenže Jindřich si usmyslel, že si prostě uděláme krásnej večer někde venku a zakončíme ho nocí plnou vášně. Tak jo.

V den D jsem nabila svoje zbraně. Dlouhá sprcha, levandulové mýdlo z Provence, do krční jamky a na zápěstí pár kapek parfému Roberto Cavalli. Černé pouzdrové šaty těsně nad kolena a účes rozlícené lvice. Ještě chemickou jiskru do očí a stíny, které zvýrazní jejich barvu. Perfektní! Za bojová příprava mě docela rozehřála. Nakonec to možná nebyl tak špatnej nápad. Romantická večeře a pak noc plná vášně... Nakonec proč ne? Život přece není jen samá práce.

Jenže teď tu sedím sama a připadám si v těch rafinovanejch šatičkách a oblaku feromonové vůně jako prvotřídní blbka. „Zlato, promiň, moc mě to mrzí, ale musím dneska zůstat v práci. Burza padá a klienti se hroutí,“ řekl mi před chvílí do telefonu ten důležitej finanční analytik, s kterým jako chodím. „Byl bych zavolal dřív, ale měl jsem pocit, že to zvládnu a stihnu...“ No, nestihl to. Takže se můžu sebrat, jít domů, strhat ze sebe tuhle parádu a ze vzteku spolykat kyblík zmrzliny se šlehačkou. Nebo můžu zůstat, dát si do nosu a zítra mu předložit účet k proplacení coby bolestné. Rozhodla jsem se během vteřiny. „Pane vrchní...“

                                                              XXX

Pstruh byl vynikající a bílé víno taky. Číšník mi zapálil cigaretu a servíroval kávu a koňak. Ze skrytých reproduktorů potichu zpíval James Blunt a v sametovém šeru spolu tančili milenci. Začala jsem si znovu připadat jako blbka.

„Nepřišel...?“ Zvedla jsem oči. O můj stůl se nonšalantně opírala pětadvacetiletá zrzka s drzýma zelenýma očima a hezky vykrojenou pusou. Černý kalhotový kostým, téměř průsvitná halenka rozepnutá až po žlábek mezi ňadry. Chyběl jí jen cylindr a kouzelnická hůlka.

„Zdá se, že ne,“ řekla jsem. „A už asi nepřijde.“

„Tak to jsme na tom stejně,“ usmála se. Měla dokonalé zuby a nebyl to porcelán. „Můžu?“ vklouzla na protější židli, aniž počkala na odpověď. „Já jsem Daniela,“ nabídla mi ruku.

„Renata...“ stiskla jsem malou dlaň. „Dáte si trochu vína?“

„Dáš,“ opravila mě. „Přece nám není padesát...“ Nalila jsem víno do sklenice, která měla patřit Jindřichovi. Když ji Daniela zvedla a napila se, pocítila jsem malé zadostiučinění. Začaly jsme si povídat a ona lehce a nenuceně měnila témata. Byl to takový nenápadný výslech, ale mě to bavilo, takže jsem na tu hru přistoupila. Hrály jsme si spolu jako kočka s myší a vyměňovaly jsme si role. Byla to hra plná skrytých významů a významných pohledů a já si později musela přiznat, že jsem od samého začátku věděla, kam to všechno směřuje. 

„Půjdeme k tobě, nebo ke mně?“ zeptala se mě v taxíku s odzbrojující samozřejmostí. Chtěla jsem říct, že já půjdu domů a sama, ale zmohla jsem se jen na úsměv. Daniela udala řidiči adresu a pak mě těmi svými nádherně vykrojenými rty dlouze políbila. Instinktivně jsem cukla hlavou, ale ona mi ji vzala do dlaní. „Nebraň se tomu, co sama chceš,“ zašeptala.

Nevěděla jsem, co vlastně chci, připadala jsem si podivně rozpolcená. Jedna moje část, ta racionální a střízlivá, mě táhla od ní pryč, nejsi přece žádná lesba, křičela na mě pohoršeně. Ta druhá, trochu opilá a odvázaná, mě držela na místě: zkusit se musí všechno a teď je ta pravá chvíle!

„Ale já nejsem lesba,“ zašeptala jsem Daniele do vlasů, abych aspoň nepodlehla tak snadno.

„Já přece taky ne,“ zasmála se a znovu mě políbila. „Jen si někdy ráda hraju s hezkýma holkama...“

                                                               XXX

Nakonec jsem to morální závaží odhodila. Vlastně ho ze mě sejmula Daniela. Svými doteky, polibky, svýma drzýma očima, které zářily jako dvě zelené hvězdy, když jsme se vzájemně svlékaly. Nezbavovala mě šatů jako muž, někdy skoro hrubě, jindy neobratně, protože před tím něco vypil a teď se nemůže trefit do těch pitomejch háčků na podprsence... Daniela byla jemná, něžná, její malé dlaně hladily. Obě jsem najednou vystoupily z prádla a ve sprše se k sobě nedočkavě přitiskly. Horká voda nás bičovala a odplavovala stres a předsudky.

Byla jsem zvyklá na Jindřichovo velké, silné tělo porostlé chlupy, které mi rádo ukazovalo svoji sílu a tvrdost, a ne vždycky se mi to líbilo. Daniela měla tělo štíhlé, drobné, hladké a neustále v pohybu. Objala mě, aby se ke mně vzápětí přitiskla zezadu a laskala mi ňadra. Moje tělo, ještě stále napůl v zajetí heterosexuálních zábran, ztuhlo, ale Danieliny ruce mě nepustily. Naopak, jedna se přesunula na moje bříško, chvíli na něm setrvala a pak sjela ještě níž.

Páteří mi projelo slastné šlehnutí. Prohnula jsem se v zádech a zasténala. Nemohla jsem si pomoct, ale znovu jsem si vzpomněla na Jindřichovy dobyvačné ruce, na jeho tvrdé prsty necitlivé pomyšlením na svoji rozkoš, kterou potřeboval rychle ukojit. Taky jsem sténala, když se mnou tam dole prodíral, ale často bolestí, i když jsem mu to nikdy neřekla. S Danielou to bylo něco úplně jiného. Byla něžná, pozorná, citlivá, reagovala na každé zachvění mého těla, přesně věděla, co má dělat a nenásilně mě vedla, abych věděla, co mám dělat já jí.

Nespěchaly jsme. Nehnal nás testosteron, ani jsme si nemusely dokazovat, jak jsme výkonné a jakou máme výdrž. Ta noc byl dlouhý a nádherný běh na dlouhou trať a my běžely spolu. Nebyly jsme soupeřky, nesnažily jsem se jedna nad druhou zvítězit. Na několik hodin z  nás byly milenky a  ani jedna z nás neměla navrch. Nezápasily jsme, ale ochutnávaly jsme a objevovaly jedna druhou. Připadalo mi, že moje tělo je mapa s místy, která ještě žádný muž neobjevil. Všichni mi ve srovnání s Danielou připadali jako pouzí dobyvatelé považující ženské tělo za útočné území. S muži to byl vždycky zápas, s Danielou mučivě dlouhý tanec, ruce a nohy propletené, ústa hledající a nalézající.  Rozkoš jsem stupňovaly vůněmi aromatických olejů a naše těla se leskla v žlutavém světle desítek  svící, jako by byla pokryta zlatem. A pak to přišlo. Ne jednou, dvakrát, ale dvacetkrát mi páteří proběhlo elektrizující šlehnutí a pak pocit, jako bych se rozpouštěla. A znovu. A znovu. Možná jsem sténala, možná i křičela, nevím. Byla to jako plavba rozbouřeným mořem rozkoše, v němž jako majáky zářily smaragdové oči Daniely.

Nepamatuji si, kdy jsme usnuly. Dokonce nevím, jestli jsme vůbec spaly, ta noc měnila sny ve skutečnost a naopak. Každopádně když jsem otevřela oči, bylo světlo a já byla sama v cizím bytě. Žádný vzkaz, žádný pozdrav, nic. Jakoby Daniela nikdy neexistovala a mně se všechno jen zdálo.

„Užila sis ten večer aspoň trochu?“ zeptal se mě o něco později Jindřich mezi dodatečnými omluvami.

„Líp, než jsem čekala,“ odpověděla jsem s úsměvem.    

Jiřina Jírová

Foto: sxc.hu

Čtěte další příběhy:

Jak skončil můj noční život

Jen si tak trochu zalaškovat