Zvěčněná rozkoš

Co je pár dní v lidském životě? Nic, řeknete. A přesto se může stát, že na ně po celý život nezapomenete. Protože jste během nich prožili něco výjimečného a neopakovatelného.

„Mamčo, kdo byla tvoje největší láska?“ zeptala se mě před několika dny moje čtrnáctiletá dcera. Chtěla jsem odpovědět, že ta největší láska mě určitě teprve čeká, protože ve čtyřiceti nejsem žádná stařenka. Ale podle velkých hnědých očí, které se na mě upíraly se vší vážností, jsem pochopila, že dcerka právě řeší nějaké milostné dilema a potřebuje morální podporu.“Broučku, největší láska je ta, kterou právě prožíváš,“ řekla jsem. Mohla jsem také říct, že všechny byly velké a každá trochu jinak, ale nebyla by to pravda.

Neblednoucí vzpomínka

Já svou největší lásku prožila, když mi bylo devatenáct a trvala přesně tři dny. Tehdy právě vrcholilo jaro, všude květy, vůně, slunce, prostě byl lásky čas a já byla pozvaná na večírek. V druhé polovině osmdesátek se mu říkalo mejdan nebo mejdlo a nikdo se s tím moc nepáral. Z hospody se ve džbánech doneslo pivo, někdo přinesl domácí utopence, k tomu se přikoupilo pár lahví červeného, nějaký ten fernet nebo myslivec a jelo se. Vzpomínám si, že ten páteční mejdan jsem si oblékla úplně nové džíny plísňáky z Tuzexu a košili s vycpanýma ramenama a úzkým pasem, na hlavě jsem měla prstýnkovou trvalou a sexy čelenku – z dnešního pohledu hrůza, ale tehdy jsem byla za hvězdu.

Začalo to ploužákem

O Petrovi se to říct nedalo. Vlastně jsem si ho všimla dost pozdě a úplnou náhodou. Seděl stranou v křesle, na koleni balancoval se sklenkou vína a s pobaveným úsměvem sledoval ten alkoholový mumraj. Neměl perfektní účes ani mrkváče, ani jugoslávské mokasíny ani bílé ponožky, jako všichni ti vlčáci kolem. Měl staré džíny do zvonu, triko a černé vlasy skoro na ramena, nojo, nějaká zastydlá mánička, napadlo mě. Ale ta mánička měla hluboký, sametový hlas a k těm havraním vlasům oči modré jako moře...

„S kým tu jsi?“ ptá se a já duchaplně odpovídám, že sama, ale že tu můžu tu být s ním. Usmívá se a ty jeho oči září jak dva modré drahokamy. Ploužíme se spolu s dalšími páry na úžasný chraplák Joe Cockera, on mluví, já mluvím, pak oba mlčíme a připíjíme si červeným vínem. Pusa na seznámení, druhá, o něco delší, třetí sladká a nekonečná... Vlčáci jen zírají a nás to tady přestává bavit. Chceme být spolu sami a ani si to nemusíme říkat...

Malíř z Malé Strany

Ani pořádně nevím jak jsem se ocitla u něj doma. Pamatuji si jen, jak jdeme ruku v ruce tou jarní nocí přes Václavák, kde si dáváme u stánku buřta, na Staroměstské náměstí potkáváme partu opilých Italů, kteří se mi klaní a pokřikují: bella, bellisima, pokračujeme po Karlově mostě, pod námi šumí Vltava, Petr mě líbá a mně se točí hlava, ale zdaleka to není jen alkoholem. Stoupáme kolem Malostranské kavárny Nerudovkou, pod nohama máme hrbolatou dlažbu a pak prošlapané pískovcové schody vedoucí až k  nebi, z něhož se na nás dívají hvězdy.

Petr rozsvěcuje svíčky, celé hrozny svíček zasunutých do oblých lahví opletených proutím. Teplé, nazlátlé světlo dopadá na stěny plné obrazů, dívají se na nás vážné i rozesmáté dívčí tváře. „Ty jsi malíř?“ ptám se Petra. Přikyvuje, usmívá se na mě a podává mi sklenici plnou rudého vína.

Jako motýlí křídla

„Láska je jako večernice, plující temnou oblohou...“ zpívá Vladimír Mišík, stará deska se otáčí Petr mě objímá. Tančíme pod hvězdami, třpytí se a jsou blízko, chci si na ně sáhnout, na rtech znovu cítím Petrova horká ústa a na hvězdy zapomínám. Tančíme a on mě líbá na hrdlo, ramena, rozepíná mi košili a já se nebráním. Cítím jeho polibky a doteky, jsou jemné, něžné, ale zkušené, žádoucí, ale ne nedočkavé.

Košile mi padá k nohám, pod ní nemám nic, jen svou kůži. „Počkej,“ šeptá mi Petr a ztrácí se v šeru. Pak se mi na nahá záda snese něco hebkého. Je to hermelínový plášť, jaký nosí v pohádkách královny. Petr mě bere do náručí a pokládá na postel, plášť se rozevírá jako motýlí křídla a zahaluje nás oba. Cítím Petrovo nahé tělo na svém, je to palčivé a krásné mám pocit, jako bychom zapalovali jeden druhého. Vychutnávám si to a mám trochu strach, že Petr bude spěchat, jako spěchali ti před ním. Cítím, jak mi rozepíná džíny a stahuje mi je ke kotníkům. Teď ucítím jeho koleno mezi svými, říkám si, ale on se vrací zpátky k mým ňadrům a ramenům, laská je a líbá.

Nejkrásnější předehra

„Zavři oči,“ šeptá. Poslechnu ho a vzápětí se moje rty dotknou něčeho tvrdého a hladkého, nadechnu se a ucítím ovocnou vůni. Je to jablko. Kousnu do něj a nechávám šťávu stékat ze rtů na bradu a hrdlo, Petr mi ji slíbává a teď kouše do jablka on a já líbám sladkou kyselost. Pak mě zastudí mezi ňadry led, sjíždí dolů a zanechává vlhkou cestičku. Smějeme se, je to taková parafráze na film 9 a půl týdne, který právě dávají v kinech.  Připadám si jako Kim Basingerová, ale Petr je hezčí než Mickey Rourke.

Ta hra byla možná legrační, ale krásnější milostnou předehru jsem ještě nezažila. Po jablku a ledu přišla na řadu šlehačka a po šlehačce čokoláda. Jsme ulepení a sladcí, ochutnáváme jeden druhého a horkost našich nahých těl stoupá. Třesu se jak v horečce a dost možná ji opravdu mám. „Chci tě,“ sténám a rozevírám kolena.

Ještě a nepřestávej

Vstupuje do mě pomalu, jakoby váhavě. Snad má strach, aby mi nezpůsobil bolest, je nejen jemný, něžný, ale také ohleduplný. Cítím v sobě jeho tvrdé, pevné mužství a vycházím mu vstříc, nebolí mě, jen proniká, nedobývá, ale hladí. Jsme k sobě pevně přimknuti a pohybujeme se jako jedno tělo,  v pomalém, téměř líném tempu. Petr mě objímá svalnatými pažemi a pokrývá mi tvář polibky, jako kdyby chtěl ochutnat každý centimetr mé kůže. „Ještě, ještě,“ šeptám mu do ucha, je mi krásně, ale bojím se, že to už brzy skončí. Petr jakoby mi četl myšlenky. Zvolní, jeho tělo se uvolní, ale nepřestává, před chvílí to byla divoká bouře, teď je to mírný, vytrvalý příboj. A já cítím, jak mi páteří probíhá elektrizující chvění, které sílí až do okamžiku, kdy se moje tělo prohne do oblouku.  Křičím a pak sténám, nic podobného jsem zatím neprožila, je to závrať, pád, potom vzlétnutí a stav beztíže...

Zvěčnil mě na obraze

Milovali jsme se dlouho, téměř do rána. Pak jsme krátce usnuli a probudila mě vůně čerstvě uvařené kávy. Dalším životabudičem byla sprcha, stáli jsme s Petrem pod růžicí a vzájemně ze sebe smývali mýdlo. „Chtěl bych tě malovat,“ řekl mi a stejně jako v noci mě zahalil do hermelínového pláště. Seděla jsem pod velkým ateliérovým oknem, kterým jsem v noci viděla hvězdy a prohlížela si Petrovy obrazy, zatímco on pracoval na dalším. Bylo mi jasné, že se dívám na portréty dívek a žen, které prožily totéž, co já, ale nežárlila jsem na ně. Nepochybovala jsem o tom, že až tohle skončí, přibude na zdi další portrét do Petrovy sbírky, ale nevadilo mi to. Ten dlouhovlasý malíř mi poodkryl tajemství mého vlastního těla i duše, protože rozkoš mě zasáhla úplně celou. Celá ta včerejší noc byla jako jeden krásný sen, z něhož se člověk probudí a ví, že na něj nikdy nezapomene.

Jednou a taky naposled

Ale zatím ten sen pokračoval a já si vychutnávala každou vteřinu. Tři dny a tři noci jsme se milovali, spali, něco snědli a zase se milovali. V neděli večer mě vyprovodil k metru a já věděla, že se vidíme naposledy. Krásné sny se neopakují, protože by pozbyly svou krásu… Dodnes se mi o malířovi, který ve mně probudil smyslnou ženu, zdává. S nikým jiným jsem už podobnou závrať z milování nezažila. Ale, třeba ještě není pozdě…

Tenhle příběh starý dvaadvacet let jsem své dceři samozřejmě nevyprávěla. Musela se prozatím spokojit s pohádkou o první puse, kterou jsem dostala v jejím věku a plně mě uspokojila.

 Příběh  nám poslala jedna nezoufalá mamina

Další příběhy zde:

Sivestrovská válka vůní

Jak skončil můj noční život

Jen si tak trochu zalaškovat

Smaragdové oči

Erotický sen, který mi změnil život

Toužím po tobě